JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 123/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 85/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době na počátku roku 1999 se seznámil s J. P., kterému nabídl prostřednictvím neexistující osoby pod jménem T. Z., že mu zhodnotí formou investice hotovost ve výši 300 000,- Kč částkou 16 000,- USD, přičemž J. P. tuto nabídku přijal a v přesně nezjištěné době počátkem března 1999 mu předal u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., okr. B., částku 300 000,- Kč, kterou pak obžalovaný použil pro svoji potřebu,“ a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v období nejméně od 6. 2. 2000 do 17. 2. 2000 zasílal J. P. opakovaně e-mailové zprávy, ve kterých mu vyhrožoval fyzickou likvidací jak jeho osoby, tak i osob jemu blízkých, a to díky údajným kontaktům s T. Z., a požadoval jménem T. Z. finanční hotovost ve výši 250 000,- Kč, k jejímuž předání mělo dojít u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., přičemž na tomto místě, kde mělo dojít k předání obálky s penězi, byl zadržen policií“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,- Kč.

    Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Shora citované rozhodnutí vydal Krajský soud v Praze k odvolání obviněného podanému proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 2 T 85/2000, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., jichž se dopustil výše popsanými skutky. Za uvedená jednání mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,? Kč.

Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001 byl v uvedené trestní věci již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když první dva ze dne 21. 7. 2000 a 22. 3. 2001 byly vždy k odvolání obviněného Krajským soudem v Praze zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve svém odvolání, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, obviněný uvedl, že se zejména necítí být vinen prvním z uvedených skutků. V téže věci byl dále v podstatě tentýž výrok o trestu a vině již dvakrát krajským soudem zrušen a věc byla vrácena s pokyny k doplnění dokazování, přesto soud prvního stupně tyto pokyny nerespektoval a vždy rozhodl stejně, což obviněný považuje za zarážející. Proto podal odvolání z obdobných důvodů jako ve dvou předchozích případech, na tyto důvody odkázal a zdůraznil ty argumenty okresního soudu, které považoval za nesprávné. Odvoláním se obviněný domáhal toho, aby odvolací soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby věc přikázal jinému senátu.

Krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně se věcí zabýval opakovaně, přičemž předchozí rozhodnutí byla zrušena za účelem doplnění dokazování. Okresní soud postupoval v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování v potřebném rozsahu doplnil a důkazy řádně hodnotil v jejich souhrnu i jednotlivě, jak ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, a dospěl ke skutkovým zjištěním, která nebudí pochybnost. Krajský soud dále připomíná, že hodnocení provedených důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolací nemůže napadené rozhodnutí korigovat jen proto, že obviněný se odvoláním domáhá hodnocení stejných důkazů s jinými, reálně v úvahu přicházejícími závěry. Uzavírá, že skutkové závěry soudu prvního stupně je třeba akceptovat jako správné a zákonné. Oproti jeho rozhodnutí však doznalo změny právní posouzení obou skutků, a to v důsledku novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, kterou mimo jiné došlo k posunu hranice rozhodné pro stanovení značné škody z dosavadní částky 200 000,- Kč na částku 500 000,- Kč. Po posouzení trestnosti činu z hlediska ustanovení § 16 tr. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že nelze klást obviněnému k tíži okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. a ve smyslu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a kvalifikoval posuzované skutky pro obžalovaného příznivěji tak, jak je výše uvedeno. S ohledem na změnu výroku o vině rozhodl odvolací soud znovu také o trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody neshledal žádné pochybení a přejal jej do svého rozhodnutí v nezměněné podobě.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný ve všech výrocích dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jako konkrétní dovolací důvody obviněný uvádí následující skutečnosti. Za jeden z hlavních důkazů bylo vždy považováno jeho doznání z přípravného řízení, ačkoli tak učinil pouze z obavy z vazby, což u hlavního líčení několikrát uvedl. Výpovědi svědků, které prokazovaly skutečnou existenci Tomáše Záhorského, označil soud bez dostatečných argumentů za nevěrohodné. Nebyly dostatečně prokázány všechny rozhodující souvislosti týkající se e-mailové zprávy ze dne 17. 2. 2000, zejména pokud jde o možnost změny data na takové zprávě. Nebyl proveden grafologický posudek srovnávající autorství podpisů na potvrzeních o převzetí peněz, případně prokazující neshodu tohoto písma s písmem obviněného. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek vedoucí k určení autorství textů e?mailových zpráv, případně shody s texty psanými obviněným. Soud prvního stupně se podle dovolatele již nechtěl věcí zabývat a rozhodl ji bez důkladného objasnění a provedení důkazů, o čemž má svědčit i skutečnost, že rozsudky ze dne 22. 3. 2001 a ze dne 1. 11. 2001 obsahují ve většině pasáží prakticky shodná odůvodnění. Jak dále dovolatel namítá, odvolací soud se potom neprovedenými či rozporně hodnocenými důkazy nezabýval a neřešil tak rozpor odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s objektivními skutečnostmi. Svá tvrzení dovolatel opírá o názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu, který byl vydán pod sp. zn. III. ÚS 617/2000 a v němž je řečeno, že současná právní úprava neumožňuje kterémukoli orgánu činnému v trestním řízení provádět selekci důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Na základě uvedených skutečností dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc vrátil k novému projednání a doplnění důkazního řízení.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. Uvedlo, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného se formálně opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy, domáhá se jiného hodnocení důkazů a provádění důkazů dalších. Takové námitky se obsahově nekryjí s uvedeným dovolacím důvodem ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu. Vzhledem k citovaným skutečnostem Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. MUDr. M. K., Ph.D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Berouně dne 12. 3. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. R. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž konkrétní dovolací důvody jsou shrnuty výše. Jimi však obviněný napadá v podstatě pouze skutková zjištění okresního a krajského soudu, která považuje za nesprávná nebo nedostatečná, a dožaduje se jejich změn či doplnění. Skutková zjištění uvedených soudů o tom, že osoba T. Z. je neexistující a že byla vytvořena pouze fiktivně obviněným, považuje dovolatel za chybná. Proto podle jeho názoru i skutky popsané v napadeném rozhodnutí musely nutně proběhnout ve skutečnosti jiným způsobem.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. R. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je popsal odvolací soud v napadeném rozsudku. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jednak jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Praze. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. R. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uveden odkaz na jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů, resp. skutkové nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 256b tr. řádu, ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y , v. r.

Za správnost vyhotovení:

Lucie Vlachová

5 Tdo 123/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 85/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době na počátku roku 1999 se seznámil s J. P., kterému nabídl prostřednictvím neexistující osoby pod jménem T. Z., že mu zhodnotí formou investice hotovost ve výši 300 000,- Kč částkou 16 000,- USD, přičemž J. P. tuto nabídku přijal a v přesně nezjištěné době počátkem března 1999 mu předal u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., okr. B., částku 300 000,- Kč, kterou pak obžalovaný použil pro svoji potřebu,“ a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v období nejméně od 6. 2. 2000 do 17. 2. 2000 zasílal J. P. opakovaně e-mailové zprávy, ve kterých mu vyhrožoval fyzickou likvidací jak jeho osoby, tak i osob jemu blízkých, a to díky údajným kontaktům s T. Z., a požadoval jménem T. Z. finanční hotovost ve výši 250 000,- Kč, k jejímuž předání mělo dojít u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., přičemž na tomto místě, kde mělo dojít k předání obálky s penězi, byl zadržen policií“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,- Kč.

Shora citované rozhodnutí vydal Krajský soud v Praze k odvolání obviněného podanému proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 2 T 85/2000, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., jichž se dopustil výše popsanými skutky. Za uvedená jednání mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,? Kč.

Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001 byl v uvedené trestní věci již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když první dva ze dne 21. 7. 2000 a 22. 3. 2001 byly vždy k odvolání obviněného Krajským soudem v Praze zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve svém odvolání, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, obviněný uvedl, že se zejména necítí být vinen prvním z uvedených skutků. V téže věci byl dále v podstatě tentýž výrok o trestu a vině již dvakrát krajským soudem zrušen a věc byla vrácena s pokyny k doplnění dokazování, přesto soud prvního stupně tyto pokyny nerespektoval a vždy rozhodl stejně, což obviněný považuje za zarážející. Proto podal odvolání z obdobných důvodů jako ve dvou předchozích případech, na tyto důvody odkázal a zdůraznil ty argumenty okresního soudu, které považoval za nesprávné. Odvoláním se obviněný domáhal toho, aby odvolací soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby věc přikázal jinému senátu.

Krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně se věcí zabýval opakovaně, přičemž předchozí rozhodnutí byla zrušena za účelem doplnění dokazování. Okresní soud postupoval v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování v potřebném rozsahu doplnil a důkazy řádně hodnotil v jejich souhrnu i jednotlivě, jak ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, a dospěl ke skutkovým zjištěním, která nebudí pochybnost. Krajský soud dále připomíná, že hodnocení provedených důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolací nemůže napadené rozhodnutí korigovat jen proto, že obviněný se odvoláním domáhá hodnocení stejných důkazů s jinými, reálně v úvahu přicházejícími závěry. Uzavírá, že skutkové závěry soudu prvního stupně je třeba akceptovat jako správné a zákonné. Oproti jeho rozhodnutí však doznalo změny právní posouzení obou skutků, a to v důsledku novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, kterou mimo jiné došlo k posunu hranice rozhodné pro stanovení značné škody z dosavadní částky 200 000,- Kč na částku 500 000,- Kč. Po posouzení trestnosti činu z hlediska ustanovení § 16 tr. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že nelze klást obviněnému k tíži okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. a ve smyslu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a kvalifikoval posuzované skutky pro obžalovaného příznivěji tak, jak je výše uvedeno. S ohledem na změnu výroku o vině rozhodl odvolací soud znovu také o trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody neshledal žádné pochybení a přejal jej do svého rozhodnutí v nezměněné podobě.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný ve všech výrocích dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jako konkrétní dovolací důvody obviněný uvádí následující skutečnosti. Za jeden z hlavních důkazů bylo vždy považováno jeho doznání z přípravného řízení, ačkoli tak učinil pouze z obavy z vazby, což u hlavního líčení několikrát uvedl. Výpovědi svědků, které prokazovaly skutečnou existenci Tomáše Záhorského, označil soud bez dostatečných argumentů za nevěrohodné. Nebyly dostatečně prokázány všechny rozhodující souvislosti týkající se e-mailové zprávy ze dne 17. 2. 2000, zejména pokud jde o možnost změny data na takové zprávě. Nebyl proveden grafologický posudek srovnávající autorství podpisů na potvrzeních o převzetí peněz, případně prokazující neshodu tohoto písma s písmem obviněného. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek vedoucí k určení autorství textů e?mailových zpráv, případně shody s texty psanými obviněným. Soud prvního stupně se podle dovolatele již nechtěl věcí zabývat a rozhodl ji bez důkladného objasnění a provedení důkazů, o čemž má svědčit i skutečnost, že rozsudky ze dne 22. 3. 2001 a ze dne 1. 11. 2001 obsahují ve většině pasáží prakticky shodná odůvodnění. Jak dále dovolatel namítá, odvolací soud se potom neprovedenými či rozporně hodnocenými důkazy nezabýval a neřešil tak rozpor odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s objektivními skutečnostmi. Svá tvrzení dovolatel opírá o názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu, který byl vydán pod sp. zn. III. ÚS 617/2000 a v němž je řečeno, že současná právní úprava neumožňuje kterémukoli orgánu činnému v trestním řízení provádět selekci důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Na základě uvedených skutečností dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc vrátil k novému projednání a doplnění důkazního řízení.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. Uvedlo, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného se formálně opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy, domáhá se jiného hodnocení důkazů a provádění důkazů dalších. Takové námitky se obsahově nekryjí s uvedeným dovolacím důvodem ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu. Vzhledem k citovaným skutečnostem Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. MUDr. M. K., Ph.D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Berouně dne 12. 3. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. R. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž konkrétní dovolací důvody jsou shrnuty výše. Jimi však obviněný napadá v podstatě pouze skutková zjištění okresního a krajského soudu, která považuje za nesprávná nebo nedostatečná, a dožaduje se jejich změn či doplnění. Skutková zjištění uvedených soudů o tom, že osoba T. Z. je neexistující a že byla vytvořena pouze fiktivně obviněným, považuje dovolatel za chybná. Proto podle jeho názoru i skutky popsané v napadeném rozhodnutí musely nutně proběhnout ve skutečnosti jiným způsobem.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. R. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je popsal odvolací soud v napadeném rozsudku. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jednak jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Praze. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. R. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uveden odkaz na jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů, resp. skutkové nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 256b tr. řádu, ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y , v. r.

Za správnost vyhotovení:

Lucie Vlachová

5 Tdo 123/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 85/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době na počátku roku 1999 se seznámil s J. P., kterému nabídl prostřednictvím neexistující osoby pod jménem T. Z., že mu zhodnotí formou investice hotovost ve výši 300 000,- Kč částkou 16 000,- USD, přičemž J. P. tuto nabídku přijal a v přesně nezjištěné době počátkem března 1999 mu předal u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., okr. B., částku 300 000,- Kč, kterou pak obžalovaný použil pro svoji potřebu,“ a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v období nejméně od 6. 2. 2000 do 17. 2. 2000 zasílal J. P. opakovaně e-mailové zprávy, ve kterých mu vyhrožoval fyzickou likvidací jak jeho osoby, tak i osob jemu blízkých, a to díky údajným kontaktům s T. Z., a požadoval jménem T. Z. finanční hotovost ve výši 250 000,- Kč, k jejímuž předání mělo dojít u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., přičemž na tomto místě, kde mělo dojít k předání obálky s penězi, byl zadržen policií“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,- Kč.

Shora citované rozhodnutí vydal Krajský soud v Praze k odvolání obviněného podanému proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 2 T 85/2000, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., jichž se dopustil výše popsanými skutky. Za uvedená jednání mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,? Kč.

Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001 byl v uvedené trestní věci již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když první dva ze dne 21. 7. 2000 a 22. 3. 2001 byly vždy k odvolání obviněného Krajským soudem v Praze zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve svém odvolání, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, obviněný uvedl, že se zejména necítí být vinen prvním z uvedených skutků. V téže věci byl dále v podstatě tentýž výrok o trestu a vině již dvakrát krajským soudem zrušen a věc byla vrácena s pokyny k doplnění dokazování, přesto soud prvního stupně tyto pokyny nerespektoval a vždy rozhodl stejně, což obviněný považuje za zarážející. Proto podal odvolání z obdobných důvodů jako ve dvou předchozích případech, na tyto důvody odkázal a zdůraznil ty argumenty okresního soudu, které považoval za nesprávné. Odvoláním se obviněný domáhal toho, aby odvolací soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby věc přikázal jinému senátu.

Krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně se věcí zabýval opakovaně, přičemž předchozí rozhodnutí byla zrušena za účelem doplnění dokazování. Okresní soud postupoval v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování v potřebném rozsahu doplnil a důkazy řádně hodnotil v jejich souhrnu i jednotlivě, jak ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, a dospěl ke skutkovým zjištěním, která nebudí pochybnost. Krajský soud dále připomíná, že hodnocení provedených důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolací nemůže napadené rozhodnutí korigovat jen proto, že obviněný se odvoláním domáhá hodnocení stejných důkazů s jinými, reálně v úvahu přicházejícími závěry. Uzavírá, že skutkové závěry soudu prvního stupně je třeba akceptovat jako správné a zákonné. Oproti jeho rozhodnutí však doznalo změny právní posouzení obou skutků, a to v důsledku novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, kterou mimo jiné došlo k posunu hranice rozhodné pro stanovení značné škody z dosavadní částky 200 000,- Kč na částku 500 000,- Kč. Po posouzení trestnosti činu z hlediska ustanovení § 16 tr. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že nelze klást obviněnému k tíži okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. a ve smyslu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a kvalifikoval posuzované skutky pro obžalovaného příznivěji tak, jak je výše uvedeno. S ohledem na změnu výroku o vině rozhodl odvolací soud znovu také o trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody neshledal žádné pochybení a přejal jej do svého rozhodnutí v nezměněné podobě.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný ve všech výrocích dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jako konkrétní dovolací důvody obviněný uvádí následující skutečnosti. Za jeden z hlavních důkazů bylo vždy považováno jeho doznání z přípravného řízení, ačkoli tak učinil pouze z obavy z vazby, což u hlavního líčení několikrát uvedl. Výpovědi svědků, které prokazovaly skutečnou existenci Tomáše Záhorského, označil soud bez dostatečných argumentů za nevěrohodné. Nebyly dostatečně prokázány všechny rozhodující souvislosti týkající se e-mailové zprávy ze dne 17. 2. 2000, zejména pokud jde o možnost změny data na takové zprávě. Nebyl proveden grafologický posudek srovnávající autorství podpisů na potvrzeních o převzetí peněz, případně prokazující neshodu tohoto písma s písmem obviněného. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek vedoucí k určení autorství textů e?mailových zpráv, případně shody s texty psanými obviněným. Soud prvního stupně se podle dovolatele již nechtěl věcí zabývat a rozhodl ji bez důkladného objasnění a provedení důkazů, o čemž má svědčit i skutečnost, že rozsudky ze dne 22. 3. 2001 a ze dne 1. 11. 2001 obsahují ve většině pasáží prakticky shodná odůvodnění. Jak dále dovolatel namítá, odvolací soud se potom neprovedenými či rozporně hodnocenými důkazy nezabýval a neřešil tak rozpor odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s objektivními skutečnostmi. Svá tvrzení dovolatel opírá o názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu, který byl vydán pod sp. zn. III. ÚS 617/2000 a v němž je řečeno, že současná právní úprava neumožňuje kterémukoli orgánu činnému v trestním řízení provádět selekci důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Na základě uvedených skutečností dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc vrátil k novému projednání a doplnění důkazního řízení.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. Uvedlo, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného se formálně opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy, domáhá se jiného hodnocení důkazů a provádění důkazů dalších. Takové námitky se obsahově nekryjí s uvedeným dovolacím důvodem ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu. Vzhledem k citovaným skutečnostem Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. MUDr. M. K., Ph.D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Berouně dne 12. 3. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. R. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž konkrétní dovolací důvody jsou shrnuty výše. Jimi však obviněný napadá v podstatě pouze skutková zjištění okresního a krajského soudu, která považuje za nesprávná nebo nedostatečná, a dožaduje se jejich změn či doplnění. Skutková zjištění uvedených soudů o tom, že osoba T. Z. je neexistující a že byla vytvořena pouze fiktivně obviněným, považuje dovolatel za chybná. Proto podle jeho názoru i skutky popsané v napadeném rozhodnutí musely nutně proběhnout ve skutečnosti jiným způsobem.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. R. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je popsal odvolací soud v napadeném rozsudku. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jednak jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Praze. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. R. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uveden odkaz na jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů, resp. skutkové nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 256b tr. řádu, ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y , v. r.

Za správnost vyhotovení:

Lucie Vlachová

5 Tdo 123/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 85/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době na počátku roku 1999 se seznámil s J. P., kterému nabídl prostřednictvím neexistující osoby pod jménem T. Z., že mu zhodnotí formou investice hotovost ve výši 300 000,- Kč částkou 16 000,- USD, přičemž J. P. tuto nabídku přijal a v přesně nezjištěné době počátkem března 1999 mu předal u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., okr. B., částku 300 000,- Kč, kterou pak obžalovaný použil pro svoji potřebu,“ a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v období nejméně od 6. 2. 2000 do 17. 2. 2000 zasílal J. P. opakovaně e-mailové zprávy, ve kterých mu vyhrožoval fyzickou likvidací jak jeho osoby, tak i osob jemu blízkých, a to díky údajným kontaktům s T. Z., a požadoval jménem T. Z. finanční hotovost ve výši 250 000,- Kč, k jejímuž předání mělo dojít u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., přičemž na tomto místě, kde mělo dojít k předání obálky s penězi, byl zadržen policií“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,- Kč.

Shora citované rozhodnutí vydal Krajský soud v Praze k odvolání obviněného podanému proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 2 T 85/2000, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., jichž se dopustil výše popsanými skutky. Za uvedená jednání mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,? Kč.

Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001 byl v uvedené trestní věci již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když první dva ze dne 21. 7. 2000 a 22. 3. 2001 byly vždy k odvolání obviněného Krajským soudem v Praze zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve svém odvolání, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, obviněný uvedl, že se zejména necítí být vinen prvním z uvedených skutků. V téže věci byl dále v podstatě tentýž výrok o trestu a vině již dvakrát krajským soudem zrušen a věc byla vrácena s pokyny k doplnění dokazování, přesto soud prvního stupně tyto pokyny nerespektoval a vždy rozhodl stejně, což obviněný považuje za zarážející. Proto podal odvolání z obdobných důvodů jako ve dvou předchozích případech, na tyto důvody odkázal a zdůraznil ty argumenty okresního soudu, které považoval za nesprávné. Odvoláním se obviněný domáhal toho, aby odvolací soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby věc přikázal jinému senátu.

Krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně se věcí zabýval opakovaně, přičemž předchozí rozhodnutí byla zrušena za účelem doplnění dokazování. Okresní soud postupoval v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování v potřebném rozsahu doplnil a důkazy řádně hodnotil v jejich souhrnu i jednotlivě, jak ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, a dospěl ke skutkovým zjištěním, která nebudí pochybnost. Krajský soud dále připomíná, že hodnocení provedených důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolací nemůže napadené rozhodnutí korigovat jen proto, že obviněný se odvoláním domáhá hodnocení stejných důkazů s jinými, reálně v úvahu přicházejícími závěry. Uzavírá, že skutkové závěry soudu prvního stupně je třeba akceptovat jako správné a zákonné. Oproti jeho rozhodnutí však doznalo změny právní posouzení obou skutků, a to v důsledku novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, kterou mimo jiné došlo k posunu hranice rozhodné pro stanovení značné škody z dosavadní částky 200 000,- Kč na částku 500 000,- Kč. Po posouzení trestnosti činu z hlediska ustanovení § 16 tr. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že nelze klást obviněnému k tíži okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. a ve smyslu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a kvalifikoval posuzované skutky pro obžalovaného příznivěji tak, jak je výše uvedeno. S ohledem na změnu výroku o vině rozhodl odvolací soud znovu také o trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody neshledal žádné pochybení a přejal jej do svého rozhodnutí v nezměněné podobě.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný ve všech výrocích dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jako konkrétní dovolací důvody obviněný uvádí následující skutečnosti. Za jeden z hlavních důkazů bylo vždy považováno jeho doznání z přípravného řízení, ačkoli tak učinil pouze z obavy z vazby, což u hlavního líčení několikrát uvedl. Výpovědi svědků, které prokazovaly skutečnou existenci Tomáše Záhorského, označil soud bez dostatečných argumentů za nevěrohodné. Nebyly dostatečně prokázány všechny rozhodující souvislosti týkající se e-mailové zprávy ze dne 17. 2. 2000, zejména pokud jde o možnost změny data na takové zprávě. Nebyl proveden grafologický posudek srovnávající autorství podpisů na potvrzeních o převzetí peněz, případně prokazující neshodu tohoto písma s písmem obviněného. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek vedoucí k určení autorství textů e?mailových zpráv, případně shody s texty psanými obviněným. Soud prvního stupně se podle dovolatele již nechtěl věcí zabývat a rozhodl ji bez důkladného objasnění a provedení důkazů, o čemž má svědčit i skutečnost, že rozsudky ze dne 22. 3. 2001 a ze dne 1. 11. 2001 obsahují ve většině pasáží prakticky shodná odůvodnění. Jak dále dovolatel namítá, odvolací soud se potom neprovedenými či rozporně hodnocenými důkazy nezabýval a neřešil tak rozpor odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s objektivními skutečnostmi. Svá tvrzení dovolatel opírá o názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu, který byl vydán pod sp. zn. III. ÚS 617/2000 a v němž je řečeno, že současná právní úprava neumožňuje kterémukoli orgánu činnému v trestním řízení provádět selekci důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Na základě uvedených skutečností dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc vrátil k novému projednání a doplnění důkazního řízení.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. Uvedlo, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného se formálně opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy, domáhá se jiného hodnocení důkazů a provádění důkazů dalších. Takové námitky se obsahově nekryjí s uvedeným dovolacím důvodem ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu. Vzhledem k citovaným skutečnostem Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. MUDr. M. K., Ph.D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Berouně dne 12. 3. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. R. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž konkrétní dovolací důvody jsou shrnuty výše. Jimi však obviněný napadá v podstatě pouze skutková zjištění okresního a krajského soudu, která považuje za nesprávná nebo nedostatečná, a dožaduje se jejich změn či doplnění. Skutková zjištění uvedených soudů o tom, že osoba T. Z. je neexistující a že byla vytvořena pouze fiktivně obviněným, považuje dovolatel za chybná. Proto podle jeho názoru i skutky popsané v napadeném rozhodnutí musely nutně proběhnout ve skutečnosti jiným způsobem.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. R. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je popsal odvolací soud v napadeném rozsudku. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jednak jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Praze. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. R. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uveden odkaz na jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů, resp. skutkové nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 256b tr. řádu, ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y , v. r.

Za správnost vyhotovení:

Lucie Vlachová

5 Tdo 123/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2002 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 85/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný J. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 12 To 509/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době na počátku roku 1999 se seznámil s J. P., kterému nabídl prostřednictvím neexistující osoby pod jménem T. Z., že mu zhodnotí formou investice hotovost ve výši 300 000,- Kč částkou 16 000,- USD, přičemž J. P. tuto nabídku přijal a v přesně nezjištěné době počátkem března 1999 mu předal u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., okr. B., částku 300 000,- Kč, kterou pak obžalovaný použil pro svoji potřebu,“ a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že „v období nejméně od 6. 2. 2000 do 17. 2. 2000 zasílal J. P. opakovaně e-mailové zprávy, ve kterých mu vyhrožoval fyzickou likvidací jak jeho osoby, tak i osob jemu blízkých, a to díky údajným kontaktům s T. Z., a požadoval jménem T. Z. finanční hotovost ve výši 250 000,- Kč, k jejímuž předání mělo dojít u benzínové čerpací stanice ESO v Ž., přičemž na tomto místě, kde mělo dojít k předání obálky s penězi, byl zadržen policií“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,- Kč.

Shora citované rozhodnutí vydal Krajský soud v Praze k odvolání obviněného podanému proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 2 T 85/2000, kterým byl obviněný uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., jichž se dopustil výše popsanými skutky. Za uvedená jednání mu byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P. náhradu škody ve výši 300 000,? Kč.

Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001 byl v uvedené trestní věci již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když první dva ze dne 21. 7. 2000 a 22. 3. 2001 byly vždy k odvolání obviněného Krajským soudem v Praze zrušeny a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve svém odvolání, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 11. 2001, obviněný uvedl, že se zejména necítí být vinen prvním z uvedených skutků. V téže věci byl dále v podstatě tentýž výrok o trestu a vině již dvakrát krajským soudem zrušen a věc byla vrácena s pokyny k doplnění dokazování, přesto soud prvního stupně tyto pokyny nerespektoval a vždy rozhodl stejně, což obviněný považuje za zarážející. Proto podal odvolání z obdobných důvodů jako ve dvou předchozích případech, na tyto důvody odkázal a zdůraznil ty argumenty okresního soudu, které považoval za nesprávné. Odvoláním se obviněný domáhal toho, aby odvolací soud věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby věc přikázal jinému senátu.

Krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, jak je shora uvedeno. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně se věcí zabýval opakovaně, přičemž předchozí rozhodnutí byla zrušena za účelem doplnění dokazování. Okresní soud postupoval v intencích rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování v potřebném rozsahu doplnil a důkazy řádně hodnotil v jejich souhrnu i jednotlivě, jak ukládá § 2 odst. 6 tr. řádu, a dospěl ke skutkovým zjištěním, která nebudí pochybnost. Krajský soud dále připomíná, že hodnocení provedených důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a odvolací nemůže napadené rozhodnutí korigovat jen proto, že obviněný se odvoláním domáhá hodnocení stejných důkazů s jinými, reálně v úvahu přicházejícími závěry. Uzavírá, že skutkové závěry soudu prvního stupně je třeba akceptovat jako správné a zákonné. Oproti jeho rozhodnutí však doznalo změny právní posouzení obou skutků, a to v důsledku novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, kterou mimo jiné došlo k posunu hranice rozhodné pro stanovení značné škody z dosavadní částky 200 000,- Kč na částku 500 000,- Kč. Po posouzení trestnosti činu z hlediska ustanovení § 16 tr. zák. dospěl odvolací soud k závěru, že nelze klást obviněnému k tíži okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 235 odst. 2 písm. d) tr. zák. a ve smyslu § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a kvalifikoval posuzované skutky pro obžalovaného příznivěji tak, jak je výše uvedeno. S ohledem na změnu výroku o vině rozhodl odvolací soud znovu také o trestu. Ve vztahu k výroku o náhradě škody neshledal žádné pochybení a přejal jej do svého rozhodnutí v nezměněné podobě.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný ve všech výrocích dovoláním, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jako konkrétní dovolací důvody obviněný uvádí následující skutečnosti. Za jeden z hlavních důkazů bylo vždy považováno jeho doznání z přípravného řízení, ačkoli tak učinil pouze z obavy z vazby, což u hlavního líčení několikrát uvedl. Výpovědi svědků, které prokazovaly skutečnou existenci Tomáše Záhorského, označil soud bez dostatečných argumentů za nevěrohodné. Nebyly dostatečně prokázány všechny rozhodující souvislosti týkající se e-mailové zprávy ze dne 17. 2. 2000, zejména pokud jde o možnost změny data na takové zprávě. Nebyl proveden grafologický posudek srovnávající autorství podpisů na potvrzeních o převzetí peněz, případně prokazující neshodu tohoto písma s písmem obviněného. Stejně tak nebyl proveden znalecký posudek vedoucí k určení autorství textů e?mailových zpráv, případně shody s texty psanými obviněným. Soud prvního stupně se podle dovolatele již nechtěl věcí zabývat a rozhodl ji bez důkladného objasnění a provedení důkazů, o čemž má svědčit i skutečnost, že rozsudky ze dne 22. 3. 2001 a ze dne 1. 11. 2001 obsahují ve většině pasáží prakticky shodná odůvodnění. Jak dále dovolatel namítá, odvolací soud se potom neprovedenými či rozporně hodnocenými důkazy nezabýval a neřešil tak rozpor odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s objektivními skutečnostmi. Svá tvrzení dovolatel opírá o názor vyjádřený v rozhodnutí Ústavního soudu, který byl vydán pod sp. zn. III. ÚS 617/2000 a v němž je řečeno, že současná právní úprava neumožňuje kterémukoli orgánu činnému v trestním řízení provádět selekci důkazů a upravovat tak důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Na základě uvedených skutečností dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Berouně a věc vrátil k novému projednání a doplnění důkazního řízení.

K podanému dovolání obviněného se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství. Uvedlo, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem značně formalizovaným, který lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu. Dovolání obviněného se formálně opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy, domáhá se jiného hodnocení důkazů a provádění důkazů dalších. Takové námitky se obsahově nekryjí s uvedeným dovolacím důvodem ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu. Vzhledem k citovaným skutečnostem Nejvyšší státní zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. MUDr. M. K., Ph.D., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání došlo u Okresního soudu v Berouně dne 12. 3. 2002, tj. na místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný J. R. odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž konkrétní dovolací důvody jsou shrnuty výše. Jimi však obviněný napadá v podstatě pouze skutková zjištění okresního a krajského soudu, která považuje za nesprávná nebo nedostatečná, a dožaduje se jejich změn či doplnění. Skutková zjištění uvedených soudů o tom, že osoba T. Z. je neexistující a že byla vytvořena pouze fiktivně obviněným, považuje dovolatel za chybná. Proto podle jeho názoru i skutky popsané v napadeném rozhodnutí musely nutně proběhnout ve skutečnosti jiným způsobem.

Jak ovšem vyplývá z § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem pro dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. R. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutky tak, jak je popsal odvolací soud v napadeném rozsudku. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v jeho posouzení jednak jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., k němuž správně dospěl Krajský soud v Praze. Rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. R. tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán.

Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl uveden odkaz na jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání podle § 265b tr. řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně nejsou uvedeny. Předmětem dovolacích námitek se staly nedostatky ve skutkových zjištěních obou ve věci činných soudů, resp. skutkové nedostatky v přezkumné činnosti odvolacího soudu. Zde je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 256b tr. řádu, ale nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným podle § 265b tr. řádu. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 27. června 2002

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y , v. r.

Za správnost vyhotovení:

Lucie Vlachová

Vydáno: 27. June 2002