JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1221/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2006 o dovolání obviněného M. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 50/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc obviněného M. U. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 31 T 50/2005, byl obviněný M. U. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době do 6. 4. 2004 v P., v sázkové kanceláři Ch., kde pracoval jako pracovník pro příjem sázek, v rozporu s povinností uloženou mu směrnicí č. 1/2000, stanovící povinnost důkladně uzavřít přepážku při opuštění vymezeného pracovního prostoru a využívat v co největší míře trezoru k ukládání peněz, nejméně finanční hotovost ve výši 78.000,- Kč takto nezabezpečil, když předmětný prostor opustil, aniž by důkladně dveře zavřel a finanční hotovost uložil, čímž zavinil ztrátu předmětné částky a ve stejné výši škodu a. s. Ch., se sídlem F.-M.

Za tento trestný čin byl obviněný M. U. odsouzen podle § 255 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl tento trest obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené akciové společnosti Ch. se sídlem F.-M., škodu ve výši 78.000,- Kč.

Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006, tak, že napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. U. při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu uložil povinnost uhradit poškozené akciové společnosti Ch. se sídlem F.-M., škodu ve výši 23.000,- Kč.

Citovaným rozhodnutím předcházel ještě rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 31 T 50/2005, kterým byl obviněný M. U. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od března 2004 do 7. 4. 2004 v P., v sázkové kanceláři Ch., kde pracoval jako pracovník pro příjem sázek, si přisvojil finanční hotovost ve výši 78.000,- Kč, ke škodě společnosti Ch., a. s., se sídlem F.- M. Tento rozsudek byl však z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 6 To 556/2005, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby zvážil, zda obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu jiného trestného činu, zejména trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 31 T 50/2005, podal obviněný M. U. prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. M. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, a dále uvedl, že závažnost jím vytknutých vad spatřuje zejména v tom, že skutkové okolnosti, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nesvědčí o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., neboť tento trestný čin může být spáchán pouze úmyslně a úmysl se musí vztahovat i k zamýšlenému následku. To znamená, že ve vztahu k následku musí být dána i volní složka, alespoň ve formě srozumění s následkem, které však u něho nebylo dáno. Následně obviněný rozvedl, že soudy při svém závěru vycházely z uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti a ze znění vnitřních směrnic a pokynů zaměstnavatele, jimiž byl obviněný povinen se řídit. Tyto závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, neboť ze samotného špatného „doklapnutí“ dveří, které byly zvnějšku opatřeny tzv. „koulí“, a z opomenutí uložit předmětnou částku do trezoru ještě nelze dovodit, že by jednal, byť v nepřímém úmyslu ve vztahu ke způsobení následku, totiž ztrátě peněz. K tomu dále dodal, že i podle vnitřní směrnice zaměstnavatele č. 01/2000, o kterou se nalézací soud opřel, postačovalo, aby zaměstnanec při krátkodobém odchodu z pracoviště jen doklapl dveře opatřené koulí, a využívání trezoru k ukládání peněz bylo pouze doporučováno „v co největší míře“. Tato směrnice tedy není zcela jasná a připouští rozdílné výklady, přičemž jeho postup odpovídal jednomu z možných výkladů. Právní úvahy soudu spočívající v tom, že „si musel být vědom své povinnosti opatrovat cizí majetek, a proto i ve vztahu k následku jednal v nepřímém úmyslu“, považuje za zjednodušené a nesprávné. V této souvislosti dále obviněný podotkl, že i kdyby mu bylo možno vytýkat porušení předmětné směrnice, pak nelze z této skutečnosti učinit zároveň i závěr, že jednal i jen v nepřímém úmyslu ve vztahu k později způsobenému následku, tedy odcizení peněz. Namítl k tomu, že dveře nenechal vědomě nedovřené, když vycházel v dané situaci ze svých zkušeností a znalostí o tom, že mechanismus zámku do té doby nikdy nezklamal a že dveře vždy byly při obvyklém přibouchnutí řádné zajištěny proti samovolnému nebo snadnému otevření. Proto se v daném případě nespoléhal ani na „šťastnou náhodu“. Z toho všeho dovodil, že v jeho případě ve vztahu k následku chybí volní složka vyjádřená srozuměním, a proto mu nelze ve vztahu k následku přičítat eventuální úmysl. Soudem zjištěný skutek proto neměl být posouzen jako úmyslný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. a je proto dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru svého dovolání obviněný M. U. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 31 T 50/2005, zrušují, současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále sám rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a poškozenou společnost odkázal podle § 229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. U. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 12. 9. 2006 uvedl, že dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že z okolností vylíčených v tzv. skutkové větě úmysl na straně obviněného vztahující se ke způsobení škody nikoli malé na majetku sázkové kanceláře Ch., a. s., nevyplývá. Je zde pouze popsáno jednání obviněného, spočívající v nedostatečném uzavření překážky a neuložení peněz do trezoru a dále se konstatuje, že tak zavinil ztrátu předmětné částky. Výraz „zavinil“, který je spíše pojmem právním, však pokrývá jak úmyslné zavinění, tak i zavinění z nedbalosti. V předmětné trestní věci dovolatele však krátkodobé nezajištění prostoru, ve kterém se pracuje s hotovými penězi, není takovým jednáním, které by muselo nevyhnutelně nebo alespoň s vysokou dávkou pravděpodobnosti vést k odcizení peněz jinou osobou. Ze skutkové věty navíc nevyplývá ani to, jakým způsobem mělo ke ztrátě peněz dojít, a nevyplývá z ní ani úmysl obviněného vztahující se k nedostatečnému uzavření dveří. Z těchto důvodů státní zástupce shrnul, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě nepokrývají všechny znaky předmětné skutkové podstaty souzeného trestného činu a neodůvodňují tak ani rámcově použitou právní kvalifikaci, přičemž chybějící údaje nelze nalézt ani v odůvodnění soudních rozhodnutí.

Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006, a aby uvedenému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň státní zástupce vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněného, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Obviněný M. U. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Konkrétní právní vadu spatřuje obviněný v tom, že v jeho jednání není přítomna subjektivní stránka ve formě úmyslu ve vztahu k způsobenému následku, jako jednomu z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. To znamená, že ve vztahu k následku musí být dána i volní složka, alespoň ve formě srozumění s následkem, které však u něho nebylo dáno.

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Na úvod je třeba uvést, že objektem jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Podstatou trestného činu podle § 255 je jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, přičemž se nevyžaduje, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle § 255 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.), přičemž vedle přímého úmyslu postačí i úmysl eventuální, tedy pachatel musí buď chtít způsobit jinému škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, anebo musí vědět, že může porušením podle zákona mu uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek způsobit jinému škodu nikoli malou a pro případ, že se tak stane být s tím srozuměn (srov. § 4 tr. zák.). Úmysl přímý nebo eventuální se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Základem pro další posouzení jednání obviněného je výklad pojmu srozumění u eventuálního úmyslu. Podle ustálené judikatury se srozuměním pachatele u nepřímého úmyslu rozumí aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým účelem nebo cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem jiný účel nebo cíl, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i zcela nezávadným. Přitom je však pachatel vždy vnitřně smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě –in eventuální (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž, pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Zváží-li se popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu alespoň k eventuálnímu úmyslu obviněného M. U., je třeba souhlasit s jeho námitkou uvedenou v dovolání, že z okolností vylíčených v tzv. skutkové větě jeho úmysl ve vztahu ke způsobení škody nikoli malé na majetku sázkové kanceláře Ch., a. s., nevyplývá, neboť je zde pouze popsáno jeho jednání, které spočívalo v nezabezpečení finanční hotovosti nejméně ve výši 78.000,- Kč, když předmětný prostor opustil, aniž by důkladně dveře zavřel a finanční hotovost uložil, čímž zavinil ztrátu předmětné částky a ve stejné výši škodu společnosti Ch., a. s., se sídlem F.- M. Z takto popsaných skutkových okolností nevyplývá volní vztah obviněného ke způsobenému následku ve formě chtění, ale ani jeho srozumění se ztrátou peněz, když takovým srozuměním se ve smyslu shora uvedených obecných úvah u nepřímého úmyslu rozumí aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku, resp. účinku relevantního pro trestní právo, jímž byla v tomto konkrétním případě ztráta finanční hotovosti ve výši 78.000,- Kč. Odhlédneme-li od toho, že soud zde nesprávně použil právní pojem na místo uvedení takových skutkových okolností, ze kterých úmysl na straně pachatele měl vyplývat, výraz „zavinil“, který použil soud prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině, jako právní pojem pokrývá jak zavinění úmyslné, tak i zavinění z nedbalosti. Z hlediska vymezení subjektivní stránky je tedy výrok o vině obviněného zcela nedostatečný, když krátkodobé nezabezpečení přepážky, jako prostoru, kde se pracuje s hotovými penězi, v důsledku toho, že tento prostor opustil, aniž by důkladně zavřel dveře a finanční hotovost uložil do trezoru, je typickým nedbalostním jednáním, přičemž již vůbec nelze z uvedeného skutkového zjištění dovodit, že by obviněný byl subjektivně srozuměn s tím, že zřejmě – in eventum dojde ke způsobení uvedeného následku, resp. účinku relevantního pro trestní právo.

Jestliže odvolací soud tyto zjevné vady výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenapravil, neboť k odvolání obviněného M. U. tento rozsudek zrušil jen ve výroku o náhradě škody a jinak ho ponechal beze změny, nemohou vzhledem k podrobně rozvedeným pochybením obě napadená rozhodnutí obstát, neboť popis skutku ve výroku vině musí obsahovat skutková zjištění odpovídající všem znakům příslušné skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky. Ke skutkovým zjištěním a právním závěrům z nich vyplývajícím obsaženým v odůvodnění rozhodnutí lze přihlédnout pouze v případě, že rozvíjejí údaje uvedené alespoň rámcově v tzv. skutkové větě výroku o vině přezkoumávaného rozsudku. V posuzovaném případě, však okolnosti odůvodňující použitou právní kvalifikaci nevyplývají ani z odůvodnění rozsudků obou soudů.

Nalézací soud svůj závěr o vině obviněného M. U., zejména o jeho eventuálním úmyslu, opřel jednak o to, že obviněný s verzí o pokřivených dveřích, jako důvodu, proč zřejmě dveře opatřené jinak z vnější strany tzv. koulí „nezaklaply“, přišel až poté, kdy soud uvažoval o překvalifikování jeho jednání z trestného činu zpronevěry na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, což mělo prolamovat jeho jinak logickou obhajobu. Dále tento soud dal do souvislosti s nyní souzeným skutkem i pozdější jednání obviněného, při kterém také mělo dojít ke ztrátě určité finanční hotovosti a vyvodil z toho závěr, že obviněný svým jednáním vytvořil prostor pro to, aby mohla být tržba odcizena a současně, aby bylo odvráceno podezření, že si ji přivlastnil sám. Přitom podle závěru nalézacího soudu jen důkazní nouze neumožnila uznat obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., ale „prozradila nejméně srozumění obviněného s tím, že svým počínáním vytvářel podmínky pro zcizení peněz, přičemž k jejich zcizení následně opravdu došlo“. Srozumění nalézací soud vyvozuje výslovně na straně 4 svého rozhodnutí z „…obhajoby obviněného před vyhlášením zprošťujícího výroku ve vztahu k trestnému činu zpronevěry... a z faktu, že nešlo o jedinou ztrátu peněz…“. Odvolací soud, který se s těmito úvahami soudu prvního stupně ztotožnil, k tomuto dále na straně 4 svého rozsudku uvedl, že úvahy obviněného o možnosti „nenaplnění subjektivní stránky“ se ve světle těchto argumentů jeví zcela lichými, přičemž v tomto smyslu „nelze pominout určitou genezi výpovědi obžalovaného vedoucí od nedostatečného zaklapnutí dveří až k jeho tvrzení o poruše předmětných dveří, které on nemohl zabránit.“ Podle názoru odvolacího soudu je tedy „nepochybné, že obviněný si musel být své povinnosti jednoznačně vědom a jeho úmysl se tedy vztahoval jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm, která v tomto smyslu je vlastně následkem jeho předchozího jednání.

Podle názoru Nejvyššího soudu tyto úvahy nemohou odůvodnit úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., a to ani v podobě úmyslu eventuálního, jak bylo správně zdůrazněno i ve shora citovaném vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nalézacím soudem uvedené případy pozdějšího jednání obviněného, při kterém také mělo dojít ke ztrátě určité finanční hotovosti, aniž by ovšem bylo i v těchto případech prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit poškozené akciové společnosti Ch. škodu, mohou svědčit toliko o neodpovědném přístupu obviněného k cizímu majetku, nikoli přímo o jeho srozumění se vznikem škody na majetku této společnosti. Zcela nesprávné jsou úvahy soudu prvního stupně, v kterých z důkazní nouze, jež neumožnila uznat obviněného vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., bylo vyvozováno úmyslné zavinění ve vztahu k vytváření podmínek pro zcizení peněz, s tím, že k jejich zcizení následně opravdu došlo. Taková důkazní nouze nemůže vést k pozitivnímu závěru o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k trestnému činu podle § 255 odst. 1 tr. zák., a to ani při zvažování způsobu obhajoby obviněného ve vztahu k původně žalovanému trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a proto není možno mezery v dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu nahrazovat pouhými úvahami soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování. K tomu je třeba dodat, že pokud by z provedeného dokazování skutečně vyplynulo, že obviněný M. U. úmyslně ponechával své pracoviště v sázkové kanceláři Ch. nezajištěné jen proto, aby zakryl skutečnou příčinu ztráty peněz spočívající v jiné úmyslné trestné činnosti, nebylo by možné takové jednání posoudit jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., ale pouze jako jednání, jehož smyslem bylo zakrýt jeho jiný majetkový trestný čin (srov. č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). Pro takový závěr však není podle výsledků dokazování zatím opora, a proto nelze takovou argumentaci použít pro zjištění úmyslu, byť eventuálního, na straně obviněného. Jak Nejvyšší soud zjistil z přiloženého spisového materiálu, obviněný k předmětnému skutku po celou dobu trestního řízení vypovídal, pokud jde o rozhodné skutečnosti, v zásadě shodně, a to tak, že se spoléhal na to, že při odchodu z pracoviště se dveře opatřené z vnější strany tzv. koulí zavřely, neboť je „zaklapl“. Již se ale nepřesvědčil, zda k tomu skutečně došlo. Vzhledem k tomu, že jeho odchod byl pouze krátkodobý, obviněný též nevložil peníze v hotovosti do trezoru, a to opět také v souvislosti s tím, že měl za to, že na pracoviště se po dobu takové jeho nepřítomnosti nikdo běžně nedostane. Později zjistil, jak uvedl při hlavním líčení ve své výpovědi ze dne 27. 2. 2006 na č. l. 98 spisu, že zkoumal, proč dveře nedoklaply, a zjistil, že byly zkřivené. Takové zjišťování není s ohledem na situaci neobvyklé, nelze z něho vyvozovat, ani s přihlédnutím ke způsobu zvolené obhajoby obviněného, žádné zásadní závěry z hlediska úmyslného zavinění obviněného, a to jak ve vztahu k náležitému nezajištění předmětných dveří a tím i předmětného pracovního prostoru, tak i ve vztahu k ztrátě peněz a způsobení škody ve výši 78.000, Kč poškozené společnosti. Uvedená tvrzení obviněného svědčí v souvislosti s naplněním subjektivní stránky maximálně o vědomé nedbalosti a nelze mu z hlediska hodnocení formy zavinění přičítat to, že se měl při každém krátkodobém odchodu zvlášť přesvědčit o tom, že dveře se skutečně zavřely, a to i s přihlédnutím k tomu, že v minulosti podle výsledků dokazování neměl s dovřením dveří na pracovišti problémy.

K argumentaci odvolacího soudu je třeba dále zdůraznit, že vědomé porušení povinnosti pachatelem může zakládat jak úmysl podle § 4 tr. zák., tak i vědomou nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., a proto z něj nelze dovodit srozumění s následkem, resp. s účinkem trestného činu. Z tohoto důvodu je třeba přisvědčit námitce obviněného, že z pouhého vědomého porušení povinnosti stanovené obviněnému nelze bez dalšího dovozovat eventuální úmysl obviněného k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., nehledě k tomu, že soudy se ani náležitě nevypořádaly s tím, zda porušení povinnosti stanovené obviněnému jen ve Směrnici č. 01/2000, o zajištění bezpečného uložení peněz na pobočce, lze považovat za porušení smluvně převzaté povinnosti ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. U. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 7 To 167/2006. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Městský soud v Praze zaměří zejména na opětovné posouzení zavinění ve vztahu k jednání obviněného M. U., kterým měl naplnit znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., konkrétně na jeho úmyslnou formu, zejména z hlediska shora uvedených právních názorů Nejvyššího soudu. Přitom je třeba respektovat ustanovení § 265s tr. řádu, podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. října 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal,Ph.D.

Vydáno: 11. October 2006