JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1220/2003

K trestnosti tzv. nezpůsobilého pokusu trestného činu podvodu

Právní věty

  1. Nezpůsobilý pokus trestného činu (pokus na nezpůsobilém předmětu útoku nebo nezpůsobilými prostředky) není bez dalšího beztrestný. Trestnost takového pokusu se posuzuje podle materiálního hlediska, tj. v závislosti na stupni společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu (srov. rozhodnutí pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr.). Význam zde bude mít zejména způsob jednání pachatele, kterým chtěl spáchat trestný čin, dále okolnost, zda tím mohl vyvolat i jiný než zamýšlený následek, přihlédnout je třeba k osobě pachatele, k jeho dosavadním zkušenostem s trestnou činností a též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu a jaké skutečnosti mu v tom zabránily.

    Trestnost pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 TrZ není vyloučena, jestliže se pachatel snažil od oklamané osoby vylákat peníze za plnění, které nebyl vůbec schopen poskytnout, např. nebyl vlastníkem bytu nebo osobního automobilu nabízeného k prodeji a k převodu vlastnictví ani neměl potřebné doklady.

Z odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 5 T 145/2001, byl obviněný T. M. uznán vinným pod bodem I. výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 TrZ a dále pod bodem II. výroku o vině rozsudku pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ dílem dokonaným (pod body 1. až 3.), dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ (pod body 4․ až 6.), přičemž jednání pod bodem II. výroku o vině spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 TrZ. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3 TrZ za použití § 35 odst. 1 TrZ a § 42 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 a 1/2 roku. Podle § 39a odst. 3 TrZ byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 TrŘ rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. K odvolání obviněného podanému proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 7 To 145/2003, tak, že zrušil uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 TrŘ ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 TrŘ znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 TrZ s použitím § 42 odst. 1 TrZ a § 35 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 39a odst. 3 TrŘ zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání proti výrokům o vině i trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Obviněný namítl, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ tehdy, jestliže by škoda způsobená takovým činem dosáhla nejméně částky 500 000 Kč, popřípadě by obviněný musel spáchat trestný čin podvodu jako člen organizované skupiny, což se však nestalo. Konkrétní výhrady zaměřil proti skutkům, které spáchal podle rozhodnutí soudů tím, že v P. dne 28. 3. 2001 ve třech případech telefonicky nabídl L. K. uzavření kupní smlouvy na byt uživatelky K. M. v B. ulici v P. tím, že L. K. poskytl číslo svého bankovního účtu, přičemž k uzavření kupní smlouvy a poukázání dohodnuté finanční částky mělo dojít nejpozději v měsíci září 2001, k zaslání jakékoli částky na úkor L. K. však již nedošlo, neboť ta se dozvěděla o skutečnosti, že obviněný T. M. předstíral pronájem uvedeného bytu i další osobě (bod II./4. výroku o vině rozsudku prvního stupně). Další námitky vznesl proti skutku, který spáchal tím, že v P. v přesně nezjištěné době od 30. 3. 2001 do 2. 4. 2001 převzal od D. J. osobní automobil Seat Toledo, který byl ve vlastnictví obchodní společnosti Š., s. r. o., P., a který D. J. užíval na základě leasingové smlouvy, když se nabídl, že tento vůz dopraví do dispozice matky D. J. do P., avšak neučinil tak a dne 2. 4. 2001 uveřejnil nabídku na prodej tohoto vozidla a téhož dne v prostoru čerpací stanice E. v L. převzal od P. R. částku 5 000 Kč jako zálohu kupní ceny za tento osobní automobil Seat Toledo, přičemž dne 3. 4. 2001 požadoval od P. R. doplatek kupní ceny za toto vozidlo ve výši 375 000 Kč, který mu však P. R. nepředal, neboť nechtěl koupit vozidlo bez dokladů, a tímto jednáním by obviněný způsobil škodu v minimální částce 380 000 Kč (bod II./5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o jednání vůči poškozené L. K., obviněný uvedl, že neměl nikdy v úmyslu prodat předmětný byt, ale chtěl v poškozené vzbudit důvěru a získat tak od ní zálohu na nájem bytu. Poukázal na to, že z výpovědi poškozené vyplývá, že částka 250 000 Kč neměla být zaplacena nejpozději do září 2001, ale až po půlročním spokojeném užívání bytu a teprve poté měla být sepsána kupní smlouva. Protože soud vycházel pouze z výpovědi poškozené, došlo podle názoru obviněného k porušení zásady „in dubio pro reo“. Navíc v té době byt užívala jeho sestra a nebylo tedy možné, aby jej současně užívala po dobu šesti měsíců také poškozená L. K. Podle obviněného se jedná o nezpůsobilý pokus spočívající v nezpůsobilosti pachatele, když obviněný ani jeho sestra nejsou vlastníky bytu, a obviněný tedy není podle platných právních předpisů způsobilý prodat nemovitost.

Ohledně jednáni pod bodem II./5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný poukázal na výpověď poškozeného, který prohlásil, že předmětné vozidlo nekoupí, pokud neuvidí velký a malý technický průkaz od vozidla, servisní knížku a občanský průkaz obviněného, a současně požadoval sepsání kupní smlouvy. Protože však obviněný žádný z těchto dokladů k vozidlu neměl, ani neměl možnost si je opatřit, musel vědět a taky věděl, že nemohlo k prodeji ani ke vzniku škody dojít. Obviněný dále zpochybnil posouzení, podle jakého právního předpisu měla být uzavřena kupní smlouva, a v návaznosti na to považuje za nesprávný způsob stanovení výše škody. Obviněný nesouhlasí ani s výměrou trestu, který je podle něj nepřiměřeně vysoký. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a ve věci sám rozhodl nebo věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která považuje dovolání za důvodné pouze v části, v níž obviněný vyslovil pochybnost, zda jeho trestná činnost byla správně posouzena jako trestný čin podvodu § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) TrZ, který byl předpokladem pro použití ustanovení § 41 odst. 1 TrZ. Státní zástupkyně však poukázala na to, že skutek pod bodem I./1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odpovídá znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 TrZ, takže se nejedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, a aby přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného T. M. je zčásti zjevně neopodstatněné a částečně se opírá o námitky, které jsou mimo uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ.

Za námitku odpovídající tomuto dovolacímu důvodu lze považovat pouze výhrady obviněného týkající se bodů II./4. a 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v nichž jde o jednání vůči poškozeným L. K. a P. R. Podle obviněného kvalifikaci tohoto jednání jako pokusu trestného činu podvodu brání okolnost, že se jedná o nezpůsobilý pokus spočívající v nezpůsobilosti pachatele. Obviněný namítl, že nebyl způsobilý podle platných právních předpisů byt ani osobní automobil prodat, protože nebyl vlastníkem bytu, který poškozené L. K. nabízel, a neměl od vozidla doklady, které od něj poškozený P. R. požadoval.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ani nezpůsobilý pokus trestného činu není zásadně beztrestný. Pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 TrZ je obecně trestný (§ 89 odst. 1 TrZ) ve vztahu ke všem úmyslným trestným činům a je pro něj charakteristické, že jeho pachatel svým jednáním bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu se posuzuje podle materiálního hlediska, tedy podle jeho stupně společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu pachatele (srov. rozhodnutí pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr.). Soud tedy musí posoudit zejména konkrétní význam okolností, které spoluurčují nebezpečnost činu pro společnost a její stupeň. Především jde o okolnosti, které charakterizují objektivní stránku trestného činu, tedy způsob jednání, jímž se pachatel pokusil spáchat trestný čin. Dále je pro posouzení nebezpečnosti činu významná osoba pachatele, tj. zda jde o osobu dosud netrestanou, nebo osobu, která již byla soudně trestána a v krátké době od předchozího potrestání spáchala obdobný trestný čin, či zda jde dokonce o zvlášť nebezpečného recidivistu. Z hlediska subjektivní stránky je třeba zvažovat, jaké zájmy měly být podle představ pachatele zasaženy a z jakého důvodu pachatel trestný čin nedokonal. V této souvislosti je třeba přihlížet i k okolnostem, které zabránily dokonání trestného činu.

Z výše uvedeného vyplývá, že nikoli každý nezpůsobilý pokus je trestný. Trestný je pouze takový pokus, který v konkrétním případě dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost požadovaného pro trestný čin. Okolnosti rozhodné pro posouzení trestnosti pokusu trestného činu a namítané obviněným ohledně bodů II./4. a 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byly ve věci obviněného T. M. splněny a jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu se zákonem vypořádaly. Odvolací soud poukázal především na to, že v obou případech obviněný vystupoval jako majitel bytu či vozidla, stanovil kupní cenu, dával poškozeným další pokyny a celkově byl velmi aktivní, aby uskutečnil svůj úmysl spočívající v prodeji bytu nebo vozidla. Pokud jde o prodej bytu, obviněný stanovil přesné podmínky prodeje, a to kupní cenu, termín prodeje, předal poškozené bankovní spojení na svoji osobu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo jen proto, že se poškozená L. K. dozvěděla, že nebyla jedinou osobou, které obviněný byt nabízel, a nikoliv proto, že by obviněný od dalšího jednání upustil. Obdobně je tomu v případě dalšího jednání obviněného, kterým navodil situaci, že je vlastníkem vozidla Seat Toledo, stanovil jeho kupní cenu a až do poslední chvíle činil veškerá opatření, aby od poškozeného P. R. získal celou kupní cenu. Nelze přehlédnout ani další okolnosti svědčící o úmyslu obviněného, který se zmiňoval před svědkem A. K., že bude vozidlo prodávat za 400 000 Kč, přitom poškozenému tvrdil, že doklady od vozidla má, ale nemůže je nalézt, a že je dodá po předání kupní ceny, a když poškozený váhal s koupí vozidla, pokoušel se ho přesvědčit, aby vozidlo rychle koupil, protože má další zájemce apod. Přitom k dokonání trestného činu podvodu v obou případech nedošlo jen pro skutečnosti ležící mimo vůli obviněného.

V případě obviněného T. M. tedy soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že vzhledem k uvedeným okolnostem je konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost u pokusu trestného činu podvodu vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 TrZ). Odvolací soud shledal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně správným a nad rámec již uvedeného poukázal zejména na to, že se obviněný T. M. dopustil rozsáhlého jednání podvodného charakteru téměř bezprostředně poté, co byl dne 4. 12. 2000 podmíněně propuštěn z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 43/99, přičemž podmíněně byl propuštěn i z dalšího dříve uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba 4 roky. Dále odvolací soud uvedl, že délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, resp. od výkonu trestu odnětí svobody, z něhož byl obviněný podmíněně propuštěn, a konkrétní okolnosti posuzovaného skutku pro svou závažnost podstatně zvyšují nebezpečnost trestného činu pro společnost natolik, že jednání obviněného bylo nutno z tohoto důvodu posoudit jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry o existenci potřebného stupně společenské nebezpečnosti pokusu trestného činu ztotožnil, protože jim nelze nic vytknout.

Pochybnosti státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nebylo možno akceptovat, protože se týkají té části výroku o vině (pod bodem I./1. v rozsudku soudu prvního stupně), kterou obviněný dovoláním nenapadl a kterou Nejvyšší soud ani nemohl přezkoumávat.

Vydáno: 14. January 2004
Vloženo: 26. February 2018