JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1201/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2008 o dovolání obviněného Ing. A. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 19/06, t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného Ing. A. Š. z a m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 T 19/06, byl obviněný Ing. A. Š. uznán vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že

v době od 1. 2. 1995 do 31. 12. 2003 byl zaměstnán v různých funkcích ve společnosti P., s. r. o., (dále „P., s. r. o.“), naposledy od 1. 3. 2001 ve funkci obchodního a marketingového ředitele, v rámci svého pracovního zařazení se podílel na uzavírání smluv s jednotlivými zákazníky a měl přístup k seznamu zákazníků této společnosti, který obsahoval kromě jiného též adresy a telefonní čísla zákazníků a cenové relace k odběru prodávaných produktů, když tyto údaje jsou předmětem obchodního tajemství zmíněné obchodní společnosti ve smyslu § 17 obchodního zákoníku, přičemž ještě před ukončením svého pracovního poměru ve firmě P., s. r. o., dnem 21. 12. 2003 inicioval vznik společnosti G. P., a. s., (dále jen „G. P., a. s.“), která měla podnikat ve stejném oboru jako společnost P., s. r. o., a k uzavření zakladatelské smlouvy mezi L. S., O. R. a A. Š. došlo již dne 4. 12. 2003, nově vzniklá společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dnem 28. 1. 2004, obviněný Ing. Š. v ní vykonával funkci předsedy představenstva a společnost fakticky řídil a v rámci svého působení ve společnosti G. P., a. s., zneužil interní informace o zákaznících a cenách společnosti P., s. r. o., které získal v době svého předchozího zaměstnání ve společnosti P., s. r. o., a to tak, že v období nejméně od 20. 2. 2004 do 28. 6. 2004 zasílal nebo nechal zasílat písemně či formou SMS na dříve získaná telefonní čísla či adresy zákazníků společnosti P., s. r. o., nabídky na cenově výhodnější doplnění zásobníků LPG firmou G. P., a. s., a takto oslovil celkem 14 zákazníků společnosti P., s. r. o., a to L. H., Ing. J. H., M. H., L. Ř., J. V., Ing. J. B., P. G., P. S., E. S. – Psí útulek, Ing. R. H., J. V. – Výroba knedlíků, Dětský domov se školou a Střediskem výchovné péče, H. T., společnost T. C. Ú. n. L., s. r. o., společnost S. P., a. s., a v důsledku toho od části z oslovených zákazníků společnosti P., s. r. o., získal zakázky k naplnění zásobníků LPG, konkrétně od L. Ř. v hodnotě 14.467,- Kč, od Ing. J. B. v hodnotě 12.750,- Kč, od P. G. v hodnotě 8.670,- Kč, od P. S. v hodnotě 17.016,- Kč, od E. S. – Psí útulek v hodnotě 25.500,- Kč, od Ing. R. H. v hodnotě 83.350,- Kč, od společnosti T. C. Ú. n. L., s. r. o., v hodnotě 51.000,- Kč a od společnosti S. P., a. s., v hodnotě 24.650,- Kč, přičemž toto vědomé zneužívání interních informací o zákaznících společnosti P., s. r. o., prováděl obviněný Ing. A. Š. s úmyslem dosáhnout přechodu dosavadních zákazníků společnosti P., s. r. o., ke společnosti G. P., a. s., s perspektivou dalšího dlouhodobého odběru LPG a vědomě tak jednal v rozporu s ustanovením § 44 obchodního zákoníku a § 51 obchodního zákoníku, přičemž dalšímu rozvoji těchto aktivit zabránilo razantní protiopatření společnosti P., s. r. o., která tím současně reagovala i na četné stížnosti svých zákazníků.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. A. Š. odsouzen podle § 127 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P., s. r. o., částku 349.587,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost P., s. r. o., odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. A. Š. odvoláním, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 34/2007, tak, že napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného Ing. A. Š. obžaloby z trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od 1. 2. 1995 do 31. 12. 2003 byl zaměstnán v různých funkcích ve společnosti P., s. r. o., naposledy od 1. 3. 2001 ve funkci obchodního a marketingového ředitele, v rámci svého pracovního zařazení se podílel na uzavírání smluv s jednotlivými zákazníky a měl přístup k seznamu zákazníků této společnosti, který obsahoval kromě jiného též adresy a telefonní čísla zákazníků a cenové relace k odběru prodávaných produktů, když tyto údaje jsou předmětem obchodního tajemství zmíněné obchodní společnosti ve smyslu ustanovení § 17 obchodního zákoníku, přičemž ještě před ukončením svého pracovního poměru ve firmě P., s. r. o., dnem 21. 12. 2003 inicioval vznik společnosti G. P., a. s., která měla podnikat ve stejném oboru jako společnost P., s. r. o., a k uzavření zakladatelské smlouvy mezi L. S., O. R. a A. Š. došlo již dne 4. 12. 2003, nově vzniklá společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dnem 28. 1. 2004, obviněný Ing. A. Š. v ní vykonával funkci předsedy představenstva a společnost fakticky řídil a v rámci svého působení ve společnosti G. P., a. s., zneužil interní informace o zákaznících a cenách společnosti P., které získal v době svého předchozího zaměstnání ve společnosti P., s. r. o., a to tak, že v období nejméně od 20. 2. 2004 do 28. 6. 2004 zasílal nebo nechal zasílat písemně či formou SMS na dříve získaná telefonní čísla či adresy zákazníků společnosti P., s. r. o., nabídky na cenově výhodnější doplnění zásobníků LPG firmou G. P., a. s., takto oslovil celkem 14 zákazníků společnosti P., s. r. o., a to L. H., Ing. J. H., M. H., L. Ř., J. V., Ing. J. B., P. G., P. S., E. S. – Psí útulek, Ing. R. H., J. V. – výroba knedlíků, Dětský domov se školou a Střediskem výchovné péče, H. T., společnost T. C. Ú. n. L., s. r. o., společnost S. P., a. s., a v důsledku toho od části z oslovených zákazníků společnosti P., s. r. o., získal zakázky k naplnění zásobníků LPG, konkrétně od L. Ř. v hodnotě 14.467,- Kč, od Ing. J. B. v hodnotě 12.750,- Kč, od P. G. v hodnotě 8.670, Kč, od P. S. v hodnotě 17.016,- Kč, od E. S. – Psí útulek v hodnotě 25.500,- Kč, od Ing. R. H. v hodnotě 83.350,- Kč, od společnosti T. C. Ú. n. L., s. r. o., v hodnotě 51.000,- Kč a od společnosti S. P., a. s., v hodnotě 24.650,- Kč, přičemž toto vědomé zneužívání interních informací o zákaznících společnosti P., s. r. o., prováděl obviněný Ing. A. Š. s úmyslem dosáhnout přechodu dosavadních zákazníků společnosti P., s. r. o., ke společnosti G. P., a. s., s perspektivou dalšího dlouhodobého odběru LPG a vědomě tak jednal v rozporu s ustanovením § 44 obchodního zákoníku a § 51 obchodního zákoníku, přičemž dalšímu rozvoji těchto aktivit zabránilo razantní protiopatření společnosti P., s. r. o., která tím současně reagovala i na četné stížnosti svých zákazníků. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost P., s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 34/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 T 19/06, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007, tak, že z podnětu tohoto dovolání napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. A. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vrchní soud v Praze poté projednal znovu ve veřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2008 odvolání obviněného Ing. A. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, č. j. 10 T 19/06-610, a ve věci opětovně rozhodl k odvolání obviněného rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, tak, že napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. A. Š. vinným trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 1. 2. 1995 do 31. 12. 2003 byl zaměstnán v různých funkcích ve společnosti P., s. r. o., naposledy od 1. 3. 2001 ve funkci obchodního a marketingového ředitele, v rámci svého pracovního zařazení se podílel na uzavírání smluv s jednotlivými zákazníky a měl přístup k seznamu zákazníků této společnosti, který obsahoval kromě jiného též adresy a telefonní čísla zákazníků a cenové relace k odběru prodávaných produktů, když tyto údaje jsou předmětem obchodního tajemství zmíněné obchodní společnosti ve smyslu ustanovení § 17 obchodního zákoníku, přičemž ještě před ukončením svého pracovního poměru ve firmě P., s. r. o., dnem 21. 12. 2003 inicioval vznik společnosti G. P., a. s., která měla podnikat ve stejném oboru jako společnost P., s. r. o., a k uzavření zakladatelské smlouvy mezi L. S., O. R. a A. Š. došlo již dne 4. 12. 2003, nově vzniklá společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dnem 28. 1. 2004, obviněný Ing. Š. v ní vykonával funkci předsedy představenstva a společnost fakticky řídil a v rámci svého působení ve společnosti G. P., a. s., zneužil interní informace o zákaznících a cenách společnosti P., s. r. o., které získal v době svého předchozího zaměstnání ve společnosti P., s. r. o., a to tak, že v období nejméně od 20. 2. 2004 do 6. 4. 2004 zasílal nebo nechal zasílat písemně či formou SMS na dříve získaná telefonní čísla či adresy zákazníků společnosti P., s. r. o., nabídky na cenově výhodnější doplnění zásobníků LPG firmou G. P., a. s., takto oslovil celkem 14 zákazníků společnosti P., s. r. o., a to L. H., Ing. J. H., M. H., L. Ř., J. V., Ing. J. B., P. G., P. S., E. S. – Psí útulek, Ing. R. H., J. V. – výroba knedlíků, Dětský domov se školou a Střediskem výchovné péče, H. T., společnost T. C. Ú. n. L., s. r. o., společnost S. P., a. s., a v důsledku toho od části z oslovených zákazníků společnosti P., s. r. o., získal zakázky k naplnění zásobníků LPG, konkrétně od L. Ř. v hodnotě 14.467,- Kč, od Ing. J. B. v hodnotě 12.750,- Kč, od P. G. v hodnotě 8.670,- Kč, od P. S. v hodnotě 17.016,- Kč, od E. S. – Psí útulek v hodnotě 25.500,- Kč, od Ing. R. H. v hodnotě 83.350,- Kč, od společnosti T. C. Ú. n. L., s. r. o., v hodnotě 51.000,- Kč a od společnosti S. P., a. s., v hodnotě 24.650,- Kč, přičemž toto vědomé zneužívání interních informací o zákaznících společnosti P., s. r. o., prováděl obviněný Ing. A. Š. s úmyslem dosáhnout přechodu dosavadních zákazníků společnosti P., s. r. o., ke společnosti G. P., a. s., s perspektivou dalšího dlouhodobého odběru LPG a vědomě tak jednal v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1, 2 písm. h) obchodního zákoníku, v němž se uvádí, že

1. nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.

Nekalá soutěž se zakazuje,

2. nekalou soutěží podle odst. 1 je zejména

h) porušování obchodního tajemství

a v rozporu s § 51 obchodního zákoníku, v němž se uvádí, že porušováním obchodního tajemství je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo jiného využije obchodní tajemství (§ 17), které může být využito v soutěži a o němž se dozvěděl:

a) tím, že mu tajemství bylo svěřeno nebo jinak se stalo přístupným (např. z technických předloh, návodů, výkresů, modelů, vzorů) na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán,

b) vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu,

přičemž dalšímu rozvoji těchto aktivit zabránilo razantní protiopatření společnosti P., s. r. o., která tím současně reagovala i na četné stížnosti svých zákazníků.

Za tento trestný čin byl obviněnému Ing. A. Š. podle § 127 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. A. Š. uložena i povinnost nahradit poškozené P., s. r. o., škodu ve výši 349.587,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost P., s. r. o., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 T 19/06, podal obviněný Ing. A. Š. prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a zmínil také, že soud odvolací rozhodoval v této trestní věci opakovaně, neboť jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno usnesením dovolacího soudu z podnětu předchozího dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného. Dovolatel v nyní podaném mimořádném opravném prostředku v podrobnostech především namítl, že v jeho případě nebylo prokázáno, že by byly získány neoprávněné výhody ve značném rozsahu. Pokud by totiž takový rozsah byl souměřitelný se značnou škodou, pak by se muselo jednat o prospěch přesahující částku 250.000,- Kč. Taková značná škoda však v tomto trestním řízení vůbec nebyla prokázána. Má-li se také jednat o obchodní tajemství, pak musí nést všechny v § 17 obchodního zákoníku uvedené pojmové znaky. Například pouhé informace, byť důvěrné povahy, nemusejí mít ani potenciální hodnotu, a proto podnikatel, který jimi disponuje, může být vázán mlčenlivostí, ale nepůjde zde o obchodní tajemství. Ochrana obchodního tajemství v případě obviněného postrádala jeden z jejích pojmových znaků, a to projev vůle směřující k utajení informací ve smyslu § 17 obchodního zákoníku. Sama společnost P., s. r. o., také uvedla, že obviněný neměl databázi jejich odběratelů instalovanou na pracovišti v počítači. Dále dovolatel také zdůraznil, že jeho jednání nebylo v rozporu s ustanoveními § 44 a § 51 obchodního zákoníku. V pracovní smlouvě uzavřené mezi obviněným a poškozenou společností jsou pouze obecná ujednání, podle kterých je zaměstnanec povinen podle čl. IV. bodu 3. po skončení pracovního poměru nepracovat pro jiného zaměstnavatele ani sám nepodnikat v předmětu činnosti současného zaměstnavatele, což dovolatel považuje ve smyslu § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce za ujednání neplatné pro rozpor s obsahem a účelem zákona, neboť takových práv se nelze smluvně vzdát, když jsou to práva nezadatelná a nezcizitelná. V roce 1994 zákoník práce taková jednání neumožňoval ani neumožňoval uzavírat inominátní smlouvy. Také povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozví při výkonu práce, uvedená v bodě 4. tohoto článku, je opět obecné a nekonkrétní ujednání, které navíc přesahuje rámec pracovního práva, když obviněný za trvání pracovního poměru ke společnosti P., s. r. o., nikdy nepodepsal doklad, kterým by jej zaměstnavatel v tomto směru k takové povinnosti zavázal a kterým by dále definoval či konkretizoval, co je předmětem jeho obchodního tajemství.

Další námitky obviněného se týkaly modelového propočtu možného získání značného rozsahu neoprávněných výhod a spočívaly zejména v tom, že znalecký posudek nebyl obviněnému nikdy předložen a tento se k němu nemohl ani vyjádřit, přičemž znalec nebyl při jednání vyslechnut. Přitom s odkazem na ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. vzali jak znalec, tak i soud v úvahu pouze objem tržeb, ke kterým mohlo dojít, a nikoli škodu skutečnou, kterou byl zisk, který mohl obviněný pro svou společnost získat.

K založení společnosti G. P., a. s., došlo notářským zápisem dne 4. 12. 2003, k zápisu do obchodního rejstříku až dne 28. 1. 2004. Pracovní poměr obviněného u společnosti P., s. r. o., byl ukončen ke dni 31. 12. 2003 a k oslovení eventuálních zákazníků společností G. P., a. s., mohlo tedy dojít až po dni 1. 2. 2004. Ode dne 8. 6. 2004 byl obviněný v pracovní neschopnosti a dne 10. 6. 2004 odstoupil z funkce předsedy představenstva společnosti G. P., a. s. Poškozená společnost disponovala ve své databázi seznamem asi 3 tisíc zákazníků – odběratelů a vlastnila asi 13 cisteren na přepravu plynu s kapacitou přibližně 1000 tun měsíčně, zatímco společnost G. P., a. s., vlastnila pouze 1 cisternu na přepravu plynu o celkovém objemu 6 tun. Pokud svědkyně P. ve své výpovědi uvedla, že od obviněného obdržela seznam se jmény zákazníků, pak je její výpověď pravdivá, avšak dovolatel dodává, že na tomto seznamu mohlo být jen asi 20 jmen a nikde není uvedeno, že se ve všech případech jednalo o zákazníky společnosti P., s. r. o., Vrchní soud se jen okrajově zabýval skutečností, že značná část zákazníků mohla být zajištěna pouhým zjištěním jejich adres nebo vizuálně při jejich obecně známé podnikatelské činnosti nebo zjištěním umístění jejich nádrže na plyn na jejich pozemku. Dovolatel také nikdy neměl ucelenou zákaznickou databázi zákazníků ve svém pracovním i soukromém počítači a jeho společnost oslovila asi 14 odběratelů poškozené společnosti z celkového počtu 3000, přičemž pouze 8 zákazníků nabídky využilo.

Zákazníci se na společnost G. P., a. s., obraceli především sami z důvodu nižších cen plynu, přičemž podle názoru obviněného však ještě nešlo o jednání, které by vybočilo z mezí hospodářské soutěže, neboť se nejednalo o cenu tzv. dumpingovou. Zákazníci společnosti P., s. r. o., byli vázáni dlouhodobou smlouvou o odběru plynu na 15 roků a v případě porušení smlouvy z jejich strany, a to i odběrem od jiného dodavatele plynu, mohlo dojít i k odvezení tanku na plyn a tedy znemožnění jeho odběru, což také mohlo být motivem jejich výpovědí před soudem prvního stupně. Ze strany poškozené společnosti se tak jednalo o smlouvy, které obsahovaly tzv. vázaná plnění, která jsou zakázána a omezují soutěžní obchod.

Při soudním jednání nebylo ničím prokázáno tvrzení uvedené posléze v rozsudku, že obviněný ze společnosti P., s. r. o., vynesl informace, protože okruh zákazníků společnosti P., s. r. o., byl běžně dostupný nejen všem pracovníkům společnosti, ale i dalším subjektům, například dopravním firmám. Nebyly zde proto přítomny všechny pojmové znaky obchodního tajemství, zejména zde nebyl projev vůle směřující k tomu, aby určité skutečnosti byly utajeny, což musí podnikatel nějakým způsobem také zajistit, což se však nestalo. Z tohoto titulu pak tedy ani nemohla být naplněna skutková podstata souzeného trestného činu, neboť obviněný neporušil obchodní tajemství a jeho jednání nebylo v rozporu s dobrými mravy a nebylo způsobilé přivodit poškozenému jako soutěžiteli újmu.

K náhradě škody dovolatel uvedl, že se soud nezabýval oprávněností požadavku poškozené společnosti na náhradu škody a jeho výší, neboť nezkoumal, zda jsou účtované ceny obvyklými cenami.

V závěru svého dovolání obviněný Ing. A. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, a zrušil i další výroky na toto rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále postupoval podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný i jeho obhájce vyjádřili výslovně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřili ve smyslu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. A. Š. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Tento svůj závěr dále odůvodnil tím, že limitujícím faktorem při posuzování právních ale i skutkových zjištění v této věci je obsah shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) o předešlém dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného. Dovolací soud již v tomto rozhodnutí vyslovil závazné právní závěry, ale i směrnice týkající se náležitého zjištění skutečného stavu věci. Těmto směrnicím odvolací soud v plném rozsahu dostál a právní závěry Nejvyššího soudu respektoval. Dovolatel již nemůže úspěšně napadat dovoláním ta právní východiska, která v téže trestní věci vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání, neboť by mimořádným opravným prostředkem brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu vydanému v řízení o dovolání, které však – s výjimkou obnovy řízení – již dalšími opravnými prostředky nelze napadnout (§ 265n tr. ř.). A přece naprostá většina argumentů, jež obviněný Ing. A. Š. ve svém dovolání uvádí, míří právě proti těm právním závěrů, které učinil již Nejvyšší soud, a v tomto rozsahu je jeho dovolání třeba označit za nepřípustné. Obviněným deklarovaný důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá tvrzení vady v právním posouzení skutku, respektive při jiné aplikaci hmotného práva. Tomuto obsahu zvoleného dovolacího důvodu však neodpovídají námitky proti způsobu provádění a hodnocení důkazů soudem, neboť se svou povahou jedná o námitky skutkové povahy, které nemohou naplnit nejen uvedený důvod dovolání, ale ani žádný jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud obviněný napadá opakovanými námitkami závěr odvolacího soudu o nekalosoutěžní povaze jeho jednání, lze plně odkázat na důvody napadeného rozhodnutí na str. 7 rozsudku Vrchního soudu v Praze, s nimiž nelze, než souhlasit. V tomto smyslu je možno dovolání obviněného Ing. Š. označit za nedůvodné.

Z výše uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal, neboť jak na to již poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného Ing. A. Š., odvolací soud rozhodoval na základě právních názorů a pokynů Nejvyššího soudu vyjádřených v usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007, kterým k dovolání nejvyšší státní zástupkyně předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 9 To 34/2007, jímž byl podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněný Ing. A. Š. zproštěn obžaloby z trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., v celém rozsahu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. A. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za této situace nelze uzavřít, že by dovolání obviněného Ing. A. Š. podané proti novému napadenému odsuzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, pokud jde o právní závěry, které byly obsaženy v předchozím zrušujícím usnesení dovolacího soudu, bylo nepřípustné, ale naopak je třeba se po věcném přezkoumání uvedeného napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího s uplatněnými námitkami obviněného v dovolání náležitě vypořádat, neboť opačným postupem by mu bylo v tomto rozsahu fakticky odňato jeho právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek, které mu poskytuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž je třeba v té souvislosti uvést, že k případným vádám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, by Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 3, č. 34; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový závěr však nelze učinit s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu.

První právně relevantní námitka dovolatele v rámci uplatněného dovolacího důvodu spočívala v tvrzení obviněného, že svým jednáním neporušil obchodní tajemství a jeho jednání nebylo v rozporu s dobrými mravy a nebylo tak způsobilé přivodit poškozenému jako soutěžiteli újmu, jinými slovy že postrádalo nekalosoutěžní charakter. V podrobnostech obviněný dále rozvedl, že neporušil obchodní tajemství, neboť jednak byl okruh zákazníků běžně dostupný nejen zaměstnancům poškozené společnosti, ale také i dalším subjektům, například dopravním firmám, které zajišťovaly doplňování zásobníků. Navíc obchodní společnost P., s. r. o., neprojevila vůli směřující k utajení informací, a ani žádné takové informace nespecifikovala. V souvislosti s tím také dovolatel namítl, že povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozví při výkonu své práce, uvedená v bodě 4 čl. IV pracovní smlouvy mezi ním a jeho zaměstnavatelem, společností P., s. r. o., je naprosto obecné a nekonkrétní ujednání.

Trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody, poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Toto ustanovení odkazuje na právní předpisy upravující pravidla hospodářského styku, které jsou právními pravidly. Pravidly hospodářského styku podle ustálené judikatury se rozumí takové normy obsažené v obecně závazných právních předpisech, které vymezují závazné hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. „pravidla hry“). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská soutěž rozvíjet. Porušením pravidel hospodářského styku s přihlédnutím k § 42 obchodního zákoníku je tedy zejména jednak nekalé soutěžní jednání (nekalá soutěž), a jednak nedovolené omezování hospodářské soutěže. Nekalá soutěž je upravena v dílu II., hlavy V., části první obchodního zákoníku. Za nekalou soutěž se považuje jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž je ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku zakázána. Porušení pravidel hospodářského styku formou nekalé soutěže je mimo jiné podle § 51 obchodního zákoníku i porušování obchodního tajemství, kterého se podle napadeného rozsudku dopustil ve výroku o vině popsaným jednáním právě dovolatel. Pachatelem tohoto trestného činu může být nyní kdokoli (nevyžaduje se speciální subjekt), ale z povahy věci plyne, že to může být jen osoba, pro kterou jsou pravidla hospodářského styku závazná, tedy osoba, která z titulu svého zaměstnání, pracovního či funkčního zařazení, povolání nebo postavení atd. odpovídá za plnění hospodářských úkolů, při nichž musí dodržet závazná pravidla hospodářského styku.

Z přiložené spisové dokumentace a ze shora uvedených napadených rozhodnutí Nejvyšší soud zjistil, že skutečnostmi ohledně porušení obchodního tajemství a tím i nekalosoutěžní povahou jednání obviněného se zabýval již soud prvního stupně, který na straně 7 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že i když mohl informace o zákaznících společnosti P., s. r. o., získat i někdo další, byl to jedině Ing. A. Š., kdo je mohl použít ve společnosti G. P., a. s., což také učinil, když z poškozené společnosti vynesl údaje o jejích zákaznících a přinesl je do společnosti G. P., a. s. Obviněný toto vědomé zneužívání interních informací o zákaznících poškozené společnosti prováděl s úmyslem dosáhnout přechodu dosavadních zákazníků společnosti P., s. r. o., ke společnosti G. P., a. s., s perspektivou dlouhodobého odběru. Takto tedy obviněný úmyslně jednal v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, podle nějž je nekalou soutěží takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, přičemž se tímto rozumí také porušování obchodního tajemství. V této souvislosti nalézací soud uvedl, že porušováním obchodního tajemství se rozumí jednání, kterým jednající osoba jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství ve smyslu ustanovení § 17 obchodního zákoníku, které může být využito v soutěži a o němž se dověděl mimo jiné tím, že mu tajemství bylo svěřeno, nebo se jinak stalo přístupným na základě jeho pracovněprávního vztahu k soutěžiteli nebo na základě jiného vztahu k němu, popřípadě v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán. Nalézací soud v odůvodnění také shrnul zejména důkazy výpověďmi svědků z řad zákazníků poškozené společnosti, kteří potvrdili výše uvedený závěr soudu ohledně porušení obchodního tajemství ze strany obviněného, neboť tito svědci uvedli, že je obviněný sám vyhledal podle údajů, které měl k dispozici jejich dosavadní dodavatel plynu, společnost P., s. r. o., a také jim vždy nabídl cenu, která pro ně byla výhodnější, než doposud smluvená cena za dodávky plynu se společností P., s. r. o.

Odvolací soud se k otázce porušení obchodního tajemství obviněným Ing. A. Š. vyjádřil na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že závěr městského soudu je naprosto správný. Dále pak rozvedl, že obviněný ve svých řádných a posléze i mimořádných opravných prostředcích zpochybnil, zda o nějaké obchodní tajemství vůbec šlo. Odvolací soud dále zdůraznil, že obchodním tajemstvím ve smyslu § 17 obchodního zákoníku je také databáze obchodních vztahů (zákazníků), přičemž obviněný tuto databázi využil. Poukaz obviněného, že k informacím o zákaznících, zejména k jejich adresám a telefonním číslům, se dostaly i osoby další, je nepřípadný, jak bude rozvedeno dále. Soud druhého stupně také uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že poškozená společnost měla zájem výše uvedené informace chránit, a na podporu svého zjištění poukázal zejména na výpovědi svědků Ing. A. P. a JUDr. P. N. a také na obsah pracovní smlouvy obviněného, z nichž vyplynul projev vůle směřující k utajení takových skutečností, přičemž poškozená společnost učinila všechny kroky, aby své obchodní tajemství uchránila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací musí na úvod předeslat, že odvolací soud se tentokrát již v plné míře řídil jeho předchozím rozhodnutím ve věci, respektoval a aplikoval jeho závěry, a proto se s jeho nynějším rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím soudu nalézacího může naprosto ztotožnit. K dovolatelově námitce již lze jen shrnout, že z výpovědí svědků, zmiňovaných výše, zcela jasně vyplynulo, že poškozená společnost měla zájem na ochraně informací, týkajících se zákaznického portfolia a takové informace považovala za své obchodní tajemství, o čemž obviněný věděl. K tvrzení obviněného ohledně všeobecné známosti okruhu zákazníků pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že samozřejmě běžní zaměstnanci společnosti v rámci svých pracovních činností museli znát informace o bydlišti jednotlivých zákazníků, ve vztahu k nimž vyřizovali konkrétní objednávky nových služeb či pravidelnou opakovanou dodávku plynu. Nicméně nelze pominout, že neměli běžně k dispozici souhrnné informace o všech zákaznících spolu s cenovými relacemi, což právě tvoří odvolacím soudem zmiňovanou databázi zákazníků a ve spojení s projevem vůle poškozené společnosti také požívá ochrany jako obchodní tajemství právě s ohledem na propojení totožnosti a adresy jednotlivých zákazníků s konkrétními smluvními cenami, které tito zákazníci poškozené společnosti P., s. r. o., za dodávky plynu platili. Pokud tedy obviněný takto zneužil databázi zákazníků, kterou je nutno považovat za předmět obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku, neboť šlo o skutečnosti obchodní povahy související s podnikem, které mají skutečnou materiální i nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, byly podle vůle společnosti P., s. r. o., utajeny a jejich utajení bylo i touto společností zajištěno, přičemž mohla být využita v soutěži a dověděl se o ní mimo jiné na základě svého pracovněprávního vztahu k soutěžiteli, a takto získané informace, byť jen zčásti, použil tak, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, pak jsou shora uvedené závěry obou soudů zcela správné. Na správnosti těchto závěrů nemůže nic změnit ani námitka obviněného, že poškozená společnost disponovala ve své databázi seznamem asi 3 tisíc zákazníků – odběratelů a vlastnila asi 13 cisteren na přepravu plynu s kapacitou přibližně 1000 tun měsíčně, zatímco společnost G. P., a. s., vlastnila pouze 1 cisternu na přepravu plynu o celkovém objemu 6 tun, neboť je zcela zřejmé, že společnost G. P., a. s., byla na rozdíl od společnosti P., s. r. o., po svém založení na počátku podnikání, čemuž odpovídalo i její vybavení, což však nemůže nic změnit na tom, že právě v tomto období se obviněný dopustil shora uvedeného trestného nekalosoutěžního jednání, aby její „start“ v podnikání při stejném předmětu činnosti usnadnil. Podobně je tomu i s námitkou, že nikdy neměl ucelenou zákaznickou databázi zákazníků ve svém pracovním i soukromém počítači a jeho společnost oslovila asi 14 odběratelů poškozené společnosti z celkového počtu 3000, přičemž pouze 8 zákazníků nabídky využilo. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že pro naplnění znaků předmětného činu není nutné, aby měl obviněný celou databázi zákazníků ve svém počítači, když postačilo, jak bylo nepochybně prokázáno, že z ní čerpal rozhodné údaje potřebné pro spáchání posuzované trestné činnosti. Pokud pak jde o poměrně malý počet oslovených zákazníků a ještě menší počet zákazníků, kteří nabídku využili, nelze přehlédnout již oběma soudy zdůrazněnou okolnost postupu poškozené společnosti, která ihned po zjištění počátku předmětného jednání obviněného Ing. A. Š. ve prospěch společnosti G. P., a. s., dalšímu rozvoji těchto aktivit zabránila razantními protiopatřeními, když tím současně reagovala i na četné stížnosti svých zákazníků. Omezení rozsahu trestné činnosti, který však i přesto postačoval k naplnění všech znaků trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., nebylo tedy ovlivněno rozhodnutím obviněného, ale naopak činností poškozené společnosti P., s. r. o. Z toho je zřejmé, že tuto okolnost nelze zásadně hodnotit ve prospěch obviněného, neboť rozsah jeho trestné činnosti byl hned na počátku ovlivněn rozhodným postupem poškozené společnosti, který v podstatě zastavil trestnou činnost obviněného a zabránil mu, aby v ní pokračoval.

K námitce, že povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozví při výkonu své práce, uvedená v bodě 4. čl. IV. pracovní smlouvy mezi ním a jeho zaměstnavatelem, společností P., s. r. o., je naprosto obecné a nekonkrétní ujednání, považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na to, že v pracovní smlouvě mezi ním a jeho zaměstnavatelem, společností P., s. r. o., založené ve spise na č. l. 327, není uveden jen článek IV. bod 4., který mu stanoví obecnou povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozví při výkonu práce. V této smlouvě se obviněný zavázal ve vztahu k výše uvedené povinnosti také k tomu, co je uvedeno v tomtéž článku pod bodem 7., tedy že během trvání pracovního poměru nebo po jeho skončení nebude rozšiřovat jakékoliv informace týkající se předmětu činnosti zaměstnavatele. Jeho námitka v tomto ohledu tedy nemůže obstát, neboť právě databáze obsahující informace o identitě zákazníků poškozené společnosti a výši placených smluvních částek za dodávky plynu u každého takového zákazníka se bezprostředně dotýkala předmětu činnosti poškozené společnosti, a obviněný založil hlavní činnost nové společnosti G. P., a. s., v které působil ve funkci předsedy představenstva, právě na využití údajů z této databáze, naplňující znaky obchodního tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku, neboť nejen, že oslovil své potenciální zákazníky, o kterých věděl, že jsou stávajícími zákazníky poškozené společnosti, ale také je přesvědčoval o výhodnosti své nabídky, a to při využití svých znalostí o cenách doposud placených každým z oslovených zákazníků poškozené společnosti, a nabídl jim ceny nižší, než byly ty, které měli oslovení zákazníci za dodávky plynu smluvené s poškozenou společností. Toto jeho jednání je z hlediska trestním zákonem chráněného zájmu na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku společensky nebezpečné v požadovaném rozsahu § 3 odst. 1, 2 a 4 TrZ, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem spáchaného trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zák., a proto naplňuje nejen formální znaky souzeného trestného činu, ale také i znak materiální, spočívající v dosažení zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti, neboť obviněný tímto svým jednáním porušil jak ustanovení § 44 obchodního zákoníku, tak i ustanovení § 51 obchodního zákoníku vztahující se k vymezení nekalé soutěže. V tomto ohledu je pro meritum věci irelevantní zabývat se podrobně platností či neplatností dovolatelem v pracovní smlouvě sjednané tzv. konkurenční doložky, neboť na jeho povinnost mlčenlivosti o určitých skutečnostech v rámci pracovněprávního či jiného obdobného vztahu to nemůže mít s ohledem na znění skutkové podstaty souzeného trestného činu žádný vliv. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud k tomu uvádí, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1996, sp. zn. II. ÚS 192/1995, je třeba přistupovat k hodnocení tzv. konkurenčních ujednání individuálně, tj. od případu k případu, neboť faktem zůstává, že tu je na jedné straně výslovná úprava, týkající se nekalosoutěžního jednání a porušení obchodního tajemství, … a na druhé straně jsou důležité takové ukazatele jako je délka pracovního poměru, délka doby závazku vyplývajícího z konkrétního konkurenčního ujednání, povaha provozu, popř. výše sjednané pokuty, to vše s tím, že nejen získávání zkušeností, poznatků, ale i jejich využívání, je tou nejpřirozenější součástí lidské existence, přičemž Ústavní soud nesdílí názor o nemožnosti argumentovat čl. 2 odst. 3 LPS v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť toto ustanovení je v demokratické společnosti nesmírně významným, neboť je pojistkou svobody a současně i pojistkou proti totalitarizaci společnosti, jíž je vlastní snaha o znormování pokud možno všech oblastí života. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že obviněný právě takovým svým shora uvedeným a v nálezu Ústavního soudu obecně zmíněným nekalosoutěžním jednáním spáchal trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tr. zák., přičemž k uvedeným tzv. konkurenčním ujednáním ve zmíněné pracovní smlouvě bylo přihlíženo jen z hlediska trestně právního posouzení zejména subjektivní stránky ve vztahu k vymezení a porušení obchodního tajemství, jež bylo podstatou trestného jednání obviněného. Z těchto hledisek ani podle názoru Nejvyššího soudu nevznikají s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti případu pochybnosti o platnosti tohoto tzv. konkurenčního ujednání a zejména jeho využitelnosti při posouzení nekalosoutěžního jednání obviněného, neboť délka jeho trvání 12 měsíců není nepřiměřená a ostatní zmíněné okolnosti nevedou k závěru, že by její sjednání bylo v rozporu se zmíněnými ústavními principy, zvláště když za nesplnění nebyla stanovena ani žádná sankce (např. ve formě sjednané pokuty).

Další výhradu právní povahy vznesl dovolatel ve vztahu k získání neoprávněných výhod ve značném rozsahu. Konkrétně namítl, že pokud by totiž takový rozsah byl souměřitelný se značnou škodou, pak by se muselo jednat o prospěch přesahující částku 250.000,- Kč, která však v tomto trestním řízení vůbec nebyla zjištěna.

K této námitce Nejvyšší soud musí zdůraznit, že právě touto otázkou se zabýval dosti podrobně již ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání v této trestní věci, byť tomu tak bylo z podnětu dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného. Dovolací soud v tomto směru tedy odkazuje na své usnesení ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1339/2007, kde na straně 6 a následující obecně uvedl, že v prvé řadě nelze směšovat pojem prospěchu a neoprávněných výhod. Neoprávněnými výhodami se zde rozumí takové zvýhodnění hospodářského subjektu, kterému právně závazná pravidla hospodářského styku mají zabránit, např. výhody dosažené klamavým označením zboží, zvýhodnění získané parazitováním na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, výhody získané podplácením osoby, která je členem statutárního nebo jiného orgánu jiného soutěžitele, výhody dosažené porušením obchodního tajemství, zvýhodnění plynoucí z kartelové dohody (dominantní postavení na trhu), výhody plynoucí z machinací při privatizaci apod. Může jít o výhody materiální, ale i nemateriální povahy. Neoprávněné výhody mají zpravidla ten důsledek, že konkurent, který porušil závazná pravidla hospodářského styku, získává lepší postavení na trhu, případně, jako tomu bylo v případě obviněného Ing. A. Š. jednajícího v pozici předsedy představenstva společnosti G. P., a. s., podstatně zlepšuje startovací pozici této společnosti na počátku její existence. Pro značný rozsah neoprávněných výhod pak výkladové pravidlo uvedené v § 89 odst. 11 tr. zák. bezprostředně neplatí. Výhody mohou mít jak majetkový charakter (srov. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby – „zkrácení příjmů státu ve značném rozsahu“), tak i nemajetkový charakter, jakož mohou být zčásti majetkového charakteru a zčásti mohou mít nemajetkovou povahu. Pro neoprávněné výhody materiální povahy, ke kterým směřoval úmysl obviněného a které lze vyčíslit v penězích, lze značný rozsah dovodit při částce nejméně 500.000, Kč. Jde li o výhody imateriální povahy, pak jejich význam by měl být z hlediska závažnosti srovnatelný se značným rozsahem materiálních výhod. Značný rozsah neoprávněných výhod je třeba posuzovat objektivně, avšak je třeba i zde zkoumat zavinění individuálních osob. Kritéria jsou převážně ekonomické povahy a mohou se i různě prolínat.

Odvolací soud se v novém řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem zabýval hodnocením rozsahu neoprávněných výhod v souladu s předchozím výše citovaným rozhodnutím dovolacího soudu a toto rozhodnutí plně respektoval. Na základě něj pak v novém odvolacím řízení doplnil dokazování o propočet modelové situace, založený ve spise na č. l. 675, a na základě toho na straně 7 odůvodnění rozhodnutí ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, uvedl, že bylo z tohoto modelového propočtu zřejmé, že obviněný oslovil 14 zákazníků společnosti P., s. r. o., od osmi z nich získal zakázky v hodnotě 237.353,- Kč, přičemž jednal v úmyslu dosáhnout přechodu všech oslovených dosavadních zákazníků této společnosti ke společnosti G. P., a. s., s perspektivou dalšího dlouhodobého odběru LPG. Z výše zmiňovaného propočtu modelové situace pak vyplynulo, že rozsah neoprávněných výhod, které obviněný nejen získal, ale také i získat ještě mohl, byl odhadnut na částku 623.345,- Kč, což odvolací soud považoval za určující ukazatel pro závěr, zda došlo či mohlo dojít k získání neoprávněných výhod ve značném rozsahu.

Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu ohledně této otázky nyní již může zcela ztotožnit a jen pro úplnost dodává, že pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá také to, že znalecký posudek ve věci modelového propočtu možného získání značného rozsahu neoprávněných výhod nebyl obviněnému nikdy předložen a tento se k němu nemohl ani vyjádřit, přičemž znalec nebyl při jednání vyslechnut, pak tato jeho námitka je zcela nedůvodná. Ze spisového materiálu totiž zcela jasně vyplynulo, že již zmiňovaný propočet modelové situace vypracovala na dotaz odvolacího soudu sama poškozená společnost a to nikoli v pozici soudem ustanoveného znalce vypracovávajícího znalecký posudek, nýbrž pouze v pozici poškozené společnosti, která z podnětu soudu podala k věci své vyjádření, o němž vzhledem k způsobu propočtu i jeho stanovené výši s přihlédnutím k již získaným majetkovým výhodám obviněným pro společnost G. P., a. s., konkrétně vyčísleným ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku, nevznikají pochybnosti (zvláště když ani nebylo kalkulováno s těmi ze strany obviněného oslovenými potenciálními zákazníky, kteří dodávku plynu od společnosti G. P., a. s., odmítli – viz č. l. 675 až 676, ohledně nichž by také vzhledem k již shora vysloveným názorům Nejvyššího soudu mohlo být obdobně postupováno jako u zákazníků, kteří nabídku přijali, k čemuž je třeba také nepochybně přihlédnout z hlediska posouzení neoprávněných výhod materiální povahy, ke kterým směřoval úmysl obviněného a které lze vyčíslit v penězích, ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zák.). Navíc z protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 5. 2008, založeném na č. l. 679 spisu, jasně vyplynulo, že zde byl předmětný propočet modelové situace ve vztahu k rozsahu získání možných neoprávněných výhod přečten za přítomnosti obhájce obviněného, přičemž obviněný Ing. A. Š. byl o veřejném zasedání řádně vyrozuměn (viz dodejka připojená k č. l. 673) a z tohoto jednání se prostřednictvím svého obhájce omluvil pro nemoc s tím, že netrvá na své osobní účasti, a proto bylo rozhodnuto o jednání v jeho nepřítomnosti (č. l. 679 spisu). Tomuto veřejnému zasedání byl však, jak již bylo uvedeno, přítomen obhájce obviněného JUDr. J. K., který v případě jakýchkoli nejasností či potřeby dalšího dokazování mohl vznést potřebný návrh na doplnění dokazování, příp. jakýkoli dotaz či se mohl k tomuto důkazu podrobněji vyjádřit. Obhájce se však vyjádřil jen k četnosti fakticky uskutečněných závozů plynu ze strany společnosti G. P., a. s., což se však čteného propočtu z hlediska způsobu jeho stanovení a jeho konkrétní výše v žádném směru nedotklo. Dále k této námitce Nejvyšší soud opětovně připomíná, že zde není rozhodná skutečná škoda nebo zisk, který mohl obviněný svým trestným činem získat, jak v dovolání uvádí obviněný, ale značný rozsah neoprávněných výhod ve shora uvedeném smyslu. V návaznosti na to nemá ani tato námitka dovolatele své opodstatnění. Podobně je tomu i ohledně námitek týkajících se výroku o náhradě škody, které navíc mají převážně skutkovou povahu a jsou tedy mimo uplatněný dovolací důvod. Dále tvrzení obviněného v dovolání neodpovídají postupu odvolacího soudu, když zcela zjevně navazují na rozsudek soudu prvního stupně (viz poukaz na lhůtu od 1. 11. 2006 do zaplacení), jenž byl však i v tomto výroku zrušen odvolacím soudem, a proto je možno odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 9 To 22/2008, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 10 T 19/06, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Zejména v řízení odvolacím byla po vrácení věci Nejvyšším soudem v rámci předchozího řízení o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného beze zbytku napravena všechna vytknutá pochybení a tento soud po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obžalovaného taktéž naprosto respektoval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že dovolání obviněného Ing. A. Š. není důvodné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v tomto typu zasedání souhlasili jak nejvyšší státní zástupkyně, tak i obviněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. října 2008

Předseda senátu:

Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vydáno: 15. October 2008