JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1201/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2006 o dovolání obviněného Ing. T. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 822/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 152/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. T. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 3 T 152/2000, byl obviněný Ing. T. M. uznán vinným trestným činem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 6. 10. 1998 do 15. 11. 1998, kdy provozovala spol. T., a. s., bez povolení Ministerstva financí sázkovou hru s názvem T., která podléhala zákonu č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, byl členem dozorčí rady a zmocněným realizátorem této nedovolené činnosti a v době od 15. 11. 1998 do 2. 4. 1999, kdy provozovala spol. T., a. s., další ze svých nepovolených sázkových her T. L. V., která rovněž podléhala zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, působil ve funkci předsedy představenstva jmenované společnosti a plně odpovídal za nedovolené provozování uvedené hry.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. T. M. odsouzen podle § 118a tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a) a § 54 odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali jak obviněný Ing. T. M., tak i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích odvolání, o kterých Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, tak, že zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. T. M. vinným organizátorstvím trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 118a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době nejméně od 2. 6. 1998 do 2. 4. 1999 v Litoměřicích a jinde nejprve jako člen dozorčí rady a poté jako předseda představenstva a zplnomocněný realizátor sázkových her s názvem T. a T. L. V., jejichž byl autorem a které podléhaly zákonu č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, vymyslel a organizoval provozování těchto her prostřednictvím společnosti T., a. s., se sídlem v L., a to bez povolení Ministerstva financí České republiky, a odsoudil jej podle § 118a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, podal obviněný Ing. T. M. prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovolání opírající se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 797/2005, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2004, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poté odvolací soud znovu projednal odvolání obviněného Ing. T. M. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, a rozhodl o nich rozsudkem ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 822/2005, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. T. M. vinným trestným činem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v době nejméně od 2. 6. 1998 do 2. 4. 1999 v L. a jinde nejprve jako člen dozorčí rady a poté jako předseda představenstva a zplnomocněný realizátor sázkových her s názvem T. a T. L. V., jejichž byl autorem a které podléhaly zákonu č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, realizoval provozování těchto her prostřednictvím společnosti T., a. s., se sídlem v L., a to bez povolení Ministerstva financí České republiky. Za tento trestný čin uložil obviněnému podle § 118a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž mu byl tento trest podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 822/2005, podal obviněný znovu prostřednictvím obhájce JUDr. M. J. dovolání, opírající se o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že došlo k nesprávnému vymezení skutku, když jeho jednání bylo časově umístěno do období od 2. 6. 1998 do 2. 4. 1999. V mezidobí totiž došlo ke změně zákona č. 202/1990 Sb., s účinností od 1. 9. 1998 a před tímto datem nebylo možno tento zákon porušovat, navíc hra T. byla ukončena 15. 11. 1998, a pokud jde o hru T. L. V., o které hovoří krajský soud ve svém rozsudku v tom smyslu, že tato hra navazuje na T. v jiné právní formě právě proto, aby nemusela podléhat schválení Ministerstvem financí, pak nemůže být její provozování trestné, neboť nepotřebovala pro své provozování povolení. Podle názoru dovolatele nelze podle trestního zákona postihovat jednání právnických osob i fyzických osob, které jednají jménem těchto právnických osob při provozování loterií, tombol a jiných podobných her, neboť postih právnických osob je řešen v § 48 zákona č. 202/1990 Sb., ve znění zákona č. 149/1998 Sb. Následně dovolatel rozvedl, že správně měla být za provozování her T. a T. L. V. odpovědná společnost T., a. s., která také byla ze strany finančního úřadu potrestána pokutou. Pokud i přes tuto sankci soudy ještě hledaly fyzické osoby odpovědné za provozování těchto her, což je podle jeho názoru nadbytečné, měly přitom zásadně vycházet ze skutečnosti, že tato společnost byla provozovatelem obou her, a pokud jejím představenstvem byly hry přijaty a realizovány, pak to bylo v důsledku rozhodnutí společnosti, jejímž jménem jednalo představenstvo, které teprve udělilo obviněnému plnou moc k realizaci předmětné hry. Dále obviněný zpochybnil závěr, že představenstvo nic nevědělo o nevydání povolení k provozování výše zmíněných her, neboť pokud hra T. nakonec Ministerstvem financí povolena nebyla, byla o tom společnost T., a. s., informována, doklad o tom však chybí. Přípis Ministerstva financí ze dne 6. října 1998, kterým byla žádost společnosti T., a. s., o povolení spotřebitelské soutěže zamítnuta, byl adresován na adresu společnosti, a pokud poštu přebíraly sekretářky a společnost měla fungující podatelnu, pak rozhodnutí muselo dojít společnosti. Je však pravdou, že společnost nemá ani doklad o povolení Ministerstva financí hru provozovat. O tom, že to byl právě dovolatel, kdo byl Ministerstvem financí informován o tom, že hra není povolena, žádný důkaz není. To, že představenstvo společnosti rozhodovalo se znalostí věci svědčí, že uložilo dovolateli zpracovat proti rozhodnutí Ministerstva financí odvolání, přičemž mu písemně sdělilo, že věc byla v představenstvu projednána a bylo rozhodnuto, že představenstvo i přes nepovolení hry Ministerstvem financí bude pokračovat v provozování hry. Tedy o dalším provozování hry rozhodlo představenstvo společnosti s plnou znalostí věci. Teprve poté, co se dovolatel stal v listopadu 1998 předsedou představenstva provozování hry pozastavil. Je pravdou, že hry T. a T. L. V. vymyslel, ale v květnu 1998 nebyla pravidla hry T. v rozporu se zákonem, když novela zákona platila až od 1. 9. 1998 (tedy vytýčení skutku krajským soudem od 2. 6. 1998 neodpovídá protiprávnosti v té době). Pravidla hry T. L. V. nebyla v rozporu se zákonem nikdy. Není pravdou, že hry organizoval. Úkoly k provozování hry byly stanoveny na poradě představenstva dne 15. 5. 1998 a také tak byly plněny. Také všechny jeho návrhy schvalovalo představenstvo. Nelze ani tvrdit, že měl nějaký osobní zájem na provozování této hry, když žádný majetkový prospěch z provozování této hry ani nemohl mít.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a tr. zák. je třeba dovozovat z jiného zákona, kterým je zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž je pravdou, že po dobu páchání skutku platil tento zákon v odlišných zněních. Neoprávněně provozuje loterii nebo jinou sázkovou hru ten, kdo ji provozuje bez příslušného povolení, nejde-li o případ uvedený v § 1 odst. 4, respektive odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 70/1994 Sb. Hra T. nepodléhala ani do 31. 8. 1998 režimu podle § 1 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, protože se nejednalo o spotřebitelskou hru, jak bylo společností T., a. s., deklarováno. Ministerstvo financí ČR neudělilo ke hře povolení, protože o ně nebylo předem požádáno, a z tohoto důvodu bylo provozování této hry v rozporu i s tehdy platnými předpisy. Hra T. byla tedy neoprávněně provozována již od 2. 6. 1998. Státní zástupkyně plně odkázala na znění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 797/2005, v této trestní věci. K další námitce obviněného uvedla, že s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o provozování her bylo v podstatě učiněno představenstvem, bylo by možné uvažovat o přímé trestní odpovědnosti i dalších členů představenstva v rozsahu, v rámci něhož by se svým jednáním účastnili na provozování her. Nicméně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ostatní členové představenstva nevěděli o neudělení souhlasu k provozování těchto her, protože obviněný je ujišťoval o právní bezvadnosti svého konání, čímž je uvedl v omyl, ve kterém pak jednali. Proto se nemohli dopustit souzeného trestného činu. Vzhledem k tomu, že obviněný jako většinový vlastník společnosti řídil, koordinoval a zařizoval veškeré záležitosti týkající se povolování a provozování předmětných her, de facto celou záležitost organizoval a v případě trestní odpovědnosti dalších osob z představenstva by jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako organizátorství předmětného trestného činu. Vzhledem k tomu, že organizátorství jako forma účastenství však může být spácháno jen ve vztahu k hlavnímu trestnému činu, pak platí zásada akcesority účastenství a obviněný tudíž nemůže být účastníkem na daném trestném činu, nýbrž jeho nepřímým pachatelem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. zák. na základě § 90 odst. 2 tr. zák. Zbývající námitky dovolatele spočívaly ve zpochybnění skutkového stavu, a proto k nim státní zástupkyně nepřihlížela.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně vyslovila souhlas, aby tak rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud v tomto směru zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněným Ing. T. M. uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být pouhé nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

Pod tímto dovolacím důvodem obviněný namítl prakticky totožné námitky, jako již v dřívějším řízení o dovolání, na základě kterého bylo zrušeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí ve věci. Jak Nejvyšší soud zjistil, Krajský soud v Ústí nad Labem se plně řídil právním názorem dovolacího soudu a podle toho též rozhodl.

První z námitek obviněného směřovala k tomu, že došlo k nesprávnému časovému vymezení skutku, když jeho jednání bylo časově umístěno do období od 2. 6. 1998 do 2. 4. 1999, a to přesto, že před datem 1. 9. 1998 nebyl provozováním hry T. tento zákon porušován.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v předchozím svém rozhodnutí, trestný čin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně provozuje loterii nebo podobnou sázkovou hru. Zatímco ustanovení § 118 tr. zák. postihuje neoprávněné poskytování služeb nebo provozování výrobního nebo jiného výdělečného podnikání obecně, aniž by byl rozlišován druh podnikání a oblast ekonomiky, ve které se uskutečňuje, toto ustanovení postihuje pouze neoprávněné provozování loterie nebo podobné sázkové hry. Neoprávněné provozování loterie nebo jiné sázkové hry je zvláštním, speciálním případem neoprávněného podnikání, které chrání společenské vztahy vznikající při podnikání v souvislosti s provozováním loterie nebo podobné sázkové hry před jejich neoprávněným provozováním. Pojem loterie a podobné sázkové hry byl v rozhodné době vymezen zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 70/1994 Sb. a později zákona č. 149/1998 Sb. Podle tohoto zákona se za loterii nebo jinou podobnou hru v rozhodné době považovala hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. O výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost nebo událost uvedená provozovatelem v předem stanovených herních podmínkách („herní plán“). Nezáleží přitom na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických (elektronickomechanických, elektronických) nebo obdobných zařízení. Okolnost, jež určuje výhru (výsledek slosování, sportovního utkání, dostihů, závodů a jiné budoucí události), nesmí být nikomu předem známa a musí být takového druhu, aby nemohla být pořadatelem (provozovatelem) nebo sázejícím ovlivněna [srov. § 1 odst. 1, 2 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zák. č. 70/1994 Sb. a později zákona č. 149/1998 Sb.; viz dále příkladný výčet loterií a jiných podobných her v § 2 písm. a) až i) cit. zákona]. Za loterii nebo jinou podobnou hru se podle § 1 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zák. č. 70/1994 Sb. nepovažovaly soutěže, ankety a jiné akce o ceny, při nichž se pořadatel zavazoval vyplatit účastníkům určeným slosováním nebo splněním podmínky ceny v hotovosti nebo v jiných hodnotách, aniž by na účastnících požadoval plnění mající peněžitou hodnotu (tzv. spotřebitelské soutěže). Podle § 1 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 149/1998 Sb., se naopak za loterii nebo jinou podobnou hru považovaly i soutěže, ankety a jiné akce o ceny, při nichž se provozovatel zavazoval vyplatit účastníkům určeným slosováním nebo jiným náhodným výběrem peněžní ceny, vkladní knížky, cenné papíry, pojištění apod., nemovitosti nebo ceny ve zboží, při kterých bylo podmínkou účasti zakoupení určitého produktu a doložení tohoto nákupu provozovateli, uzavření smluvního vztahu s poskytovatelem produktu, a to i nepřímo prostřednictvím jiné (další) osoby, nebo byla podmínkou účasti jiná okolnost, která vedla k zakoupení určitého produktu („spotřebitelské soutěže“). Provozování spotřebitelských soutěží, při kterých je výsledek slosování určen náhodou, bez souhlasu povolujícího orgánu, bylo podle tohoto ustanovení výslovně zakázáno. Právě na tuto změnu zákona obviněný poukazoval opakovaně ve svých opravných prostředcích, včetně i nyní projednávaného dovolání.

K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že je pravdou, že po dobu spáchání skutku platil uvedený zákon o loteriích a jiných podobných hrách v odlišných zněních. Neoprávněně provozuje loterii nebo jinou sázkovou hru ten, kdo je provozuje bez příslušného povolení (srov. § 6 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zák. č. 70/1994 Sb. a později zákona č. 149/1998 Sb.), nešlo-li o případ uvedený v § 1 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 70/1994 Sb. S ohledem na to hra T. nepodléhala ani do 31. 8. 1998 režimu podle § 1 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (jako výjimky z obecného povolovacího režimu), protože se nejednalo o spotřebitelskou hru, když do ní by činěn vklad a nesplňovala ani ostatní podmínky tohoto ustanovení o tzv. spotřebitelských hrách, což bylo naopak obviněným Ing. T. M. a společností T., a. s., v rozporu se skutečností deklarováno. Ministerstvo financí ČR neudělilo ke hře povolení, protože o ně nebylo předem požádáno, ale bylo o něj požádáno až v souvislosti s novým zněním § 1 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 149/1998 Sb., a z tohoto důvodu bylo provozování této hry v rozporu i s dříve platným zněním zákona o loteriích a jiných podobných hrách. Hra T. byla tedy neoprávněně provozována již od 2. 6. 1998, jak správně uvedl Krajský soud v Ústí nad Labem ve skutkové větě svého rozsudku ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 822/2005. Na tomto svém názoru i nadále dovolací soud trvá. Pokud pak jde o hru T. L. V., nelze souhlasit s námitkou obviněného Ing. T. M., že tato hra nebyla v rozporu se zákonem nikdy. Z herního plánu této hry, jakož i z propagačních letáků, vyplývá, že sice se zde na jedné straně tvrdí, že „do hry se nečiní žádný vklad“, ale na druhé je zcela zjevné, že finanční platby od klienta do společnosti probíhaly skrytým způsobem, kdy z uvedených materiálů vyplývá, že klient společnosti (účastník hry) musel mít zřízen klientský účet s určitou peněžní částkou, což vyplývá z pravidla, že „Běžný spotřebitel, který nemá zájem o kontokorent se musí sám postarat, aby na jeho klientském účtu byl vždy dostatek peněz pro obnovu hry …“, přičemž podle vyjádření v této souvislosti mělo jít „o zjednodušení plateb od klienta ke společnosti“. Nelze také přehlédnout podmínky „P. L.“, který byl součástí hry T. L. V. (viz např. č. l. 202 až 203), ale tzv. „M. p.“, kde vstup do programu stál 2.000,- Kč, dále viz i S. k. T. atd. (srov. č. l. 202 až 311 spisu). Nelze ani přehlédnout v souvislosti s hrami T. a T. L. V. uváděné pojmy „spotřeba v hernách společnosti a na základě ní účast klienta ve hře“, dále „nákup“, „obrat“ apod. Jde tedy o zcela zjevnou snahu obejít „vklad do hry“ a tím se vyhnout režimu zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 70/1994 Sb. a později zákona č. 149/1998 Sb., a to dokonce i režimu tzv. spotřebitelských soutěží, jejichž provozování bez souhlasu povolujícího orgánu, byl-li výsledek slosování určen náhodou, bylo výslovně zakázáno (viz shora). Zájem obviněného Ing. T. M. na provozování uvedených her T. a T. L. V., který je jím v dovolání popírán, byl dán jeho postavením a činností ve společnosti T., a. s., jak vyplývá z rozhodnutí obou soudů i z provedeného dokazování (srov. k tomu i č. l. 117 až 176 spisu).

Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že správně měla být za provozování her T. a T. L. V. odpovědná pouze společnost T., a. s. Soudy dále pak již měly při svém posuzování vycházet ze skutečnosti, že tato společnost byla provozovatelem obou her, a pokud jejím představenstvem byly hry přijaty a realizovány, pak to bylo v důsledku rozhodnutí společnosti, jejímž jménem jednalo představenstvo, které mu teprve na základě tohoto rozhodnutí udělilo plnou moc k realizaci předmětné hry. Nicméně soudy obou stupňů tak neučinily a jejich závěr o vině považuje proto dovolatel za nesprávný.

Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 Tdo 797/2005, a jak posléze rozhodl také odvolací soud ve svém novém rozsudku v této trestní věci, Nejvyšší soud vychází z názoru, že jestliže jednání obviněného vykazuje znaky neoprávněného provozování sázkové hry, jak to správně na základě provedeného dokazování dovodily jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, je obviněný Ing. T. M. pachatelem podle § 9 odst. 1 tr. zák. trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. V tomto směru je především rozhodné, jak již správně konstatoval odvolací soud, že jednání obviněného Ing. T. M. spočívalo v iniciování uvedených her, vymýšlení herního plánu, zajištění technického zabezpečení, zajištění reklamní činnosti, rozdělení dílčích úkolů jednotlivým osobám, zajišťování dealerů a zabezpečení veškeré administrativní činnosti k provozování her, tedy ve vlastním neoprávněném provozování her T. a T. L. V., čímž přímo tímto jednáním byly jím úmyslně naplněny znaky trestného činu neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. (arg. „neoprávněně provozuje loterii nebo podobnou sázkovou hru“ - viz i § 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákona č. 70/1994 Sb. a později zákona č. 149/1998 Sb.). Rovněž není pochyb o tom, že obviněný činil veškeré úkony spočívající v usměrňování konkrétních osob na předmětné činnosti se podílejících a podílel se na vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám, přičemž je zřejmé, že tyto osoby využil ve svém vlastním záměru spáchat trestný čin, když obviněný v přímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. zcela zjevně chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným, a to neoprávněným provozováním sázkové hry, porušit zájem chráněný tímto zákonem. Takové jednání je třeba podle názoru Nejvyššího soudu s přihlédnutím k závěrům obou nižších soudů považovat za bezprostřední spáchání trestného činu, tedy za pachatelství a nikoli jen za některou z forem účastenství, jak se také v rozhodnutích zejména odvolacího soudu v určitých fázích řízení naznačovalo. Pachatelem pak nemůže být společnost T., a. s., neboť jde o právnickou osobu a český právní řád nezná trestní odpovědnost právnických osob. Vyloučení trestní odpovědnosti obviněného Ing. T. M. nemůže znamenat ani obviněným v dovolání uváděný postih společnosti T., a. s., ze strany finančního úřadu, neboť zde se z uvedeného důvodu nemohlo jednat o potrestání za spáchání trestného činu. Oba soudy se podrobně zabývaly i jednáním dalších osob, zejména předsedy a dalších členů představenstva společnosti T., a. s., a to V. M., J. G. a J. V., jejichž možnou trestní odpovědnost naznačoval ve svém dovolání obviněný. K závěrům obsaženým v tomto směru v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za potřebné zejména dodat, že jejich případnou trestní odpovědnost nelze v tomto řízení řešit, neboť soud je vázán zásadou obžalovací, z níž vyplývá, že trestní stíhání a potažmo odsouzení určité osoby (obviněného) je možné jen na základě obžaloby (návrhu na potrestání) státního zástupce po předcházejícím přípravném řízení (srov. § 2 odst. 8 a § 180 odst. 1 tr. ř.; dále srov. č. 55/1972 Sb. rozh. tr.), přičemž ohledně uvedených osob státní zástupce obžalobu pro shora uvedený trestný čin neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. vymezený příslušným skutkem nepodal.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 822/2005, neporušuje ani zákaz reformationis in peius stanovený v § 265s odst. 2 tr. ř., neboť sice obecně platí, že právní posouzení účastenství, byť je postihováno v rámci trestní sazby stejné jako pachatelství (srov. § 10 odst. 2 tr. zák.), je zpravidla mírnější, než pachatelství či spolupachatelství, zejména jde-li o pomoc nebo návod podle § 10 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. zák. Výjimkou zde však je zejména organizátorství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., které může být podle shodných názorů praxe i teorie často nebezpečnější než pachatelství, a to právě s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování (srov. č. 67/1971 Sb. rozh. tr.; dále viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 4. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2003, s. 242 až 243). To vyplývá z povahy organizátorství (zosnování nebo řízení trestného činu) a také z toho, že v tomto směru sofistikovaně připravený trestný čin je vždy nebezpečnější než trestný čin nezorganizovaný. Zhodnotí-li se povaha a způsob organizátorství obviněného Ing. T. M., tak jak bylo vymezeno v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 6 To 498/2005 (srov. slova „…vymyslel a organizoval…“), oproti vymezení jeho pachatelství v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu (viz slova „…realizoval provozování…“), včetně příslušného odůvodnění tohoto rozsudku, je třeba dospět závěru, že toto posledně uvedené vymezení, včetně uvedeného právního posouzení je pro obviněného příznivější, a proto nedošlo k porušení principu zákazu změny k horšímu ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2006, sp. zn. 6 To 822/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 3 T 152/2000, nevykazuje vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, který po vrácení věci dovolacím soudem respektoval jeho právní názor a rozhodl v souladu s ním, tedy tak že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. T. M. vinným trestným činem neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry podle § 118a odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin uložil obviněnému podle § 118a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž mu byl tento trest podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V té souvislosti je nutno zdůraznit, že námitky uvedené obviněným v dovolání jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v tomto směru již v rámci předchozího řízení o dovolání.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného Ing. T. M. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v předchozím řízení před dovolacím soudem, se kterými se tento soud již jednou vypořádal a odvolací soud následně rozhodl podle jeho právního názoru. Proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. října 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 18. October 2006