JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1158/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. října 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 3 To 16/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního v Ostravě pod sp. zn. 1 T 178/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 1 T 178/2001, uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako jednatel dlužníka – obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., který nebyl schopen plnit své splatné závazky, zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že si v době od 31. 12. 1998 do 27. 4. 1999 v celkem 13 případech vyplatil v hotovosti na vrácení půjček celkem částku 2 168 923,40 Kč, a následně rozhodl dne 29. 4. 1999 o vstupu uvedené obchodní společnosti do likvidace. Tímto jednáním způsobil věřitelům obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., kteří jsou vyjmenováni ve výroku o vině citovaného rozsudku, celkovou škodu ve výši 1 305 074,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. M. K. podle § 256a odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárních orgánů ve všech typech obchodních společností a v družstvech v trvání 3 roky.

Z podnětu odvolání obviněného Ing. M. K. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 3 To 16/2006, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a ve smyslu § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 256a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn. Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému Ing. M. K. dne 30. 5. 2006, jeho obhájkyni dne 26. 5. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství též dne 26. 5. 2005.

Obviněný Ing. M. K. podal dne 20. 7. 2006 prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného ve skutkové větě obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je jeho protiprávní jednání popsáno v rozporu se skutkovými zjištěními, která tento soud učinil a blíže rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Jak dále obviněný uvádí, skutková věta popisuje jeho jednání jako jednání statutárního orgánu dlužníka, který vyplatil sobě jako věřiteli částku 2 168 923,40 Kč, zatímco v odůvodnění téhož rozsudku je podle obviněného uvedeno, že jako věřitel dlužníka způsobil započtením částečný zánik pohledávky ve výši 2 270 000,- Kč. Na základě této námitky dospívá obviněný k závěru, podle něhož nenaplnil formální znak subjektu skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Dále obviněný nesouhlasí s popisem skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru není tento popis dostatečným podkladem pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Konkrétně obviněný zpochybňuje popis skutkových okolností ve vztahu k objektivní stránce této skutkové podstaty a uvádí, že se soud prvního stupně omezil toliko na citaci právní věty. Podle obviněného soud prvního stupně rovněž opomněl do právní věty zahrnout i ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. a nepopsal ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku subjektivní stránku jeho jednání, což obviněný shledává v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 3 tr. zák. a § 125 odst. 1 tr. řádu. Obviněný vytýká soudu prvního stupně i způsob stanovení výše škody, která má podle jeho názoru zásadní vliv na posouzení skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 2 tr. zák.

Závěrem svého dovolání obviněný Ing. M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby v celém rozsahu, nebo aby zrušil oba rozsudky soudů činných dříve ve věci a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. M. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný Ing. M. K. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný Ing. M. K. namítá rozpor mezi skutkovou větou uvedenou ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními popsanými v jeho odůvodnění a zdůrazňuje, že učinil započtení pohledávky jako věřitel dlužníka. S uvedeným názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožňuje. K tomu je třeba především připomenout, že obviněný vystupoval v pozici statutárního orgánu, tj. jednatele společnosti s ručením omezeným. Ve smyslu § 133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce obch. zák.), je statutární orgán oprávněn jednat jménem společnosti a podle § 134 obch. zák. mu také náleží obchodní vedení společnosti. Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž správnost Nejvyšší soud není oprávněn zpochybňovat, obviněný jako jednatel společnosti s ručením omezeným (tj. obchodní společnosti M. T., spol. s r. o.) v inkriminované době mimo jiné rozhodoval o použití a vyúčtování těch finančních prostředků, které se dostaly do majetku této společnosti na základě půjčky, jež ji poskytl obviněný jako fyzická osoba – nepodnikatel. Pokud v této souvislosti obviněný zpochybňuje svou trestní odpovědnost s poukazem na skutečnost, že provedl započtení pohledávky vůči obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., vlastním jménem jako fyzická osoba, nelze takové námitce obviněného přisvědčit. Uvedenou okolnost, tj. jednostranný právní úkon, který učinil obviněný jako fyzická osoba v podobě započtení jeho pohledávky vůči zmíněné obchodní společnosti, soudy nižších stupňů nezpochybňovaly ani ji obviněnému nekladly za vinu. V posuzované trestní věci je však podstatné zjištění, podle něhož to byl právě obviněný, kdo měl možnost v souladu se svým jednatelským oprávněním provést výplatu dlužné částky ve výši 2 168 923,40 Kč z majetku společnosti, a také tak učinil. V obecné rovině dovolací soud dále připomíná, že právnická osoba projevuje svou vůli navenek prostřednictvím statutárních orgánů či jiných osob, které jsou zmocněné k jednání za právnickou osobu (srov. zejména § 20, § 22 až § 24 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 13 obch. zák. a § 15 obch. zák.). Případnou trestněprávní odpovědnost za takové jednání pak nesou ty fyzické osoby, jejichž jednání se považuje za jednání právnické osoby. Námitka obviněného Ing. M. K., podle níž neučinil právní úkon spočívající v započtení a vyplacení pohledávky jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, nýbrž jako věřitel dlužníka, nemůže proto podle názoru Nejvyššího soudu obstát.

Dovolací soud dále poznamenává, že pachatelem trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. může být jen dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky. Jde o tzv. konkrétní subjekt ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák., u něhož se vyžaduje zvláštní vlastnost vyjádřená uvedenými znaky. Pokud je takovým dlužníkem právnická osoba, může být pachatelem zejména její statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením omezeným) nebo osoba pověřená zastupovat právnickou osobu navenek (srov. rozhodnutí pod č. 47/2001 Sb. rozh. tr.). Zde se totiž uplatní ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., podle kterého jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. V posuzovaném případě byla obchodní společnost M. T., spol. s r. o., nositelem oné požadované zvláštní vlastnosti v podobě dlužníka, který nebyl schopen plnit své splatné závazky, a jejím jménem jednal právě obviněný Ing. M. K. jako jednatel společnosti. Tím byly splněny všechny zákonné podmínky posledně citovaného ustanovení, třebaže na ně soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích výslovně nepoukázaly. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že obviněný jednal zároveň nejen jménem insolventního dlužníka, ale též jako jeho věřitel. Ostatně tím snadněji mohl spáchat právě trestný čin zvýhodňování věřitele ve svůj prospěch.

Na základě výše uvedeného se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit ani s námitkou obviněného Ing. M. K., že soud prvního stupně dospěl v odůvodnění svého rozsudku k jiným skutkovým zjištěním, než jaká se stala podkladem pro skutkovou větu ve výroku o vině téhož rozsudku. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, soud prvního stupně správně rozlišoval mezi jednáním obviněného jako jednatele obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., která byla insolventním dlužníkem, a jednáním obviněného jako fyzické osoby, která byla jedním z věřitelů této obchodní společnosti.

Další námitkou, kterou ve svém dovolání uplatnil obviněný Ing. M. K., je jeho tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů ve svých skutkových zjištěních nepopsaly objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. a jejich popis údajně není v souladu s tzv. právní větou obsaženou ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkové věty zachycené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, která je dále rozvedena v jeho odůvodnění, vyplývá závěr o částečném zmaření uspokojení věřitelů společnosti M. T., spol. s r. o., popsaným jednáním obviněného. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. spočívá ve zvýhodnění určitého věřitele, které má za následek buď částečné, nebo úplné zmaření uspokojení jiného věřitele téhož dlužníka, jenž není schopen plnit své splatné závazky. Částečným zmařením uspokojení věřitele je přitom takové jednání pachatele, které znemožňuje věřiteli uspokojit jeho pohledávku v rozsahu, jehož by jinak dosáhl při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech věřitelů bez zvýhodnění některého z nich. Naproti tomu úplné zmaření uspokojení věřitele spočívá v tom, že věřitel již není schopen žádným způsobem dosáhnout uspokojení své pohledávky. Zvýhodnění věřitele pak představuje jednání, v jehož důsledku věřitel obdrží od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídající zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 1558).

Porovná-li se výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně s výše uvedeným výkladem znaků trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák., nelze dospět k závěru o nesouladu popisu objektivní stránky tohoto trestného činu ve skutkové větě s jejím vyjádřením v právní větě, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Poškozeným věřitelům, kteří jsou konkretizováni ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, se totiž za situace, kdy obchodní společnost M. T., spol. s r. o., nebyla schopna plnit své splatné závazky, nedostalo takového uspokojení jejich pohledávek, kterého by jinak tito věřitelé dosáhli při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek všech známých věřitelů bez zvýhodnění obviněného jako jednoho z věřitelů. Výsledkem jednání obviněného, jehož se dopustil zároveň jako jednatel obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., tedy bylo částečné zmaření uspokojení pohledávek všech ostatních věřitelů této společnosti, a tím i porušení zájmu na ochraně majetkových práv věřitelů. Skutek, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, tedy podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně naplňuje ve spojení s dalšími skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů objektivní stránku trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že si soud prvního stupně v popisu skutku ve výroku o vině vypomohl některými právními pojmy, jejichž skutkové vyjádření je však rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a jsou z něj zřejmé všechny rozhodné okolnosti, tj. jak způsob zvýhodnění jednoho věřitele obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., (plným uspokojením pohledávky obviněného z majetku této společnosti, který nepostačoval k uspokojení ostatních věřitelů), tak i jeho důsledek v podobě částečného zmaření uspokojení pohledávek ostatních věřitelů téže obchodní společnosti (nezaplacením pohledávek dalších vyjmenovaných věřitelů obchodní společnosti a nemožností jejich uspokojení z jiného majetku této společnosti).

Obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání rovněž vytýká, že soud prvního stupně nezahrnul do skutkové věty svého rozhodnutí, případně do jeho odůvodnění popis subjektivní stránky trestného činu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání citovaného trestného činu se zásadně vyžaduje zavinění ve formě přímého nebo eventuálního úmyslu, přičemž tento úmysl musí směřovat alespoň k částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů (srov. rozhodnutí pod č. 10/2003 Sb. rozh. tr.). Na úmysl pachatele trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. lze usuzovat jednak z jeho jednání, jednak z dalších konkrétních skutkových okolností případu. V posuzované věci, jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, projevil obviněný Ing. M. K. svůj úmysl zmařit uspokojení věřitelů obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., tím, že jako statutární orgán této obchodní společnosti vyplatil sobě peněžní částku v celkové výši 2 168 923,40 Kč na úhradu své pohledávky jako věřitele – fyzické osoby, aniž mohl důvodně očekávat uspokojení ostatních věřitelů z majetku této společnosti. Obviněný totiž jednal uvedeným způsobem za situace, kdy – jak je výše konstatováno – zmíněná obchodní společnost nebyla schopna plnit své splatné závazky a neměla ani žádný další majetek použitelný k uspokojení ostatních věřitelů, na jejichž úkor obviněný jednal. Proto obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že odčerpáním peněz z majetku obchodní společnosti M. T., spol. s r. o., se jako jeden z jejích věřitelů zvýhodnil, a zároveň tím částečně zmařil uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání naznačuje též možnost vyvodit z jeho jednání zavinění jen ve formě vědomé nedbalosti, považuje Nejvyšší soud takovou úvahu za neopodstatněnou.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou obviněného Ing. M. K., podle níž popis skutku údajně neodpovídá ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu. Nejvyšší soud se k této námitce vyjádřil již výše, přičemž považuje popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, za postačující k právnímu posouzení tohoto skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. Rozhodné skutkové okolnosti jsou pak podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a poskytují dostatečný podklad k citované právní kvalifikaci. Nejvyšší soud neshledal ani pochybení, které by zakládalo rozpor odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu. Navíc dovolání směřující proti samotnému odůvodnění rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. řádu přípustné. Nejvyšší soud proto také tyto námitky obviněného považuje za zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud se pak zaměřil na tu část dovolání obviněného Ing. M. K., v níž obviněný nesouhlasí s postupem při stanovení výše škody způsobené trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 2 tr. zák. K tomu je třeba připomenout, že škoda jako zákonný znak tohoto trestného činu představuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (srov. rozhodnutí pod č. 6/2005-III. Sb. rozh. tr.). Jak je patrné z trestního spisu v posuzované věci (viz zejména č. l. 452 spisu) a z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, oba soudy postupovaly při stanovení výše škody v souladu s citovanou dosavadní judikaturou a podle standardních matematických pravidel, protože obviněný byl uznán vinným ze způsobení škody odpovídající rozdílu mezi peněžní částkou, kterou obdržel v důsledku svého zvýhodnění, a peněžní částkou, která by mu náležela při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek všech věřitelů obchodní společnosti M. T., spol. s r. o. Námitka obviněného Ing. M. K. zpochybňující tento postup při stanovení výše škody je proto zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný Ing. M. K. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které v podstatě vycházelo z námitek, jež sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud takto rozhodnout v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. František Púry

Vydáno: 11. October 2006