JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1147/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. října 2006 o dovolání, které podal obviněný J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 To 39/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 1/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 53 T 1/2005, uznán vinným trestným činem nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., kterého se dopustil skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za to byl obviněnému J. L. uložen podle § 149 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností na dobu 2 roků a 6 měsíců.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný J. L. odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci zamítl usnesením ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 To 73/2005, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. L. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 102/2006, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 5 To 73/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil rovněž všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Olomouci znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 To 39/2006, uznal obviněného J. L. vinným trestným činem nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., kterého se dopustil, tím, že jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti V. T., s. r. o., se sídlem S. M., v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zakazujícím nekalou soutěž dne 13. 8. 2003 podal na Krajský soud v Brně záměrně zcela nedůvodný návrh na zahájení řízení o prohlášení konkurzu na obchodní společnost T. C., a. s., se sídlem T., jejím věřitelům, a to obchodní společnosti B., a. s., se sídlem O., kde následně i dne 20. 8. 2003 osobně jednal, a obchodní společnosti C., a. s., se sídlem S. M., v rozporu se skutečností v měsíci srpnu 2003 telefonicky sděloval, že je držitelem peněžité pohledávky za obchodní společností T. C., a. s., která je ve velmi špatné ekonomické situaci, této společnosti hrozí konkurz, a projevil zájem o koupi pohledávek za obchodní společností T. C., a. s., za nižší než nominální hodnotu, přičemž tyto nepravdivé informace se obratem rozšířily v obchodních kruzích, a byli tak informováni další z dodavatelů obchodní společnosti T. C., a. s., a to přinejmenším obchodní společnosti B. T., s. r. o., se sídlem P., A. P., spol. s r. o., se sídlem P., a B., a. s., se sídlem K. n. V., a v důsledku jednání obviněného pozastavila obchodní společnost B., a. s., dodávky zboží obchodní společnosti T. C., a. s., ze strany odběratelů obchodní společnosti T. C., a. s., docházelo k opožďování plateb, čímž byl minimálně ohrožen chod společnosti a poškozena její dobrá pověst, na což byla nucena obchodní společnost T. C., a. s., okamžitě reagovat a podniknout kroky k nápravě situace, tj. zajistit dodávky zboží, ujišťovat dodavatele o své platební schopnosti mimo jiné úhradou některých závazků před lhůtou splatnosti.

Za to byl obviněnému J. L. uložen podle § 149 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo prokuristy ve všech typech obchodních společností na dobu 2 roků a 6 měsíců.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému J. L. doručen dne 14. 6. 2006, jeho obhájci dne 5. 6. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 5. 6. 2006.

Obviněný J. L. napadl dne 2. 8. 2006 prostřednictvím svého obhájce posledně uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného je napadené rozhodnutí založeno na nesprávné aplikaci ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Obviněný především nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů posoudily jeho jednání z hlediska stupně společenské nebezpečnosti. S poukazem na závěry odvolacího soudu obviněný uvádí, že tento soud nesprávně hodnotil společenskou nebezpečnost ve vztahu k podvodnému jednání, ačkoli měl podle obviněného hodnotit stupeň společenské nebezpečnosti s ohledem na trestný čin nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. Obviněný je tedy přesvědčen, že odvolací soud posuzoval potencionální společenskou nebezpečnost jednání, pro které nebyl trestně stíhán. K této dovolací námitce obviněný dodává, že skutek, kterým byl uznán vinným, vykazuje nižší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti, neboť nedošlo ke vzniku žádné „výrazné“ majetkové škody a ani nebyl ohrožen chod podniku. Nadto podle názoru obviněného není naplněn materiální znak citovaného trestného činu ani z toho důvodu, že jeho jednání trvalo jen asi jeden a půl týdne a reálná škoda způsobená poškozené společnosti činila pouze několik desítek až stovek korun.

Závěrem svého dovolání obviněný J. L. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, a proto výhrady dovolatele nelze označit za důvodné. Jak státní zástupce připomíná ve svém vyjádření, námitky obviněného stran materiální stránky trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. nelze považovat za kritéria, která by mohla mít zásadní vliv na posouzení společenské nebezpečnosti citovaného trestného činu. Pokud jde o hmotnou škodu, o níž se ve své dovolací námitce zmiňuje obviněný, její vznik je podle státního zástupce pouze vedlejším měřítkem společenské nebezpečnosti posuzovaného trestného činu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. L. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. L. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zmíněný dovolací důvod spatřuje obviněný v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho čin z hlediska materiální podmínky jeho trestnosti, tj. stupně nebezpečnosti pro společnost. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného. Přitom jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného J. L., který je vyšší než nepatrný. Obviněný totiž nejenže podal zcela nedůvodný návrh na prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti T. C., a. s., ale navíc sděloval obchodním partnerům této společnosti nepravdivé informace o konkursu hrozícím jejímu majetku. To jsou údaje, jež se v obchodních kruzích velmi rychle šíří a mohou značně ohrozit dotčeného soutěžitele, který pak musí vynaložit značné úsilí na obnovení své dobré pověsti v hospodářské soutěži a pro zachování svého postavení na trhu. Přitom vůbec nezáleží na okolnosti, že jednání obviněného bylo jen krátkodobé, neboť i v takovém případě může snadno způsobit uvedené negativní důsledky, k nimž ostatně v posuzovaném případě skutečně došlo. Není rozhodné ani to, zda a jaká škoda vznikla, protože ji zpravidla nelze přesně vyčíslit, nehledě již na skutečnost, že škoda není znakem skutkové podstaty nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. S ohledem na všechny zmíněné argumenty tudíž nelze dospět k závěru, že by snad posuzovaný skutek spáchaný obviněným J. L. neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu.

Jak je navíc patrné z následného postupu odvolacího soudu po zrušení jeho dřívějšího rozhodnutí v předchozím dovolacím řízení, v rozsudku napadeném nyní projednávaným dovoláním se odvolací soud zcela vypořádal se závazným právním názorem dovolacího soudu v otázce opětovného popisu skutku s důrazem na jeho správné hmotně právní posouzení. Stejný závěr platí, i pokud jde o stupeň společenské nebezpečnosti posuzovaného trestného činu, jehož nesprávné hodnocení vytýká obviněný J. L. ve svém dovolání odvolacímu soudu. Nejvyšší soud ve svém dřívějším dovolacím rozhodnutí totiž vyslovil závazný právní názor, jímž se cítí být i sám nyní vázán a byl jím vázán též odvolací soud, a to že skutek, pro který byl obviněný uznán vinným, je trestným činem nekalé soutěže podle § 149 tr. zák., aniž bylo jakkoli zpochybněno naplnění materiální podmínky tohoto trestného činu.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný J. L. posuzovaným skutkem naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. včetně znaku materiálního, jak správně rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Právní posouzení skutku tedy bylo provedeno správně a bez vad, a podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. L. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 4. října 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 04. October 2006