JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1127/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných P. S., K. Z. a O. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 To 182/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 2 T 151/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 2 T 151/2006, byli obvinění P. S., K. Z. a O. M. zproštěni obžaloby pro skutek, jímž se podle obžaloby měli dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 3 To 182/2008, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství podané v neprospěch všech obviněných.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch všech obviněných z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, tedy že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V odůvodnění svého podání dovolatelka vyjádřila nesouhlas s právním hodnocením soudů obou stupňů, na němž založily své úvahy o zproštění obviněných obžaloby. Podle jejího názoru soud dostatečně a především jednoznačně neobjasnil, o jaké skutečnosti opřel svůj závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti. V této souvislosti konkrétně namítla, že pokud obvinění nedisponovali odbornými znalostmi ohledně dispozic s nemovitostmi, měli si tím spíše obstarat znalecký posudek k ocenění pozemků. Jelikož tak neučinili, nasvědčují fakta podle nejvyšší státní zástupkyně tomu, že skutek byl spáchán v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Dovolatelka se dále neztotožnila ani s tvrzením soudů nižších stupňů, že trestní postih obviněných v dané věci by byl v rozporu se zásadou uplatnění trestní represe jako krajního prostředku ochrany občanskoprávních, resp. obchodněprávních vztahů (tzv. ultima ratio). Pokud soudy obou stupňů argumentovaly pasivitou poškozené společnosti D. M., a. s., nespatřovala v tomto dovolatelka logiku, neboť statutárním orgánem obchodní společnosti, jež mohla uplatnit nárok na náhradu škody, jsou obvinění, a dozorčí rada se případem zabývala na podkladě dokumentace předložené právě obviněnými, kteří poskytli pouze materiály svědčící v jejich prospěch. Proto pasivita poškozené společnosti byla podle dovolatelky zcela přirozeným důsledkem okolností případu. Soudy přitom zcela pominuly otázku poškození majetkových práv akcionářů, jimiž byly město Dolní Kounice a obec Mělčany. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno – venkov přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Obvinění P. S. a O. M. využili svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Obviněný P. S. poukázal na absenci jakéhokoli důvodu pro trestní stíhání za situace, kdy ani společnost D. M., a. s., se necítila být prodejem pozemku poškozena a vyloučil, že by jednal v úmyslu někoho poškodit. K argumentu ultima ratio zdůraznil, že nárok na náhradu případné škody mohli prostředky civilního práva uplatnit nejen obvinění jako členové představenstva, ale také dozorčí rada nebo samotní akcionáři, což se však nestalo z toho důvodu, že vznik škody evidentně neshledali. Proto obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. nebo zamítl podle § 265j tr. ř.

V podstatě totožně se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil i obviněný O. M., který navíc upozornil na zápis z jednání dozorčí rady společnosti D. M., a. s., ze dne 10. 5. 2006, jenž potvrzuje obeznámení jejích členů nejen s materiály svědčícími ve prospěch obviněných, jak tvrdí dovolatelka, ale také s materiály policejních orgánů týkajících se předmětného trestního stíhání. Vyzdvihl dále fakt, že předmětný pozemek byl součástí nemovitého majetku, jehož prodejem získala doposud společnost dvojnásobek pořizovací ceny. Rozhodně tedy nemohla být společnost D. M., a. s., poškozena, s čímž koresponduje i schválení účetní závěrky jak dozorčí radou, samotnými akcionáři společnosti tak i auditorem. Vzhledem k uvedeným důvodům obviněný O. M. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila nejvyšší státní zástupkyně v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl podle jejího názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento výklad uplatněného důvodu dovolání tudíž připouští i možnost opaku, tj. námitku, podle níž skutek zjištěný soudy nižších stupňů naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, ačkoli byl obviněný obžaloby zproštěn proto, že soudy zjištěný skutek za trestný čin nepovažovaly. O takový případ se jedná i v posuzované trestní věci, avšak Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně neopodstatněným.

Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v obžalobě.

Obviněným P. S., K. Z. a O. M. bylo obžalobou kladeno za vinu v podstatě to, že jako členové představenstva společnosti D. M., a. s., rozhodli dne 30. 9. 2004 o prodeji pozemků blíže specifikovaných v obžalobě, jež vlastnila uvedená společnost, v celkové hodnotě 14.200.000,- Kč a následně tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 25. 1. 2005 prodali společnosti C., s. r. o., jejímž společníkem a jednatelem byl obviněný P. S., za kupní cenu 365.000,- Kč, ačkoli věděli, že pozemky mají mnohonásobně vyšší hodnotu a že tím porušují povinnost vykonávat působnost členů představenstva s péčí řádného hospodáře podle ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a způsobili tak společnosti D. M., a. s., škodu ve výši 13.835.000,- Kč.

Uvedený skutek podle názoru obžaloby naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. S takovým právním posouzením se okresní soud, a poté ani krajský soud, neztotožnily. Po provedeném dokazování dospěly soudy obou stupňů k závěru, že formálně obvinění popsaným skutkem naplnili skutkovou podstatu shodného trestného činu, ale v jeho nedbalostní formě podle ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák. Ani tato mírnější právní kvalifikace však nebyla soudy nižších stupňů ve věci aplikována a to s ohledem na princip chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio a obvinění byli obžaloby zproštěni z důvodu, že skutek není trestným činem.

V otázce zavinění se Nejvyšší soud po pečlivém zvážení okolností vyplývajících ze spisového materiálu ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který přijal i odvolací soud pouze v té části, že v daném případě nepřichází v úvahu naplnění úmyslu ve smyslu § 4 písm. a) nebo b) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyní prosazovaný nepřímý úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.] je definován tak, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Způsobení následku relevantního pro trestní právo není v tomto případě hlavním cílem pachatele, ale s jeho způsobením jako vedlejším důsledkem svého jednání je srozuměn. Oproti tomu u vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák.] pachatel s trestně právním následkem srozuměn nebyl, z nepřiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, ačkoli si byl vědom možnosti jeho vzniku (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 47 – 63). Ačkoli soudy nižších stupňů uzavřeli otázku existence a formy zavinění u obviněných tak, že při uzavírání kupní smlouvy věděli o možném porušení zájmu chráněného ustanovením trestního zákona (§ 255a tr. zák.), ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že takové porušení nezpůsobí, výsledky provedeného dokazování podle názoru Nejvyššího soudu nevylučují možnost, že u obviněných absentovalo zavinění v jakékoli jeho formě.

Pro absenci subjektivní stránky, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty daného trestného činu totiž svědčí konkrétní okolnosti, za nichž došlo k převodu předmětných pozemků, a byly v podstatě jen potvrzeny zjištěními, která byla učiněna až po realizaci této obchodní transakce. Obvinění prodali předmětné pozemky ve vlastnictví společnosti D. M., a. s., na počátku roku 2005 za 365 000,- Kč společnosti C., s. r. o. Tato obchodní společnost projevila zájem o odkoupení pozemků především z důvodu vlastnictví pozemků sousedících, přičemž jejich nabídka kupní ceny činila částku 200 000,- Kč. Dosavadní vlastník, akciová společnost D. M., a. s., požadovala cenu vyšší, přičemž podkladem pro její stanovení obviněným jako statutárním zástupcům vlastníka se stalo tržní ocenění zpracované Ing. A. F. v roce 2002. Obvinění tedy před prodejem měli k dispozici více jak dva roky starý odhad hodnoty pozemků, kterým byla stanovena cena nižší nežli cena obvyklá (odhadce určil tzv. tržní cenu v tísni). Nicméně dovolací soud je přesvědčen, že si obvinění byli těchto okolností vědomi a ocenění provedené Ing. A. F. brali jako cenu nejnižší možnou. Odhadce stanovil tržní cenu v tísni ve výši 25,- Kč/m2, resp. u pozemku parcelní č. 2291/1 ve výši 1,- Kč/m2 (srovnej údaje z tržního ocenění na č. l. 123 trestního spisu), a obvinění tak podle těchto hodnot mohli za prodané pozemky požadovat pouhých 192.141,- Kč. Ve skutečnosti však kupní cenu sjednali téměř ve dvojnásobné výši v porovnání s cenou určenou Ing. A. F. Nesporným faktem, na který poukazovala i dovolatelka, je to, že obvinění si před uzavřením smlouvy o prodeji neopatřili aktuální ocenění, event. znalecký posudek k určení hodnoty převáděných nemovitostí. Nejvyšší soud je však toho názoru, že byť obviněným lze klást za vinu menší opatrnost či pečlivost při přípravě smlouvy, v žádném případě jim však nelze přičítat k tíži, že by o prodeji rozhodli bez jakýchkoli znalostí o přibližné hodnotě pozemků. Byť by tyto podklady mohly být oprávněně označeny za sporné, nelze za těchto okolností uvažovat o úmyslu obviněných poškodit obchodní společnost, k ochraně jejíž zájmů byli jako statutární zástupci povinni vystupovat. Nelze ani pominout jejich obavy ze zbytečného vynaložení finančních prostředků na obstarání znaleckého posudku za účelem ocenění nemovitostí, což by samozřejmě konečný zisk z prodeje snížilo. Navíc existuje možnost, že by znalec stanovil hodnotu podobně jako znalec Ing. T. V. a kupní cena by se potom blížila ceně stanovené znalcem, aniž by ji bylo možno relevantně zpochybňovat, jak činí dovolatelka. Nejvyšší státní zástupkyně přitom ve svém dovolání vycházela (ve shodě s obžalobou) z odhadní ceny stanovené znalcem Ing. arch. L. V., jehož znalecký posudek však byl v průběhu hlavního líčení zpochybněn do té míry, že soud prvního stupně důvodně nepovažoval obsah tohoto důkazu za správný. Do procesu volného hodnocení provedených důkazů, jež neodporuje obecným zásadám logiky, pak nelze v rámci dovolacího řízení zasahovat. V tomto ohledu tak spíše než ve snaze společnost poškodit jednali obvinění s cílem minimalizovat náklady a zajistit společnosti D. M., a. s., co nejvyšší prospěch. Nehledě na to, že, jak se během trestního řízení ukázalo, ani případné aktuální ocenění znalcem, by nemuselo spolehlivě stanovit hodnotu pozemků, jejichž budoucí využití s ohledem na specifický charakter nejen polohy, ale především kvality půdy bylo zjevně problematické. Okresní soud měl k dispozici celkem čtyři znalecké posudky. Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší hodnotou předmětných nemovitostí, jenž činil 19 420 000,- Kč je skutečně extrémní. Namísto jasného stanovení výše odpovídající kupní ceny za pozemky, vnáší znalecké posudky do trestního řízení pochybnosti nejen o samotné hodnotě nemovitostí, ale také, zda vůbec mohlo představenstvo znát reálnou hodnotu (jak se domnívala obžaloba), když se v této otázce natolik rozcházeli i jednotliví odborníci - soudní znalci.

Ze znaleckého posudku Ing. L. W., CSc., který se stal podkladem pro právní závěr soudů, je patrno, že se jednalo o čtyři pozemky, z nichž ten rozlohou největší s parcelním číslem 2291/1 je opuštěným hliništěm, pozemek je v dezolátním stavu a před dalším využitím bude třeba provést hrubé terénní a sanační úpravy, příjezd k němu je možný pouze přes další z prodaných pozemků anebo přes jiný sousední pozemek po zřízení věcného břemene (srovnej str. 16 posudku Ing. L. W., CSc., založeného na č. l. 520-596 spisu). V podobně špatném stavu se nachází i pozemek parcelního čísla 2291/4, ani na jednom z uvedených pozemků nevedou inženýrské sítě, což podle znalce značně omezuje jejich využití (viz str. 17 předmětného posudku). Podle katastrální mapy, jež je přílohou č. 1 znaleckého posudku, oba uvedené pozemky spolu s dalším z prodaných pozemků - parcelní číslo 2291/3 vlastně obklopují pozemek ve vlastnictví společnosti C., s. r. o. Poslední z pozemků, jež byly předmětem sporného prodeje, s parcelním číslem 2739/4 slouží jako ostatní komunikace, umožňuje mimo jiné příjezd k pozemku parcelní číslo 2291/3. Evidentně tak nemovitosti pro účely případné výstavby vyžadují finančně náročné úpravy, což společně s jejich lokalizací v areálu bývalého dobývacího prostoru nenavozuje dojem v budoucnu získat větší počet lukrativnějších nabídek na odkoupení předmětných pozemků. Rozhodnutí představenstva společnosti D. M., a. s., prodat pro ni nepotřebné nemovitosti jedinému zájemci společnosti C., s. r.o., za uvedenou kupní cenu se tak navíc za situace, kdy tři dotčené pozemky sousedí s pozemkem společnosti C., s. r. o., jeví jako odpovídající reálným okolnostem.

Významnou otázkou pro právní posouzení skutku popsaného v obžalobě je i samotný smysl ustanovení § 255 tr. zák., resp. § 255a tr. zák. Účelem těchto norem ve vztahu k předmětnému typu jednání je zejména postihovat evidentní porušení zákonné či smluvní povinnosti pachatele, které vede ke zmenšení či odstranění majetku k tíži subjektu, v jehož prospěch má pachatel povinnost jednat. Při nakládání s nemovitostmi tak jsou citovaná ustanovení trestního zákona určena k ochraně před zjevnými spekulacemi, jejichž důsledkem je vznik škody. Budou sem typicky spadat případy, kdy je nemovitost prodána výrazně pod cenou a kupující ji obratem prodá za několikanásobně vyšší cenu, nebo pozemek začne co nejdříve využívat ve svůj vlastní prospěch (budovat výrobní haly, sklady, provozovny, bytové domy apod.) za účelem dosažení zisku. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Nabyvatel pozemků společnost C., s. r. o., je doposud jejich vlastníkem, ani dva roky po převodu pozemků na nich neproběhly žádné sanační úpravy a už vůbec ne stavební práce (viz fotografie a popis pozemků obsažené ve znaleckém posudku Ing. L. W., CSc., jenž byl vypracován téměř dva roky po uzavření sporné kupní smlouvy). Tyto okolnosti tak svědčí ve prospěch obviněných, a nelze u nich dovodit, či dokonce prokázat spekulativní jednání. Dovolací soud pouze podotýká, že obchodování s nemovitostmi je v podstatě vždy určitou spekulací za situace, kdy kupující investuje finanční prostředky do jejich nákupu, aniž by měl zajištěn následný prodej s výrazným ziskem. Může tak pouze uvažovat o výhodném vynaložení finančních prostředků, pokud se nejedná o případ zjevně podceněné nabídky, s tím, že v budoucím čase (bez konkrétní představy) může docílit zisku prodejem za vyšší cenu, než jakou vynaložil na jejich pořízení. Stejným způsobem v předmětné věci totiž uvažovali i obvinění, (tato část jejich obhajoby nebyla v trestním řízení vyvrácena), kteří před prodejem pozemků zohlednili mimo jiné pořizovací cenu uvedených nemovitostí a prodejní cenu stanovili vyšší, přičemž ani neakceptovali původní nabídku jediného zájemce a dosáhli jejího navýšení. Jednalo se o poměrně rozsáhlý areál bývalé cihelny, původním záměrem akciové společnosti bylo pokračovat ve výrobě, k čemuž však z důvodů vysokých nákladů nedošlo a předmětné pozemky se tak staly pro společnost nadbytečnými. Jak vyplynulo z dokazování, došlo k prodeji i jiné části areálu, nikoli však celého objektu, jenž byl původně pořízen společně, přičemž společnost docílila stoprocentního zisku. Předmětná obchodní transakce tak nepřesáhla obecně přípustnou míru spekulativního prodeje a v žádném případě tak nelze obviněným klást k tíži dohodnutou výši prodejní ceny, pokud nelze s jistotou tvrdit, že nedbalým jednání obviněných došlo k jejímu výraznému podhodnocení.

Pokud soudy posoudily zavinění obviněných ve formě vědomé nedbalosti a jejich beztrestnost dovodily z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“, nelze ani těmto úvahám, proti nimž směřovalo dovolání, ničeho vytknout, byť při absenci subjektivní stránky (podle názoru Nejvyššího soudu) se již vlastně jednalo o nadbytečný argument na podporu zprošťujícího výroku. Na skutečnosti, že společnost D. M., a. s., je obchodním subjektem, nezmění nic ani to, že akcionáři jsou město Dolní Kounice a obec Mělčany. Jako takový samostatný subjekt právních vztahů se společnost mohla, za předpokladu, že se cítila být poškozena, domáhat svých práv prostředky mimo rámec trestněprávních norem. Dozorčí rada jako kontrolní orgán akciové společnosti žádnou škodu na svém majetku neshledala, ale postup představenstva (obviněných) při prodeji pozemků sama schválila (viz zápis ze zasedání dozorčí rady na č. l. 653). Za zcela nepodložený považuje Nejvyšší soud argument dovolatelky, že obvinění předložili dozorčí radě k posouzení pouze listinné materiály svědčící v jejich prospěch, čímž rozhodnutí tohoto orgánu nepřípustně ovlivnili. Takový názor totiž nemá oporu v provedených důkazech. Na kopii zápisu ze zasedání dozorčí rady společnosti D. M., a. s., ze dne 10. 5. 2006 (č. l. 653) je potvrzeno „předložení dokumentů týkajících se obvinění členů představenstva společnosti v chronologickém sledu“ (bod 1), v dalších bodech pak jsou konkrétně označeny materiály týkající se ocenění pozemků - odhad vypracovaný Ing. A. F. a znalecký posudek Ing. T. V. (body 2 a 3). Ačkoli tedy v prvním bodu nejsou vyjmenovány listinné dokumenty, je evidentní, že se jednalo o ty, jež se staly součástí trestního spisu nejméně na počátku trestního stíhání obviněných. I z vyjádření obviněného O. M.a k dovolání vyplývá, že nejméně z usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných, byla dozorčí rada informována o výši ceny převáděných pozemků, kterou stanovil znalec Ing. V. W. na částku téměř 20 milionů Kč. Za situace, kdy přes návrh obhajoby soudy neprovedly výslechy členů dozorčí rady, (což státní zástupce v hlavním líčení nepožadoval), není možné tento argument dovolání akceptovat, resp. jej vyložit k tíži obviněných. Nejvyšší soud navíc zdůrazňuje, že ani za situace, kdyby společnost D. M., a. s., uplatňovala nárok na náhradu škody, by nebylo možné dovodit trestní odpovědnost obviněných. Naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu je totiž nutné zkoumat k okamžiku jeho spáchání, nikoli na základě okolností, k nimž dojde po dokonání trestného činu. Existence vzniku škody patří u trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. a § 255a tr. zák. mezi znaky již základní skutkové podstaty. Vyjádření poškozené obchodní společnosti v tom smyslu, že se cítí být poškozena jednáním pachatelů, tak nemůže založit jejich trestní odpovědnost, pokud znak škody není naplněn v době spáchání činu. Samotný výrok dozorčí rady totiž nemá význam pro posouzení existence zavinění v případě, kdy uzavřená smlouva nebyla posouzena jako nevýhodná pro obchodní společnost, jejímž jménem obvinění jednali. Podstatné je, zda skutkové okolnosti odpovídají znakům skutkové podstaty daného trestného činu, a to jak po objektivní tak po subjektivní stránce, což se v tomto případě nestalo.

Jediné, co bylo obviněným soudy vytýkáno, byla právě nedostatečná informovanost o hodnotě nemovitostí a nevyvinutí úsilí oslovit další zájemce o koupi pozemků. Je možné, že příčinou byla jejich liknavost, ale nelze vyloučit ani výše zmiňovanou snahu ušetřit společnosti D. M., a. s., další náklady na ocenění a inzerci, a to za situace, kdy obvinění měli k dispozici určité orientační (či minimální) ocenění stejně jako jednoho zájemce o koupi, který jim rovněž učinil finanční nabídku. V této souvislosti je nutné připomenout i samotné vyjádření znalce Ing. L. W., CSc., že i při znaleckém posuzování ceny nemovitostí jde vždy o určitý odborný odhad, neboť skutečně dosažitelná cena v konkrétním případě závisí mj. na řadě náhodných a stěží přesně postižitelných faktorů, mezi něž patří zejména způsob prodeje – přímému zájemci, prostřednictvím realitní společnosti, dražbou či obálkovou metodou, na kupní síle zájemců a na jejich okruhu, přičemž nemalou roli může sehrát i doba, po kterou je nabídka zveřejněna především u netypických nemovitostí, mezi něž patřily i předmětné pozemky. V takovém případě je nutné počítat s poměrně dlouhým obdobím (i několik roků), kdy se najde solventní zájemce, který bude ochoten jednat o koupi nemovitosti, jejíž budoucí využití je poměrně značně omezeno nejen polohou a dostupností, ale zejména nezbytnými dalšími náklady na úpravu technického stavu, kdy v daném případě se jedná o lokalitu bývalého hliniště.

Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku nenabídla natolik zásadní argumenty, které by mohly zvrátit jinak správné a logické úvahy soudů obou stupňů při právním posuzování žalovaného jednání. Naopak okresní soud podle pokynů nadřízeného soudu (první rozsudek ve věci byl zrušen soudem druhého stupně a vrácen okresnímu soudu) věnoval náležitou pozornost objasnění stanovení cen pozemků, zabýval se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení viny obviněných ze všech zákonných hledisek, a své hodnotící závěry logickým způsobem odůvodnil v souladu s obsahem jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud proto neshledal v předmětné trestní věci porušení ustanovení hmotného práva a zjistil, že důvod dovolání předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán. Vzhledem k tomuto závěru, nemohl být důvodně uplatněn ani další z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť jeho oprávněnost byla podmíněna právě existencí důvodu podle písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř. Ten však Nejvyšší soud v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí neshledal. Námitkám nejvyšší státní zástupkyně tak nebylo možno přisvědčit a Nejvyšší soud odmítl její dovolání podané v neprospěch obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. října 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 22. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin