JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1106/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2006 o dovolání obviněného Ing. J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 215/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Š. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 11 T 215/2002, byl obviněný Ing. J. Š. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že

1. dne 17. 2. 1998 v B. jako jednatel společnosti T., s. r. o., v rozporu se společenskou smlouvou, uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které poskytla společnost T., s. r. o., finanční částku 2.000.000,- Kč společnosti H., s. r. o., zastoupenou jednatelem Ing. L. K., která měla být vrácena nejpozději do 30. 5. 1998, kdy současně byla sepsána zástavní smlouva k nemovitostem ve vlastnictví Ing. L. K., a to domu v k. ú. T. s pozemky zapsanými v katastru nemovitostí B.-v., přičemž zástavní právo nevzniklo, neboť obviněný nezajistil vyznačení zástavního práva na Katastrálním úřadu B.-v., společnost H., s. r. o., do současné doby tyto finanční prostředky poškozené společnosti T., s. r. o., nevrátila,

2. dne 21. 8. 1998 v B. jako jednatel společnosti T., s. r. o., v rozporu se společenskou smlouvou neoprávněně uzavřel smlouvu o půjčce, kterou společnost T., s. r. o., půjčila Ing. L. K., částku ve výši 400.000,- Kč bez úroků, splatnou nejpozději do 30. 9. 1998, avšak Ing. L. K. do současné doby tyto peníze poškozené společnosti T., s. r. o., nevrátil.

Za tento trestný čin byl obviněný Ing. J. Š. odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále byl podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) a § 54 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce.

Tímto rozsudkem byl obviněný dále zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že

3. dne 28. 1. 2000 v B. uzavřel jako prodávající, neoprávněně v rozporu s podmínkami společenské smlouvy, jako jednatel společnosti T., s. r. o., kupní smlouvu o převodu nemovitostí, a to zastavěného zbořeniště o výměře 431 m2, pozemku zastavěné plochy zbořeniště o výměře 238 m2, pozemku zastavěné plochy zbořeniště o výměře 525 m2 a pozemku zastavěné plochy zbořeniště o výměře 144 m2, zapsaných pro k. ú. M., obec B., u Katastrálního úřadu B.-m., se společností R. H., a. s., jako kupující, zastoupenou předsedou představenstva Ing. M. O. a místopředsedou představenstva Ing. P. T., za částku 1.070.400,- Kč, kdy však k uhrazení této částky ve sjednaném termínu nedošlo, a svým jednáním tak společnosti T., s. r. o., způsobil škodu ve výši 1.360.000,- Kč,

čímž měl spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. byla poškozená společnost T., s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný Ing. J. Š. a poškozená společnost T., s. r. o., a státní zástupce odvoláními, přičemž Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. J. Š. uložil podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let, přičemž mu zároveň uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené T., s. r. o., částku 2.400.000,- Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla tato poškozená společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále bylo odvolání obviněného Ing. J. Š. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 11 T 215/2002, podal obviněný Ing. J. Š. prostřednictvím obhájkyně JUDr. E. R. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento dovolací důvod dále odůvodnil tím, že ve vztahu k souzenému trestnému činu peníze, které poskytl jako úvěr společnosti H., s. r. o., a Ing. K., nikdy nebyly ve vlastnictví společnosti T., s. r. o., přičemž soudy obou stupňů se touto otázkou nikdy nezabývaly a neprovedly v tomto směru žádný důkaz, a to zejména účetnictvím firmy T., s. r. o. Protože peníze nebyly vlastnictvím předmětné společnosti, nemohl se tedy obviněný dopustit trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Soudy obou stupňů dále ve svých rozhodnutích vycházely ze svědecké výpovědi jediného svědka – Ing. Z. S. mladšího, jehož výpověď však byla v rozporu s výpověďmi všech ostatních svědků, kteří naopak vypovídali ve prospěch obviněného. Výpovědi těchto svědků oba soudy zcela opomenuly, aniž by se zabývaly konkrétními skutečnostmi nasvědčujícími nevěrohodnosti svědka Ing. Z. S. mladšího. Dále dovolatel rozvedl jaké konkrétní důvody nasvědčovaly nevěrohodnosti tohoto svědka.

V závěru dovolání obviněný Ing. J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. J. Š. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém vyjádření ze dne 7. 9. 2006 uvedla, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z jeho argumentace je patrné, že dovolatel jejím prostřednictvím směřuje k vyvrácení těch skutkových okolností, na jejichž podkladě byl uznán vinným. Tyto se týkají jednak otázky důkazní podloženosti faktu, zda svým jednáním porušil závazek, plynoucí ze společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným T., jejímž byl v rozhodné době jednatelem. Dále dovolatel směřuje ke zpochybnění jmenované obchodní společnosti v jejím postavení poškozeného subjektu. Přitom ve vztahu k této námitce lze jen na okraj poznamenat, že jí nelze přiznat ani odvozený hmotně právní význam, pokud chybí další argumenty o tom, že dovolatelovým jednáním nedošlo ke způsobení škody jinému – a tedy od jeho osoby odlišnému – právnímu subjektu ve smyslu podmínek ustanovení § 255 tr. zák. Proto je za daných okolností zřejmé, že dovolání ani po obsahové stránce nenaplňuje žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. a nejsou tak splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání uvedeného dovolání. V dané věci nelze shledat ani extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.

Z těchto důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a na rozdíl od státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pokud tedy obviněný Ing. J. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vycházely ze svědecké výpovědi jediného svědka Ing. Z. S. mladšího, jehož výpověď však byla v rozporu s výpověďmi všech ostatních svědků, kteří naopak vypovídali ve prospěch obviněného a jejich výpovědi pak oba soudy zcela opomenuly, aniž by se zabývaly konkrétními skutečnostmi nasvědčujícími nevěrohodnosti Ing. Z. S. mladšího, pak je k této výhradě třeba zdůraznit, že tato má skutkový charakter a přesahuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z kterého vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., což však právě obviněný v této části svého dovolání fakticky požaduje, neboť napadá skutkové závěry soudu prvního i druhého stupně, které byly vyvozeny z výpovědí v průběhu trestního řízení slyšených svědků. Navíc Nejvyšší soud shledal, že toto jeho tvrzení neodpovídá obsahu spisu a zejména oběma napadeným rozhodnutím, neboť z jejich odůvodnění – z rozsudku nalézacího soudu na straně 7 a 8 a z rozsudku odvolacího soudu na straně 3 a 4 – je jasně patrno, že při svých závěrech vycházely oba tyto soudy také z výpovědí svědků dalších, jimiž byli především svědci Ing. Z. S. starší, Z. B. a Ing. J. K., kteří obviněného z jeho trestné činnosti usvědčovali, jakož i další svědci J. S., V. C. a Ing. L. K., kteří přinejmenším zčásti vypovídali v jeho prospěch. Pokud nalézací a v souladu s jeho názorem i soud odvolací hodnotily výpovědi tří posledně jmenovaných svědků, vypovídajících ve prospěch obviněného, jako nevěrohodné, pak je k tomu vedly důvody, řádně v odůvodnění jejich rozhodnutí vysvětlené, se kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje.

Trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Po subjektivní stránce se k naplnění znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální (nepřímý). Zpravidla však půjde o úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák. Podle odstavce 2 písm. b) § 255 tr. zák. bude potrestán ten, kdo způsobí takovým činem značnou škodu. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje také na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., z kterého vyplývá, že za značnou škodu je třeba považovat škodu dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

V rámci své jediné právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správnost postupu vedoucího ke zjištění škody, její konkrétní výši a nesprávný poškozený subjekt, když namítl, že finanční částka použitá k předmětným úvěrům (bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) nebyla ve vlastnictví poškozené společnosti. Přestože tuto svou námitku blíže neupřesnil ani nerozvedl a v předchozím řízení nic podobného nenamítal a naopak uváděl, že poskytl půjčku z majetku společnosti T., s. r. o. (viz č. l. 21, 150 až 152 spisu), Nejvyšší soud shledal jediné k tomuto se vztahující možné upřesnění ve vyjádření obviněného v rámci veřejného zasedání před soudem druhé instance dne 29. 3. 2006 (č. l. 312 spisu), kde obviněný uvedl, že společnosti T., s. r. o., dvakrát půjčil určitou peněžní částku, a to smlouvou o půjčce ze dne 7. 1. 1998 částku 1.400.000,- Kč a smlouvou o půjčce ze dne 11. 1. 1999 částku 210.000,- Kč. Tyto smlouvy jsou též v neověřených fotokopiích založeny ve spisu na č. l. 314 a 315.

Jak Nejvyšší soud již výše uvedl, ze spisu vyplynulo, že dovolatel tuto námitku doposud v trestním řízení nevznesl a proto se k ní nemohl vyjádřit ani soud první instance, ani soud odvolací. V této souvislosti je třeba k tomu předně uvést, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný byl v té době jednatelem poškozené společnosti T., s. r. o., a navenek proto tato společnost jednala prostřednictvím jeho osoby. Jak vyplynulo dále ze spisu, předmětné smlouvy o půjčkách byly uzavřeny mezi společností T., s. r. o., jako věřitelem, který jednal prostřednictvím jednatele obviněného Ing. J. Š., a společností H., s. r. o., jednající prostřednictvím jednatele Ing. L. K., resp. přímo Ing. L. K., jako dlužníkem (srov. č. l. 50 a násl. spisu). Z těchto smluv jasně vyplynulo, že prostředky na půjčku poskytla poškozená společnost T., s. r. o., a je proto potřeba zdůraznit, že i v případě, pokud obviněný Ing. J. Š. v odvolacím řízení doložil listinnými důkazy, že společnosti T., s. r. o., poskytl dvě půjčky, stále šlo poté, co uvedená společnost tyto zapůjčené prostředky převzala, o peníze této společnosti, s kterými byla oprávněna samostatně nakládat. V souvislosti s tím je třeba také zdůraznit, že peníze jsou věcí hromadnou a tudíž zastupitelnou, a nelze je rozlišit na ty, které společnost získala například jako odměnu za jí provedené dílo, a na ty, které jí byly půjčeny třetí osobou (např. obviněným).

Nejvyšší soud již jen na okraj podotýká, že částku 1.400.000,- Kč půjčil obviněný Ing. J. Š. poškozené společnosti podle první smlouvy o půjčce dne 7. 1. 1998 (č. l. 314 spisu), tedy pouhých 6 týdnů před uzavřením ve skutkové větě jako první uvedené smlouvy o úvěru znějícím na finanční částku 2.000.000,- Kč společností T., s. r. o., jako věřitelem dlužníku – společnosti H., s. r. o. Druhou částku 210.000,- Kč pak půjčil obviněný Ing. J. Š. poškozené společnosti podle smlouvy o půjčce až dne 11. 1. 1999 (č. l. 314 spisu), tedy téměř 5 měsíců po uzavření druhé ze smluv o půjčce, uvedených ve skutkové větě výroku o vině, aniž obviněný zajistil realizaci zajištění pohledávek poškozené společnosti za společností H., s. r. o., a za Ing. L. K., jak již ostatně bylo uvedeno výše. Z toho vyplývá, že peněžní prostředky půjčené údajně obviněným Ing. J. Š. poškozené společnosti T., s. r. o., nedosahovaly ani výše 2.400.000,- Kč a že druhá půjčka ve výši 210.000,- Kč byla podle smlouvy realizována až dne 11. ledna 1999, tedy poté co byly poškozenou společností již předmětné úvěry (bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) poskytnuty, a proto nemohly být k jejich krytí tyto peníze použity. Nakonec nelze na podkladě provedeného dokazování a obsahu spisu ani dovodit, že předmětné úvěry byly poškozenou společností T., s. r. o., realizovány právě z peněz, které patřily z dovolatelem blíže nerozvedeného důvodu třetí osobě, když všechny dosud provedené důkazy, a to i výpovědi obviněného Ing. J. Š. a ostatní důkazy, kterých se v podaném mimořádném opravném prostředku jinak dovolává, svědčí pro závěr, že předmětné úvěry byly poskytnuty z prostředků poškozené společnosti T., s. r. o. Uvedená námitka dovolatele Ing. J. Š. je tedy podle Nejvyššího soudu neopodstatněná, a proto není naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů ohledně povahy finančních prostředků, které skutečně byly poskytnuty poškozenou společností T., s. r. o., přičemž o jejich výši není sporu. Vzhledem k tomu je i právní kvalifikace jednání obviněného správná, když tento svým jednáním, a to i s přihlédnutím k výši způsobené škody, naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 126/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 11 T 215/2002, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění a s jeho skutkovými závěry se pak v zásadě ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu k odvolání státního zástupce a poškozené společnosti napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že obviněnému Ing. J. Š. při nezměněném výroku o vině a výroku o peněžitém trestu uložil podle § 255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, a výkon tohoto trestu mu podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1, 2 tr. zák. na zkušební dobu 4 let, když zároveň uložil obviněnému povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 3 tr. ř. dále odvolací soud rozhodl o nároku na náhradu škody. Dále soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. Současně se odvolací soud bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro uvedený dovolací důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými již v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného Ing. J. Š. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

Vydáno: 26. September 2006