JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1096/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 o dovolání, které podal obviněný F. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 155/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 2 T 184/2005, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného F. P. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 155/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 184/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu Brno venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný F. P. byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 184/2005, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako starosta obce M.-H., okr. B.-v., poté, co byl dne 8. 8. 2003 usnesením Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 28/2003 prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti W., v. o. s., nepředal správkyni konkursní podstaty obchodní společnosti W., v. o. s., částku 872 185,85 Kč, tvořící v této době neproinvestovanou část „pozastávky“ podle čl. IV. smlouvy na dodávku stavebního díla v obci M.-H., kterou za obec M.-H. jako objednatele uzavřel dne 8. 8. 2001 s obchodní společností W., v. o. s., jako zhotovitelem (přičemž na základě konečné faktury měla obec uhradit obchodní společnosti W., v. o. s., částku 1 480 772,85 Kč), ačkoli věděl, že prohlášením konkursu se stala tato částka splatnou, a v úmyslu před správkyní zatajit povinnost odvést uvedenou částku požádal jednatele obchodní společnosti Š., s. r. o., Ing. M. Š., který prováděl stavební práce pro obec místo obchodní společnosti W., v. o. s., aby dodatečně až po prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti W., v. o. s., přepsal fakturu vystavenou dne 16. 6. 2003 a znějící původně na částku 54 427,- Kč na novou částku 644 527,- Kč; následně dodatečně nechal vyhotovit započtení pohledávky datované dnem 21. 7. 2003, kde v čl. III. uvedl nepravdivé informace o rozsahu již provedených a zaplacených prací, a částku ve výši 590 000,- Kč převedl dne 18. 11. 2003 na bankovní účet obchodní společnosti Š., s. r. o., a zbývající částku ve výši 282 085,85 Kč ponechal v majetku obce M.-H.

Za tento trestný čin byl obviněný F. P. podle § 126 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíce.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný F. P. a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 155/2006, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému F. P. doručen dne 29. 5. 2006, jeho obhájci dne 26. 5. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 25. 5. 2006.

Obviněný F. P. napadl dne 25. 7. 2006 prostřednictvím svého obhájce citované rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily platnost smlouvy na dodávku stavebního díla ze dne 8. 8. 2001, kterou uzavřela obec M.-H. s obchodní společností W., v. o. s. Dovolatel poukazuje na to, že námitku absolutní neplatnosti uvedené smlouvy vyložily soudy nižších stupňů k jeho tíži a že pominuly i skutečnou výši částky, která měla být předána správkyni konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti W., v. o. s. Odvolací soud pak podle obviněného opomenul existenci smluvní úpravy vzájemných sporných práv a povinností, ke které smluvní strany přistoupily ještě před vyhlášením rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný ve svém dovolání též nesouhlasí s postupem soudů činných dříve ve věci, který podle jeho názoru nebyl v souladu se zásadou „ultima ratio“ judikovanou např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04. Dovolatel je přesvědčen, že pokud došlo na základě rozhodnutí zastupitelstva obce k dohodě se správkyní konkurzní podstaty o zaplacení jiné částky než té, která je uvedena v rozhodnutí soudu prvního stupně, svědčí tato skutečnost o soukromoprávním rozměru posuzované věci. Obviněný proto nesouhlasí s posouzením svého jednání jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., neboť s ohledem na vzájemná jednání se správkyní konkursní podstaty se nemohlo jednat o maření výkonu funkce správce konkursní podstaty ani o ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty. Jak dále ve své dovolací argumentaci obviněný uvádí, pokud by plnil úpadci za něco, co ten neprovedl či provedl s vadami, mohl by být obviněný jako představitel obce paradoxně trestně odpovědný za jiný trestný čin, např. za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., resp. § 255a tr. zák.

Závěrem svého dovolání obviněný F. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného F. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněný sice ztížil výkon funkce správkyně konkursní podstaty, ale nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně na podporu tohoto závěru uvádí, že správkyně konkursní podstaty považovala zmiňovanou částku vyplývající ze smlouvy na dodávku stavebního díla ze dne 8. 8. 2001 za zjištěnou. Z tohoto důvodu, jak připomíná státní zástupkyně, nemohl obviněný F. P. svým jednáním naplnit znak uvedený v citované skutkové podstatě, který spočívá v ohrožení úplného a správného zjištění majetku anebo zpeněžení takového majetku náležejícího do konkursní podstaty.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 155/2006, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 184/2005, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný F. P. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, a to v rozsahu odpovídajícím těm uplatněným dovolacím námitkám, které lze zahrnout pod uplatněný dovolací důvod, jakož i správnost řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného F. P. je částečně důvodné.

Obviněný F. P. zejména nesouhlasí s právním posouzením skutku, neboť podle jeho přesvědčení soudy činné dříve ve věci opřely toto posouzení o absolutně neplatnou smlouvu na dodávku stavebního díla ze dne 8. 8. 2001 uzavřenou mezi obchodní společností W., v. o. s., a obcí M.-H. Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že na základě této smlouvy měla být realizována práva a plněny povinnosti i po prohlášení konkursu na zmiňovanou obchodní společnost, jde podle obviněného o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Jak výslovně uvádí obviněný ve svém dovolání, na projednávanou věc nemohlo dopadat ustanovení § 126 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný nemařil výkon správce konkursní podstaty a ani neohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty.

Stran námitky obviněného F. P. o údajné absolutní neplatnosti smlouvy na dodávku stavebního díla ze dne 8. 8. 2001 Nejvyšší soud uvádí, že na č. l. 4 trestního spisu je zařazena smlouva o dílo, kterou uzavřela obec M.-H. a obchodní společnost W., v. o. s. Z výpisu z obchodního rejstříku týkajícího se obchodní společnosti W., v. o. s., je zřejmé, že v době podpisu smlouvy o dílo byli oprávněni jednat jejím jménem jako statutární orgán oba společníci. Ve smyslu § 85 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník), jsou statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti všichni společníci. Omezení jednatelského oprávnění je podle § 85 odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku možné pouze na základě společenské smlouvy, přičemž takové omezení není účinné vůči třetím osobám. Na podkladě ustálené judikatury Nejvyšší soud poznamenává, že nejde o omezení jednatelského oprávnění, pokud podle určení vyplývajícího ze společenské smlouvy má více osob, které jsou statutárním orgánem, oprávnění jednat společně jménem obchodní společnosti. V takovém případě, tj. vyžaduje-li se společné jednání všech (nebo více) osob, které jsou statutárním orgánem, jde toliko o určení způsobu jednání jménem obchodní společnosti, nikoli o omezení jednatelského oprávnění, jež by nebylo účinné vůči třetím osobám (viz rozhodnutí pod č. 58/2004 Sb. rozh. obč. týkající se obdobné otázky u společnosti s ručením omezeným). Pokud by tedy jménem obchodní společnosti W., v. o. s., uzavíral s obcí M.-H. předmětnou smlouvu o dílo ze dne 8. 8. 2001 statutární orgán této společnosti, jímž byli v rozhodné době všichni (resp. oba) společníci, museli by ji podepsat všichni (tj. oba) společníci, jinak by byla neplatná, jak správně namítá v dovolání obviněný F. P., protože smlouvu skutečně nepodepsal druhý společník, jímž tehdy byl (kromě JUDr. M. V., který smlouvu podepsal) i F. K. Nejvyšší soud ovšem nesdílí názor dovolatele o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy, protože za společnost W., v. o. s., ji neuzavíral statutární orgán.

Jak totiž vyplývá z č. l. 4 a 8 trestního spisu, předmětnou smlouvu o dílo ze dne 8. 8. 2001 uzavřel za obchodní společnost W., v. o. s., JUDr. M. V., který sice byl jedním ze dvou společníků této obchodní společnosti, ale smlouvu uzavíral a podepsal v postavení generálního ředitele obchodní společnosti W., v. o. s. JUDr. M. V. byl dokonce jako generální ředitel v rozhodné době zapsán i do obchodního rejstříku. Přitom uzavření smlouvy jinou osobou než statutárním orgánem obchodní společnosti je v obchodním styku celkem běžnou praxí, protože k platnosti obchodní smlouvy, jejíž smluvní stranou je obchodní společnost, se nevyžaduje, aby ji vždy uzavřel a podepsal jen statutární orgán obchodní společnosti, ale může tak platně učinit i jiná fyzická osoba, pokud je z určitého důvodu oprávněna jednat navenek jménem obchodní společnosti nebo v jejím zastoupení a v rámci tohoto jednání i uzavírat smlouvy – viz např. ustanovení § 13 až § 16 obchodního zákoníku o jednání podnikatele a ustanovení § 22 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o zastoupení. Přestože v trestním spise nejsou podklady k bližšímu určení, jaká práva a povinnosti vyplývaly z postavení JUDr. M. V. jako generálního ředitele uvedené společnosti, z běžného chápání významu pojmu „generální ředitel“ je zřejmé, že jmenovaný mohl být z titulu tohoto postavení takovou osobou, která byla podle § 15 obchodního zákoníku v obchodní společnosti W., v. o. s., pověřena určitou činností a zmocněna ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Uzavírání standardních obchodních smluv jménem obchodní společnosti jejím generálním ředitelem přitom lze považovat za obvyklé úkony ve smyslu § 15 odst. 1 obchodního zákoníku. Byl-li současně JUDr. M. V. zároveň jen jedním ze statutárních orgánů obchodní společnosti W., v. o. s., a nepodepsal-li posuzovanou smlouvu i druhý statutární orgán, nemohla mít tato skutečnost podle názoru Nejvyššího soudu žádný vliv platnost příslušného právního úkonu, tj. smlouvy o dílo uzavřené s obcí M.-H. ze dne 8. 8. 2001.

Nejvyšší soud však uvádí, že soudy nižších stupňů se důsledně nevypořádaly s námitkou obviněného F. P. ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 8. 8. 2001, ačkoli soud prvního stupně vycházel při formulaci tzv. skutkové věty zachycené ve výroku o vině ve svém rozsudku právě ze zmiňované smlouvy a navíc v odůvodnění téhož rozsudku dospěl k nesprávnému závěru o neplatnosti této smlouvy.

V posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů z učiněných skutkových zjištění k závěru, podle něhož obviněný F. P. – zkráceně vyjádřeno – úmyslně před správkyní konkursní podstaty zatajil povinnost odvést do konkursní podstaty obchodní společnosti W., v. o. s., částku ve výši 872 185,85 Kč, z které převedl dne 18. 11. 2003 částku ve výši 590 100,- Kč na bankovní účet obchodní společnosti Š., s. r. o., a zbývající částku ve výši 282 085,85 Kč ponechal v majetku obce M. H. Takové jednání obviněného posoudil soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se neztotožňuje s tímto právním závěrem soudů nižších stupňů. Trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Za maření výkonu funkce správce konkursní podstaty se přitom považuje jednání, jímž pachatel znemožňuje výkon funkce správce konkursní podstaty v době, kdy má být plněn v určitém konkursním řízení. Toto jednání je tedy způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu správce konkursní podstaty. Pokud jde o znak spočívající v hrubém ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty, je jím takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezuje jednotlivé úkony správce konkursní podstaty v řízení o konkursu. Na rozdíl od maření výkonu funkce správce konkursní podstaty ovšem hrubé ztěžování není způsobilé zcela zabránit zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a jeho zpeněžení. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele citovaného trestného činu musí současně vést k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku. V posuzované věci Nejvyšší soud ze spisových podkladů zjistil, že dne 8. 8. 2003 byl usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 K 28/2003 prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti W., v. o. s., a tímto rozhodnutím došlo současně ke jmenování správkyně konkursní podstaty JUDr. D. N. Pokud jde o zjišťování majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce – obchodní společnosti W., v. o. s., z č. l. 302 trestního spisu vyplývá, že správkyně konkursní podstaty prováděla příslušné úkony bezprostředně po jejím jmenování, tj. po dni 8. 8. 2003. Jak je dále patrné z č. l. 105 trestního spisu, uvedla tato správkyně konkursní podstaty do protokolu o výslechu svědka ze dne 15. 9. 2005, že výši dlužné částky zjistila z účetnictví úpadce – obchodní společnosti W., v. o. s., a to konkrétně z knihy vystavených faktur, v níž byla zařazena i faktura ze dne 11. 6. 2003 vystavená na částku 1 480 772,85 Kč. Dovolací soud z trestního spisu rovněž zjistil, že tuto částku včetně jejího příslušenství vymáhala správkyně konkursní podstaty žalobou podanou dne 9. 4. 2004 u Krajského soudu v Brně.

Na podkladě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že za situace, kdy správkyně konkursní podstaty sama zjistila z účetnictví výši shora označené dlužné částky, nemohl obviněný F. P. naplnit znak skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., který spočívá v ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku. Pokud správkyně konkursní podstaty zmiňovanou částku vymáhala též soudně prostřednictvím žaloby a obviněný toliko nesouhlasil s její výší, nelze dospět k závěru o vině obviněného trestným činem podle citovaného ustanovení. Jak ostatně vyplývá z výpovědi správkyně konkursní podstaty učiněné v hlavním líčení (viz č. l. 304 trestního spisu), obviněný F. P. od počátku nezpochybňoval předmětnou fakturu. Tato skutečnost je rovněž zřejmá i ze sdělení právního zástupce obce M.-H. zařazeného na č. l. 109 trestního spisu. Jestliže tedy i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dospěl k závěru, že uvedená dlužná částka nebyla z důvodu protiprávního jednání obviněného zahrnuta do konkursní podstaty, je takový závěr v rozporu s rozhodnými skutkovými okolnostmi. Dovolací soud proto přisvědčil námitce obviněného stran nesprávné aplikace hmotněprávního ustanovení § 126 odst. 1 tr. zák.

Uvedený závěr Nejvyššího soudu ovšem neznamená, že by jednání obviněného F. P. popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebylo způsobilé naplnit skutkovou podstatu jiného trestného činu. Na podkladě skutkových zjištění, ke kterým ve věci dospěly soudy nižších stupňů, lze totiž uvažovat o právním posouzení stíhaného skutku jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., případně trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zák. Zákonné znaky první z těchto skutkových podstat by mohly být naplněny jednáním obviněného spočívajícím v machinacích s fakturami jako účetními doklady, jimiž byla zkreslena výše peněžních částek zaplacených obcí M.-H., a to na úkor majetkových práv obchodní společnosti W., v. o. s., a jejích věřitelů. Druhá z citovaných skutkových podstat přichází v úvahu právě proto, že obchodní společnost W., v. o. s., byla na podkladě předmětné smlouvy o dílo ze dne 8. 8. 2001 věřitelem obce M.-H., za niž jednal obviněný F. P. jako starosta obce, a to pokud jde o fakturovanou platbu (cenu) za provedené dílo. Nevydání předmětné peněžní částky správkyni konkursní podstaty, dodatečné změny fakturované částky v jedné z faktur a následné započtení pohledávky by pak bylo možné považovat jednak za zcizení svého majetku, jednak za předstírání neexistujícího práva nebo závazku, obojí pak vedené snahou zmařit uspokojení věřitele. Jak je patrné z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, i po případné změně právní kvalifikace v uvedených směrech by byla zachována totožnost skutku, a to přinejmenším totožností jednání obviněného, jehož podstata zůstává stejná. Nejvyšší soud však nehodlá předjímat konečnou právní kvalifikaci, protože soudy nižších stupňů se jí zatím nezabývaly z hlediska citovaných jiných ustanovení trestního zákona.

Obviněný F. P. ve svém dovolání dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, z jehož závěrů dovozuje důvodnost svého dovolání. Podle názoru obviněného jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu podle § 126 odst. 1 tr. zák., nýbrž je třeba ho vnímat výhradně v rovině občanskoprávní. Obviněný v této souvislosti připomíná i chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stíhaný skutek skutečně nenaplňuje skutkovou podstatu zmíněného trestného činu, ale protože může být posouzen jako jiný trestný čin, jak je patrné z výše uvedeného, nelze předem – aniž byl učiněn závěr o právní kvalifikaci – posuzovat důvodnost uplatnění trestní represe v tomto případě. S ohledem na charakter jednání obviněného a na rozsah a závažnost hrozících následků však zatím Nejvyšší soud neshledal porušení principu použití trestního práva jako „ultima ratio“, jak namítá obviněný, protože jeho počínání zjevně přesáhlo hranice obvyklého chování v závazkových právních vztazích a nevylučuje ani reakci v podobě uplatnění trestní represe. Obviněný totiž svůj odlišný názor na důvodnost a výši jedné z fakturovaných částek neřešil s využitím standardních občanskoprávních prostředků (např. žaloby), ale uchýlil se k podvodným machinacím s fakturami a k předstírání jiného než skutečného majetkového stavu. Jak je navíc patrné ze svědecké výpovědi JUDr. D. N., správkyně konkursní podstaty obchodní společnosti W., v. o. s., dlužnou částku vymáhala i žalobou v občanskoprávním řízení, přičemž obviněný původně nebyl ochoten k jednání ani ke smírnému urovnání sporu.

Pokud tedy soudy činné dříve ve věci dospěly na podkladě skutkových zjištění k závěru, že obviněný F. P. způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně úmyslně zatajil správkyni konkursní podstaty povinnost odvést do konkursní podstaty zmiňovanou peněžní částku, aniž by se současně vypořádaly s námitkou obviněného stran absolutní neplatnosti smlouvy o dodávce stavebního díla ze dne 8. 8. 2001, a navíc ani neuvedly, jak bylo ohroženo úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty či zpeněžení tohoto majetku, nebyl dán podle názoru Nejvyššího soudu dostatečný podklad pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Jak již naznačil dovolací soud na jiném místě tohoto rozhodnutí, mohlo by jednání obviněného F. P. popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnit skutkovou podstatu jiných trestných činů.

Po zjištění, že dovolání obviněného F. P. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 155/2006, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 184/2005, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Okresní soud Brno-venkov tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného F. P. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom podle potřeby provede i další důkazy nezbytné ke zjištění, jaký jiný trestný čin mohl obviněný spáchat místo trestného činu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Na základě výsledků původního a případně doplněného dokazování potom soud prvního stupně opětovně právně kvalifikuje posuzovaný skutek a učiní nové rozhodnutí ve věci.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného F. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 26. September 2006