JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1078/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání, které podal obviněný L. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 17 T 808/2005, t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného L. T. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 17 T 808/2005, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), kterého se měl dopustit tím, že dne 5. 9. 1995 v 9.41 hod. v H. jako jednatel obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., se sídlem v H., K., převodním příkazem podepsaným společně s obviněným J. T., převedl z bankovního účtu této obchodní společnosti vedeného u Č. s., a. s., na svůj osobní bankovní účet, peněžní částku ve výši 3 000 000,- Kč, kterou následně v rozporu s povinnostmi statutárního orgánu jmenované obchodní společnosti podle § 66 odst. 2 a § 567 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo ve zkratce „obch. zák.“), použil k úhradám plateb vlastním jménem dodavatelům na stavbě čerpací stanice pohonných hmot v M. N. V., kterou prováděla obchodní společnost H., s. r. o., se sídlem H. Dne 26. 9. 1995 pak obviněný tuto částku jako svůj dluh vůči obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., započetl se svou údajnou pohledávkou vůči téže obchodní společnosti, a tím způsobil obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., škodu ve výši 3 000 000,- Kč.

Za uvedený trestný čin byl obviněný L. T. odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně soud prvního stupně rozhodl o zproštění obviněného J. T. obžaloby pro skutek, v němž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hodoníně spatřoval trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.

O odvoláních obviněného L. T. a státního zástupce, který podal odvolání v neprospěch tohoto obviněného a obviněného J. T., rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007, tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl obě odvolání jako nedůvodná.

Obviněný L. T. podal prostřednictvím svého obhájce dne 6. 6. 2008 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného neobsahuje napadené usnesení odvolacího soudu žádné skutkové ani právní argumenty. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání není protiprávní, neboť nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, v posuzovaném případě byl oprávněn disponovat s předmětnou peněžní částkou, přičemž v inkriminované době neexistovalo žádné zákonné ustanovení, které by bránilo takovému postupu. Navíc se podle názoru obviněného jednalo o jeho vlastní peněžní prostředky, s nimiž mohl volně disponovat, takže nemohlo dojít ani ke způsobení škody, k níž dospěl ve svých skutkových zjištěních soud prvního stupně. Obviněný se domnívá, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, na základě jakého důvodu měla být příslušná peněžní částka vrácena obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., ani to, zda úmyslem obviněného bylo nevrátit tuto částku. Podle obviněného ke shora popsaným majetkovým dispozicím docházelo v souladu s vůlí jmenované obchodní společnosti, takže nemohlo nastat ani porušení povinností jejího statutárního orgánu ve smyslu § 567 obch. zák. Pokud jde o peněžní částku ve výši 3 000 000,- Kč, v níž soudy nižších stupňů spatřovaly škodu, obviněný namítá, že byl současně věřitelem obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., takže uvedenou částku mohl použít k úhradě své pohledávky.

Závěrem svého dovolání obviněný L. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 17 T 808/2005, a aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým ho podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostí obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného L. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru provedeným dokazováním nebyla vyvrácena obhajoba obviněného stran existence jeho pohledávky vůči obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C. V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že pokud soudy nižších stupňů nekvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., svědčí to o jejich pochybnostech o existenci škody. S poukazem na skutková zjištění soudů obou stupňů státní zástupce dále uvádí, že i když obviněný prováděl příslušné platby prostřednictvím převodů z vlastního účtu, mohlo být sice jeho jednání v rozporu s povinnostmi statutárního orgánu obchodní společnosti podle § 66 odst. 2 obch. zák., avšak nelze současně přijmout závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 17 T 808/2005, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. T. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný L. T. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Protože zmíněné dovolací námitky obviněného L. T. odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je důvodné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. T. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Dovolacími námitkami, které odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, jsou především výhrady obviněného L. T., jimiž zpochybňuje naplnění znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997).

K uvedenému trestnému činu Nejvyšší soud především připomíná, že se ho dopustí ten, kdo způsobí jinému značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Pokud jde posouzení objektivní stránky citovaného trestného činu, proti kterému obviněný L. T. také vznesl své výhrady, uvádí dovolací soud následující. Porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. se obecně v právní teorii a soudní praxi rozumí jednání, které je v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti (srov. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 129; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitě 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Opatrování cizího majetku je přitom taková míra ochrany cizího majetku, která zamezuje jeho částečnému nebo úplnému znehodnocení. Od povinnosti opatrovat cizí majetek je nutné odlišovat povinnost spravovat cizí majetek, která předpokládá aktivní přístup správce k péči o takový majetek. Správce cizího majetku se však musí vyvarovat těch právních dispozic, které by směřovaly k znehodnocení či odcizení tohoto majetku.

Jak je patrné z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinily soudy nižších stupňů, obviněný L. T. byl jako statutární orgán obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., oprávněn činit jejím jménem všechny právní úkony (§ 13 odst. 1, 2 obch. zák., § 20 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „obč. zák.“), přičemž z výpisu z obchodního rejstříku (viz č. l. 390 a 391 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 17 T 808/2005) nevyplývalo žádné omezení ve způsobu jednání jejího statutárního orgánu. Jmenovaná obchodní společnost tedy činila právní úkony prostřednictvím obviněného, třebaže ve vztahu k němu byl její majetek, s nímž hospodařila a podnikala, cizím majetkem. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že společníci obchodní společnosti, tj. v posuzované věci i obviněný, nejsou podílovými vlastníky majetku obchodní společnosti a jejich vztah ke společnosti je vymezen souborem práv a povinností společníka vyplývajících zejména z ustanovení § 113 až § 124 obch. zák. Proto se obviněný jako společník i jednatel společnosti s ručením omezeným v jedné osobě mohl při nakládání s majetkem obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., (včetně dispozic s penězi na bankovním účtu) dopustit ke škodě tohoto majetku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., neboť tato skutková podstata chrání vnitřní vztah mezi obchodní společností jako právnickou osobou a fyzickými osobami, kterým je svěřeno nakládání s majetkem obchodní společnosti, a tedy správa či opatrování jejího majetku. Jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil, jednatel společnosti s ručením omezeným je podle obchodního zákoníku osobou oprávněnou nakládat s majetkem této obchodní společnosti, takže mu je její majetek svěřen mimo jiné za účelem dosahování zisku, ale nemůže s ním hospodařit zcela libovolně jako s majetkem vlastním.

V návaznosti na uvedenou argumentaci je třeba rovněž hodnotit i povinnosti statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, protože její jednatel byl – v době spáchání posuzovaného činu – povinen při správě majetku této obchodní společnosti postupovat s odbornou péčí a tato povinnost mu vyplývala z ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák., které odkazovalo na přiměřené použití ustanovení o mandátní smlouvě (§ 566 a násl. obch. zák.). Podle § 567 odst. 1 obch. zák. je mandatář povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se měl obviněný L. T. dopustit trestného činu, nebylo platné ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák., které by odkazovalo na jiné určení práv a povinností jednatele společnosti s ručením omezeným (jak je tomu nyní odkazem na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák.), přichází v úvahu posoudit povinnosti obviněného jako statutárního orgánu, které pro něho vyplývaly na podkladě citované mimotrestní právní normy, z toho hlediska, zda při správě nebo opatrování majetku obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., jednal s odbornou péčí ve smyslu § 567 odst. 1 obch. zák. V povinnosti jednat s odbornou péčí je přitom vyjádřen nepochybně i požadavek, aby statutární orgán nebo člen statutárního orgánu zamezil takovému jednání, z něhož by mohla vzejít škoda na majetku obchodní společnosti, který opatroval nebo spravoval.

Jak již Nejvyšší soud uvedl, obviněný L. T. byl jako jednatel obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., oprávněn nakládat s jejím majetkem, a to bez jakéhokoli jiného omezení, než které pro něj vyplývalo ze zmíněné povinnosti jednat s odbornou péčí. Pokud tedy obviněný jako statutární orgán převedl z účtu jmenované obchodní společnosti peněžní částku ve výši 3 000 000 Kč na svůj soukromý bankovní účet a použil ji vlastním jménem k úhradám plateb dodavatelům v souvislosti se stavbou čerpací stanice pohonných hmot, nemohl tím bez dalšího porušit povinnost spravovat cizí majetek uloženou zákonem, jak poněkud zjednodušeně dovodil soud prvního stupně, protože takový převod peněz nic nevypovídá o zanedbání povinnosti odborné péče, která byla obviněnému uložena ustanoveními § 66 odst. 2 a § 567 odst. 1 obch. zák. (soud prvního stupně navíc v popisu skutku nesprávně odkazuje na ustanovení § 567 odst. 2 obch. zák.).

Z rozhodných skutkových zjištění je přitom patrné, že obviněný L. T. sice převedl peněžní prostředky z účtu obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., na vlastní bankovní účet, ale toto jeho jednání by mohlo být trestné jen tehdy, kdyby uvedené peníze následně použil pro úhradu plateb vůbec nesouvisejících s podnikatelskými aktivitami jmenované obchodní společnosti, např. na úhradu svých osobních potřeb, anebo je nehospodárně vynaložil bez zvážení přiměřeného rizika k takovým podnikatelským aktivitám uvedené obchodní společnosti, které nutně vedly ke škodě na jejím majetku. Obviněný ovšem nejednal uvedeným způsobem, protože převedené peněžní prostředky použil k platbám souvisejícím s výstavbou čerpací stanice pohonných hmot v M. N. V., na jejímž financování se podílela právě obchodní společnost T., spol. s r. o. – T. C. Proto Nejvyšší soud nemůže považovat za správný právní závěr soudu prvního stupně, pokud konstatoval, že obviněný převedl předmětné peněžní prostředky na svůj účet bez právního důvodu (viz č. l. 1346 trestního spisu).

Navíc zde nebylo vyloučeno, aby obviněný L. T. mohl započíst pohledávku obchodní společnost T., spol. s r. o. – T. C., vzniklou převodem předmětných peněžních prostředků z jejího bankovního účtu na bankovní účet obviněného, proti pohledávce obviněného vůči jmenované obchodní společnosti, byť její existenci soud prvního stupně zpochybnil. Nejvyšší soud především v obecné rovině uvádí, že započtení je způsobem zániku těch pohledávek věřitele a dlužníka, které se vzájemně kryjí a jsou způsobilé k započtení. Pro obchodní závazkové vztahy platí speciální právní úprava o započtení pohledávek obsažená v ustanoveních § 358 až § 364 obch. zák. K základním předpokladům pro započtení pohledávky podle § 358 obch. zák. náleží existence pohledávek, jejich vymahatelnost, splatnost a skutečnost, že nejsou promlčitelné. Jak je patrné z č. l. 1159 trestního spisu, dne 26. 9. 1995 obchodní společnost T., spol. s r. o. – T. C., a obviněný L. T. jako podnikající fyzická osoba uzavřeli dohodu o započtení pohledávek. Podle této dohody měla jmenovaná obchodní společnost vůči obviněnému pohledávku ve výši 5 361 061,- Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5. 9. 1995 a ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 9. 1995. Naproti tomu obviněný disponoval vůči obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., pohledávkou ve výši 5 361 061,- Kč na základě kupní smlouvy a faktury. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto právní úkony nesvědčí ani ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi o protiprávnosti jednání obviněného. Z hlediska ustanovení § 358 obch. zák. se jednalo o pohledávky, které existovaly v době započtení, byly nepochybně soudně vymahatelné, splatné a nepromlčené.

V uvedeném směru je třeba vzít v úvahu i okolnost, kterou soudy obou stupňů nezpochybnily, totiž že zmíněný podnikatelský záměr, jímž byla stavba čerpací stanice pohonných hmot v M. N. V., byl současně i společnou investicí obchodních společností T., spol. s r. o. – T. C., a H., s. r. o., přičemž první z těchto obchodních společností se zavázala půjčit druhé z nich peněžní částku ve výši 4 720 000,- Kč, kterou její příjemce patrně vynaložil na předmětnou stavbu. Zmíněnou pohledávku pak obchodní společnost T., spol. s r. o. – T. C., postoupila obviněnému, jak již dovolací soud konstatoval výše. Jednotlivé právní úkony učiněné obviněným, resp. ostatními osobami vystupujícími v této věci, jsou podle Nejvyššího soudu platné a vyhovující náležitostem právních úkonů (srov. zejména § 37 obč. zák. a § 266 obch. zák.), přičemž soudy nižších stupňů nezjistily takové skutečnosti, které by jejich platnost zpochybnily či dokonce vyloučily. Přitom soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně považoval za zjištěné, byť to konstatoval jen v souvislosti s úvahami o trestu, že obviněný investoval do podnikání jmenované obchodní společnosti, jejímž společníkem a jednatelem byl, ze svého majetku značné finanční prostředky. Navíc týž soud považoval uvedené úkony za „spletité a chaotické“ (č. l. 1345 trestního spisu). Proto podle názoru Nejvyššího soudu nelze bez pochybností uvažovat o neexistenci vzájemných pohledávek mezi obviněným a obchodní společností T., spol. s r. o. – T. C. Pokud tedy soudy nižších stupňů obviněnému vytýkaly provedení právního úkonu spočívajícího v zápočtu jeho „údajné“ pohledávky vůči jmenované obchodní společnosti (viz č. l. 1345 trestního spisu), jde o závěr, který nemá dostatečnou oporu v rozhodných skutkových okolnostech a současně zakládá nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Jak tedy vyplývá z dosavadních rozhodných skutkových zjištění, jejich souhrn zatím nesvědčí o porušení povinnosti odborné péče obviněným L. T., jestliže převedl peněžní prostředky z bankovního účtu obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., na svůj bankovní účet a dále je použil svým jménem k úhradě plateb v rámci investice související s výstavbou čerpací stanice pohonných hmot v M. N. V., i když následně provedl započtení své pohledávky proti pohledávce jmenované obchodní společnosti. Popsané jednání nebylo v rozporu se žádnou povinností uloženou obviněnému zákonem, a tedy ani v rozporu s jeho povinností spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tudíž považuje námitku obviněného, kterou zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), za důvodnou.

Nejvyšší soud však shledal opodstatněnými a odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu i námitky obviněného L. T., kterými vytýkal nesprávnost posouzení subjektivní stránky uvedeného trestného činu.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody nikoli malé na spravovaném či opatrovaném majetku, přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 a § 255 odst. 2 písm. b) tr. zák. (tj. nejméně 500 000,- Kč), musí být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.].

Z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji specifikovaných v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však nelze jednoznačně dospět k závěru, zda obviněný L. T. jednal alespoň v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný totiž prováděl právní úkony, které – jak již bylo vyloženo – samy o sobě nebyly v rozporu s právním řádem a ani se nijak nevymykaly běžnému podnikání. Za daných okolností nic nesvědčí o tom, že by obviněný chtěl vyvolat vznik protiprávního následku (účinku) v podobě škody na cizím spravovaném majetku, tj. na majetku obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C., nebo že by s tím byl alespoň srozuměn. Obviněný sice nepochybně disponoval se svěřeným cizím majetkem, ale činil tak na podkladě různých smluv, jejichž smluvní stranou byla i jmenovaná obchodní společnost, přičemž dosavadní skutková zjištění vtělená do skutkové věty a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesvědčí o ekonomicky bezdůvodném a zcela záměrném zatížení majetku této obchodní společnosti, který měl obviněný řádně spravovat. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil v jiných souvislostech, obviněný sice použil vyčerpanou peněžní částku k úhradám vlastním jménem, ale neponechal si ji na svém účtu ani z ní nefinancoval nějaké své osobní potřeby na úkor majetku obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C.; naopak, jak výslovně konstatoval soud prvního stupně, obviněný použil převedenou peněžní částku k platbám za konkrétní dodávky v souvislosti s výstavbou čerpací stanice pohonných hmot, přičemž soud nepovažoval tyto platby za fiktivní. Popsané okolnosti proto podle názoru Nejvyššího soudu neumožňují akceptovat právní závěr soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), tj. že by obviněný byl přinejmenším srozuměn se způsobením škody na spravovaném majetku jmenované obchodní společnosti, a to v důsledku úmyslného porušení jeho povinnosti odborné péče o tento majetek.

S ohledem na důvodné pochybnosti v otázce, zda obviněný L. T. vůbec porušil zákonem uloženou povinnost spravovat cizí majetek a zda přitom jednal úmyslně a byl alespoň srozuměn se způsobením škody na takovém majetku, považuje Nejvyšší soud za bezpředmětné zabývat se otázkou škody a její výše. To by mělo význam až poté, co by byl namístě závěr, že obviněný skutečně úmyslně porušil svou povinnost jednat s odbornou péčí (§ 66 odst. 2, § 567 odst. 1 obch. zák.) a přinejmenším v nepřímém úmyslu zavinil vznik škody nikoli malé a z nedbalosti zavinil vznik značné škody na majetku obchodní společnosti T., spol. s r. o. – T. C.

Obviněný L. T. uplatnil ve svém dovolání i důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného L. T. však bylo v odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy, kterou obviněný L. T. výslovně uvádí ve svém dovolání, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn tehdy, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak shledává v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a shledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění.

Pokud se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný L. T. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, byly naplněny jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007, přičemž podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného L. T. na podkladě jeho odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí, zda obviněný naplnil svým jednáním subjektivní a objektivní stránku trestného činu, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Poté odvolací soud učiní a podrobněji odůvodní závěr, zda se obviněný dopustil posuzovaným skutkem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) nebo jiného trestného činu, popřípadě žádného trestného činu. Nejvyšší soud zvláště upozorňuje odvolací soud na povinnost, aby se podstatně pečlivěji zabýval jednotlivými námitkami uplatněnými v odvolání obviněného, než jak učinil v napadeném rozhodnutí, a aby tomu odpovídalo i odůvodnění nového rozhodnutí. Jak totiž obviněný ve svém dovolání správně upozornil – byť nejde o žádný z dovolacích důvodů – usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 322/2007, vůbec neobsahuje skutkové a právní argumenty odvolacího soudu, jimiž by se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného, ale odůvodnění citovaného usnesení se omezilo na pouhou reprodukci způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně, obsahu podaných odvolání a některých závěrů napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž pak již uvádí jen obecné konstatování o nedůvodnosti podaných odvolání.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného L. T. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 22. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y

Vydáno: 22. October 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin