JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 5 Tdo 1027/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2008 o dovolání podaném obviněným JUDr. M. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 72/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2007, sp. zn. 54 T 4/2006, byl mj. obviněný JUDr. M. Č. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za který mu byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. K., P. J. a Z. S.

Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 72/2007, kterým z podnětu odvolání obviněných JUDr. M. Č. a P. J. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu ohledně uvedených obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že každému z nich podle § 255 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jejichž výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněnými. Dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil obviněným JUDr. M. Č. a P. J. trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu funkce statutárního orgánu v družstvech na dobu pěti roků (vše bod I. výroku rozsudku). Pod bodem II. výroku vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné Z. S.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný JUDr. M. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tedy ve druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu.

V odůvodnění svého podání obviněný poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, upozornil na restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem a namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem a jeho právním hodnocením soudy. V této souvislosti dovolatel vyjmenoval řadu důkazů, jež provedl soud prvního stupně a odvolací soud se s nimi ztotožnil, aniž by se však podle obviněného jimi dostatečně zabýval. Napadl zejména čtení svědecké výpovědi N. F., nevyjasnění rozporů vyplývajících z výpovědí jednotlivých svědků a další námitky se týkaly neprovedení jím navržených důkazů. Bez udání konkrétních výtek dovolatel brojil proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. Pochybení se podle přesvědčení obviněného dopustily soudy také tím, že do skutku zahrnuly zaplacení daně z převodu nemovitosti, čímž došlo k nesprávnému určení doby dokonání trestného činu. Další okruh dovolacích námitek obviněný zaměřil na nesprávný postup soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i soud odvolací, týkající se možnosti JUDr. A. U., obhájkyně obviněného ustanovené soudem, prostudovat trestní spis před konáním hlavního líčení dne 28. 11. 2006. Protože na prostudování spisu a přípravu na hlavní líčení měla nová obhájkyně pouze pět pracovních dní, nebylo podle názoru obviněného dodrženo ustanovení § 198 tr. ř., na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že on nebo jeho obhájkyně nepožádali o odročení hlavního líčení. Poslední výtka obviněného směřovala proti právnímu posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 255 tr. zák., a to vzniku škody. Měl za to, že k žádné majetkové újmě I. D. z. nedošlo, neboť hodnota nemovitosti převyšovala již v době prodeje její kupní cenu. Závěrem svého podání dovolatel navrhl, aby byl odložen výkon trestu uložený mu rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci a dále aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám obviněného zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky vztahující se k otázce škody, subjektivní stránce a dále k otázce, zda zaplacení daně je součástí skutku naplňujícího zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Všechny však státní zástupce označil za nedůvodné. Škoda podle něj evidentně nastala, neboť obviněný měl možnost pořídit nemovitost pro poškozenou společnost za cenu nižší, než byla cena tržní, a také bez jakéhokoli ekonomického důvodu sjednal povinnost poškozené zaplatit daň z převodu nemovitosti, kterou zákon v těchto případech ukládá prodávajícímu. Úmyslné zavinění ve formě přímého úmyslu lze podle vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovodit jak ze skutkové věty výroku o vině, tak z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Co se týče jednání spočívajícího v placení daně, toto považoval za správně zahrnuté do popisu skutku, protože rozhodujícím zde byl následek trestné činnosti. Tím byla způsobená škoda, jejíž součástí je i částka odpovídající odvedené dani z převodu nemovitostí, a proto trestný čin podle § 255 tr. zák. byl v dané věci dokonán až úhradou této daňové povinnosti, k níž došlo dne 15. 5. 1998. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného JUDr. M. Č. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, ani zpochybňovat způsob, jakým soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů. Naopak lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. V dovolání je totiž možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to usilovat i o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí (srov. č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr.). Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03, a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl podle jeho názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se obviněný podle tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dopustil ve stručnosti tím, že společně se spoluobviněným P. J. v postavení statutárního orgánu - členů představenstva I. D. z. v období od měsíce září 1997 do 18. 12. 1997 v O., v úmyslu získání finančního profitu pro jiný subjekt ke škodě I. D. z., v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z ustanovení § 567 odst. 1, 2 a § 66 odst. 2 a § 260 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, postupovat při zařizování záležitostí, souvisejících s výkonem této funkce s odbornou péčí a v souladu se zájmy společnosti, jakož i oznámit všechny okolnosti, které zjistili při zařizování záležitostí, jež mohou mít vliv na změnu postoje společnosti, při nákupu ve výroku o vině specifikovaných pozemků v k. ú. P. B., obec H. B., pro I. D. z., ačkoli věděli, že jsou vytvořeny podmínky k tomu, aby je I. D. z. získala přímou koupí za kupní cenu v částce nejvýše 6.151.920,- Kč, když ve prospěch I. D. z. sjednali s J. D. prodej uvedených pozemků za tuto částku, následně řadou kroků detailně popsaných ve výroku o vině a za aktivní účasti obviněné Z. S., pracovnice advokátní kanceláře obviněného JUDr. M. Č., tuto cenu účelově navýšili v neprospěch I. D. z., když na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 11. 1997 a kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1997 tyto pozemky koupili za částku 12.430.160,- Kč od Z. S., která sama tyto pozemky koupila od J. D. teprve kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1997 za částku 6.151.920,- Kč, přičemž tato částka byla J. D. vyplacena obviněným JUDr. M. Č.; v bodě V. kupní smlouvy se Z. S. navíc bylo v neprospěch I. D. z. stanoveno, že daň z převodu nemovitostí bude zaplacena kupujícím, aniž pro tento postup v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, byly jakékoli zjevné či vážné důvody, načež dne 15. 5. 1998 byla tato daň ve výši 621.510,- Kč na základě platebního výměru Finančního úřadu ve Frýdku-Místku I. D. z. skutečně zaplacena, kdy popsaným jednáním obvinění způsobili I. D. z. škodu v celkové výši 6.899.750,- Kč.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. se dopustí ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, přičemž způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

Část dovolacích námitek sice formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala, avšak Nejvyšší soud je vyhodnotil jako neopodstatněné.

Obecně je za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (jedná se o zmenšení jeho majetku nebo o ušlý zisk), a lze ji objektivně vyjádřit všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Z hlediska ustanovení § 255 tr. zák. se podle právní teorie škodou rozumí jakékoli zmenšení hodnoty spravovaného (či opatrovaného) majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Spadá sem celá škála praktických případů, kdy v důsledku porušení určité povinnosti při spravování majetku poškozeného tomuto vznikla škoda, např. dispozice s majetkem, kdy pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat. Projednávaný případ představuje sice opačnou situaci, kdy obviněný jménem poškozené společnosti nezcizoval, ale kupoval pozemky, nicméně zaplacená kupní cena, tedy peněžní výdaje z majetkové sféry poškozené I. D. z., výrazně překročily částku, za niž měla možnost nemovitosti získat, nebýt protiprávního jednání obviněného a dalších pachatelů. Je proto nepochybné, že jednání obviněného JUDr. M. Č., spočívající v jeho aktivní účasti na uzavírání kupních smluv, ve svém důsledku vedlo ke snížení majetku poškozené společnosti, která tak musela zaplatit vyšší než možnou kupní cenu a jíž vznikla ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. škoda velkého rozsahu.

Výše škody, která je určující pro přísnější právní kvalifikaci skutku, měla být podle vyjádření dovolatele snížena o částku zaplacenou na dani z převodu nemovitosti. Odůvodňoval tento závěr tak, že zaplacení daně mělo být správně posouzeno jako samostatný čin. Takové argumentaci však dovolací soud nemohl dát za pravdu. Ujednání o placení daně z převodu nemovitosti kupujícím (tedy I. D. z.) v kupní smlouvě mezi Z. S. a I. D. z. ze dne 18. 12. 1997 mělo zřejmou souvislost s ostatními kroky obviněného a dalších členů představenstva, kteří v rozporu se svou povinností postupovat při zařizování záležitostí 1. D. z. v souladu s jejími zájmy a s odbornou péčí zapříčinili nadbytečné výdaje poškozené, spočívající nejen v účelově navýšené kupní ceně pozemků, ale i smluvním převzetím povinnosti zaplatit daň z převodu nemovitosti, ačkoli zákon úhradou této daně zavazuje prodávajícího s tím, že připouští smluvní dohodu stran. Závazkem platit daň z převodu nemovitostí tak sice nedošlo k porušení citovaného zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale tím, že pro takový postup nebyly zjevné důvody, obvinění v podstatě pokračovali v nadměrném finančním zatížení I. D. z. a částku odpovídající úhradě daně je nutné zahrnout do celkové výše škody způsobené poškozené společnosti. Zaplacení daně sice následovalo až s časovým odstupem od data kupní smlouvy, ale jednalo se o neoddělitelný škodlivý následek, k němuž došlo postupnými kroky popsanými ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněných. Nejvyšší soud nad rámec velice podrobného odůvodnění otázky vzniku a výše škody oběma soudy nižších stupňů pouze upozorňuje na dosud nezmíněnou skutečnost. Nelze totiž přehlédnout, že smlouva o prodeji pozemků uzavřená mezi obviněnou Z. S. a J. D. ze dne 15. 12. 1997 (č. l. 14376 – 8 trestního spisu původně vedeného pod sp. zn. 54 T 1/2004) neobsahovala dohodu o platbě daně z převodu nemovitostí, resp. její článek V. výslovně odkazuje na platné právní předpisy. To znamená, že v případě této smlouvy hradil daň prodávající (jak stanoví citovaný zákon), svědek J. D. V následném převodu pozemků Z. S. na I. D. z. (smlouva na č. l. 14381 – 3 uvedeného trestního spisu) již daňovou povinnost na sebe převzal kupující. Je tudíž naprosto evidentní, že snížení majetku poškozené společnosti ve výši této daně bylo součástí celkového plánu obviněných navýšit výdaje I. D. z. spojené s nákupem pozemků o maximální částku. V otázce vzniku škody tak soudy nižších stupňů nepochybily a napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou dovolatel ve svém podání vytýkal. Naprosto dostatečným a srozumitelným způsobem soudy ve svých rozhodnutích vysvětlily, že za škodu v dané věci je nutné považovat finanční rozdíl, mezi cenou, za níž I. D. z. mohla pozemky koupit od původního vlastníka J. D., a cenou, za kterou je ve skutečnosti nakoupila od účelově dosazené osoby – obviněné Z. S., která tvořila článek řetězce s cílem navýšit kupní cenu tak, aby I. D. z. musela vynaložit větší náklady na pořízení nemovitostí.

Evidentně tak obviněný nepostupoval s odbornou péčí a v souladu se zájmy společnosti jako člen jejího statutárního orgánu, jak mu kladly soudy obou stupňů za vinu, neboť místo aby využil možnosti koupit pozemky v k. ú. P. B. od J. D. za určitou finanční částku, došlo k převodu nemovitostí od zaměstnankyně advokátní kanceláře obviněného, jež byla seznámena se všemi rozhodnými okolnostmi nákupu pozemků, Z. S. za stoprocentně navýšenou kupní cenu. V důsledku popsaného a z hlediska poškozené zcela nehospodárného jednání tak vynaložila I. D. z. na pořízení dotčených pozemků o více jak šest milionů Kč více, než by byla nucena zaplatit při řádné správě jejího majetku statutárním orgánem, tj. mj. i dovolatelem. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani tržní cena pozemků, jež se podle vyjádření znalců pohybovala v době prodeje právě kolem dvanácti až patnácti milionů Kč. Tuto tržní hodnotu nemovitostí nezpochybňovaly ani soudy nižších stupňů, správně však vycházely z toho, že neměla vliv na zjevné porušení povinnosti obviněného JUDr. M. Č. v postavení člena statutárního orgánu I. D. z. při správě jejího majetku. Podstatnou zde byla možnost získat pozemky za cenu o téměř polovinu nižší, než za jakou byly nakonec pořízeny.

Argument extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, jehož prostřednictvím se dovolatel domáhal změn ve skutkovém stavu, je za zcela specifických okolností možno akceptovat jako námitku odpovídající dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Ústavní soud v některých případech vyslovil názor, že i skutkové námitky mohou zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oproti tomu učinil i rozhodnutí, kterými vyloučil „extrémní rozpor“ ze spektra uvedeného dovolacího důvodu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04). Jednalo se ale vždy o případy, v nichž podstatné skutkové okolnosti neměly vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, např. soud opřel výrok o vině o důkaz, který vyhodnotil evidentně v rozporu s jeho obsahem nebo došlo k zjevným nesrovnalostem (extrémnímu nesouladu, popř. rozporu) mezi zjištěními vyplývajícími z obsahu trestního spisu a skutkovými závěry, jež z nich soudy dovodily a popsaly ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). Zásadní nesrovnalosti obdobného charakteru, jež by zakládaly existenci extrémního rozporu, však podle zjištění Nejvyššího soudu v posuzované věci nenastaly. Skutečnosti, rozhodné pro trestní odpovědnost obviněného, mají logické zakotvení v provedených důkazech, s jejichž obsahem korespondují a proces hodnocení důkazů je zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a především odpovídá zásadám obecné logiky. Předpoklady nesprávného právního posouzení tak dovolatel vyvozoval z jiných pro něj příznivějších skutkových okolností, které sám vyhodnotil jiným způsobem než soudy, čímž se ocitl mimo rámec předmětného důvodu dovolání. Na tomto místě dovolací soud pouze připomíná, že není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Již z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení (§ 265r odst. 7 tr. ř.) je zřejmé, že dovolací soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, tedy bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004, na nějž se odvolával obviněný JUDr. M. Č. ve svém dovolání, byl citovaným soudem kritizován restriktivní výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř Nejvyšším soudem, a proto zrušil napadené rozhodnutí. Na nyní projednávanou věc obviněného JUDr. M. Č. citovaný nález však nelze vztáhnout, neboť se jednalo o diametrálně odlišný případ. Konkrétní námitky uplatněné stěžovateli v dovoláních se vztahovaly mj. k objektivním znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu, jehož přípravou byli uznáni vinnými, a ke kvalifikaci jejich jednání jako stadia přípravy trestného činu. Právě s ohledem na tyto výtky, které tehdy Nejvyšší soud označil za skutkové a neschopné zpochybnit nesprávné právní posouzení skutku, rozhodl Ústavní soud o zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž odmítl dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Naopak k námitkám týkajícím se neprovedení některých důkazů navrhovaných stěžovateli nepovažoval Ústavní soud za nutné se vůbec vyjadřovat, když tak již dostatečně učinily soudy nižších stupňů. Ve stručnosti je tudíž možno konstatovat, že Nejvyšší soud se v rámci dovolacího řízení ve věci obviněného JUDr. M. Č. právně relevantními námitkami zabýval (námitka existence a výše škody), řádným způsobem odůvodnil nadbytečnost doplnění dokazování v rozsahu navrženém obviněným a mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a z nich vyvozenými právními závěry extrémní nesoulad neshledal. Nelze tak pozorovat znaky shodnosti mezi uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu a řešenou věcí.

Nad rámec dovolání považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se ve stručnosti k námitce obviněného, týkající se jeho obhájkyně JUDr. A. U., která údajně neměla v rozporu s ustanovením § 198 tr. ř. dostatek času pro seznámení se s obsahem trestního spisu. Vzhledem k povaze uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nemohl dovolací soud k této výtce přihlédnout, avšak pro úplnost třeba konstatovat, že dovolateli by ani v případě akceptování uvedené námitky nemohl dát za pravdu.

Jak zjistil Nejvyšší soud a sám to ostatně uvedl i obviněný ve svém podání, minimální lhůta k přípravě (pět dní) od doručení předvolání k hlavnímu líčení do konání hlavního líčení byla dodržena. Předvolání k hlavnímu líčení na den 28. 11. 2006 převzala JUDr. A. U. spolu s ustanovením obhájce a opisem obžaloby dne 20. 11. 2006 (viz doručenka na č. l. 184). Pokud dovolatel tvrdí, že konání hlavního líčení dne 28. 11. 2006 bylo ve faktickém rozporu s ustanovením § 198 tr. ř., ani s tímto se dovolací soud neztotožnil. Z protokolu o konání hlavního líčení ze dne 28. 11. 2006 totiž vyplývá, že v jeho průběhu nebylo prováděno žádné dokazování, krajský soud pro nepřítomnost obviněné Z. S. odročil hlavní líčení na 9. 1. 2007, aniž by provedl jiný úkon (srov. č. l. 189). Ani v tento den hlavní líčení neproběhlo, neboť bylo opět odročeno a totožná situace se opakovala následně ještě jednou, takže důkazní řízení ve věci proběhlo až v hlavním líčení konaném dne 12. 4. 2007 (viz č. l. 234 a násl.). S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že nejen z formálního, ale také z faktického hlediska měla obhájkyně JUDr. A. U. ustanovená obviněnému krajským soudem dne 16. 11. 2006 (viz č. l. 183) na přípravu obhajoby obviněného dostatečný časový prostor.

V předmětné trestní věci tak byl zjištěný skutkový stav správně právně posouzen u obviněného jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. včetně znaku „škody velkého rozsahu“. Právní námitky uplatněné obviněným JUDr. M. Č. tedy neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly tudíž naplnit ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě (první varianta nepřichází v této věci v úvahu). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na výsledek dovolacího řízení se Nejvyšší soud nezabýval návrhem obviněného na odklad výkonu rozhodnutí. Tento návrh je oprávněn podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. jen předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzované věci neučinil. Pokud se odkladu výkonu rozhodnutí domáhal pouze obviněný, Nejvyšší soud jej považuje za podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu o mimořádném opravném prostředku obviněného JUDr. M. Č. však Nejvyšší soud neshledal důvod pro takový postup.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. září 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová

Vydáno: 10. September 2008