JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 91/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných R. G. a T. M., proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 3 T 197/2002, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. t a k t o :

Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 3 T 197/2002 byli obvinění nstržm. R. G. a stržm. T. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 18. 4. 2002 kolem 22.00 hod. v B. jako příslušníci policie České republiky služebně zařazení jako policejní inspektoři oddělení hlídkové služby Okresního ředitelství Policie České republiky K., pracoviště H., ve služebních stejnokrojích v rámci kontrolní činnosti v ul. Š., pronásledovali ve služebním vozidle řidiče osobního automobilu zn. Škoda, J. R., pro přestupek spáchaný v silniční dopravě až před vchod jeho rodinného domku v B.-Š., kdy nejprve projeli otevřenou bránou oplocené zahrady a posléze další otevřenou bránou ohrazující tento dům, dvorek a hospodářskou budovu, a po vystoupení vnikli na jeho pozemek a po vystoupení z vozidla vytýkali poškozenému J. R. dopravní přestupek, a když je upozornil, že neoprávněně vnikli na jeho pozemek a požadoval, aby jej opustili, vyzvali jej, aby nastoupil do služebního vozidla, a když toto odmítl a hodlal vejít do svého domu, obviněný nstržm. R. G. jej za užití vulgárního výroku úderem ruky do zad povalil na zem, oba mu zkroutili ruce dozadu a za použití hmatů a chvatů se mu snažili nasadit pouta, a obviněný stržm. T. M. jej kopl obutou nohou do levého oka a způsobil mu zhmoždění levého oka spolu s prokrvácením do očních spojivek, na spánkové straně oka, včetně zhmoždění tkání levé očnice, což si vyžádalo léčení do dne 30. 4. 2002, a jen náhodou u něj nedošlo ke krvácení do nitroočních struktur, případně k porušení celistvosti oční koule, což mohlo mít za následek vznik i případné jednostranné slepoty s poruchou prostorového vidění, v němž byly obžalobou krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 12. 2002 sp. zn. 3 KZv 42/2002, spatřovány, pokud jde o obviněného R. G., trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., a pokud jde o obviněného T. M., trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák.

Poškozený J. R. byl podle § 229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 8. 1. 2005.

Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 3 T 197/2002, podal podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných R. G. a T. M. Podle jeho názoru byl citovaným rozsudkem porušen zákon v ustanovení § 266 písm. b) tr. ř. (stěžovatel má zřejmě na mysli ustanovení § 226 písm. b) tr. ř.) ve vztahu k § 2 odst. 5, 6 tr. ř., dále v ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 1 tr. zák. u obviněného nstržm. R. G. a v ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 1 a § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. u obviněného stržm. T. M.

V podrobnostech ministr spravedlnosti poukazuje na to, že odůvodnění zprošťujícího rozsudku vyplývá především ze shodné obhajoby obviněných, kteří popřeli, že by se dopustili předmětného jednání, které jim je kladeno za vinu a soud po provedeném dokazování uvěřil jejich tvrzení, že to byli oni, kteří byli ze strany poškozeného J. R. nejprve slovně a následně fyzicky napadeni. Obvinění uvedli, že je pravdou, že poškozený spadl na zem, ale že si zranění mohl způsobit o polena, která tam byla na zemi. Ze svého jednání byli usvědčováni pouze svědeckou výpovědí poškozeného J. R., který uvedl, že to byli právě obvinění, kteří ho napadli. Poškozený rovněž připustil, že nezastavil na značce „Stop“. Uvedl, že byl napaden a kopnut do levého oka.

Verze obviněných byla podpořena svědectvím M. V., policisty, který před soudem uvedl, že mu inkriminovaného večera telefonicky sdělil obviněný T. M., že při zákroku na poškozeného použili donucovacích prostředků (č. l. 142 verte spisu), dále vypověděl, že na obvodním oddělení byl poškozený hlídán policisty, kteří od něho stáli ve vzdálenosti 2 metrů, že na poškozeném bylo vidět, že je silně podnapilý a že mu sám poškozený o svém zranění oka sdělil, že si toto zranění způsobil pádem na nějaký předmět. Další svědek, velitel eskorty policista P. Z. (č. l. 154 spisu) také potvrdil, že byl poškozený silně opilý. Ke zranění oka měl poškozený uvádět, že upadl na kámen. Shodně vypovídal i další policista, člen eskorty I. K. (č. l. 161 spisu). S ohledem na rozdílné výpovědi obviněných a poškozeného byl v přípravném řízení vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví chirurgie MUDr. V. K., který měl zejména posoudit mechanismus vzniku zranění poškozeného J. R. (č. l. 27 – 37 spisu). Tento znalec byla také vyslechnut u hlavního líčení dne 28. 7. 2003, kdy setrval na závěrech svého písemného znaleckého posudku, ze kterého vyplynulo, že poškozený J. R. utrpěl lehké zhmoždění oka s prokrvácením do očních spojivek a zhmoždění tkání levé očnice. Podle znalce odpovídal mechanismus vzniku zranění úderu tupým předmětem, konkrétně kopnutí obutou nohou do obličejové části poškozeného. Dále znalec konkretizoval, že předmětné kopnutí bylo patrně vedeno do ležící osoby a že mechanismus poranění koresponduje s výpovědí poškozeného J. R. Obhájce obviněných předložil k založení do spisu fotokopii znaleckého posudku soudního znalce MUDr. I. D. (č. l. 156 – 158 spisu), zpracovaného v trestní věci Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 167/2002, který dospěl k odlišným závěrům při posuzování zranění poškozeného J. R., než jak je prezentoval předchozí soudní znalec MUDr. V. K. Soudní znalec MUDr. I. D. ve svém posudku (č. l. 158 spisu) ke zranění J. R. uvedl, že k poškození měkkých tkání víček může dojít poměrně snadno, nejčastěji při působení aktivního tupého násilí ze strany druhé osoby, ale je třeba připustit i jiné mechanismy, kterými by mohl být např. pád na čnějící předmět. Dále znalec zdůraznil, že při kopech vznikají velmi často otevřená poranění kůže a měkké tkáně, bývají zraňovány ve větší lokalitě, tedy na větší ploše obličeje a ne pouze v oblasti víček, jak to bylo objektivně zjištěno u poškozeného J. R. K objasnění mechanismu vzniku poranění byl proto v řízení před soudem přibrán další znalec, a to MUDr. P. M., znalec z oboru zdravotnictví – zdravotnická odvětví různá, oční lékařství (č. l. 171 spisu). Ze závěrů znaleckého posudku tohoto znalce (č. l. 175 – 180 spisu) vyplynulo, že poranění oka poškozeného mohlo vzniknout jak kopem, tak i pádem na zem, a to tak, že se poškozený mohl udeřit na zemi o poleno, či jiný tupý předmět. U hlavního líčení byli pak znalci vzájemně konfrontováni se svými závěry, přičemž znalec MUDr. P. M. nevyloučil, že poškozený mohl utrpět poranění oka i pádem na nějaký tupý předmět, zatímco soudní znalec MUDr. V. K. setrval na tom, že předmětné zranění J. R. vzniklo toliko kopnutím nohy do obličeje. Z výše uvedených důvodů soud rozhodl o přibrání znaleckého ústavu Univerzity Karlovy, Lékařské fakulty Praha k podání posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství. Ze závěrů nově zpracovaného lékařského posudku (č. l. 201 – 210 spisu) vyplynulo, že poškozený utrpěl lehké zranění, v důsledku čehož byl omezen v běžném způsobu života po dobu delší než 1 týden. Soudní znalci se sice nedokázali jednoznačně vyjádřit k mechanismu vzniku poranění, avšak uvedli, že je nepravděpodobné, že by v okamžiku kopu ležel poškozený na zemi obličejem dolů, neboť v takovém případě by se dal očekávat i vznik oděrky na obočí a na čele pod obočím, což však objektivně zjištěno nebylo. Pokud by byl poškozený kopnut, pravděpodobně by bota zasáhla i levou stranu nosu, ovšem na nose poškozeného žádné zranění zjištěno nebylo. Naopak na pravé tváři byl zjištěn drobný podkožní výrok s oděrkou, který by podle znalců kopnutím do oblasti levého oka z výše uvedených důvodů vzniknout nemohl a vznikl zřejmě s největší pravděpodobností při pádu poškozeného na zem.

Z výpovědi svědkyně manželky poškozeného H. R. v hlavním líčení soud považoval za podstatné, že tato svědkyně přišla na místo incidentu poškozeného s policisty až v době, kdy byl poškozený spoután a opřen o policejní auto. Následně jela s poškozeným na obvodní oddělení policie v Bohumíně a zde mu měla dát „plaskulu“ slivovice. Všichni tři policisté vyslechnutí jako svědci shodně popřeli, že by na obvodním oddělení Policie v Bohumíně měla u poškozeného sedět jeho manželka, ani si nevzpomínali, že by tam byla přítomna a dále uvedli, že po celou dobu poškozeného sledovali a za jejich hlídání nedošlo ke konzumaci alkoholických nápojů. S ohledem na celé provedené dokazování, zejména pak s ohledem na znalecký posudek vypracovaný lékařským ústavem soud nepovažoval za prokázané, že by se obviněný T. M. dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1 tr. zák., kdy bylo prokázáno, že ke zranění došlo s větší pravděpodobností pádem na polínko nebo dřevěný špalek, když i další zranění, které poškozený utrpěl, tedy podkožní krevní výrok na pravé tváři s oděrkou by kopnutím do oblasti levého oka nemohl vzniknout a vznikl zřejmě při pádu. Dále soud nepovažoval za prokázané, že by obvinění zneužili pravomoc veřejného činitele, protože odhadovali, že poškozený J. R. jede v podnapilém stavu a na znamení „Stop“ nezastavil, a že by byla naplněna skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody, když oba obvinění vjeli na pozemek poškozeného v době, kdy pronásledovali poškozeného, který za jízdy jevil známky opilosti, tedy v tomto případě se mohlo jednat o naléhavé nebezpečí, když obvinění odvraceli závažné ohrožení veřejné bezpečnosti.

Stěžovatel dále konstatuje, že napadený rozsudek jím byl především přezkoumán z toho hlediska, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně, za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti a hodnotily-li tyto orgány důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

Na základě níže uvedeného posouzení pak dospěl k závěru, že tomu tak v daném případě není.

Okresní soud zejména nepřihlédl v potřebném rozsahu k návrhům poškozeného jako strany, k řádnému objasnění všech okolností neprovedl všechny potřebné důkazy, nevyhodnotil náležitě důkazy, které byly provedeny v přípravném řízení i v řízení před soudem, neodstranil některé jejich vzájemné rozpory a dospěl k nesprávnému závěru o zproštění obviněných obžaloby.

K posouzení, zda byla naplněna skutková podstata zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování domovní svobody oběma obviněnými, mělo být především nepochybně prokázáno, že poškozený skutečně řídil v podnapilém stavu a ohrožoval tím bezpečnost a zdraví osob, a že obvinění jej pronásledovali právem až na jeho ohraničený soukromý pozemek za účelem odvrácení ohrožení života nebo zdraví osob.

Poškozený a jeho manželka shodně vypověděli, že poškozený před jízdou žádný alkohol nepožil, pouze po odvozu policisty vypil slivovici z „plaskule“, kterou mu podala manželka k osvěžení při bolesti poraněného oka na policii. Z provedeného dokazování nevyplývá, proč soud hodnotil výpověď poškozeného a jeho manželky jako méně věrohodné, když obvinění policisté i jejich kolegové slyšení jako svědci si mohli navzájem svými výpověďmi stejně účelově prospívat, jako by to mohli učinit obviněný a jeho manželka. Poškozený uvedl, že jel kolem 22.00 hod. z odpolední směny, která zpravidla končí ve 22.00 hod. Soud však nezjišťoval například výslechem nadřízených nebo spolupracovníků poškozeného, zda požil alkohol na pracovišti nebo jinde před příjezdem domů, i když takovéto zjištění by nepochybně napomohlo k objasnění věci a mělo by zásadní význam. Dále nebyli vyslechnutí policisté, kteří měli střežit poškozeného od jeho prvního příjezdu na obvodní oddělení Policie České republiky v Bohumíně, kdy mu měla předat manželka k napití na zahnání bolesti oka slivovici, kterou dostala při cestě z práce od švagra a měla jí v tašce, a to do jeho odvozu k ošetření oční lékařce MUDr. Z., ani nebylo zjištěno, zda jej v tomto období někdo střežil, či nikoli. Ačkoli obviněný T. M. při svém výslechu u hlavního líčení dne 20. 2. 2003 uvedl, že manželka obviněného H. R. neměla u sebe žádnou tašku, takže pochybuje, že by měla kam uschovat alkohol, tato svědkyně při témže hlavním líčení mimo jiné vypověděla, že přijela z práce na kole, když slyšela incident, přičemž mimo jiné s sebou měla pracovní tašku a do tašky také po příjezdu na policii vzala manželovy osobní věci.

Poškozený i jeho manželka uvedli, že krátce po příjezdu obvinění T. M. s R. G. odjeli a již je nikdo až do odjezdu na ošetření poškozeného J. R. nestřežil. Obvinění R. G. s T. M. potvrzují, že krátce po příjezdu sami odjeli na ošetření a již poškozeného nestřežili.

Nebyli zjištěni členové eskorty, kteří měli poškozeného převážet na prvotní ošetření k oční lékařce MUDr. R. Z., i když výslech těchto policistů je stěžejní. Záznam o eskortě s uvedením jmen se musí v záznamech Policie České republiky nacházet.

Výpověď svědků I. K., P. Z. a M. V., v níž uvádějí, že si nevzpomínají na žádnou ženu na obvodním oddělení Policie České republiky v Bohumíně, je bez významu, protože všichni tito policisté hlídali poškozeného až po příjezdu od oční lékařky MUDr. R. Z., kdy již manželka poškozeného H. R. nešla s ním zpět na oddělení, nýbrž domů.

Dále soud při zjišťování, zda byl poškozený J. R. policisty oprávněně pronásledován až na jeho pozemek, nevyslechl poškozeného k otázce, zda vozidlo policistů mělo zapnutý výstražný maják, i když při vysvětlení daném inspekci ministra vnitra dne 17. 6. 2002 na č. l. 9 – 10 uvedl, že výstražný maják při příjezdu na pozemek ani dvůr zapnutý nebyl, a že svítila jen „potkávací“ světla. V téže věci nebyl soudem proveden důkaz ani výslechem sousedky poškozeného A. V., která rovněž při vysvětlení daném inspekci ministra vnitra dne 17. 6. 2002 uvedla, že dne 18. 4. 2002 po 22.00 hod., když se rozštěkali psi a myslela, že k nim někdo jde, vyšla z domu a měla za to, že poškozený J. R. se vrací z odpolední směny. Protože za ním viděla jet další auto, myslela si, že poškozený vede k sobě nějakou návštěvu. Druhé vozidlo mělo zapnutá tlumená světla. Výstražná světla, tzv. maják, vozidlo nemělo zapnuté.

Další pochybnosti byly zjištěny v oblasti prokazování trestného činu ublížení na zdraví způsobeného obviněnými.

Byly zjištěny podstatné rozpory ve výpovědi obou obviněných, že v místě zásahu na dvoře, kde došlo k potyčce mezi nimi a poškozeným, byla rozházená polena, a policejní fotodokumentaci místa činu, i když případná existence překážek ležících na zemi na tomto místě je vedle znaleckých posudků neméně důležitá pro objasnění mechanismu zranění poškozeného J. R.

Ze snímků č. l. 10, 11 a 13 (č. l. 22 a 23) je patrno, že dřevěné špalky jsou vlevo vzadu za místem, kde zastavilo vozidlo policie, nikoli u jeho levých dveří, kde mělo podle verze obviněných dojít ke střetu. K odstranění tohoto rozporu však nebyla podrobněji vyslechnuta v přípravném řízení, ani v řízení před soudem manželka poškozeného H. R., i když při vysvětlení inspekci ministra vnitra dne 2. 2. 2002 (č. l. 13 verte) uvedla, že mezi vozidly jejího manžela a policie žádná polena nebyla a naopak se vyjádřila, že jediná polena jsou v prostoru vedle kůlny a pár je pohozeno na rumišti, a že potyčka však měla probíhat na volném prostranství mezi vozidly ve vzdálenosti 7 metrů od rumiště. Podle verze incidentu vyplývající z výpovědí poškozeného J. R., že po slovní rozepři s policisty při napadení zezadu již byl otočen a odcházel ke svému domu, tedy opačným směrem, než byla poházena polena, a to v místě, kde žádné překážky na zemi podle fotodokumentace nejsou. Pokud by po takto doplněném dokazování vyšlo najevo, že v místě zranění nebyla žádná překážka typů špalku nebo čnějícího kamene, skutkový stav by nasvědčoval spíše poranění kopem do oka a nikoli pádem na zem a tedy porušení povinností obviněným policistou.

Poměrně velkou pozornost věnovaly orgány činné v trestním řízení zjišťováním mechanismu poranění. Ze tří posudků z oboru lékařství, které byly vypracovány, posudky MUDr. P. M. a MUDr. V. K. spolu korespondují, pokud uvádějí kopnutí kanadou jako možnou příčinu vzniku poranění oka, liší se pouze v tom, že MUDr. V. K. považuje pád za méně pravděpodobný, kdežto MUDr. P. M. míru pravděpodobnosti v případě pádu nezmiňuje. Oba posudky korespondují s verzí poškozeného a nebylo potřeba přibírat k vypracování posudku ještě ústav.

Soud měl provést odbornou expertízou zvětšení obou ve spisech založených fotografií poranění poškozeného, aby byla patrnější otisková stopa, jak o ní hovořil znalec MUDr. V. K., a takto zvětšené foto oběma znalcům předložit.

Odborníci, kteří vypracovali ústavní posudek, jsou znalci z odvětví soudního lékařství a nemají zkušenosti s klinickou praxí ani v oblasti chirurgie, ani očního lékařství MUDr. P. H. není znalcem vůbec, přičemž v rámci 3. lékařské fakulty pracuje v oddělení stomatologie. Ústav zjevně pověřil vypracováním posudku lékaře, do jejichž odbornosti posuzovaný případ nespadá. Jeho znalci považují za nepravděpodobnou pozici oběti při nárazu vleže, ale pomíjejí, že při pádu je poloha oběti právě vleže (jinak než vleže osoba při pádu na nařezaná polena nenarazí). Když znalci vylučují kopnutí do ležící oběti, byť poškozený přesněji uvedl, že se zvedal, pak zákonitě musí vyloučit i pád. Znalecký posudek si zde protiřečí. Znalci považují za nepravděpodobné, že kop byl veden z levé strany, když v takovém případě by podle jejich názoru došlo k poranění nosu, což objektivizováno nebylo. Znalci se nedostatečně zabývali právě o specifickou polohu, kterou popisuje poškozený. Pokud měl poškozený vytočen obličej vpravo a byl kopnut malou styčnou plochou kanady do levé části tváře, tak se samozřejmě kopem ještě více nadzvedl, nos se ještě více vychýlil vpravo a bota, která pokračovala ve své dráze dále, tak zcela logicky nos minula. Naopak v případě pádu na poleno, které má větší kontaktní plochu, než část kanady od špice po šněrování (pokrývá celý obličej) by muselo k poranění čnějícího nosu dojít. Nelze si ani představit, že by obličejem dopadl na poleno, poranil část levého oka, a jak je zadokumentováno, a neporanil si nos. Jde-li o oděrku na pravé tváři, o níž se znalci zmiňují, tak ta mohla vzniknout buď přelitím zhmožděných měkkých tkání, jak uvádí v závěrech znalec MUDr. P. M., nebo zcela nezávisle na kopnutí v době, kdy byl poškozený obviněnými policisty povalen na zem, přikleknut a spoután.

Soudu lze při hodnocení posudků vytknout především to, že nenechal provést zvětšení fotografií poškozeného a že nevyslechl podrobně u hlavního líčení MUDr. J. Š., MUDr. J. H. a MUDr. P. H. k nastíněným nejasnostem jejich posudku a nedal znaleckému ústavu pokyn, aby znalecký posudek zpracovali specialisté z odvětví chirurgie a očního lékařství.

Konečně nebyl soudem vyhodnocen ani osobnostní profil poškozeného a obviněných ke zjištění, zda mohlo mít racionální oporu takové chování poškozeného, kdy by sám měl podle verzí obou obviněných jako první fyzicky napadnout vycvičené policisty, bez obtíží přemoci obviněného policistu R. G. a poté i obviněného policistu T. M., když například obviněný policista R. G. inspekci ministra vnitra podle záznamu o vysvětlení ze dne 7. 8. 2002 sdělil, že měří 183 cm, váží kolem 90 kg a pasivně kondičně posiluje a v tlaku vleže na lavičce vzepře asi 100 kg.

Vzhledem k uvedenému ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud výše citované porušení zákona vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř.

Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázal, že tato se opírá zejména o jiné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, jakož i o námitky spočívající v tom, že v dané věci nebylo provedeno dokazování v rozsahu stanoveném v § 2 odst. 5 tr. ř. On je naopak toho názoru, že nalézacím soudem bylo ve věci provedeno dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy byly vyhodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jednotliví znalci přibraní k posouzení vzniku zranění J. R. byli v hlavním líčení vzájemně konfrontováni se svými závěry, na nichž setrvali, a proto soud rozhodl o přibrání znaleckého ústavu k podání posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství. S přihlédnutím k závěrům tohoto posudku a k výpovědím svědků Z. a K. byly výpovědi obou obviněných soudem vyhodnoceny důvodně jako věrohodné. V tomto lze odkázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu. Za této důkazní situace, na níž by nemohlo nic změnit ani stížností pro porušení zákona navrhované doplnění dokazování, se lze s konečným rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnit. V závěru vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obvinění prostřednictvím obhájce rovněž k podané stížnosti pro porušení zákona zaujali písemné stanovisko. V něm zejména zdůraznili, že rozhodnutí Okresního soudu v Karviné se opírá o veškeré potřebné důkazy, které byly shromážděny v přípravném řízení, které bylo dozorováno Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě. Po provedení dokazování v hlavním líčení samotný státní zástupce navrhl, aby byli obžaloby zproštěni. Proti rozsudku pak státní zastupitelství nepodalo odvolání, což svědčí o tom, že dokazování bylo úplné a nebyly tak pochybnosti o správnosti rozhodnutí okresního soudu. Podaný mimořádný opravný prostředek se tak vymyká zvyklostem.

V další části se pak obvinění vyjádřili k jednotlivým konkrétním námitkám ministra spravedlnosti, s nimiž, s poukazem na skutečnosti vyplývající ze spisu, vyslovili zásadní nesouhlas. Jejich závěrečný návrh byl totožný s návrhem Nejvyššího státního zastupitelství, tedy aby stížnost pro porušení zákona byla podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

V prvé řadě je nezbytné uvést některé obecné principy, které nelze opomínat, a to tím méně v řízení o stížnosti pro porušení zákona.

Je třeba zdůraznit, že ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. Rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).

Již na samém počátku je třeba konstatovat, že podaná stížnost pro porušení zákona ve své podstatě napadá hodnocení důkazů, jak je v dané věci provedl soud prvního stupně, případně zpochybňuje dostačující rozsah provedeného dokazování v hlavním líčení. Nejvyšší soud je však toho názoru, že okresní soud ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o tom, že se obvinění svým jednáním žádného z trestných činů nedopustili. Při dokazování nalézací soud respektoval zejména zásady ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad bylo nezbytné pro správné hodnocení důkazů, a to především v situaci, kdy se obvinění ke spáchání zažalované trestné činnosti nedoznali. Právě v této důkazní situaci správné rozhodnutí o vině záleželo na pečlivém vyhodnocení každého důkazu zvlášť i celého jejich souhrnu. To se týká zejména výpovědí i celkového chování obviněných, svědků i znalců, u nichž je nezbytné, aby si soud mohl na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tom smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž okresní soud důkazy hodnotil, jakož i skutkové závěry, které z důkazů vyvodil, odpovídají požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky pak soud vyjádřil v odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému meritornímu rozhodnutí cokoli podstatného vytknout.

Pokud pak stížnost pro porušení zákona vznáší vůči postupu Okresního soudu v Karviné a též proti jeho rozhodnutí některé konkrétní námitky, lze k tomu uvést následující.

Okolnost, že se J. R. v kritické době v průběhu jízdy svým vozidlem dopustil přestupku (při projíždění křižovatky nerespektoval značku „Stop“), což tento svědek potvrdil sám ve své výpovědi, dostatečně odůvodnila postup policistů R. G. a T. M. v tom směru, že se rozhodli jmenovaného zkontrolovat, když z celkového způsobu jeho jízdy usoudili, že vozidlo řídí pod vlivem alkoholu. Protože konečný záměr řidiče (J. R.) neznali a ani znát nemohli, rozhodli se jej po předchozím marném pokusu zastavit a zkontrolovat. V této fázi obviněným policistům postačovalo pouhé důvodné podezření, že J. R. porušil své povinnosti řidiče spočívající v tom, že řídí vozidlo po požití alkoholických nápojů, neboť jistotu o této skutečnosti bylo možné získat až příslušnou kontrolou jmenovaného. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá právo policisty zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život nebo zdraví jiných osob nebo majetek. Rovněž pokud obvinění v konkrétní situaci služebním vozidlem následovali vozidlo J. R. na jeho pozemek, aniž museli překonávat jakékoli zjevné překážky, z nichž by bylo patrné, že se na takovém soukromém pozemku nacházejí, nelze takové jejich jednání označovat za porušování domovní svobody, nebo dokonce za zneužití pravomoci veřejného činitele. Zejména pak tehdy ne, když J. R. na zákrok policistů reagoval zcela neadekvátně a zavdal tak příčinu ke svému zajištění i ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) výše citovaného zákona o Policii ČR, které policistovi umožňuje zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat, anebo bude mařit řádné objasnění věci. V daném případě bylo možné za maření řádného objasnění přestupku pokládat i odmítnutí J. R. podvolit se pokynům zakročujících policistů a jeho zjevný úmysl ukrýt se v přilehlém domě. Na tomto nemůže nic změnit ani okolnost, že policisté při pronásledování J. R. neměli na vozidle zapnutý výstražný maják. Samotná skutečnost, že J. R. se nacházel v podnapilém stavu byla dostatečně prokázána provedenými důkazy a v tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže rozsudku Okresního soudu v Karviné. Výhrady, které v tomto ohledu vznesl stěžovatel, nejsou namístě a jedná se ve své podstatě o opakování toho, co J. R. prohlašoval již v řízení před nalézacím soudem. K vlastnímu tvrzení J. R., že alkohol (slivovici) vypil v rozrušení až po svém zajištění na policejním oddělení je možné uvést, že se jedná o typickou obhajobu osob, podezřelých z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu. V konfrontaci s důkazy, které byly ve věci opatřeny a v hlavním líčení provedeny, lze zodpovědně prohlásit, že tvrzení J. R. se ukázalo jako nevěrohodné a důvodně pak bylo soudem vycházeno z verze obviněných R. G. a T. M., když opatřování dalších nepřímých důkazů, jak to požaduje ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, nemohlo přinést žádné další zásadní poznatky v daném ohledu.

Pokud stížnost pro porušení zákona v souvislosti se vznikem poranění J. R. zpochybňovala existenci rozházených polen na dvoře, tedy na místě, kde k poranění jmenovaného došlo, nelze zmíněnou pochybnost opírat o skutečnost, že pořízená fotodokumentace nic takového nepotvrzuje. Fotografie zachycující místo činu totiž byly pořízeny až dne 14. 6. 2002, tedy prakticky 2 měsíce po celé události, a je tak velmi nepravděpodobné, že by se rozházená polena nacházela i po tak dlouhé době na stejném místě. O existenci polen nacházejících se na zemi však vypovídali nejen policisté R. G. a T. M., ale potvrdil je i samotný J. R. ve své výpovědi učiněné dne 20. 2. 2003 v hlavním líčení před okresním soudem. Další zpochybňování této okolnosti se pak v tehdejším řízení, ale i v řízení o stížnosti pro porušení zákona jeví jako neodůvodněné.

Stejný závěr lze prohlásit ohledně námitek směřujících proti přibrání ústavu (Univerzity Karlovy v Praze, 3. lékařské fakulty) k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, ke stanovení příčin a způsobu vzniku zranění J. R. v obličeji. Není totiž pravdou, že dříve zpracované posudky jednotlivými znalci – lékaři, korespondovaly s verzí poškozeného J. R. a nebylo tudíž potřeba přibírat k vypracování posudku ústav. Jednotliví znalci se totiž ve svým posudcích nevyjádřili jednoznačně k možné příčině a způsobu vzniku zranění J. R., když tu více či méně intenzivně připouštěli jednu z nabízejících se variant, které spočívaly jednak v kopnutí poškozeného kanadou (obviněným T. M.), jednak v pádu poškozeného na poleno ležící na zemi, při potyčce se zakročujícími policisty. Okresní soud proto zcela důvodně, v zájmu získání kvalifikované a jednoznačnější odpovědi na předmětnou otázku, přibral výše jmenované vysokoškolské pracoviště k podání ústavního znaleckého posudku. Žádný ze zpracovatelů posudku nevyslovil, že by nebylo možné posudek vypracovat na základě té dokumentace, která jim byla dána k dispozici. Tudíž i požadavek stěžovatele na pořízení zvětšenin fotografií, na nichž je poranění poškozeného zobrazeno pro potřebu znalců, se nejeví jako nezbytný, nehledě na to, že takový návrh ani nebyl žádnou ze stran v původním řízení učiněn. Zpochybňování odbornosti vypracovaného znaleckého ústavního posudku se pak jeví jako zcela nemístné, účelové a tendenční, když jmenovanému ústavu se ze strany soudu dostalo příslušného zákonného poučení a o odborné erudici zpracovatelů není důvod mít jakékoli pochybnosti. Nepochybně i z tohoto důvodu nejenom obvinění, ale i intervenující státní zástupkyně souhlasili s postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř., tedy s přečtením znaleckého posudku v hlavním líčení. Závěry posudku pak byly takové, že za pravděpodobnější verzi, jak ke konfliktu a tím i ke zranění J. R. došlo, byla okresním soudem označena verze popisovaná obviněnými R. G. a T. M., v důsledku čehož byl vysloven i konečný závěr, že obviněný T. M. zranění J. R. kopnutím nezpůsobil a zároveň, že za toto zranění poškozeného vinu nenese ani jeden z obviněných.

Podle Nejvyššího soudu je konečné rozhodnutí Okresního soudu v Karviné o zproštění obviněných obžaloby ve světle provedených důkazů akceptovatelné, když ani dalším potenciálním dokazováním by nebylo možné jejich vinu jednoznačně prokázat. Na tomto místě je třeba poznamenat, že přiléhavější důvod zproštění obžaloby by ale byl podle § 226 písm. a) tr. ř., jelikož způsob a mechanismus zranění poškozeného J. R. podle provedeného dokazování neodpovídal tomu, co bylo tvrzeno v podané obžalobě. Nejvyšší soud ale v situaci, kdy stížnost pro porušení zákona byla podána výhradně v neprospěch obviněných, nemohl v tomto směru příslušnou změnu v rozhodnutí okresního soudu iniciovat. Nakonec samotné meritorní rozhodnutí Okresního soudu v Karviné obviněné nestaví do výrazněji nevýhodnějšího postavení, než kdyby bylo rozhodnuto tak, že se stíhaný skutek nestal. Je tomu tak m.j. i proto, že ke zbývající části zažalovaného skutku došlo, avšak nebyly shledány důvody k jeho posouzení, coby trestného činu.

V závěru je též třeba zdůraznit, že při své přezkumné činnosti Nejvyšší soud musel respektovat souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že okresní soud byl oprávněn samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně učinil a jeho rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudu ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.

Nelze také nezmínit, že J. R., jako obviněný, byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2005 sp. zn. 3 T 167/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 5 To 350/2005, uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm.b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců, a to právě za jednání ze dne 18. 4. 2002, které spočívalo ve fyzickém napadení službukonajících policistů nstržm. R. G. a stržm. T. M.

Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru než ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, když shledal, že Okresní soud v Karviné ve věci obviněných R. G. a T. M. rozhodl v souladu se zákonem, pokud tyto obviněné obžaloby zprostil. Proto předmětnou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, jako nedůvodnou v neveřejném zasedání (viz ustanovení § 274 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. dubna 2006

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c

Vydáno: 05. April 2006