JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 85/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. Č., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. Č.

Napadené usnesení s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 53/1977, byl obviněný L. Č. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 15. 3. 1977 na Okresní vojenské správě ve F.-M. odmítl jako člen sekty „S. J.“ převzít povolávací rozkaz řady k nástupu vojenské základní služby dne 1. 4. 1977 u vojenského útvaru B., o jehož obsahu byl ústně informován, a tuto službu také do 24 hodin po termínu stanoveném v povolávacím rozkazu nenastoupil, za což byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 31. 5. 1977 a obviněný L. Č. uložený trest odnětí svobody vykonal se započetím vazby v době od 12. 4. 1977 do 12. 2. 1979.

Z podnětu návrhu obviněného L. Č. na soudní rehabilitaci bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990, rozhodl tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/1990 Sb. rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 53/1977, zrušil ve výroku o trestu a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující. Uvedené usnesení nabylo právní moci téhož dne, tj. 11. 10. 1990.

Ve smyslu § 15 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. následně bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci dne 11. 10. 1990 konal v předmětné věci hlavní líčení, přičemž poté rozsudkem ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990, při nedotčeném výroku o vině z rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 53/1977, upustil podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. od potrestání obviněného L. Č.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. Č. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. Č.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti poukázal na doslovné znění jednotlivých shora uvedených zákonných ustanovení, jimiž se podle jeho mínění bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci důsledně neřídil. Přestože konstatoval, že se stíhaného skutku jmenovaný dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, když neměl jinou možnost se výkonu vojenské služby vyhnout, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci L. Č. omezil pouze na výrok o trestu. Stěžovatel dále poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/2001 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, s tím, že tyto judikáty lze vztáhnout i na případ obviněného L. Č., i když tento nastoupil základní vojenskou službu již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb. Tento názor potvrdil ve svých následných rozhodnutích i Nejvyšší soud ČR (viz např. rozsudek z 11. 1. 2006, sp. zn. 4 Tz 185/2005). Rovněž nelze pominout čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zákon č. 120/1976 Sb.). Podle ministra spravedlnosti je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného L. Č.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990, byl porušen zákon v neprospěch obviněného L. Č. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. (v tehdy účinném znění) orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného L. Č. prováděl, se výše citovaným účelem rehabilitačního zákona důsledně neřídil.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, přestože bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci konstatoval, že obviněný se stíhaného skutku dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci obviněného L. Č. omezil pouze na výrok o trestu, když uvedl, že dospěl k závěru, že po stránce skutkové i právní nelze rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1977, sp. zn. 3 T 53/1977, nic vytknout a že obviněný L. Č. byl správně uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v době, kdy se obviněný L. Č. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastoupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu České republiky se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1977 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud tak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).

Podle názoru Ústavního soudu České republiky vyjádřeného v nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 42/02) je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu České republiky i Nejvyššího soudu České republiky je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci nepřezkoumal též výrok o vině trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., a to ve smyslu shora uvedeném, porušil tak zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného L. Č. Jako důsledek této skutečnosti Nejvyšší soud České republiky podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadené usnesení, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, zejména zrušil rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 1990, sp. zn. 1 Rtv 227/1990.

Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle § 271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného L. Č., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§ 273 tr. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2008

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vydáno: 20. November 2008