JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 81/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 1 Ntd 24/2004,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř., takto:

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 1 Ntd 24/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného M. M.

Napadené usnesení se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Příslušný k projednání trestní věci obviněného M. M., pro trestnou činnost vymezenou obžalobou státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. června 2004, sp. zn. 2 KZv 7/2004-43, je Krajský soud v Brně.

O d ů v o d n ě n í :

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal pod

sp. zn. 2 KZv 7/2004-43 dne 23. června 2004 na obviněného M. M. obžalobu pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěný den v měsíci únoru 2003 v pobočce B., a. s., N. M., Z., při sjednávání smlouvy o kontokorentním úvěru M.Kt s výší úvěrového limitu 1.000.000,- Kč pro společnost A. A., s. r. o., se sídlem Š., jejímž byl jednatelem, předložil pro výpočet tzv. scoringu padělaná daňová přiznání této společnosti k dani z příjmu právnických osob za rok 2000 a 2001, kde byly pozměněny údaje vykazující ziskové hospodaření firmy tak, aby zabezpečily maximální možnou hranici čerpání úvěru, a dále padělané výpisy z účtu této společnosti u U. b., a. s., ačkoli zde společnost žádný účet vedený neměla, a poté, co v důsledku předložení těchto listin skutečně došlo k poskytnutí úvěru v požadovaném rámci, vyčerpal částku ve výši 987.202,13 Kč, čímž poškozené B., a. s., se sídlem N. P., P., způsobil škodu v uvedené výši“.

Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 10. srpna 2004, sp. zn. 52 T 9/2004, tak, že podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložil Vrchnímu soudu v Olomouci

k rozhodnutí o příslušnosti soudu trestní věc obviněného M. M., vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 9/2004 pro skutek výše popsaný v obžalobě, v němž je spatřován trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť Krajský soud v Brně měl za to, že k jejímu projednání není příslušný. Tento svůj názor odůvodnil tím, že v dané věci trestný čin neměl být spáchán prostřednictvím směnky (ani šeku nebo jiného cenného papíru vyjmenovaného v ustanovení § 17 odst. 1 písm. b/ tr. ř.) ale jiným přesně popsaným mechanizmem – předložením padělaných daňových přiznání a padělaných výpisů účtů banky a že výskyt jediné směnky, vystavené navíc až po dokonání trestného činu, nemůže být určující pro příslušnost krajského soudu.

Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 23. srpna 2004,

sp. zn. 1 Ntd 24/2004, tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. příslušným k projednání trestní věci obviněného M. M. pro trestnou činnost vymezenou obžalobou Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. června 2004, sp. zn. 2 KZv 7/2004, je Okresní soud ve Zlíně, a to přesto, že nesouhlasil s jeho názorem, že směnka byla vystavena až po uzavření úvěrové smlouvy, tedy po dokonání trestného činu.

Proti tomuto usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. M. s tím, že napadeným usnesením byl zákon porušen v ustanovení § 17 odst. 1

písm. b) a § 24 odst. 1 tr. ř. v jeho neprospěch. Ministr spravedlnosti především nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že uplatnění směnky pachatelem musí mít podstatný vliv na spáchání trestného činu, když v dané věci směnka plnila pouze zajišťovací funkci v rámci smluvních ujednání a její vyplnění remitentem bylo vázáno na smlouvou upravené budoucí podmínky a že k malému významu směnky zde mělo rovněž nasvědčovat, že obdobná ujednání o směnce byla podle soudu pravidelnou součástí smlouvy o kontokorentním úvěru i v řadě dalších případů. Ministr spravedlnosti namítá, že z dikce § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. nevyplývá, že by trestný čin měl být spáchán výlučně směnkou, ani se v něm neuvádí jak velkou důležitost by měla mít směnka v rámci ostatních skutečností charakterizujících skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. V předmětné věci biancosměnka podepsaná obviněným nehrála žádnou podřadnou či okrajovou roli, neboť nedílnou součástí úvěrové smlouvy byla i dohoda o uplatnění směnečného práva, bez níž by zřejmě k uzavření úvěrové smlouvy vůbec nedošlo. Podle názoru ministra spravedlnosti pro naplnění pojmového znaku „prostřednictvím směnek“ není rozhodné, jakým způsobem byla směnka použita a za podstatné považuje, zda vystavení a její užití je součástí skutkového děje, který je možno subsumovat pod jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Samotná směnka pak nemusí být předmětem trestního jednání pachatele, ale stačí, když slouží jako jeden z prostředků k dosažení cíle jednání pachatele, kterým je podvodné získání úvěru. Ministr spravedlnosti vzhledem k uvedenému dospívá k závěru, že v daném případě došlo ke spáchání trestného činu prostřednictvím směnky, jak to požaduje ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a že k projednání věci v prvním stupni je příslušný krajský soud. Vrchní soud se měl při rozhodování sporu o věcnou příslušnost v dané věci řídit uvedenými zásadami a rozhodnout tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je příslušným k projednání této trestní věci Krajský soud v Brně. Ve prospěch obviněného je stížnost pro porušení zákona podána proto, že krajský soud by měl na místo okresního soudu v rámci rozhodování zaručit odbornější přístup k věci i řešení skutkové a právní problematiky projednávané věci. Za stávající situace by rovněž došlo napadeným rozhodnutím k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon ve vytýkaném rozsahu v neprospěch obviněného M. M., aby podle § 269 odst. 2 napadené usnesení zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. koná krajský soud v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu, koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.

Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Nejvyšší soud se neztotožnil s právním názorem vrchního soudu, který ve stížnosti napadeném rozhodnutí uvedl, že uplatnění směnky pachatelem v předmětné věci musí mít podstatný vliv na spáchání trestného činu, aby byla splněna podmínka, že trestný čin byl spáchán prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud již dříve v jiné obdobné trestní věci (viz rozsudek ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 4 Tz 195/2004) učinil závěr, že podmínkou příslušnosti krajského soudu ke konání trestního řízení v prvním stupni ve věcech, v nichž byl trestný čin spáchán prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu ve smyslu ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že trestná činnost byla spáchána nikoli jen jejich pouhým zničením odcizením, zpronevěrou, a zpravidla ani jejich pouhým vylákáním, ale že byla spáchána s využitím jejich specifických vlastností jako zvláštních finančních nástrojů, tzn., že takovýto trestný čin byl spáchán v důsledku nakládání, machinací či operací s těmito majetkovými hodnotami, zvláště pak na kapitálovém trhu, ale i mimo něj, nebo že byla spáchána alespoň v souvislosti s jejich užitím. Pokud jde jmenovitě o zajišťovací směnky, pak jejich účelem je zajištění pohledávky mající původ v závazkovém vztahu. Věřitel z takového závazkového vztahu směnkou získává postavení směnečného věřitele. Důsledkem emise zajišťovací směnky tak má být toliko procesní zvýhodnění věřitele, nikoli vytváření další pohledávky jdoucí nad rámec pohledávky vyplývající ze závazkového stavu. Obecně pak platí, že zajišťovací směnku lze uplatňovat až tehdy, až se lze domáhat zaplacení pohledávky, kterou zajišťuje, přičemž věřitel získává zajišťovací směnku proto, aby mu usnadnila vymáhání zajištěné pohledávky. Směnka zakládá samostatný závazkový stav, i když plní funkci zajišťovací. V obchodním či občanskoprávním vztahu, zajištěném směnkou, nezřídka nastane situace, kdy směnka funkci zajišťovacího instrumentu plnit nemůže, a je v konečném důsledku sama příčinou ztráty vzniklé na straně poškozeného, takže svou zástavní a posléze i uhrazovací funkci neplní. Směnka nadto již v počátečním stadiu takového závazkového vztahu může mít podstatný význam pro jeho vznik, a to již tím, že navenek vzbuzuje důvěru u věřitele. V takovém případě tak směnka již od samotného počátku se stává jedním z prostředků k dosažení cíle trestné činnosti, tj. k podvodnému vylákání majetkových hodnot na úkor druhé smluvní strany.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný jako jednatel firmy A. A., s. r. o., a poškozená B., a. s., uzavřeli dne 25. 2. 2003 smlouvu o kontokorentním úvěru, v níž podle článku VI. byla tato smlouva zajištěna vlastní biancosměnkou (jako výstavce uvedena firma A. A., s. r. o.) avalovanou obviněným M. M. a S. Z. Téhož dne byla uzavřena dohoda o uplatnění směnečného práva mezi výše jmenovanými, jejíž přílohou byla i výše zmiňovaná biancosměnka. Jistě nebylo bez významu, že v bodě 1. zmíněné dohody je výslovně uvedeno: „Jednou z podmínek čerpání úvěru na základě úvěrové smlouvy je předání biancosměnky vlastní vystavené emitentem ve prospěch remitenta za účelem zajištění všech závazků emitenta vůči remitentovi, které vyplývají z Úvěrové smlouvy.“ Za této situace je zřejmé, že biancosměnka byla nedílnou součástí smluvního vztahu mezi obviněným a poškozenou B., a. s., přičemž lze souhlasit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že bez jejího vystavení a bez podpisu dohody o uplatnění směnečného práva by k uzavření úvěrové smlouvy zřejmě vůbec nedošlo, neboť jako zajišťovací instrument sloužila k získání úvěru.

Podstatné pro posouzení charakteru směnky z pohledu aplikace ustanovení § 17

odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjištění, zda vystavení a způsob užití směnky je součástí skutkového děje zakládajícího trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 tr. zák. Byť v posuzovaném případě směnka zajišťovala závazek obviněného vůči poškozené B., a. s., nelze nevidět, že sloužila jako prostředek ke spáchání trestného činu. Není proto možno považovat za správný názor vrchního soudu, že pro změnu věcné příslušnosti podle § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. musí mít uplatnění směnky pachatelem podstatný vliv na spáchání trestného činu. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu stačí, že sloužila jako jeden z prostředků – vedle uvedení nepravdivých údajů obviněným – k vylákání peněz. Za této situace lze konstatovat, že v projednávané trestní věci mělo dojít ke spáchání trestného činu prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. Vrchní soud správně konstatuje, že rozhodování věcí uvedených v cit. ustanovení krajským soudem je odůvodněno vyšší právní či skutkovou náročností případů. I z tohoto pohledu je proto namístě, aby danou věc projednal v prvním stupni krajský soud.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2004, sp. zn. 1 Ntd 24/2004, byl porušen zákon v ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněného M. M., protože odnětí obviněného jeho zákonnému soudci, je vždy nutno posuzovat jako porušení zákona v jeho neprospěch. V důsledku toho musel podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušit, a to včetně všech dalších rozhodnutí, která na něj obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud pokud jde o další procesní postup neakceptoval návrh ministra spravedlnosti, aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. V daném případě by se jednalo o ryze formální vrácení věci vrchnímu soudu, způsobujícím nadto zbytečné průtahy v řízení, protože ten by byl v dalším rozhodování ve smyslu ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř. vázán vysloveným právním názorem v tomto rozsudku, tudíž by ve věci určil příslušným k projednání Krajský soud v Brně. Naopak Nejvyšší soud shledal podmínky pro vlastní rozhodnutí ve věci ve smyslu § 271 odst. 1 tr. ř., proto rozhodl, v souladu s výše uvedenou argumentací, že věcně a místně příslušným soudem k projednání posuzované trestní věci obviněného M. M. je Krajský soud v Brně a věc mu podle § 24 odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, nestanoví-li zákon jinak, není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

V Brně dne 28. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Juraj M a l i k

Vydáno: 28. July 2005