JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 66/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného G. R., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 ost. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného G. R.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1950 sp. zn. Vt 341/50 byl obviněný G. R. uznán vinným trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950) v souběhu s trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Těchto trestných činů se dopustil tím, že dne 18. 10. 1950 u vojenského útvaru H. odepřel jako vyznavač s. J. převzít zbraň a konat vojenskou službu podle platných řádů, ač k tomu obdržel rozkaz velitele setniny. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na tři roky, do něhož byla započítána vazba vykonaná od 18. 10. do 4. 11. 1950 a současně byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a dočasná ztráta občanských práv uvedených v § 44 odst. 2 trestního zákona z roku 1950 na tři roky.

Na návrh obviněného G. R. konal býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V rámci rehabilitačního řízení tento soud usnesením ze dne 19. 6. 1991 č. j. 2 Rtv 52/1991-15 podle § 14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona zrušil výše uvedený rozsudek ve výroku o trestu a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 6. 1991.

Ve smyslu § 15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci pokračoval v předmětné věci v trestním řízení. Rozsudkem ze dne 16. 7. 1991 č. j. 2 Rtv 52/1991-25 při nezměněném výroku o vině z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1950 sp. zn. Vt 341/50 rozhodl tak, že podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upustil od potrestání obviněného G. R. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 7. 1991.

Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného G. R. stížnost pro porušení zákona. Podle jeho názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) a § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 a v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci, jakož i v ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních lidských práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění. V návaznosti na toto usnesení je pak vadný i rozsudek tohoto soudu ze dne 16. 7. 1991 č. j. 2 Rtv 52/1991-25.

Stěžovatel v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona vyslovil přesvědčení, že býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci v rámci rehabilitačního řízení konaného na návrh obviněného G. R. podle výše citovaných ustanovení důsledně nepostupoval. Rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a byl bez náležité pozornosti ponechán výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Rehabilitační soud rovněž nezohlednil skutečnost, že obviněný G. R. byl již před odsouzením rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1950 sp. zn. Vt 341/1950 odsouzen za obdobný trestný čin, konkrétně rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949. Tato skutečnost přitom vyplývá přímo z rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1950 sp. zn. Vt 341/1950.

Stěžovatel dále poukázal, že z napadeného usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 č. j. 2 Rtv 52/1991-15 a z navazujícího rozsudku tohoto soudu je patrno, že bylo vycházeno ze zjištění, že důvodem odmítnutí vojenské služby bylo náboženské přesvědčení obviněného. Nebyla však vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného G. R., kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující.

S ohledem na tyto skutečnosti a vzhledem k čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze podle názoru stěžovatele jednání obviněného G. R., spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z důvodu uplatnění svobody svědomí, považovat za trestný čin, když tímto jednáním v podstatě pouze realizoval svobodu svědomí, jako své základní právo. Z tohoto pohledu lze usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 č. j. 2 Rtv 52/1991-15 vytknout závěr o správnosti výroku o vině, při současném konstatování, že nepřiměřeně a vadně bylo postupováno pouze při ukládání trestu.

Rehabilitační řízení je však podle ministra spravedlnosti zatíženo ještě další vadou. Rehabilitační soud rovněž dostatečně nevyhodnotil skutečnost předchozího odsouzení býv. Krajským vojenským soudem v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949. Tímto rozsudkem byl obviněný G. R. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146c a § 149 zákona č. 19/1855 ř.z., vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu zostřeného žaláře v trvání 12 měsíců (blíže k tomu viz věc sp. zn. 4 Tz 47/2008). Odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu, uloženého rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně, však nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný pouze setrvával na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat.

Proto za uvedené situace a také s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání je třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 18. 10. 1950 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který již byl odsouzen citovaným rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949.

Na základě těchto skutečností je tak třeba usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 č. j. 2 Rtv 52/1991-15 hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991 byl v neprospěch obviněného G. R. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) a § 278 odst. 1 zák. č. 86/1950 Sb., v ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v ustanovení § 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. aby pak napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, zejména rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 16. 7. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991. Poté aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud konstatuje, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 Rtv 52/1991, spisy a rozsudky býv. Nižšího vojenského soudu v Olomouci sp. zn. Vt 341/50 a býv. Krajského vojenského soudu v Brně sp. zn. Ktr 370/49 se podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 28. 2. 2008 č. j. 578/2008-2111 nedochovaly.

Nejvyšší soud pak přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející Nejvyšší soud mohl přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to též při využití spisu a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 47/2008, když v uvedené věci bylo rozhodováno rovněž ohledně stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného G. R. proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991. Z obsahu všech těchto využitelných písemností Nejvyšší soud učinil závěr, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezináronímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného G. R., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Podle § 15 odst. 1 Ústavy Republiky Československé z roku 1948 se svoboda svědomí zaručuje.

Podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona z roku 1950 se trestného činu vyhýbání služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na své náboženské nebo jiné přesvědčení.

Z obsahu přezkoumávaného rehabilitačního usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci vyplývá, že v původním trestním řízení bylo vycházeno ze zjištění, že důvodem jednání obviněného (odepřel převzít zbraň a konat vojenskou službu podle platných řádů) bylo jeho náboženské přesvědčení. Rehabilitační soud tuto skutečnost ale nepovažoval za významnou z hlediska přezkoumání výroku o vině původního odsuzujícího rozsudku, ale pouze pokud jde o výrok o trestu, který napadeným usnesením podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci zrušil. Tímto postupem a rozhodnutím však býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci pochybil.

V této souvislosti je třeba poukázat na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazující rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za tresný čin“.

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.

Ve výše uvedeném smyslu tedy měl postupovat i býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci při projednávání žádosti obviněného G. R. o soudní rehabilitaci ohledně jeho odsouzení rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1950 sp. zn. Vt 341/50, jímž byl uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950. Pokud jde o jeho odsouzení trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 v jednočinném souběhu s předchozím trestným činem, je k tomu třeba uvést, že na tento trestný čin se zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, nevztahuje. Navzdory této skutečnosti nelze ale zároveň tvrdit, že obviněný měl právo k odmítnutí vojenské služby se zbraní, a současně neměl právo odmítnout rozkaz velitele, který mu jej vydal k výkonu takovéto služby. Lze proto vyslovit názor, že po zrušení výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Olomouci z výše naznačených důvodů, by již obviněného nebylo možné uznat vinným ani pouhým trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950, protože jednání obviněného postrádalo znaky trestnosti i ve vztahu k této skutkové podstatě.

Je však třeba přisvědčit i dalšímu názoru ministra spravedlnosti vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že z dochovaných písemností, tj. zejména z usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991 a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 4 Tz 47/2008 (týká se rehabilitačního řízení vedeného u býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 4 Rtv 43/1991 ohledně odsouzení obviněného G. R. rozsudkem býv. Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949 pro zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 říšského zákoníku, vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech), že obviněný G. R. v obou případech trvale odmítal vykonávat vojenskou službu se zbraní z důvodu svého náboženského přesvědčení, neboť je členem náboženské společnosti S. J. To dal jednoznačně najevo jak v prvém tak ve druhé případě svého odsouzení.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy o věc rozsouzenou.

Zde je na místě připomenout, že znění § 220 odst. 1, § 166 odst. 1 písm. b), § 89 odst. 1 písm. f) a § 89 odst. 2 písm. d) zák. č. 87/1950 Sb., trestního řádu, lze vyložit jako odpovídající znění § 11 odst. 1 písm. f) nyní platného trestního řádu – tedy povinnost zastavit trestní stíhání, jestliže trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a tento rozsudek nebyl v předepsaném řízení zrušen.

Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci byl tudíž trestně právní zásadu ne bis in idem povinen respektovat a aplikovat i v rámci prováděného rehabilitačního řízení, což se nestalo.

Na základě všech shora uvedených zjištění Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991 byl porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného G. R. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, a to včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu, zejména rozsudek téhož soudu ze dne 16. 7. 1991 sp. zn. 2 Rtv 52/1991. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal nástupnickému Okresnímu soudu v Olomouci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud na podkladě spisu býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 Rtv 52/1991 provede ohledně žádosti obviněného nové rehabilitační řízení, přičemž při svém postupu a rozhodování bude ve smyslu § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku Nejvyšší soud vyslovil. Za tím účelem si Okresní soud v Olomouci opatří zejména rehabilitační spis býv. Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 4 Rtv 43/1991 a meritorní rozhodnutí Městského soudu v Brně v předmětné věci (pokud již bylo po jejím přikázání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 4 Tz 47/2008 tímto soudem vydáno).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. srpna 2008

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec

Vydáno: 19. August 2008