JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 62/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. října 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 12. 2004 sp. zn. 13 T 622/2004, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 12. 2004 sp. zn. 13 T 622/2004 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.

Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e .

Zrušují se všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Břeclavi s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 12. 2004 sp. zn. 13 T 622/2004, který nabyl právní moci dne 4. 12. 2004, byl obviněný V. H. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že od blíže nezjištěné doby od měsíce března roku 2003, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do dne 3. 12. 2004 v 2.15 hod., kdy byl v M. v prostoru čerpací stanice A. kontrolován hlídkou policie ČR, pobýval neoprávněně na území České republiky, přestože rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 4. 2001 č. j. 5 T 747/2000-295, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2001, mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.

Za to mu byl podle § 171 odst. 1 tr. zák. za použití § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění ve výměře 5 let.

Před odsouzením uvedeným trestním příkazem ze dne 4. 12. 2004 byl obviněný V. H. již zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 4. 2001 sp. zn. 5 T 747/2000 (č. l. 295) uznán vinným za tam uvedené skutky trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Za to mu byl uložen podle § 235 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. H. proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 12. 2004 sp. zn. 13 T 622/2004. Napadeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 1, 2 tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Břeclavi nevěnoval dostatečnou pozornost výpovědi obviněného V. H. ve věci sp. zn. 13 T 622/2004, který zde uvedl své předchozí odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 4. 2001 sp. zn. 5 T 747/2000, kdy mu byl uložen trest odnětí svobody a dále trest vyhoštění na dobu deseti let, o němž uvedl, že jej nerespektoval a nadále pobýval na území ČR. Na základě svého doznání pak byl obviněný odsouzen Okresním soudem v Břeclavi shora citovaným trestním příkazem, jímž mu byl chybně uložen další trest vyhoštění v délce pěti let, přičemž ve věci rozhodující samosoudce si u Okresního soudu v Liberci ani neověřil skutečnost, zda byl předchozí trest vyhoštění v trvání deseti let vykonán resp. zda byl zrušen.

V závěru stížnosti pro porušení zákona stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 12. 2004 sp. zn. 13 T 622/2004 byl ve výše uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného V. H. Dále navrhl, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil a dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poté aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná.

Ze spisového materiálu plynou následující skutečnosti.

Ve věci sp. zn. 13 T 622/2004 bylo vedeno zkrácené přípravné řízení podle § 179a tr. ř. Podezřelý H. do protokolu ze dne 3. 12. 2004 na Policii ČR-referát CPP M. učinil výpověď, z níž plyne, že do ČR přicestoval v prosinci roku 1998 a dne 10. 7. 1999 obdržel od cizinecké policie rozhodnutí o zákazu pobytu na území ČR na 3 roky tj. do 10. 7. 2002 se lhůtou k vycestování z území ČR do 12. 7. 1999. Rozhodnutí nerespektoval a na území ČR se zdržoval i nadále. Posléze zde byl zadržen a byl vzat do vazby pro podezření ze spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí, porušování domovní svobody a vydírání. Byl odsouzen a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, který vykonal v celé délce a v březnu 2003 byl propuštěn na svobodu a dále mu byl uložen trest vyhoštění v trvání deseti let. Jmenovaný se však nadále zdržoval na území města L., neboť se domníval, že je vyřizována jeho žádost o azyl, kterou podal v průběhu výkonu trestu odnětí svobody (č.l. 8).

V protokolu sepsaném u Okresního soudu v Břeclavi následujícího dne po podání návrhu na potrestání státním zastupitelstvím, tedy dne 4. 12. 2004, obviněný ve shodě s předchozím opětovně uvedl, že byl na území ČR trestán za trestné činy vydírání a porušování domovní svobody a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a trest vyhoštění v trvání 10 let. Trest odnětí svobody vykonal k datu 1. 3. 2003 (č.l. 42).

Ve spise sp. zn. 13 T 622/2004 je na číslech listů 17-34 obsažen opis Rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 4. 2001 sp. zn. 5 T 747/2000, na č.l. 14-15 i rozhodnutí Odboru cizinecké a pohraniční policie Ú. n. L., referátu cizinecké policie na HP H. n. N. PSV-20/HHDX-01-99 ze dne 10. 7. 1999.

Z obsahu Hlášení změn vězeňské služby ČR Věznice B. ze dne 1. 3. 2003, se podává, že vězeň V. H. byl téhož dne propuštěn po výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 747/2000 na svobodu (č. l. 433).

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle odstavce šestého daného ustanovení orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, jíž bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.

Podle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

V rozsudku, jímž soud ukládá trest vyhoštění podle § 57 tr. zák., musí uvést, kterou z jeho alternativ co do výměry zvolil, a pokud je to trest v sazbě od 1 roku do 10 let, též přesnou výměru v rámci ní. V posuzovaném případě soud zvolil mírnější alternativu trestu vyhoštění s pevným stanovením spodní a horní hranice trestní sazby, přičemž v takovém případě byl při stanovení výměry trestu vyhoštění povinován respektovat nejen hlediska uvedená v ustanovení § 57 odst. 2 tr. zák., ale také ustanovení § 36 tr. zák.

Podle tohoto zákonného ustanovení jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší možnou výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu.

Zákon výslovně neřeší otázku, odkdy běží doba výkonu časově omezeného vyhoštění, tedy zda od právní moci rozsudku nebo od momentu, kdy pachatel skutečně opustí území České republiky. Z procesní úpravy výkonu trestu vyhoštění (§ 350b až 350h tr. ř.) nutno dovodit, že dobu výkonu trestu vyhoštění je třeba počítat až od jeho skutečného výkonu (neboť jinak by mohla uplynout např. v důsledku výkonu trestu odnětí svobody), pokud se pachatel nachází na území České republiky. Od právní moci rozsudku, jímž byl trest vyhoštění na dobu od 1 roku do 10 let uložen, se bude počítat doba jeho výkonu pouze tehdy, byl-li pachatel již v tomto okamžiku mimo území České republiky.

Zákon rovněž výslovně neřeší otázku, zda se doba, po kterou se pachatel, jemuž byl uložen časově omezený trest vyhoštění, zdržoval v době výkonu tohoto trestu na území České republiky, započítává do doby výkonu trestu. Vzhledem k nedostatku výslovné právní úpravy v uvedeném směru nutno dovodit, že i pobyt na území České republiky se do doby výkonu trestu vyhoštění započítává (srov. R 8/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek obdobně u trestu zákazu činnosti), přičemž sankcí bude v úvahu přicházející trestní odpovědnost za trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Vykonání trestu vyhoštění uloženého na dobu od 1 roku do 10 let má za následek vznik fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

V posuzovaném případě je z obsahu výše uváděné výpovědi obviněného V. H. patrno (a rovněž tak ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 747/2000), že obviněný sice vykonal uložený trest odnětí svobody v trvání 3 let (na svobodu byl propuštěn po jeho výkonu dne 1. 3. 2003, viz č.l. 432-3), avšak již nevycestoval mimo území ČR, jak mu bylo uloženo uvedeným trestem vyhoštění v trvání 10 let, nýbrž se dále zdržoval na území republiky.

Okresní soud v Břeclavi však tuto skutečnost při svém rozhodování opomenul, nepřihlédl dostatečně k obsahu výpovědi obviněného, neověřil si stav výkonu předchozího trestu uloženého obviněnému a tak za situace, kdy obviněný neměl dosud vykonán předchozí trest vyhoštění v trvání 10 let (tj. v maximální výměře podle varianty prvé § 57 odst. 2 tr. zák.) uložil obviněnému podle § 57 odst. 2 tr. zák. předmětným trestním příkazem sp. zn. 13 T 622/2004 trest vyhoštění v trvání 5 let. Tím byl obviněnému uložen trest ve výměře v součtu přesahující výměru stanovenou uvedeným ustanovením trestního zákona a uložený trest je tudíž nezákonný. Jmenovaný soud současně nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť nezjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a to v důsledku hodnocení neúplných důkazů, zejména ve vztahu k ukládání trestu vyhoštění.

Nejvyšší soud proto vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 12. 2004 sp. zn. 13 T 622/2004 byl porušen zákon v ustanoveních § 36 a § 57 odst. 2 tr. zák. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. H.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. byl napadený trestní příkaz zrušen. Vzhledem k tomu, že trestní příkaz byl zatížen vadou, v důsledku níž se jako institut odsuzujícího rozsudku stal nezákonným (§ 314e odst. 5, věta první tr. ř.), pak bylo nutno zrušit jej celý, byť zjištěná vada dopadá pouze na správnost výroku o trestu. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí, na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Věc pak byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána Okresnímu soudu v Břeclavi, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud v novém rozhodnutí uloží obviněnému trest v souladu s výše zdůrazněnými zákonnými požadavky.

Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. František H r a b e c

Vydáno: 21. October 2008