JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 61/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného zemřelého J. H., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 1. 8. 1991 sp. zn. 4 Rtv 205/90, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 1. 8. 1991 sp. zn. 4 Rtv 205/90, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného J. H.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 27. 2. 1992 sp. zn. 4 Rtv 205/90.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 6. 1952 sp. zn. Vt-13/52 byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že dne 5. 4. 1952 u svého útvaru v R. u B. odmítl vykonávat vojenskou službu, když se odvolával na své náboženské přesvědčení, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 43, § 44 tr. zákona č. 86/1950 Sb. byla vyslovena i ztráta čestných práv občanských na dobu pěti let. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 7. 1952, když odvolání obviněného bylo usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 25. 7. 1952 sp. zn. Vto-123/52, zamítnuto.

Obviněný J. H. nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dne 26. 7. 1952. Den 6. 12. 1954 byl v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, přičemž mu byla z uloženého trestu odnětí svobody prominuta část trestu v trvání šestnácti měsíců.

Dne 27. 8. 1990 podal J. H. žádost o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o které bylo rozhodnuto nejprve usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 29. 11. 1990 sp. zn. 4 Rtv 205/90, tak, že se podle § 4 písm. c) za užití § 9 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zamítá s odůvodněním, že se na předmětnou trestní věc rehabilitace nevztahuje. Na základě stížnosti J. H. bylo toto rozhodnutí usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 3. 1991 sp. zn. 4 Rtvo 4/91, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu se zřetelem na ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v celém rozsahu zrušeno a věc byla vrácena bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ve veřejném zasedání konaném dne 1. 8. 1991 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením sp. zn. 4 Rtv 205/90, tak, že podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47 ze dne 23. 6. 1952 sp. zn. Vt-13/52 pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V usnesení vyslovil názor, že trest byl uložen ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. 8. 1991.

V hlavním líčení konaném dne 5. 11. 1991 vydal bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudek sp. zn. 4 Rtv 205/90, kterým při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 6. 1952 sp. zn. Vt-13/52, odsoudil J. H. podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti tomuto rozsudku podal J. H. odvolání, kterým se zabýval Vyšší vojenský soud v Táboře. Ten svým usnesením ze dne 9. 1. 1992 sp. zn. 2 Rtvo 68/91 podle § 257 písm. b), § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání vedené proti J. H. zastavil s odůvodněním, že na jednání, pro které byl trestně stíhán, se vztahuje článek V. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.

Obviněný J. H. požádal dne 24. 1. 1992 o pokračování v trestním řízení. Po provedeném hlavním líčení dne 27. 2. 1992 vyhlásil Vojenský obvodový soud v Brně pod sp. zn. 4 Rtv 205/90, rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 23. 6. 1952 sp. zn. Vt-13/52, J. H. podle § 227 tr. řádu trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 8. 1991 sp. zn. 4 Rtv 205/90 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu ve prospěch obviněného J. H. stížnost pro porušení zákona. Uvedl v ní, že postupem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v řízení o soudní rehabilitaci, zejména vydáním usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 8. 1991 sp. zn. 4 Rtv 205/90, porušen zákon, když v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci byl tímto usnesením zrušen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 6. 1952 sp. zn. Vt-13/52 pouze ve výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody, nikoli však také ve výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. S odkazem na ustanovení § 15 odst. 1, § 16 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948, dále na ustanovení § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 tr. řádu z roku 1950, na ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950, na ustanovení § 1 odst. 1 a § 1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., jakož i na ustanovení § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, namítl, že v posuzovaném případě byla rehabilitace zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, přestože smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Vyslovil názor, že posuzovaný čin, za který byl J. H. odsouzen, byl také prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb.

Ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž upozornil na to, že obviněný J. H. byl za stejný trestný čin odsouzen již dne 20. 10. 1950 bývalým Nižším vojenským soudem v Bratislavě pod sp. zn. Vt-364/50-I, kdy rozsudek tohoto soudu se opíral o zjištění, že J. H. nastoupil základní vojenskou službu dne 1. 10. 1950 v L., kde se odmítl obléci do uniformy, převzít zbraň a vykonávat povinnosti vojenské základní služby s tím, že se odvolával na své náboženské přesvědčení, přičemž ke svému jednání se doznal a na svoji obhajobu uvedl, že mu jeho vyznání S. J. službu v armádě nedovoluje. Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal na to, že se obviněný v obou trestních věcech hájil stejně a na svém rozhodnutí setrval i přes hrozbu trestem odnětí svobody, který také vykonal. Odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Bratislavě tedy nelze považovat za nový trestný čin, neboť obviněný setrvával pouze na své již projevené vůli vojenskou službu nevykonávat. Za této situace a také s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání je třeba pohlížet na jednání obviněného J. H. jako na jeden skutek s tím, že odsouzení, které bylo předmětem přezkumného řízení v rámci rehabilitačního řízení, je nutno považovat za porušení zásady „ne bis idem“. Ministr spravedlnosti namítl, že otázkou nepřípustnosti dvojího potrestání za týž skutek se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení vůbec nezabýval, tak jako dalšími námitkami obviněného, uplatněnými již v samotné žádosti o provedení rehabilitačního řízení, že totiž v době odvodu údajně nebyl občanem tehdejší Československé republiky, takže nepodléhal branné povinnosti, což následně v průběhu rehabilitačního řízení doložil kopií osvědčení o československém státním občanství ze dne 20. 1. 1960, vydaným tehdejším Obvodním národním výborem v Bratislavě pod ev. č. 494926, a fotokopií vojenské knížky, z jejího obsahu je mj. patrno, že byl odveden 7. 4. 1960.

S ohledem na uvedenou argumentaci ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 8. 1991 sp. zn. 4 Rtv 205/90 a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl v neprospěch obviněného J. H. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., dále aby toto usnesení bylo podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušeno, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem; mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného J. H., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno v napadeném usnesení ponechal výrok o vině obsažený v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 23. 6. 1952 sp. zn. Vt-13/52, bez náležité pozornosti a omezil se na zrušení tohoto rozsudku pouze ve výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody.

Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce“. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1990 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v neprospěch obviněného J. H. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 1. 8. 1991 sp. zn. 4 Rtv 205/90, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 27. 2. 1992 sp. zn. 4 Rtv 205/90. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 Rtv 205/90, rozhodne ve veřejném zasedání o návrhu obviněného na provedení soudní rehabilitace, přičemž při svém rozhodování bude podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. srpna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše Novotná

Vydáno: 20. August 2008