JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 50/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 9 To 371/2007, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 9 To 371/2007, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. řádu a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obviněného J. V.

Napadené usnesení s e z r u š u j e v části, jež se týká obviněného J. V.

Zrušuje se také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 1 T 148/5005, v části, jež se týká obviněného J. V.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na obě části zrušených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 1 T 148/2005, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, za který byl v sazbě ustanovení § 250 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozeným Ing. S. Š., Ing. M. B., Ing. M. V., A. S., P. B., L. B., P. B., MUDr. H. M., Z. A. K., M. M., D. P., P. M., A. Š., M. Š., J. D., R. H., V. J., V. L., M. R., L. H., J. M. a P. F. v částkách, jejichž výše je podrobně specifikována v písemně odůvodněném rozsudku. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškození M. R., L. H., Ing. S. Š., Ing. M. V., A. S., P. B. a Z. A. K. odkázání se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný J. V. v průběhu měsíce listopadu 2002, v době od 5. 11. 2002 do 17. 11. 2002 v P., V. n., v kanceláři H. P., s.r.o. se sídlem B., F., poté, co uzavřel s E. T., která zde pracovala jako manažerka této společnosti, dohodu o obchodním zastoupení a zastoupení v ekonomickém poradenství, dne 1. 7. 2002 na dobu jednoho roku, vylákal prostřednictvím E. T., od poškozených Ing. S. Š., T. Š., A. S., P. B., L. B., MUDr. H. M., Z. A. K., P. B., M. M., V. R., J. M., Ing. M. B., Ing. M. V., L. M., D. P., P. M., A. Š., M. Š., L. M., J. D., R. H., M. R., J. H., L. H., V. L. a V. J., po částce 12.000,- Kč od každého, a to jako poplatek za zprostředkování nenávratného úvěru ve výši 100.000,- Kč, s výjimkou P. F., od níž vylákal 10.000,- Kč za účelem získání nenávratného úvěru ve výši 15.000,- Kč, na jméno jejího otce L. F., z povodňového konta, s příslibem vyplacení této částky do konce roku 2002, když předtím byla s poškozenými sepsána „Přihláška do systému IPOS nebo EPOS“, s požadavkem podpory bydlení (úvěru) 100.000,- Kč, který E. T. podepsala a na zaplacení částky 12.000,- Kč vydávala a podepisovala příjmový pokladní doklad pod razítkem organizace O. S. s.r.o., hlavní provoz Ř., N. K., jejímž jednatelem byl obžalovaný V., kterému vybrané finanční částky ve výši 322.000,- Kč předávala, přičemž tohoto jednání se obviněný J. V. dopustil, ačkoli již od počátku věděl, že své závazky nesplní, peníze nevrátil a ponechal si je pro svoji potřebu.

Proti tomuto rozsudku podali v zákonné osmidenní lhůtě odvolání jak obviněný tak i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, které zaměřila v neprospěch spoluobviněné E. T. Z podnětu obou těchto odvolání bylo konáno veřejné zasedání dne 17. 10. 2007, v němž Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 371/2007, podle § 256 tr. řádu zamítl obě odvolání jako nedůvodná.

Proti posledně citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. V. Podle jeho názoru byl tímto usnesením Městského soudu v Praze porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jednak v ustanoveních § 4 a § 250 odst. 1 tr. zákona v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti uvedl, že v této trestní věci byl poprvé již dne 2. 6. 2006 pod sp. zn. 1 T 148/2005, Obvodním soudem pro Prahu 1 vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a obviněná E. T. uznána vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona. Na základě odvolání obou obviněných Městský soud v Praze tento rozsudek v celém rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b, c) tr. řádu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že má být doplněno dokazování, neboť soud prvního stupně sice provedl řadu potřebných důkazů, avšak jeho skutková zjištění nebylo možno považovat za správná a úplná. Odvolací soud také soudu prvního stupně vytkl, že hodnocení provedených důkazů a popis skutku neodpovídají skutkovým zjištěním.

Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v novém řízení nevěnoval Obvodní soud pro Prahu 1 potřebnou pozornost prohlášení J. V. i E. T., že mezi nimi nedošlo k nějaké vzájemné dohodě stran poskytování úvěrů. Pokud pak obviněný J. V. navrhoval další důkazy k prokázání neviny, soud prvního stupně mu ani ve svém druhém řízení neposkytl potřebný prostor a navrhované důkazy jako nadbytečné neprovedl. Stěžovatel rovněž namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že smlouva, kterou poškození podepisovali, nebyla příslibem úvěru, ale smlouvou o zařazení do informačních systémů IPOS/EPOS. Klienti pak platili za poskytnuté informace (např. ohledně možnosti získat úvěr), nikoli za příslib úvěru, jak na podkladě neúplného dokazování dovodil soud prvního stupně. Nalézací soud neprovedl žádný důkaz, že by se mělo jednat o nabídku úvěru a provedení důkazů svědčících ve prospěch obviněného nepřipustil. Stěžovatel poukázal i na to, že Městský soud v Praze ve druhém odvolacím řízení přisvědčil soudu prvního stupně v jeho závěrech, čímž fakticky negoval své vlastní původní stanovisko vyjádřené v usnesení ze dne 9. 10. 2006 sp. zn. 9 To 360/2006.

Podle ministra spravedlnosti se soud prvního stupně ani napodruhé nevypořádal s vadami, které mu ve zrušovacím usnesení vytkl odvolací soud a nerealizoval důsledně pokyny tohoto soudu na doplnění dokazování, jež byly uvedeny na straně 8 a 9 usnesení ze dne 9. 10. 2006 sp. zn. 9 To 360/2006.

Ministr spravedlnosti je názoru, že dosud nic nenasvědčuje závěru, že byla prokázána subjektivní stránka trestného činu u obviněného J. V., který sám s velkou většinou poškozených vůbec nejednal, přičemž podle závěrů nalézacího soudu měl podvodný úmysl realizovat výlučně prostřednictvím E. T. V okolnosti, že na takovém závěru se shodly soudy obou stupňů, spatřuje stěžovatel porušení povinnosti zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Rozsah provedeného dokazování pokládá naopak za nedostačující, stejně tak zpochybnil i nesprávné právní posouzení skutku, když nalézací soud nepostupoval podle zásady volného hodnocení důkazů založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ze všech těchto důvodů dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného v navrhovaném rozsahu a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 9 To 371/2007, a předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 došlo k tomuto porušení zákona v neprospěch obviněného. Dále navrhl, aby obě tato rozhodnutí podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušena v částech týkajících se obviněného, jakož byla zrušena i veškerá další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Další postup navrhl v intencích § 270 odst. 1 tr. řádu s tím, aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 s pokynem v potřebném rozsahu ji znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Vzhledem k tomu, že stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí týkajícího se více osob, o nichž bylo tímto rozhodnutím rozhodnuto, uvedeným způsobem přezkoumal podle § 267 odst. 5 tr. řádu jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, které se týkalo obviněného J. V.

Podle § 2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení mj. postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 254 odst. 1 tr. řádu, nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. řádu odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Nejvyšší soud po přezkoumání věci konstatuje, že zákonná ustanovení podle § 254 odst. 1 a § 256 tr. řádu nebyla odvolacím soudem důsledně aplikována, přičemž procesní postup soudu nalézacího byl zatížen vadou spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu.

Především je třeba připomenout zrušovací usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006 sp. zn. 9 To 360/2006 (čl.846-854 spisu), kde odvolací soud jednoznačně zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování, a to 1) – prověření toku peněz, které byly získány údajným protiprávním jednáním obviněného V. a tehdy ještě spoluobviněné T., 2) – vypořádat se s okolností, že někteří zájemci o nenávratnou půjčku dostali své vložené peníze zpět, přičemž není zřejmé, na základě jaké informace, 3)- přesně zjistit kdy a jaká dohoda byla mezi oběma obviněnými uzavřena, zejména když je výslovně zmiňována ve výroku rozsudku, 4)- prověřit tvrzení obviněné T., že ona sama zaplatila poplatek 12.000,- Kč obviněnému V., když ve spise není příslušný doklad k dispozici, 5) – vyslechnout obviněnou T., proč používala tiskopisy vztahující se k úplně jiným službám. Dále uložil nalézacímu soudu povinnost upřesnit popis skutku tak, aby odpovídal skutkovým zjištěním, posoudit, zda jde o podvodné jednání a uvést, v čem měl celý projekt spočívat, a v neposlední řadě se zabývat otázkou, zda jednání obviněného V. naplňuje po subjektivní stránce skutkovou podstatu žalovaného trestného činu.

V této souvislosti nutno poukázat na ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu, podle něhož soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je mj. povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. V takovéto procesní situaci byl Obvodní soud pro Prahu 1 po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku, přičemž provést důkazy v rozsahu, který nařídil Městský soud v Praze, nebylo věcí jeho volné úvahy, ale zákonem stanovenou povinností.

Soud prvního stupně sice v písemně vyhotoveném rozsudku (str. 5) uvedl, že dokazování doplnil podle pokynů odvolacího soudu, avšak z protokolů o hlavních líčeních ze dnů 29. 1. 2007, 13. 3. 2007 a 30. 4. 2007 tato okolnost nikterak nevyplývá, mimo zjištění, že spoluobviněná E. T. předložila doklad o tom, že sama zaplatila částku 12.000,- Kč.

V rozsudku ze dne 30. 4. 2007 se nalézací soud ani okrajově nezabýval zjištěním o „toku peněz“, které měly být získány trestnou činností obviněného J. V., jak bylo přikázáno odvolacím soudem, když za takovéto prověření není možno považovat doslovné opisy částí výpovědí svědků M. a N., přičemž není zřejmé, co z toho soud prvního stupně bere za podstatné, co je pouhou úvahou svědka, co je podle soudu prokázané a co z toho vyvozuje.

Nalézací soud sice vyhotovil ve věci rozsudek o 19 stranách, avšak pouze jedinou stránku (17) věnoval té nejpodstatnější okolnosti, jíž jsou vlastní skutkové závěry, hodnocení důkazů a právní úvahy, když podstatnou část rozsudku tvoří přepisy svědeckých výpovědí, jež si v mnohém odporují, přičemž soud prvního stupně zcela rezignoval na svou zákonnou povinnost se s těmito rozpory vyrovnat a vysvětlit čemu věří, čemu nikoli a proč.

Nejvyšší soud konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá zákonným požadavkům stanoveným § 125 odst. 1 tr. řádu, podle nichž obsahuje-li rozsudek odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z pohledu těchto zákonných požadavků je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný.

Za zcela nedostatečný nutno považovat závěr soudu prvního stupně, že „již sám fakt, že obviněný prostřednictvím spoluobviněné T. a potažmo dalších osob, pro které jeho projekt nabízel nenávratný úvěr, vzbuzuje pochybnosti o uskutečnitelnosti uvedeného záměru“ (str.16). Není možno akceptovat kategorický závěr soudu prvního stupně, který mimo toto konstatování podrobněji neuvádí, proč a čím je tato pochybnost odůvodněna, zejména, když další navazující argumentací v rozsudku je úvaha, že „jednotlivé osoby podepisovaly -Přihlášku do systému EPOS/IPOS- s požadavkem podpory bydlení, o tom, že by se jednalo o nenávratný úvěr v přihlášce zmínka nebyla.“ Úkolem soudu prvního stupně bylo vypořádat se právě s tímto základním rozporem, který tvoří podepsaná přihláška na jedné straně a poskytnuté ústní informace obviněnou Turkovou a očekáváními poškozených na straně druhé. V tomto směru se soud nevypořádal s obhajobou obviněného, že úmluva mezi ním a E. T. měla určitý charakter (vstup do informačního systému), přičemž o obsahu ústních ujednání mezi poškozenými a E. T. nebyl informován, vzhledem k tomu, že aktivita v tomto ohledu byla plně na straně spoluobviněné T. Soud prvního stupně při tomto popisu skutku uvádí jako další aktéry trestné činnosti obviněného mimo E. T. i „další osoby“, přičemž pro takovýto závěr nemá v trestním spise v ničem oporu, nadto výše uvedená argumentace soudu odporuje i zásadám formální logiky (principum rationis suffciendis – zásada dostatečného důvodu - upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má být někdo přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem).

Soud prvního stupně se při formulování právního závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona obviněným V. zcela nepřípustně poukazoval na názor odvolacího soudu obsažený v usnesení ze dne 9. 10. 2006 o tom, co obviněný mohl nebo nemohl vědět, případně co nepochybně věděl, a z toho dovodil úmyslné zavinění obviněného a jeho podvodný úmysl od samotného počátku. V tomto směru není možné pominout, že odvolací soud zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu, tedy proto, že existovaly vady rozsudku, nejasnost a neúplnost skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku a že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí; vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a k objasnění věci bylo třeba důkazy opakovat či provádět důkazy další a jejich provádění odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně konstatoval, že vznikly nejasnosti ohledně subjektivní stránky trestného činu, tedy ve vztahu k zavinění obviněného V., a soudu prvního stupně výslovně uložil se touto okolností zabývat, je nelogické, aby ve stejném rozhodnutí na druhé straně apriorně o zavinění vyslovoval závazné závěry pro soud prvního stupně, stejně nelogické je aby obvodní soud i přes provedené dokazování se na tyto závěry odvolával a bez dalšího jimi argumentoval.

Není pochyb o tom, že soud prvního stupně nevěnoval náležitou pozornost především obhajobě obviněného ohledně charakteru poskytované služby, tj. otázce, zda se jednalo o účast poškozených v informačním systému či o příslib poskytnutí úvěru, a na tuto otázku si sám přesvědčivě neodpověděl. Přitom při vymezení naplnění či nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutno míti tuto otázku za zásadní, neboť právní závěr o naplnění znaku „uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu“ se bez jasného skutkového zjištění o povaze omylu samotného nemůže obejít.

Ze samotného tiskopisu, který poškození podepisovali, rozhodně nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že by poškozeným bylo mylně slibováno poskytnutí úvěru. Takový závěr nelze pak dovodit ani z výpovědí poškozených v hlavních líčeních, alespoň ne v té intenzitě, aby o uvedení někoho v omyl obviněným nebo využitím omylu poškozených neexistovaly pochybnosti, které by bylo nutno vyložit ve prospěch obviněného.

Dosavadní výsledky dokazování náležitě nedokládají jakým způsobem – jakým konkrétním jednáním - měl obviněný J. V. uvádět poškozené v omyl. Tato otázka zůstala bez spolehlivých skutkových zjištění zejména poté, co na podkladě rozhodnutí odvolacího soudu byla E. T. následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zproštěna obžaloby. Ve výroku o vině obviněného J. V. se však konstatuje, že příslušné finanční částky vylákal od poškozených právě jejím prostřednictvím, tudíž měl nepochybně i jejím prostřednictvím poškozené uvádět v omyl. Dosavadní stav dokazování však neumožňuje stanovit jednoznačný závěr, a o ten se nalézací soud ani nepokusil, jak přesně toto uvádění v omyl obviněný V. prostřednictvím E. T. provozoval a zda hlavní podíl na uvádění poškozených v omyl neměla – byť v dobré víře a byť zproštěna obžaloby – právě E. T., a to tím spíše, že na rozdíl od obviněného V. to byla ona, kdo vedla s poškozenými jednání.

V neposlední řadě se dosud soud prvního stupně nepokusil objasnit a vyložit, proč v některých případech byl nespokojeným klientům vstupní poplatek ve výši 12.000,- Kč vrácen, za jakých okolností a jiným nikoli. Výsledek dokazování bude nutno vtělit do souvislé úvahy soudu, nikoli jako dílčí zjištění v rámci reference o jednotlivých svědeckých výpovědích, aniž by bylo zřejmé, co z toho nalézací soud vyvozuje v širších souvislostech.

Městský soud v Praze jako soud odvolací měl všechna tato pochybení zjistit a poukázat na ně, a především pak měl zjistit, že pokyny k doplnění dokazování, které dal ve svém předchozím usnesení z 9. 10. 2006, nebyly v plně míře soudem prvního stupně akceptovány, a byly provedeny nedůsledně. Dokazování nebylo provedeno tak, aby nevznikly důvodné pochybnosti, jeho výsledky neumožňovaly jednoznačný závěr o vině obviněného J. V., neúplné důkazy nebyly a ani nemohly být hodnoceny zákonným způsobem, obhajoba obviněného nebyla náležitě prověřena. Nadto písemně vypracovaný rozsudek soudu prvního stupně trpí vadami, na něž je poukázáno výše, které jej činí nepřezkoumatelným. Odvolací soud tak nedostál své zákonné povinnosti, jež je upravena v ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu a výsledkem tohoto pochybení bylo posléze zamítnutí nedůvodného odvolaní obviněného podle § 256 tr. řádu.

Vzhledem k argumentům výše uvedeným Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 9 To 371/2007, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256, a § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. řádu v neprospěch obviněného J. V.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, stejně tak zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. 1 T 148/2005, v částech, jež se týkají obviněného J. V. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nalézací soud doplní dokazování především v intencích zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006, a argumentace Nejvyššího soudu, jak je podrobně rozvedeno výše, a teprve po doplnění dokazování, které mu umožní zjistit způsob, jakým obviněný J. V. uváděl jednotlivé poškozené v omyl, posoudit zavinění J. V. a vyslovit jednoznačně, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu či nikoli.

Podle § 270 odst. 4 tr.řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

Vydáno: 25. June 2008