JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 47/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 25. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného G. R., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného G. R.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Současně všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 2. 1993 sp. zn. 4 Rtv 43/91.

Městskému soudu v Brně s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949 byl obviněný G. R. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 zákona č. 19/1855 říšského zákoníku, vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenského trestního zákona“), za což byl odsouzen k trestu zostřeného žaláře v trvání dvanácti měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení.

Tento rozsudek se nezachoval, neboť byl v roce 1982 skartován. Trestnost činu obviněného byla zjištěna z odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 1950 sp. zn. Vt 341/1950, kde je rozsudek v části zabývající se recidivou trestné činnosti obviněného podrobně citován, jakož i z opisu rejstříku trestů. Vzpomenutým rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Olomouci sp. zn. Vt 341/1950, byl obviněný opět odsouzen pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 tr. zákona v souběhu s trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona jichž se dopustil tím, že dne 18. 10. 1950 u VÚ H. odepřel jako vyznavač s. J. převzít zbraň a konat vojenskou službu dle platných řádů, ač k tomu obdržel rozkaz velitele setniny.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 47/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949, zrušil ve výroku o trestu a podle § 14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 12. 1992.

Usnesením ze dne 22. 12. 1992 č.j. 4 Rtv 43/1991-42 bývalý Vojenský obvodový soudu Brno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 zastavil podle § 223 odst. 1, § 231 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu trestní stíhání obviněného G. R. pro skutek, v němž byl spatřován zločin porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona. Obviněný G. R. v zákonné lhůtě prohlásil, že trvá na projednání věci. V hlavním líčení dne 11. 2. 1993 rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno rozsudkem č.j. 4 Rtv 43/1991-49 tak, že se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949, z důvodu uvedeného v ustanovení § 227 tr. řádu obviněnému G. R. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 2. 1993.

Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného G. R. Podle jeho názoru byl napadeným usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992, ve vztahu k § 1 zákona o soudní rehabilitaci a ve vztahu k § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona. V návaznosti na toto usnesení považuje za vadná i další rozhodnutí tohoto soudu, tj. usnesení ze dne 22. 12. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991 a rozsudek ze dne 11. 2. 1993 sp. zn. 4 Rtv 43/1991.

Podstatu porušení zákona spatřuje stěžovatel v tom, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně zúžil rehabilitaci pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Dle názoru stěžovatele nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Rehabilitační soud nezohlednil ani skutečnost, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené i tehdejší Ústavou ze dne 9. 5. 1948 č. 150/1948 Sb.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, dále aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu bylo napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991, zrušeno, stejně tak i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.

Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.

Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení § 2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného G. R., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.

Bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949 sp. zn. Ktr 370/1949, blíže nezabýval, a zaměřil se jen na posouzení otázky uloženého trestu. Rehabilitační soud vzal za prokázáno, že bývalý Krajský vojenský soud v Brně provedl v hlavním líčení dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. Skutek ve zmíněném rozsudku byl dle napadeného usnesení také adekvátně právně kvalifikován.

Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.

Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině zločinem porušení subordinace podle § 145, § 146 písm. c) a § 149 vojenského trestního zákona, a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, v neprospěch obviněného G. R. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 19. 11. 1992 sp. zn. 4 Rtv 43/1991, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 2. 1993 sp. zn. 4 Rtv 43/91. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 Rtv 43/1991, rozhodne ve veřejném zasedání o návrhu obviněného na provedení soudní rehabilitace, přičemž při svém rozhodování bude podle § 270 odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. června 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

Vydáno: 25. June 2008