JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 4/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. února 2008 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného K. H. (nyní H.), proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o:

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., v tehdy účinném znění a v ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného K. H.

Napadené usnesení se z r u š u j e. Zrušuje se i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 10. 1969, sp. zn. 1 Ta 10/69.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný K. H., se podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje trestního oznámení tehdejšího vyhledávacího orgánu Veřejné bezpečnosti ze dne 27. 8. 1969, ČVS: VB-60/14-1969, pro skutek spočívající v tom, že se dne 14. 2. 1969 v době cca od 18.30 až 24.00 hod. před kinem v S. mimo jiné zveřejnil tabuli s urážejícím nápisem na místě veřejnosti přístupném, společně se skupinou mladých lidí, jejichž činnost nepochybně organizoval, zesměšňoval, hrubě urážel a sprostě nadával účastníkům slavnostního večera, pořádaného SČSP v S. na počest výročí založení sovětské armády a společně se skupinou mladých lidí provolával na adresu účastníků večera a příslušníků VB různá zesměšňující, urážlivá a sprostá hesla, z nichž některá sám vymyslel a předříkával, v němž byl spatřován trestný čin výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 10. 1969, sp. zn. 1 Ta 10/69, byl obviněný K. H. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, jehož se měl dopustit tím, že se dne 14. 2. 1969 mezi 18.30 až 24.00 hod. před kinem v S. aktivně zúčastnil shromáždění občanů, kteří uráželi, napadali a ztěžovali příchod členům SČSP (Svaz československo-sovětského přátelství) a pozvaným hostům na slavnostní večer uspořádaný na počest 51. výročí vzniku Sovětské armády odbočkou SČSP v S., při kterém zesměšňoval příchozí příslušníky Veřejné bezpečnosti zajišťující klid a pořádek, vymýšlel, psal, předříkával a skandoval s ostatními zesměšňující, urážlivá a sprostá hesla, zaměřená proti politickým a veřejným činitelům, účastníkům slavnostního večera, usilujícím o konsolidaci poměrů v republice.

Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák., v tehdy účinném znění, zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.

Je třeba konstatovat, že soud prvního stupně ve věci jednal nikoli na základě obžaloby prokurátora, nýbrž na základě trestního oznámení tehdejšího vyhledávacího orgánu Veřejné bezpečnosti ze dne 27. 8. 1969, ČVS: VB-60/14-1969, což vyplývalo z § 3 zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 22. 8. 1969, č. 99/1969 Sb., o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku. Trestní oznámení bylo podáno u věcně i místně příslušného Okresního soudu v Semilech. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 1969, sp. zn. 3 Nt 18/1969, byla z podnětu obviněného K. H. tato věc zmíněnému soudu odňata a k projednání přikázána Okresnímu soudu v Jičíně.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 10. 1969, sp. zn. 1 Ta 10/69, podal obviněný K. H. odvolání, které bylo stížností pro porušení zákona napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969, podle ustanovení § 256 tr. ř., v tehdy účinném znění, jako nedůvodné zamítnuto.

Následně byl výrok o trestu v této trestní věci podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 6. 1971, sp. zn. 5 To 7/1971, jako soudu odvolacího v další trestní věci obviněného K. H., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 T 3/1971, v níž byl obviněný odsouzen pro trestný čin podvracení republiky podle § 98 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku.

Poté byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 1971, sp. zn. 10 T 3/1971, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 6. 1971, sp. zn. 5 To 7/1971, zrušen podle § 2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1991, sp. zn. Rt 159/1991, za současného zrušení všech dalších rozhodnutí v téže trestní věci na něj obsahově navazujících, a to ke dni, kdy byla vydána (ex tunc), a trestní stíhání obviněného K. H. bylo podle § 2 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci zastaveno. Jednalo se o tzv. rehabilitaci ze zákona, tedy bez věcného přezkoumávání, přičemž důsledkem tohoto rozhodnutí je, že zrušením výroku o uložení souhrnného trestu ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 T 3/1971 znovu „obživl“ pravomocný výrok o trestu obviněného K. H. z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 10. 1969, sp. zn. 1 Ta 10/1969.

Ministr spravedlnosti České republiky podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. H. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., v tehdy účinném znění a v ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného K. H.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že závěr Okresního soudu v Jičíně jako soudu prvního stupně v předmětné věci, že obviněný K. H. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, je zjevně věcně nesprávný a nemá ani oporu v provedeném dokazování. Krajský soud v Hradci Králové pak nedostál své přezkumné povinnosti a nesprávně odvolání obviněného K. H. jako nedůvodné zamítl.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. H. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.

Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky zjistil, že v kinosále v S. bylo dne 14. 2. 1969 tamní odbočkou SČSP pořádáno slavnostní shromáždění při příležitosti 51. výročí založení Sovětské armády, kterého se kromě místních funkcionářů účastnili i důstojníci této armády, která několik měsíců předtím násilně vnikla na území Československa a jejíž útvary zůstaly následně na území Československa dislokovány. Tato událost vedla k protestnímu shromáždění jistého počtu občanů, kteří tak projevovali svůj nesouhlas jak se zmíněnou událostí, tak především s tím, že řada místních veřejných funkcionářů se sovětskou mocí aktivně spolupracovala a dokonce pořádala akci Sovětské armádě na počest. Je nepochybné, že jedním z účastníků, a nikoli účastníkem pasivním, byl i obviněný K. H.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jičíně jako soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný K. H. byl povoláním fotograf, který na výše zmíněné slavnostní shromáždění při příležitosti 51. výročí založení Sovětské armády přinesl a na skleněných dveřích upevnil portrétní fotografii A. D. a reportážní fotografie z tryzny za studenta J. P. a následně nechtěl uposlechnout výzvy k odstranění příslušných fotografií. Posléze zhotovil a u vchodu do kina umístil nápis „Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce a studeného plamene“, který rovněž odmítl odstranit. Nápis byl poté stržen, obviněný K. H. ale vyhotovil nový nápis „Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce“, který se snažil umístit nad vchod do budovy, což se mu nepodařilo, proto ho alespoň ukazoval kolemjdoucím ze štaflí. Toto jeho počínání mělo, dle názoru rozhodujícího soudu, vliv na shromážděné v tom smyslu, že kriticky a posměšně pokřikovali a skandovali různá hesla kritizující a zesměšňující přítomné příslušníky Veřejné bezpečnosti a různé veřejné funkcionáře.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, se trestného činu výtržnictví dopustil ten, kdo se ze zjevné neúcty vůči společnosti dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnictví.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., v tehdy účinném znění, měly orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Měly objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádět v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezavazovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

Podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., v současném i tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, nezamítl-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle ustanovení § 256 tr. ř., v současném i tehdy účinném znění, odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky je v daném případě třeba přisvědčit názoru ministra spravedlnosti uvedenému ve stížnosti pro porušení zákona, že jednání obviněného K. H. nelze vůbec podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění. Výtržnictví bylo ve smyslu tehdy účinného trestního zákona trestným činem, který závažnějším způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, jakož i mravní cítění veřejnosti, kdy výtržnickými projevy měly být zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví, čest a důstojnost lidí, jakož i majetek. Skutková podstata trestného činu výtržnictví v té době navíc předpokládala speciální pohnutku pachatele, a to „zjevnou neúctu vůči společnosti“. Tou bylo třeba rozumět neúctu vůči společensky zažitým zásadám morálky, slušnosti a spravedlnosti.

V případě projednávané trestní věci je však naprosto zjevné, že výlučným smyslem protestního shromáždění občanů (kdy jedním z nich byl i obviněný K. H.) dne 14. 2. 1969 v S. byl projev politického protestu, kde nedocházelo k narušování veřejného klidu a pořádku, ani k žádnému fyzickému napadání osob či ničení majetku. Jak vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný K. H. na zmíněné slavnostní shromáždění pouze přinesl a na skleněných dveřích upevnil portrétní fotografii A. D. a reportážní fotografie z tryzny za studenta J. P. a následně nechtěl uposlechnout výzvy k odstranění příslušných fotografií. Posléze zhotovil a u vchodu do kina umístil nápis „Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce a studeného plamene“, který rovněž odmítl odstranit. Nápis byl poté stržen, obviněný K. H. ale vyhotovil nový nápis „Středisko pro výzkum plíživé kontrarevoluce“, který se snažil umístit nad vchod do budovy, což se mu nepodařilo, proto ho alespoň ukazoval kolemjdoucím ze štaflí. Toto jeho počínání mělo mít údajně vliv na shromážděné v tom smyslu, že kriticky a posměšně pokřikovali a skandovali různá hesla kritizující a zesměšňující přítomné příslušníky Veřejné bezpečnosti a různé veřejné funkcionáře. Rovněž je nutno podotknout, že politický protest skupiny lidí vůči určitému politickému směru nelze považovat za projev zjevné neúcty vůči společnosti, jak vyžadovala skutková podstata trestného činu výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.

Svoboda projevu byla zakotvena i Ústavou Československé republiky, v tehdy účinném znění, kdy podle čl. 28 odst. 1 Ústavy v souladu se zájmy pracujícího lidu byla všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívali jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručovala svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací. Podle čl. 28 odst. 2 Ústavy byly tyto svobody zajištěny tím, že pracujícím a jejich organizacím byly dávány k dispozici vydavatelství a tiskové podniky, veřejné budovy, sály, prostranství, jakož i rozhlas, televize a jiné prostředky.

Pokud tedy obviněný K. H., jako jeden z protestujících občanů, projevil výše zmíněným způsobem svůj nesouhlas se slavnostním shromážděním při příležitosti 51. výročí založení Sovětské armády a obecně vůči tehdejšímu směru politického vývoje ve společnosti, jednal tak v mezích ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a v žádném případě nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění.

Okresní soud v Jičíně jako soud prvního stupně v projednávané věci tedy obviněného K. H. odsoudil za trestný čin výtržnictví v rozporu s trestním zákonem neprávem, přičemž nepostupoval podle shora uvedených zásad pro dokazování a hodnocení důkazů, a Krajský soud v Hradci Králové jako soudu odvolací nedostál své přezkumné povinnosti, když odvolání obviněného K. H. proti odsuzujícímu rozsudku jako nedůvodné zamítl. V důsledku toho došlo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969, a v řízení předcházejícím k porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., v tehdy účinném znění a v ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného K. H.

Nejvyšší soud České republiky proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1969, sp. zn. 1 Tao 64/1969 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř., v tehdy účinném znění, a v ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného K. H., podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 10. 1969, sp. zn. 1 Ta 10/69, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky obviněného K. H. podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. předmětného trestního oznámení, které podle tehdejší zákonné úpravy nahrazovalo obžalobu, zprostil, neboť skutek v něm označený není trestným činem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vydáno: 14. February 2008