JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 39/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. července 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného L. M., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 39 T 21/2005 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 39 T 21/2005 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 314e odst. 1 tr. ř., § 201 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a § 37 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v neprospěch obviněného L. M.

Napadený trestní příkaz s e z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 39 T 21/2005 byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák.

Trestné činnosti se dopustil tím, že ačkoliv byl rozhodnutím Městského úřadu v Černošicích, odborem dopravy pod č. j. D-76/2003-So pravomocně dne 25. 2. 2003 potrestán za řízení motorového vozidla na pozemní komunikaci v obci M. pod vlivem alkoholu, tak dne 25. 2. 2005 v 02.00 hodin byl zadržen v P., na mostě B., při řízení osobního automobilu a orientační dechovou zkouškou na přístroji Dräger bylo opakovaně zjištěno předchozí požití alkoholu, neboť byly naměřeny hodnoty nejprve 0,2 promile alkoholu a později 0,15 promile alkoholu v jeho dechu.

Za to mu byl uložen podle § 201 tr. zák. s použitím § 314a odst. 2 tr. ř. a § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1, 3 tr. zák. trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tří let. Odpor proti tomuto trestnímu příkazu nebyl podán a trestní příkaz nabyl právní moci dne 4. 10. 2005.

Proti citovanému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného L. M.

V jejím odůvodnění poukazuje na podnět obviněného vypracovaný advokátem JUDr. V. K., který směřuje proti soudci Obvodního soudu pro Prahu 7, který trestní příkaz vydal, neboť jím byla porušena Listina základních práv a svobod v čl. 38, když byl obviněný odňat svému zákonnému soudci. V této věci podle § 37 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, je určen soudce z Obvodního soudu pro Prahu 2. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 ale po doručení obžaloby (správně návrhu na potrestání) věc z hlediska příslušnosti ve smyslu § 181 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumala, a proto nedošlo k postupu podle § 186 písm. a) a f) tr. ř. Podle § 314e odst. 1 tr. ř. pak vydala dne 21. 3. 2005 pod sp. zn. 39 T 21/2005 trestní příkaz a protože obviněný L. M. ani státní zástupce proti němu nepodali odpor, nabyl právní moci dne 4. 10. 2005.

Ve stížnosti pro porušení zákona se dále konstatuje, že naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. ve zkráceném řízení nebylo prokázáno. Dechovou zkouškou provedenou dne 25. 2. 2005 v 1.37 hod. bylo naměřeno 0,20 promile alkoholu v dechu. Provedená lékařská vyšetření neprokázala požití alkoholu. První bylo provedeno dne 25. 2. 2005 ve 2.45 hod., avšak obviněný L. M. odmítl jak lékařské vyšetření, tak i odběr krve a moči, a druhé vyšetření z téhož dne v 5.45 hod. již žádný projev ovlivnění nevykazuje.

Stav vylučující způsobilost obviněného L. M. byl dovozován výlučně z provedení dechové zkoušky, která je doložena na č. l. 11 a dále úředním záznamem zakročujících policistů (č. l. 2), v němž se uvádí, že z vozidla byl cítit alkohol a řidič uvedl, že vypil jedno pivo. Z těchto důkazů ovšem rozhodně nelze dovodit naplnění zákonného znaku stavu vylučujícího způsobilost. V jednání obviněného L. M. proto byla naplněna pouze skutková podstata přestupku podle § 30 odst. 1 písm. g), příp. h) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, v platném znění a nikoliv trestného činu.

Z uvedeného je podle stěžovatele patrno, že ke spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. nedošlo a shromážděné důkazy nebyly hodnoceny podle § 2 odst. 6 tr. ř. Navíc trestní příkaz byl vydán nepříslušným soudcem a tím došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného L. M.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 39 T 21/2005 byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 a § 18 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 37 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve vztahu k ustanovení § 201 písm. b) tr. zák. v neprospěch obviněného L. M. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby byl napadený trestní příkaz zrušen, a to včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud touto změnou pozbydou svého podkladu. Poté pak, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1, příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.

V prvé řadě pokud jde o námitku, že obviněný byl odňat svému zákonnému soudci, lze prohlásit, že v konkrétním případě Obvodní soud pro Prahu 7 skutečně nebyl soudem příslušným k projednání předmětného návrhu na potrestání. Tento návrh byl pod sp. zn. 1 Zk 15/2005 dne 9. 3. 2005 podán státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 u obvodního soudu tamtéž.

Podle § 18 odst. 1 tr. ř. sice obecně platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, ale pro území hlavního města Prahy činí zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve svém ustanovení § 37 výjimku. Z jeho znění vyplývá, že k řízení v trestních věcech proti pachatelům trestných činů spáchaných porušením právních předpisů silničního, železničního, leteckého a plavebního provozu a provozu podzemní dráhy, včetně trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 trestního zákona, v nichž by jinak byly příslušné podle zákona o trestním řízení soudním obvodní soudy v hlavním městě Praze, je příslušný Obvodní soud pro Prahu 2.

Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 tudíž po podání návrhu na potrestání ve věci obviněného L. M. měla bez dalšího postupovat podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s ustanovením § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti Městskému soudu v Praze, s ohledem na to, že příslušným by měl být Obvodní soud pro Prahu 2 a nikoli Obvodní soud pro Prahu 7.

Protože tak samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 neučinila a namísto toho ve věci vydala meritorní rozhodnutí (trestní příkaz), které nabylo právní moci, lze dát stěžovateli za pravdu, že věc rozhodoval místně nepříslušný soud (soudce) a obviněný tak byl ve svém důsledku odňat svému zákonnému soudci (viz čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Současně je ale třeba zdůraznit, že pouze tento důvod by Nejvyšší soud nevedl ke zrušení napadeného trestního příkazu. Důvodem k takovému postupu se stalo až další pochybení, kterého se Obvodní soud pro Prahu 7 dopustil a na něž rovněž poukázala podaná stížnost pro porušení zákona.

Obviněný L. M. byl odsouzen za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006). Podle tohoto zákonného ustanovení mohl být uznán vinným ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, ačkoliv byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky v posledních dvou letech postižen.

Stěžejní námitkou stěžovatele je, že v případě obviněného L. M. nebylo opatřenými důkazy dostatečně prokázáno naplnění zákonného znaku trestného činu, a to stavu vylučujícího způsobilost.

S takto prezentovanou námitkou se Nejvyšší soud musel ztotožnit. Z obsahu předloženého spisu totiž vyplývá pouze to, že dne 25. 2. 2005 v 01.30 hod. prováděla hlídka policie (bližší složení viz úřední záznam na č. l. 2) hlídkovou činnost. Přitom si povšimla vozidla Ford Fiesta, které odjíždělo od klubu C. a po spatření služebního vozidla policie řidič vozidla Ford toto vozidlo okamžitě otočil a ujížděl k ulici A. Hlídka se za vozidlem Ford vydala a zastavila jej na mostě B. Vzápětí řidiče, v němž byl zjištěn L. M., vyzvala k orientační dechové zkoušce na alkohol. Přístrojem Dräger byla naměřena hodnota 0,20 promile alkoholu v dechu řidiče. Tento údaj koresponduje záznamu o dechové zkoušce z 25. 2. 2005; 01,37 hod. (viz č. l. 11 spisu). Řidič s naměřenou hodnotou souhlasil s tím, že před jízdou v klubu C. vypil jedno pivo. Řidič po převezení na lékařské vyšetření spojené s odběrem krve (moči) toto odmítl. V úředním záznamu se pak ještě uvádí, že na protialkoholní stanici byla znovu provedena dechová zkouška na přístroji Dräger a naměřená hodnota byla 0,15 promile. Tento údaj již nebyl žádným dalším důkazem potvrzován, stejně jako prohlášení řidiče, že před jízdou vypil jedno pivo, jelikož se jej na to při výslechu (viz protokol na č. l. 8 – 10 spisu) nikdo z přítomných policistů ani nezeptal. Z protokolů o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem vyplněných dne 25. 2. 2005 v 02.45 hod. a poté v 05.45 hod. na Protialkoholní záchytné stanici F. N. B., P. lze zjistit, že v prvém případě se L. M. vyšetření odmítl podrobit, ve druhém případě pak známky požití alkoholu nejevil.

Na tomto místě je třeba zdůraznit, že stav vylučující způsobilost (v daném případě k řízení motorového vozidla) je třeba vždy zjišťovat a dokazovat. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Není však vyloučeno, aby reálná možnost vzniku poruchy zájmů chráněných § 201 tr. zák. nastala i tehdy, kdy hladina alkoholu v krvi řidiče je nižší než 1,00 g/kg. V takových případech je však vždy nutno prokázat, že jeho schopnost k řízení byla skutečně snížena v rozsahu, jaký citované zákonné ustanovení předpokládá. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a o snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, příslušníků policie a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného i způsobu jeho jízdy.

Jak bylo již výše naznačeno, z žádného z opatřených důkazů není zřejmé, že by se obviněný L. M. v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu, který by vylučoval jeho způsobilost k této činnosti. Je sice zřejmé, že předmětné motorové vozidlo řídil po požití alkoholických nápojů, ale bezprostředně po zastavení hlídkou policie v rámci prováděné kontroly při dechové zkoušce dosáhla hladina alkoholu v jeho dechu 0,2 promile. Při absenci jiných důkazů, které by nasvědčovaly, že i při takto nízké hladině alkoholu obviněný např. způsobem své jízdy, případně svým následným chováním, dostatečně prokazoval svoji nezpůsobilost řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou, nebylo souladné se zákonem učinit závěr o jeho vině předmětným trestným činem podle § 201 písm. b) tr. zák. Na tom nemohlo nic změnit ani potvrzené zjištění, že obviněný byl v posledních dvou letech za obdobné jednání postižen v přestupkovém řízení, neboť oba zmíněné formální znaky trestného činu musely být naplněny současně. Pokud tomu tak nebylo, zvolený postup byl v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege.

Zároveň je třeba konstatovat, že Obvodní soud pro Prahu 7 též při svém postupu nerespektoval ustanovení § 2 odst. 5, 6 a § 314e odst. 1 tr. ř., když opatřené důkazy a jejich zhodnocení neumožňovaly jednak učinit předmětná skutková zjištění a současně tím vylučovaly vydání trestního příkazu bez projednání věci v hlavním líčení.

Na základě výše uvedených zjištění Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2005 sp. zn. 39 T 21/2005 a v řízení předcházejícím byl v neprospěch obviněného L. M. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6; § 314e odst. 1 tr. ř., § 201 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) a § 37 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tento soud sám zváží, zda je třeba ve věci nařídit hlavní líčení a provést potřebné důkazy ke zjištění, zda se obviněný dopustil trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006), nebo pouhého přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. g), případně h) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, či zda shromážděné důkazy bez dalšího umožňují vyslovit závěr, že se o uvedený tresný čin nejedná a trestní síthání obviněného pro předmětný skutek zastaví ve smyslu § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a na něj navazujících ustanovení § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., když postoupení věci k projednání případného přestupku je pro jeho promlčení vyloučeno (viz § 20 zákona o přestupcích).

Obvodní soud pro Prahu 2 musí mít zároveň na paměti, že podle § 273 tr. ř. v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v jeho neprospěch. Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je pak obvodní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést nařízené procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec

Vydáno: 16. July 2008