JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 31/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců Prof. JUDr. P. Š., Ph.D. a JUDr. D. N. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. M., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 1986, sp. zn. 5 T 107/1986, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 1986, sp. zn. 5 T 107/1986 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného P. M.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný P. M. z p r o š ť u j e obžaloby bývalého vojenského obvodového prokurátora Litoměřice ze dne 10. 4. 1986, sp. zn. 5 OPv 81/86, pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 3. 1986 nenastoupil na základě povolávacího rozkazu, který obdržel dne 14. 2. 1986, na vojenské cvičení k v. ú. H. a neučinil tak ani do 24 hodin od termínu stanoveného v povolávacím rozkazu, povolávací rozkaz 17. 2. 1986 na OVS Ch. odevzdal a prohlásil, že cvičení nevykoná z důvodu své víry, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák.

Odůvodnění:

Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 1986, sp. zn. 5 T 107/1986, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 3. 1986 nenastoupil na základě povolávacího rozkazu, který obdržel dne 14. 2. 1986, na vojenské cvičení k vojenskému útvaru H. a neučinil tak ani do 24 hodin od termínu stanoveného v povolávacím rozkazu, povolávací rozkaz 17. 2. 1986 na OVS Ch. odevzdal a prohlásil, že cvičení z důvodu své víry nevykoná, za což byl podle § 269 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. V odůvodnění rozsudku rozhodující soud zejména uvedl, že obviněný se ke spáchaní uvedené trestné činnosti doznal s poukazem na příslušnost k víře S. J. Společenská nebezpečnost jednání obviněného byla shledána v tom, že porušil brannou povinnost jako jednu ze základních povinností občana na úseku obrany státu. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 23. 4. 1986.

Následně usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 26. 2. 1987, sp. zn. Pp 134/1986, byl obviněný P. M. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby v trvání dvou let a usnesením téhož soudu ze dne 15. 12. 1988 bylo rozhodnuto, že obviněný P. M. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 a byl mu prominut zbytek trestu odnětí svobody (v trvání 6 měsíců a 24 dnů), a to s účinkem, že se ve zkušební době osvědčil ve smyslu § 64 odst. 1 tr. zák. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 12. 1988.

Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 1986, sp. zn. 5 T 107/1986, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., a to i z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Litoměřicích danou věc zcela nedostatečně a nesprávně právně posoudil, neboť obviněný odmítl nastoupit vojenské cvičení z důvodu svědomí a náboženského vyznání, avšak neexistovala žádná zákonná možnost (i když Ústava ČSSR svobodu svědomí a vyznání formálně zaručovala) výkonu vojenské služby alternativní formou, tj. beze zbraně. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Co se týče otázky přípustnosti stížnosti pro porušení zákona, uplatní se v daném případě podle názoru stěžovatele ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 1986, sp. zn. 5 T 107/1986, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

Ustanovení § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci stanoví, že i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1.

Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky lze ze znění § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci („i v jiných věcech…“) jednoznačně dovodit, že toto ustanovení se vztahuje jak na trestné činy, které nejsou vyjmenovány v zákoně o soudní rehabilitaci, tak i na trestné činy, na které se tento zákon vztahuje. U posléze uvedených trestných činů ovšem pouze v případě, pokud k dosažení účelu zákona o soudní rehabilitaci nedošlo postupem předpokládaným v oddíle třetím tohoto zákona. Z uvedeného vyplývá, že i ve věcech týkajících se pravomocných soudních rozhodnutí vyhlášených v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 o trestných činech uvedených v oddíle třetím tohoto zákona, v nichž se např. vůbec nekonalo přezkumné řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci, lze s poukazem na ustanovení § 30 odst. 2 cit. zákona podat stížnost pro porušení zákona, a pokud jsou zde důvody uvedené v § 1 cit. zákona, je příslušný orgán (tj. ministr spravedlnosti) povinen tak učinit a v takovém případě podání stížnosti pro porušení zákona nebrání ani ustanovení § 266 odst.1 tr. ř. Jestliže se postup podle § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci uplatní u trestných činů, které nejsou vyjmenovány v citovaném zákoně, tak tím spíše tento závěr platí ohledně trestných činů uvedených v oddíle třetím zákona o soudní rehabilitaci, u nichž ke zrušení soudního rozhodnutí nedošlo v přezkumném řízení. Tento závěr Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit proto, že právě trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, je vyjmenován v třetím oddíle (§ 4 písm. e)) zákona o soudní rehabilitaci.

Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný P. M. nenastoupil výkon vojenského cvičení ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v řádně doručeném povolávacím rozkazu, a to výlučně z toho důvodu, že mu to nedovoluje jeho svědomí příslušníka sekty s. J. V tomto směru lze poukázat na neměnné výpovědi obviněného učiněné jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto výpovědí obviněného a dalších důkazů objektivní povahy bývalý Vojenský obvodový soud dospěl k závěru, že obviněný odmítl nastoupit vojenské cvičení z důvodu svědomí a náboženského vyznání, což vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkový závěr rozhodujícího soudu, podle něhož obviněný P. M. konal v úmyslu trvale se vyhnout výkonu vojenského cvičení je správný a má oporu jak v provedeném dokazování, tak i v samotném doznání obviněného.

V posuzované věci bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný odmítl nastoupit výkon vojenského cvičení jen z toho důvodu, že výkon vojenského cvičení byl v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Bývalý Vojenský obvodový soud však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999.

Obviněný svým jednáním pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Zde je třeba připomenout, že čl. 32 odst. 1 Ústavy ČSSR z roku 1960 (zák. č. 100/1960 Sb.), zaručoval občanům svobodu vyznání. V čl. 32 odst. 2 pak bylo uvedeno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odmítal plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této, Ústavou garantované, svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší ČSSR právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.

Na základě výše specifikovaných skutečností tedy Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 23. 4. 1986, sp. zn. 5 T 107/1986 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, a to v neprospěch obviněného P. M. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud České republiky nemá pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud České republiky tak, že obviněného P. M. pro příslušný skutek (blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku), v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 1999, obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vydáno: 26. June 2008