JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 3/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 27. ledna 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných 1) M. H. a 2) K. B., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 T 72/99, a podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 T 72/99, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod v neprospěch obviněných M. H. a K. B.

Napadený rozsudek s e z r u š u j e v části týkající se obviněných M. H. a K. B. v celém rozsahu.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 T 72/99, byli obvinění K. B., M. H., F. L. a P. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že všichni obžalovaní dne 10. 6. 1997 kolem 14.00 hodin v A. G. a spol. G. v P. –K., B. ul., po předchozí vzájemné dohodě získali neoprávněně do svého držení od tohoto jmenovaného A. osobní automobil Chrysler Plymouth Voyager, v hodnotě 191.500,- Kč, a to poté, co obžalovaný K. B. předložil příslušnému pracovníkovi tohoto autobazaru občanský průkaz a prokázal se jako majitel uvedeného vozidla, ačkoliv byl pouze formálním majitelem uvedeným v osvědčení o technické způsobilosti tohoto vozidla a v kupní smlouvě, s tím však, že faktickým majitelem vozidla byl P. F., trvale bytem F. n. M., Spolková republika Německo, který na základě plné moci ze dne 28. 2. 1997 zmocnil svého známého P. M. k tomu, aby tento vyzvedl předmětný automobil z A. v S., okres P., což se také dne 1. 3. 1997 stalo a odňal jej zcela z dispozice obžalovaného K. B. a ostatních obžalovaných a umístil v některém z autobazarů na území hlavního města Prahy a zajistil jeho případný následný prodej; poté, co obžalovaní takovýmto způsobem neoprávněně vylákali uvedený osobní automobil na pracovníkovi A. A. G. a spol. G., tento následně dne 12. 6. 1997 v K. H., okres P., dali do zástavy Ing. P. N. s tím, že jim byla vyplacena oproti této zástavě částka ve výši 170.000,- Kč, kterou si všichni obžalovaní rozdělili pro svoji potřebu.

Obviněnému K. B. byl v sazbě § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

Obviněnému M. H. byl v sazbě § 250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 10.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli všichni obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozenému P. F., trvale bytem F. n. M., W. S., SRN, částku ve výši 191.500,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. F. odkázán s zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněnému K. B. byl citovaný rozsudek doručen dne 25. 6. 1999, obviněnému M. H. dne 17. 6. 1999. Uvedený rozsudek nabyl právní moci ohledně obviněného K. B. dne 8. 7. 1999 a ohledně obviněného M. H. dne 26. 6. 1999.

Proti citovanému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných M. H. a K. B. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch těchto obviněných porušen v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. f) a § 314e odst. 5 tr. ř. a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti na skutečnost, že Okresní soud v Příbrami pravomocně rozhodl o skutku ze dne 10. 6. 1997 ohledně obviněných M. H. a K. B. již trestním příkazem ze dne 21. 4. 1999 pod sp. zn. 2 T 72/99. Okresní soud v Příbrami nařídil na základě odporu, který podali pouze spoluobvinění F. L. a P. K., hlavní líčení. Rozsudkem ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 T 72/99, samosoudce okresního soudu ve věci znovu rozhodl, a to i ohledně již pravomocně odsouzených M. H. a K. B. Tím podle ministra spravedlnosti došlo k porušení zásady ne bis in idem zakotvené v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněných M. H. a K. B. v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných M. H. a K. B., včetně všech dalších rozhodnutí, na zrušenou část rozsudku obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž vzhledem k tomu, že stížností pro porušení zákona byla napadena část rozhodnutí týkající se jen některých z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumal Nejvyšší soud podle § 267 odst. 5 tr. ř. uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týkala obviněných M. H. a K. B., a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nikdo nemůže být trestně stíhán opětovně za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.

Podle § 250 odst. 1 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení se zvyšuje základní trestní sazba pokud někdo činem uvedeným v odstavci 1 způsobí škodu nikoli malou.

Z trestního spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 2 T 72/99, Nejvyšší soud zjistil, že dne 14. 4. 1999 byla na obviněné K. B., M. H., F. L. a P. K. podána obžaloba státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Příbrami pro trestný čin zpronevěry spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. u prvních tří obviněných, u obviněného K. pro návod k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. b) a § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Samosoudce Okresního soudu v Příbrami vydal ve věci dne 21. 4. 1999 trestní příkaz pod sp. zn. 2 T 72/99, jímž při shodné skutkové větě užil jiné právní kvalifikace činu, když jednání všech obviněných kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obviněným K. B. a M. H. byly uloženy tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, a to K. B. v trvání jedenácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu na dvaceti čtyř měsíců, M. H. trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dvacet šest měsíců. Obviněnému B. byl uložen také trest peněžitý ve výměře deseti tisíc korun spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, obviněnému H. stejný trest ve výměře patnáct tisíc korun spolu s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.

Tento trestní příkaz byl doručen obviněnému K. B. dne 26. 4. 1999, M. H. dne 27. 4. 1999, F. L. dne 26. 4. 1999 a P. K. dne 30. 4. 1999. Obvinění F. L. a P. K. podali proti tomuto trestnímu příkazu dne 4. 5. 1999, tedy v zákonem stanovené lhůtě, odpor. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, obviněný M. H., obviněný K. B. ani žádná jiná z oprávněných osob odpor proti citovanému trestnímu příkazu nepodali.

Trestní příkaz tedy ve vztahu k obviněnému M. H. nabyl právní moci dne 6. 5. 1999, ve vztahu ke K. B. dne 5. 5. 1999.

Samosoudce Okresního soudu v Příbrami z podnětu podaných odporů nařídil ve věci hlavní líčení, k němuž však jako obviněné předvolal i K. B. a M. H., u nichž již byl trestní příkaz pravomocný, což zjevně přehlédl, a ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 1999 sp. zn. 2 T 72/99, o žalovaném skutku nejen ve vztahu k obviněným L. a K., ale opětovně i pokud jde o obviněné M. H. a K. B.

Trestní příkaz má podle ustanovení § 314e odst. 5 tr. ř. povahu odsuzujícího rozsudku. Tím se mimo jiné rozumí v případě nabytí právní moci vytvoření překážky věci rozsouzené podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Pravomocný trestní příkaz je stejně jako pravomocný rozsudek odsouzením nezměnitelným, závazným a vykonatelným. Změny tohoto rozhodnutí lze dosáhnout pouze cestou mimořádného opravného prostředku.

Vzhledem k tomu, že věc obviněných M. H. a K. B. skončila pravomocným odsouzením, a to trestním příkazem ze dne 21. 4. 1999 sp. zn. 2 T 72/99, byli tito obvinění odsouzeni dvakrát za stejný trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustili skutkem popsaným ve výroku trestního příkazu, pokud pro týž byli pravomocně odsouzeni i rozsudkem téhož soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 T 72/99. Tím došlo k porušení zákona v ustanovení § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a také čl. 40 odst. 5 Listiny Základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.), v němž je vyjádřena zásada, že nikdo nesmí být dvakrát trestně stíhán za to, za co již byl pravomocně odsouzen či zproštěn (ne bis in idem). Nejvyšší soud při stanovení rozsahu porušení zákona a citace příslušných zákonných ustanovení nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby bylo vysloveno porušení zákona v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Procesním důsledkem tohoto právního závěru by nutně muselo být zastavení trestního stíhání (viz citace návětí § 11 odst. 1 tr. ř. – trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno), přičemž by tak došlo nejen k zastavení trestního stíhání pro skutek specifikovaný v napadeném rozsudku, ale i pro skutek uvedený v trestním příkazu.

Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených zjištění vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 2 T 72/99, a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněných M. H. a K. B. porušen zákon v ustanovení v ustanovení § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Poté vzhledem k ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněným M. H. a K. B. v celém rozsahu, včetně všech dalších rozhodnutí, na zrušené části rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

Vydáno: 27. January 2005