JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 20/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy JUDr. J. P. a soudců JUDr. F. H. a JUDr. B. R. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Mgr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. v neprospěch obviněného Mgr. J. Š.

Napadené usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp. zn. 5 T 195/1978.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému státnímu zástupci v Brně s e p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp.zn. 5 T 195/1978, byl obviněný Mgr. J. Š. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 31. 5. 1978 kolem 15.30 hod. ve svém bytě v B. na V. ulici při domovní prohlídce, která byla konána na základě usnesení vyšetřovatele KS SNB Brno, napadl příslušníka SNB por. M. B. tak, že jej srazil na postel a udeřil rukou do obličeje. Za výše uvedené jednání byl obviněnému Mgr. J. Š. uložen podle § 155 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr.zák. byl pro výkon trestu zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp.zn. 5 T 195/1978, podali obviněný Mgr. J. Š., jeho manželka PhDr. M. Š. i městský prokurátor v zákonné lhůtě odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978, byla uvedená odvolání městského prokurátora, obviněného Mgr. J. Š. a jeho manželky PhDr. M. Š. podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Mgr. J. Š. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 256 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 6 a § 254 odst. 1 tr. ř. a § 3 odst. 2, odst. 4, § 23 odst. 1, § 31 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud České republiky následně usnesením ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodněním svého rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky uvedl, že napadenému rozhodnutí bylo stížností pro porušení zákona především vytýkáno, že v daném případě soudy obou stupňů neposuzovaly věc zcela vyčerpávajícím způsobem v intencích zákonných ustanovení. Zejména v rámci hodnocení stupně nebezpečnosti jednání obviněného Mgr. J. Š. pro společnost nebylo dle názoru ministra spravedlnosti důsledně vzato v úvahu, že domovní prohlídka byla prováděna ve vypjaté atmosféře se silným emotivním nábojem, která vyústila v jednání obviněného, které lze označit za zkratové. Motivace tohoto jednání obviněného byla podle stěžovatele dána především obavou obviněného o manželku a syna, když se domníval, že jsou bezprostředně ohroženi. Uvedené okolnosti měly být soudem vzaty v úvahu při posuzování věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Podle názoru stěžovatele byly proto v tomto případě sice naplněny po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak absentují zde znaky materiální stránky trestného činu, a jednání obviněného tedy nemělo být kvalifikováno jako trestný čin. Další pochybení soudu prvního stupně je podle stížnosti pro porušení zákona nutno spatřovat ve výroku o trestu, konkrétně v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud soud dospěl v otázce posuzování viny k závěru, že byl trestný čin spáchán, měl volit postup podle ustanovení § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a volit uložení podmíněného trestu či jiného, který by nebyl spojen s přímým výkonem trestu, neboť uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost i k poměrům pachatele. Odvolacímu soudu pak ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona vytkl, že nedostál svým přezkumným povinnostem uloženým mu v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a vyjádřil souhlasné stanovisko s rozhodnutím městského soudu jako soudu prvního stupně ve věci.

Nejvyšší soud České republiky se však s názorem ministra spravedlnosti uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona v dané věci neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nelze vytknout žádné vady týkající se podstaty věci, neboť skutkové závěry byly dovozeny z výsledků dokazování a z provedených důkazů rozhodující soud správně zjistil, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. K otázce naplnění materiálního znaku trestného činu Nejvyšší soud České republiky zdůraznil, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný s tím, že skutečnosti, z nichž ministr spravedlnosti České republiky dovozuje jen nepatrný stupeň nebezpečnosti předmětného činu pro společnost (rozrušení obviněného, zranění nepatrného rázu způsobené poškozenému) nejsou natolik výjimečné a nemohou v daném případě způsobit, že by tento trestný čin nedosahoval ani dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost podle § 155 odst. 1 tr. zák. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky připadala vzhledem k okolnostem posuzovaného případu (útok pěstí na hlavu, v pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno) v úvahu i možnost právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 8 odst. 1, § 155 odst. 2 tr. zák. K otázce uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody Nevyšší soud České republiky uvedl, že při aplikaci obecných zásad na konkrétní trestní věc musí být spolu s okolnostmi, které charakterizují osobu pachatele, hodnoceny i ostatní okolnosti, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména též povaha a rozsah zaviněných následků a vždy musí být uváženy i momenty, které ovlivňují požadavek ochrany společnosti a občanů před pácháním posuzované trestné činnosti. Při rozhodování o trestu v rámci hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost je nutno zvažovat na jedné straně okolnosti zjištěné o osobě obviněného, na straně druhé způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jakož i pohnutku obviněného. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také městský soud náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Mgr. J. Š. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti a bezprostřednosti. Rovněž při ukládání trestu vycházel soud prvního stupně z účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. a z obecných zásad pro ukládání trestů podle § 31 odst. 1 tr. zák. Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v dolní třetině zákonné trestní sazby, což odpovídá danému stupni nebezpečnosti činu pro společnost, soud při rozhodování o trestu náležitě zvážil i osobní a rodinné poměry obviněného a rovněž zdůvodnil, proč okolnosti případu nepřipouští podmíněný odklad výkonu trestu dle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky se tedy v posuzovaném případě nejednalo ani o zřejmý nepoměr ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani o zřejmý nepoměr k poměrům pachatele. Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud České republiky respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle, v souladu se svým vnitřním přesvědčením, vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud České republiky dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon. V závěru svého rozhodnutí Nejvyšší soud České republiky dodal, že usnesení o nařízení domovní prohlídky bylo opatřeno souhlasem Generální prokuratury ČSSR (č.l. 28 spisu), dále že z protokolu o seznámení obviněného s výsledky vyšetřování (č.l. 41 spisu) vyplývá, že obviněný byl dne 19. 7. 1978 seznámen s trestním spisem, což potvrdil svým podpisem. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že v projednávané trestní věci obviněného Mgr. J. Š. nebyl porušen zákon.

Obviněný Mgr. J. Š. podal dne 30. 8. 2007 u Ústavního soudu České republiky ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, neboť měl za to, že uvedeným rozhodnutím Nejvyšší soud České republiky porušil jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Obviněný v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud České republiky nedostál své přezkumné povinnosti podle ustanovení § 267 odst. 3 tr. ř., a to v několika aspektech. Jednak dostatečně nepřezkoumal ze všech hledisek námitku nedostatku materiálního znaku podle § 3 odst. 2 tr. zák. pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 tr. zák., obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, tedy mj. i z hlediska okolností, za kterých byl čin spáchán, neboť obviněný má za to, že se jednalo o kauzu politickou, a dále Nejvyšší soud České republiky nevzal v úvahu, že soudy obou stupňů pochybily, pokud dovozovaly, že v rámci domovní prohlídky nemusí být osoba vyzvána k dobrovolnému vydání věcí a současně poučena o následcích v případě jejich nevydání (což vyplývá z ustanovení § 82 tr. ř., v tehdy účinném znění). Rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že lékařská zpráva prokazovala udeření příslušníka SNB do obličeje, nemůže dle obviněného obstát, neboť otřes mozku prvního stupně byl diagnostikován pouze na základě subjektivních údajů poškozeného, který vyhledal lékařské ošetření až druhý den po incidentu. Posledním aspektem, v němž dle obviněného Nejvyšší soud České republiky porušil jeho právo na spravedlivý proces, byla skutečnost, že neuznal za důvodnou námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Mgr. J. Š. nálezem ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, tak, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, bylo porušeno základní právo stěžovatele (obviněného), garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto toto rozhodnutí zrušil. V odůvodnění Ústavní soud České republiky uvedl následující.

Ústavní soud si opatřil veřejně dostupný dokument Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – D., P.: Č. c. e. v agenturním rozpracování StB, ÚDV 2004, z něhož zjistil, že Č. c. e. byla největší protestantskou církví na území tehdejší České socialistické republiky a státní bezpečnost ji řadila mezi tzv. nejreakčnější a nejnebezpečnější církve. Z uvedeného dokumentu vyplývá, že ze všech směrů, které existovaly v ČCE, je stoupencem, nositelem a propagátorem nepřátelských postojů vůči státu seskupení duchovních a laiků, tzv. Nová orientace (NO) a za nejaktivnější a „nejreakčnější“ aktéry v Nové orientaci považovala Státní bezpečnost mj. i obviněného Mgr. J. Š. Počátkem 70. let byla realizována rozkladná opatření včetně represe vůči čelným představitelům NO, tedy i vůči Mgr. J. Š., který měl být dle doporučení analytického odboru II. správy Federálního ministerstva vnitra vzat do vazby a obviněn z trestného činu podle § 100 tr. zák. pro rozšiřování ilegální tiskoviny „Fakta, připomínky, události“. Ze „Zprávy o činnosti a plnění plánu práce S-StB Brno za rok 1973“ Ústavní soud České republiky zjistil, že opoziční stanoviska vůči režimu zastával mj. i stěžovatel J. Š., farář bez státního souhlasu (akce IDEOLOG). V této akci mělo být všemi dostupnými prostředky znemožněno v pokračování činnosti J. Š. Státní bezpečnost považovala J. Š. za jednoho z nejaktivnějších představitelů NO, kteří podepsali Chartu 77. Dle plánu činnosti a hlavních úkolů S-StB Brno na rok 1978 došlo v roce 1978 k předmětnému odsouzení J. Š. k trestu odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně.

Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že pokud státní správa v pojetí formálního právního státu byla přísně vázána na zákon ve formálním smyslu, vyznačuje se materiální ústavní stát svým přitakáním nadpozitivním hodnotám (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR) jako jsou lidská důstojnost, svoboda, spravedlnost, které představují podstatné náležitosti demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva. Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena jako jedno ze základních práv každého občana v ústavním pořádku České republiky a je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle, anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.

Ústavní soud současně podotkl, že rozhodujícím soudem byl přímo vyslechnut pouze obviněný, svědkyně M. L. (pracovnice ONV Brno 5, kterou přivezli příslušníci SNB), svědek J. D. (příslušník SNB) a svědek M. B. (příslušník KS SNB Brno). Ostatní svědecké výpovědi byly pouze čteny, a to včetně těch, které stvrzovaly verzi obviněného. Obviněný se tak ocitl v nepříznivé procesní situaci, i když pro čtení svědeckých výpovědí byly vytvořeny formálně zákonné podmínky. Dále Ústavní soud upozorňuje na skutečnost, že k hlavnímu líčení došlo poté, kdy v přípravném řízení shromážděné důkazy vyhodnotil nalézací soud jako nedostatečné pro projednání trestní věci a tuto věc prokurátorovi vrátil k došetření. Odvolací soud však následně ve svém zrušujícím rozhodnutí akceptoval okolnost, že ve věci byli slyšeni svědci ještě předtím, než si obviněný zvolil obhájce a ten proto nemohl být přítomen jejich výslechu a rovněž odvolací soud považoval za nepodstatné, kdy a proč byl obviněný vlastně zadržen. Tím de facto souhlasil se vším, co státní moc do té doby proti obviněnému podnikla, zejména že bylo již v lednu 1977 zahájeno proti obviněnému trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky, aniž by obviněnému bylo sděleno obvinění. Odvolací soud potvrdil jako správný i postup, kdy v rámci trestního stíhání obviněného pro trestný čin podvracení republiky byla dne 31. 5. 1978 (tedy až cca 1,5 roku po zahájení trestního stíhání) nařízena domovní prohlídka, aniž by byl předtím obviněný k věci vyslechnut a aniž by mu byly dopředu sděleny důvody konání domovní prohlídky, nebylo mu rovněž ani sděleno, jaké materiály a písemnosti mu mají být odňaty a nebyla ani objasňována zákonnost povolení domovní prohlídky. Dle názoru ústavního soudu z rozhodnutí odvolacího soudu byl zcela zřejmý sice přímo nevyslovený, avšak naprosto zjevný názor odvolacího soudu na danou věc.

Ústavní soud České republiky proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud České republiky pochybil, když se při svém rozhodování ve věci spokojil pouze s příslušným trestním spisem a vyjádřením státního zástupce a obviněného a neobjasnil věc v širším kontextu, který není možné hledat jen v původním trestním spisu, ale též z údajů z veřejných zdrojů. Z tohoto širšího kontextu vyplývá, že ve skutečnosti byl ze strany StB hledán jakýkoli důvod pro omezení osobní svobody obviněného za účelem znemožnit mu další činnost v ČCE, kdy tento účel představoval útok na lidskou důstojnost obviněného.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak Nejvyššímu soudu České republiky, který je podle ustanovení § 314h odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud České republiky, nezbývá, než rozhodnout podle § 268 odst. 2 tr. ř. tak, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 1978, sp. zn. 6 To 353/1978 a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 254 odst. 1 a § 256 tr. ř. v neprospěch obviněného Mgr. J. Š.

Nejvyšší soud České republiky dále podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 1978, sp. zn. 5 T 195/1978, zrušil včetně všech dalších rozhodnutí, která na tato rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. bylo městskému státnímu zástupci v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, jak ostatně navrhla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství spolu s obhájcem obviněného, a to v intencích nálezu Ústavního soudu České republiky. Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám rozhodnout podle § 271 odst. 1 tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí, jak konstatoval Ústavní soud, nebyl správně zjištěn skutkový stav. Zejména bude nutné vyžádat si trestní spis ohledně trestního stíhání obviněného pro trestný čin podvracení republiky spolu s dokumentem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – D., P.: Č. c. e. v agenturním rozpracování StB, ÚDV 2004 a posoudit tak projednávanou trestní věc ve výše zmíněném širším kontextu. Dále bude třeba v intencích nálezu Ústavního soudu posoudit zákonnost domovní prohlídky, zahájení trestního stíhání a sdělení obvinění. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že podle ustanovení § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána (tj. městský státní zástupce v Brně), vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Nezbytné bude zabývat se i amnestijním rozhodnutím prezidenta republiky z 1. 1. 1990. Podle ustanovení § 273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného Mgr. J. Š., a tedy ani k uložení přísnějšího trestu, neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. J. P.

Vydáno: 24. April 2008