JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 18/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. května 2008 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. B., proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 314e odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. B.

Napadený trestní příkaz se v části týkající se obviněného Z. B. z r u š u j e .

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 10 s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 trestním příkazem ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 uznal obviněné D. H. a Z. B. vinnými ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Tohoto trestného činu se obvinění D. H. a Z. B. dopustili tím, že po předchozí společné dohodě od přesně nezjištěné doby do 30. 4. 2005 D. H. v P., R., v sídle společnosti A. B., s. r. o., kde pracoval jako skladník, odcizil litá kola na osobní automobily, a to 4 ks litých kol zn. Aez Ultra velikosti 17 v hodnotě 33.796,- Kč, 4 ks litých kol zn. Aez Icon 5 velikosti 15 v hodnotě 15.946,- Kč a 4 ks litých kol zn. Dotz Zandvoort velikosti 16 v hodnotě 18.516,40 Kč, následně tyto předal Z. B., který tato odcizená kola uschoval, a potom je D. H. prodal buď sám, nebo prostřednictvím Z. B., přičemž tímto svým jednáním způsobili poškozené společnosti A. B., s. r. o., se sídlem P., R., celkovou škodu ve výši 62.258,40 Kč. Za toto jednání byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku.

Trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 byl obhájci obviněného Z. B. advokátu JUDr. P. K., AK H., P., doručen prostřednictvím pošty dne 20. 7. 2006 a obviněnému Z. B. na adresu A., P., dne 21. 7. 2006. Následně Obvodní soud pro Prahu 10 vyznačil na tento trestní příkaz nabytí právní moci ke dni 1. 8. 2006 ve vztahu k obviněnému Z. B. a ke dni 6. 12. 2006 ve vztahu k obviněnému D. H.

Písemným podáním ze dne 3. 4. 2007, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 5. 4. 2007, požádal obviněný Z. B. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. K. o nařízení hlavního líčení v trestní věci sp. zn. 4 T 102/2006 s tím, že proti trestnímu příkazu ze dne 9. 6. 2006 podal dne 20. 7. 2006 odpor. K tomuto přípisu soudu byl přiložen odpor proti uvedenému trestnímu příkazu, datovaný dnem 20. 7. 2006, který byl odůvodněn tím, že soud vycházel při vydání trestního příkazu z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, na základě kterého dospěl k nesprávným skutkovým a následně i právním závěrům. Obvodní soud pro Prahu 10 se podle názoru obviněného Z. B., uvedeného v odporu, nevypořádal s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu a nezabýval se rozborem společného úmyslu obviněných. Dále k přípisu soudu obviněný přiložil kopii poštovního podacího archu S. a. k. V., Z., Š., K. a P., a to ze dne 24. 7. 2006, z něhož se podává, že tato advokátní kancelář dne 24. 7. 2006 podala k poštovní přepravě doporučenou zásilku adresovanou Obvodnímu soudu pro Prahu 10, F., P., o hmotnosti 14 gramů.

Obvodní soud pro Prahu 10 přípisem ze dne 12. 4. 2007, adresovaným obhájci Z. B., sdělil, že trestní příkaz tohoto soudu ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 nabyl dne 1. 8. 2006 právní moci, neboť proti němu odpor podán nebyl. Ke kopii podacího archu soud konstatoval, že z něj není zřejmé, že dne 24. 7. 2006 podaná písemnost k poštovní přepravě byla odporem proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006. Odpor, doručený soudu dne 5. 4. 2007 spolu s žádostí o nařízení hlavního líčení, Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém písemném vyrozumění označil za opožděný.

Z přípisu Č. p., s. p., ze dne 6. 12. 2007 zn. 3450/2007-PROV a z jeho příloh vyplývá, že doporučená zásilka byla k poště P. dodána dne 25. 7. 2006, tentýž den byla zapsána do úhrnného podacího lístku a doručena do sídla adresáta – Obvodního soudu pro Prahu 10.

Proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného Z. B. Stěžovatel je toho názoru, že napadeným trestním příkazem byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 4, 5, 6, § 176 odst. 2, § 314e odst. 1, § 314g odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného.

Ministr spravedlnosti v odůvodnění mimořádného opravného prostředku nejprve citoval obsah výše uvedených zákonných ustanovení a posléze zaujal stanovisko, že se jimi Obvodní soud pro Prahu 10 při rozhodování o vině a trestu Z. B., resp. při vydávání výše uvedeného trestního příkazu a při následném postupu, kdy tento trestní příkaz shledal pravomocným, neřídil.

Z. B. ve svém odporu ze dne 20. 7. 2006 namítal zejména nesprávnost zjištěného skutkového stavu věci, a to, že se soud nevypořádal s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu a s otázkou spolupachatelství. Obvodní soud pro Prahu 10 při vydání trestního příkazu pravděpodobně vycházel zejména z výpovědí svědků a z listinných důkazů. Svědek R. V. uvedl, že od obviněného D. H. koupil 4 ks litých kol. Svědci L. K. a Ing. P. S. vypověděli, že svědku R. V. předmětná litá kola na jeho automobil namontovali. Svědek P. N. uvedl, že od obviněného Z. B. odkoupil 4 ks litých kol, se kterými poté odjel do sídla poškozené společnosti, a vše sdělil Ing. J. M. Prokurista a finanční ředitel poškozené A. B., s. r. o. – Ing. J. M. pak uvedl, že poté, co zjistil, že se ze skladu společnosti ztrácí litá kola, označil viditelně krabice nálepkami tak, aby bylo možno identifikovat, že pochází ze skladu této společnosti, a uměle vyvolal poptávku ohledně nákupu levných litých kol. Po nějaké době se ozval obviněný Z. B., který uvedl, že litá kola prodá za částku 7.000,- Kč bez dokladů. Koupi poté realizoval prostředník, který následně kola odevzdal společnosti A. B., s. r. o., kde bylo zjištěno, že se jedná o litá kola poškozené společnosti, proto věc okamžitě ohlásili Policii ČR, kde byl zpracován úřední záznam a byl pořízen fotografický materiál. Dalšími důkazy svědčícími v neprospěch obviněného Z. B. byl i protokol o provedení domovní prohlídky na adrese, kde tento obviněný bydlí, a při které byla nalezena litá kola zabalená v krabicích pocházejících od poškozené společnosti. Z přehledu telefonických hovorů, které uskutečnil obviněný D. H. v období od 1. 3. 2005 do 25. 7. 2005, vyplývá častý telefonický kontakt mezi obviněnými D. H. a Z. B.

Výše uvedenými důkazy, včetně vyčíslení škody poškozenou společností, však podle stěžovatele není spolehlivě prokázáno, že se oba obvinění předem domlouvali na odcizení litých kol, ale je jimi pouze prokázáno to, že obviněný Z. B. odcizená litá kola přechovával a nabízel je k prodeji. Zda o skutečnosti, že ona litá kola byla odcizena, zpronevěřena, resp. že pochází z trestné činnosti, Z. B. věděl, však není na základě dokazování provedeného v přípravném řízení spolehlivě prokázáno.

Za této důkazní situace podle ministra spravedlnosti nebylo na místě vydání trestního příkazu, ale, pokud by soud neshledal důvody k postupu podle § 188 odst. 1, 2 tr. ř., nařízení hlavního líčení ve věci a její projednání v souladu se zásadami bezprostřednosti, ústnosti a při zachování všech práv obviněného Z. B. před soudem. Obvodní soud pro Prahu 10 tím, že na trestní příkaz ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 vyznačil nabytí právní moci ve vztahu k obviněnému Z. B. ke dni 1. 8. 2006 a svůj názor ohledně nabytí právní moci a vykonatelnosti tohoto rozhodnutí nezměnil ani poté, co obhájce obviněného Z. B. předložil odpor ze dne 20. 7. 2006 i důkaz o tom, že tento dne 24. 7. 2006, tedy včas, podal k poštovní přepravě, bylo porušeno ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř. O včasnosti podání odporu svědčí jak kopie poštovního podacího archu ze dne 24. 7. 2006, tak výše uvedený přípis Č. p., s. p., ze dne 6. 12. 2007 adresovaný Městskému státnímu zastupitelství v Praze, které ohledně doručování odporu provádělo šetření.

Stěžovatel také poukazuje, že z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 102/2006 je evidentní, že policejní orgán posuzoval jednání obviněného Z. B. jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale obžaloba byla na obviněného Z. B. podána pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Ze spisu pak nevyplývá, že by státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 v souladu s § 176 odst. 2 tr. ř. upozornil obviněného Z. B. a jeho obhájce na tuto skutečnost a zjistil, zda tito navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit.

V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2006 sp. zn. 4 T 102/2006 a v řízení, jež mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 4, 5, 6, § 176 odst. 2, § 314e odst. 1, § 314g odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného Z. B. Dále navrhl, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. byl napadený trestní příkaz zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté aby podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud nejdříve musel s ohledem na část obsahu podané stížnosti pro porušení zákona zaujmout stanovisko, zda je její podání vůbec přípustné podle § 266 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení lze stížnost pro porušení zákona kromě jiných podmínek, podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce.

Ministr spravedlnosti ale předmětný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 napadá mj. i proto, že proti němu byl včas podán obviněným Z. B. odpor. Kdyby tomu tak skutečně bylo, musela by být podaná stížnost pro porušení zákona bez dalšího podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta, jako nepřípustná, protože z ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř. jasně vyplývá, že byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. V předmětné trestní věci by tak již ohledně obviněného Z. B. byl vydaný trestní příkaz zrušen včasným podáním odporu a nebylo by jej možné napadat mimořádným opravným prostředkem, jakým je stížnost pro porušení zákona.

Z obsahu předloženého spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 102/2006 vyplývá, že po doručení trestního příkazu z 9. 6. 2006 všem oprávněným osobám, nebyl v zákonné osmidenní lhůtě žádnou z nich podán odpor. Pokud jde konkrétně o obviněného Z. B., jemu byl trestní příkaz doručen dne 21. 7. 2006 a jeho obhájci JUDr. K. dne 20. 7. 2006. Poslední den k podání odporu tak byl den 31. 7. 2006 a jeho marným uplynutím trestní příkaz ohledně osoby obviněného Z. B. nabyl dnem 1. 8. 2006 právní moci. Jestliže stěžovatel v této souvislosti argumentuje následným podáním obhájce obviněného Z. B. z 3. 4. 2007, v němž se domáhá nařízení hlavního líčení a tvrdí, že proti trestnímu příkazu podal již dne 20. 7. 2006 odpor, který byl dne 24. 7. 2006 dán k přepravě, nic z obsahu spisu nenasvědčuje, že se tak skutečně stalo. Takovým důkazem rozhodně není neověřená fotokopie poštovního podacího archu z 24. 7. 2006 na č. l. 321 spisu, z něhož pouze vyplývá, že tohoto dne byla pod podacím číslem podána S. a. k. V., Z., Š., K. a P. zásilka vážící 14 g adresovaná Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Nemůže jím být ani přípis Č. p., s. p. ze dne 6. 12. 2007, vyžádaný Městským státním zastupitelstvím v Praze, neboť i z něj se pouze podává, že doporučená zásilka, podací pošta, datum podání 24. 7. 2006, adresát Obvodní soud pro Prahu 10, F., P., byla k poště P. dodána dne 25. 7. 2007, tentýž den byla zapsána do úhrnného podacího lístku a doručena do sídla adresáta, kdy převzetí zásilky je stvrzeno razítkem soudu a podpisem oprávněné osoby. Z žádného prezentovaného dokladu totiž není zřejmé, že ona zásilka byla skutečně oním odporem směřujícím proti vydanému trestnímu příkazu ze dne 9. 6. 2006. U Obvodního soudu pro Prahu 10 proběhlo na základě dodatečných podání a žádostí obhájce obviněného Z. B. příslušné šetření k celé záležitosti a to i na úrovni předsedy soudu, vždy s negativním výsledkem, tedy nebylo potvrzeno, že by podání v podobě zmiňovaného odporu bylo soudu doručeno.

Nejvyšší soud proto v otázce, zda proti napadenému trestnímu příkazu byl obviněným Z. B. podán odpor, a tento byl v důsledku tohoto řádného opravného prostředku zrušen, dospěl k závěru, že se tak nestalo a předmětný trestní příkaz ohledně jmenovaného obviněného nabyl právní moci dne 1. 8. 2006.

Na základě tohoto konstatování pak Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím poznatkům.

Nelze zcela souhlasit s tvrzením stěžovatele, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 neupozornil obviněného Z. B. a jeho obhájce na změnu právní kvalifikace skutku, pro nějž byla na obviněného podána obžaloba. Ve spisu je na č. l. 301 založen přípis státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2006 č. j. 1 ZT 313/2005-13, jímž podle § 176 odst. 1 tr. ř. sděluje mj. jmenovanému obviněnému a jeho obhájci JUDr. K., že tohoto dne byla u Obvodního soudu pro Prahu 10 podána obžaloba pro jednání, které bude ohledně obviněného Z. B. posuzováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud si ověřil, že podle doručenek založených v dozorovém spisu, byl tento přípis oběma adresátům doručen shodně dne 8. 6. 2006, tedy den poté, co předmětná obžaloba byla u Obvodního soudu pro Prahu 10 podána.

Je tedy skutečností, že v uvedeném přípisu není výslovně citováno ustanovení § 176 odst. 2 tr. ř., podle nějž míní-li státní zástupce skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit. Zejména pak státní zástupce s podáním obžaloby nevyčkal do doby, než obviněný Z. B., resp. jeho obhájce mohli reálně uplatnit případné návrhy na doplnění vyšetřování.

Takovéto pochybení sice obecně nelze označit za podstatnou vadu řízení, neboť potenciální důkazní návrhy by obviněný či jeho obhájce mohli podat v řízení před soudem, které je stěžejním úsekem trestního řízení, v konkrétním případě k tomu ale časový prostor v podstatě nebyl vytvořen, neboť již dne 9. 6. 2006 byl ve věci Obvodním soudem pro Prahu 10 vydán trestní příkaz. Určitá překotnost či netrpělivost při vydávání stěžejních rozhodnutí, a to jak na straně státního zástupce, tak na straně soudu, pak nalezla i svůj odraz v nesprávném procesním postupu, jenž vyústil ve vydání nepřesvědčivého meritorního rozhodnutí (trestního příkazu) ohledně obviněného Z. B.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. věty prvé orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 314e odst. 1 tr. ř. samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení.

Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 10 při svém postupu a rozhodování výše uvedená ustanovení trestního řádu zcela nerespektoval. Nejvyšší soud nehodlá provádět detailní hodnocení důkazů, které jsou obsaženy v trestním spisu a na jeho základě činit vlastní skutkové a právní závěry, neboť to je primárně úkolem a zároveň povinností soudu prvního stupně. Je ale nesporné, že v situaci, kdy obviněný Z. B. a spoluobviněný D. H. v přípravném řízení využili svého práva a odmítli k věci vypovídat, měl být kladen důraz na opatření takových důkazů, z nichž by bylo evidentní, jakým způsobem se zejména obviněný Z. B. na celém jednání podílel. V případě obviněného D. H., zaměstnance poškozené A. B., s. r. o. se sídlem P., R., bylo totiž i z ostatních důkazů dostatečně zřejmé, že to byl on, kdo v poškozené společnosti odcizoval předmětná litá kola k automobilům. Právní kvalifikace jeho jednání, coby trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., tudíž byla opodstatněná.

Naproti tomu u obviněného Z. B. nic konkrétního nenasvědčovalo, že by se přímo či nepřímo podílel na odcizování litých kol k automobilům z objektu poškozené společnosti, neboť jejím zaměstnancem nebyl. Z důkazů bylo pouze zřejmé, že litá kola pocházející z majetku poškozeného skladoval v garáži na adrese P., A., tato nabízel k prodeji a případně je i prodával dalším osobám. Proto také jednání obviněného B. bylo policejním orgánem v přípravném řízení kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Zřejmé pak ale není, na základě čeho státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 bez dalšího dospěl k závěru, že obvinění D. H. a Z. B. jednali po předchozí společné dohodě a v tomto smyslu pozměnil skutkovou větu, jakož i právní kvalifikaci jednání obviněných a v podané obžalobě ho označil za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Ona předchozí společná dohoda obou obviněných však nebyla žádným důkazem prokazována a už vůbec ne pak její případný obsah. Za takový důkaz rozhodně nelze pokládat pouhý poznatek vyplývající z analýzy telefonického provozu, majitele D. H. (viz úřední záznam na č. l. 267 spisu), že v období od 1. 3. 2005 do 25. 7. 2005 D. H. 52krát hovořil se Z. B., bez toho, že by bylo zároveň známo, o čem spolu oba jmenovaní hovořili.

Za procesně nepoužitelnou je pak třeba označit tzv. svědeckou výpověď utajeného svědka P. N. (viz č. l. 66-68 spisu), učiněnou do protokolu dne 5. 10. 2005, tedy ještě před zahájením trestního stíhání obou obviněných. Usnesení o zahájení trestního stíhání D. H. a Z. B. podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo policejním komisařem vydáno až dne 1. 11. 2005 (viz č. l. 32 spisu) a obviněným bylo doručeno ještě později. Z protokolu o výslechu utajeného svědka P. N. zároveň vyplývá, že tento byl proveden jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon z důvodu časové náročnosti případu. Tomuto vymezení však tento výslech fakticky neodpovídá. Podle § 158a tr. ř. musí být takový výslech proveden na návrh státního zástupce za účasti soudce, což se evidentně nestalo, neboť výslechu svědka soudce přítomen nebyl. Předmětný úkon proto nelze považovat za neodkladný ani neopakovatelný a pořízená výpověď tak nemá povahu procesně validního důkazu v podobě řádné svědecké výpovědi. Lze ji proto označit za pouhý úřední záznam o podání vysvětlení (viz § 158 odst. 3 písm. a), odst. 5 tr. ř.), který v řízení před soudem v této věci nelze jako důkaz pouze přečíst, neboť to je se souhlasem obviněného a státního zástupce možné učinit pouze při hlavním líčení ve zjednodušeném řízení (viz § 314d odst. 2 tr. ř.).

Pokud tedy nalézací soud v popsané důkazní situaci rozhodl ve věci obviněného Z. B. trestním příkazem, je třeba konstatovat, že rozhodnutí ve věci z hlediska užité formy – trestního příkazu, tj. rozhodnutí jemuž nepředcházelo dokazování v hlavním líčení, čili bez slyšení obviněného, zástupců poškozené společnosti, utajeného svědka P. N., případně dalších svědků, bylo v daném případě rozhodnutím procesně chybným. Při použití dané procesní formy rozhodnutí není možné zjistit, jaké myšlenkové pochody vedly soud k učiněným skutkovým zjištěním i k použité právní kvalifikaci, pokud jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže obviněným Z. B. Nejvyšší soud je toho názoru, že za stávajícího důkazního stavu nebyla jak objektivní, tak subjektivní stránka trestného činu krádeže v případě obviněného Z. B. dostatečně prokázána.

Nejvyšší soud pokládá za nepřijatelné předjímat budoucí rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jak bylo poukázáno výše, hodnocení důkazů je prvořadým právem i povinností nalézacího soudu, před nímž jsou tyto důkazy v rámci zásady ústnosti a bezprostřednosti prováděny. Je však zároveň nucen konstatovat, že ve stávající důkazní situaci nebylo možné dostatečně spolehlivě bez důvodných pochybností dovodit skutkový stav věci ohledně obviněného Z. B., zejména pak ve vztahu k právní kvalifikaci, která byla napadeným trestním příkazem vůči jeho jednání aplikována. Aby byl skutkový stav v uvedeném směru v souladu se zákonem zjištěn, bude třeba ve věci nařídit hlavní líčení a v jeho rámci vyslechnout obviněného Z. B. (pokud opětovně neodmítne vypovídat), jako svědky předvolat a vyslechnout zejména D. H., P. N., Ing. J. M., M. S., případně další osoby, které bude obvodní soud pokládat za potřebné k objasnění věci a ke svému meritornímu rozhodnutí. V neposlední řadě pak provede i ostatní důkazy listinného charakteru, které byly v přípravném řízení opatřeny. Teprve po takto provedeném dokazování bude možné v souladu se zákonem rozhodnout o případné vině obviněného Z. B. včetně odpovídající právní kvalifikace a o uložení přiměřeného trestu. Byť je to zcela předčasné, pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného Z. B., v úvahu může připadat pomoc k trestnému činu krádeže (pokud nebude jednoznačně prokázáno spolupachatelství k tomuto trestnému činu), či trestný čin podílnictví. V opačném případě bude muset být jmenovaný obviněný obžaloby zproštěn.

Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 a v řízení, které mu předcházelo, byl v neprospěch obviněného Z. B. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 314e odst. 1 tr. ř. Tento trestní příkaz podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného Z. B., jakož i ostatní rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část trestního příkazu, pokud vzhledem k učiněné změně pozbyla svého podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. pak věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu znovu projednal a rozhodl.

Při dalším postupu bude třeba mít na paměti, že Nejvyšším soudem bylo vysloveno, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, a proto nemůže podle § 273 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. (Neuplatní se ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř.). Podle § 270 odst. 4 tr. ř. je soud prvního stupně vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést nařízené procesní úkony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. František Hrabec

Vydáno: 13. May 2008