JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 145/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 22. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch společnosti G. C. L., (od 17. 1. 2005 pod názvem G. M. A., a. s.) a Z. Š., proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, a podle § 268 odst. 2 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 80 odst. 1 a § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch společnosti G. M. A., a. s., (do 17. 1. 2005 pod názvem G. C. L., a. s.) a Z. Š.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování Karlovy Vary ze dne 18. 10. 2002, ČTS: ORKV-1504/OK-1998, bylo podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. vydáno majiteli vozidla, pojišťovně A., V., K. A., A., osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf, černé barvy, výrobní číslo motoru A., vozidlo má střešní okno a centrální zamykání, ve vozidle je zabudováno nefunkční autorádio s přehrávačem zn. SHARP, stav km 214555, poškozen lak na předních dveřích vozidla a to na jejich zadní hraně, spodní spojler vpředu vpravo poškrábán, ve vozidle je náhradní kolo se zvedákem, neboť je pro další řízení není třeba a nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání.

Proti tomuto usnesení podala stížnost Z. Š., kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech usnesením ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla jako nedůvodnou.

Ministr spravedlnosti České republiky podal podle § 266 odst. 1 tr. ř. proti výše citovanému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, stížnost pro porušení zákona ve prospěch zúčastněných osob společnosti G. C. L., a. s., a Z. Š. Namítá v ní, že zákon byl v neprospěch těchto osob porušen v ustanoveních § 147 odst. 1 písm. a), b), § 148 odst. 1 písm. c) a § 149 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6, § 80 odst. 1 a § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř.

V písemném odůvodnění mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že v průběhu trestního řízení uplatnila vlastnické právo k zajištěnému vozidlu jednak společnost A. V., s tím, že se jedná o vozidlo, které bylo v České republice dne 12. 7. 1998 odcizeno, přičemž v rámci pojištění byl odškodněn pojištěnec A. A. Vlastnické právo k téže věci uplatnila také leasingová společnost G. C. L., a. s., která toto vlastnické právo odvozovala z kupní smlouvy o koupi a prodeji ojetého motorového vozidla ze dne 1. 7. 1999 uzavřené podle ustanovení § 409 obchodního zákoníku mezi společností H., s. r. o., jako prodávajícím, a uvedenou leasingovou společností jako kupujícím. Na tuto kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo ojeté osobní motorové vozidlo tov. zn. VW Golf černé barvy, čísla karoserie W. a výrobního čísla motoru A., které bylo na základě leasingové smlouvy pronajato leasingovou společností Z. Š., se vztahovalo ustanovení § 446 obchodního zákoníku, podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem, a že ani není oprávněn zbožím nakládat za účelem prodeje.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutím policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Karlovy Vary ze dne 18. 10. 2002, ČTS: ORKV-1504/OK-1998, bylo předmětné motorové vozidlo vydáno společnosti A., V., byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch společnosti G. C. L., a. s., když s ohledem na existenci řádné kupní smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku nebylo možno tvrdit, že vlastníkem věci je mimo pochybnost společnost A., V. Tímto postupem byla poškozena také leasingová uživatelka předmětného vozidla, Z. Š.

Zákon byl porušen také v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. tím, že policejní orgán předložil stížnost Z. Š. proti výše citovanému usnesení policejního orgánu státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech dříve, než uplynula lhůta k podání stížnosti všem oprávněným osobám. Společnosti G. C. L., a. s. bylo uvedené usnesení doručeno až dne 7. 4. 2004.

Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, která o stížnosti Z. Š. dne 9. 1. 2003 usnesením pod sp. zn. 3 Zt 889/98, rozhodla, pak postupovala v rozporu s ustanovením § 147 odst. 1 písm. a), b) , § 148 odst. 1 písm. c) a § 149 odst. 1 tr. ř.

V důsledku těchto pochybení bylo předmětné motorové vozidlo dne 24. 2. 2003 předáno policejním orgánem zmocněnci společnosti A. V., aniž by usnesení o vrácení věci bylo pravomocným.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v namítaném rozsahu, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a dále aby postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

Podle ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. není-li věc, která byla podle § 78 vydána nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

Z citovaného zákonného ustanovení jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle § 78 a § 79 tr. ř., pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují. Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy ani situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu věc vrátit. Neuplatnil-li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo osoba jiná. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Konečně třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle ustálené praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu třetí alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, popřípadě více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí tr. ř. o uložení věci do úschovy a vyzvat všechny osoby, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování. Orgán činný v trestním řízení postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř. totiž neřeší otázku vlastnického či jiného práva k věci (srov. rozhodnutí pod č. 2/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jelikož osoba, která uplatňuje určité právo na věc, se může i po jejím vrácení podle § 80 odst. 1 tr. ř. jiné osobě domáhat vůči ní vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních. Proto důkazy, které má orgán činný v trestním řízení k dispozici, hodnotí jen z toho hlediska, zda umožňují vydanou nebo odňatou věc vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda na ni někdo jiný uplatnil právo, o němž není pochyb, a proto lze vydat věc jemu, anebo konečně zda důkazní situace vyvolává takové pochybnosti o právu na věc, že je třeba řešit je v řízení ve věcech občanskoprávních a věc zatím uložit do úschovy. Z toho vyplývá, že orgán činný v trestním řízení sám nemůže postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř. odstraňovat pochybnosti vzniklé o právu na věc a provádět dokazování zaměřené jen na tuto otázku. Je tomu tak též proto, že v mezidobí po spáchání trestného činu (skutku), který je předmětem dokazování prováděného orgány činnými v trestním řízení, mohlo dojít např. ke změnám v právních vztazích týkajících se vydané nebo odňaté věci, které z hlediska trestní odpovědnosti nemají právní význam a jejichž objasňování by přesahovalo potřeby trestního stíhání.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázku, která z výše uvedených tří alternativ obsažených v ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu, řeší příslušný orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje o vrácení (vydání) věci, jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Karlovy Vary ze dne 28. 8. 1998, ČVS:OVV-1504/98, byla podle § 159 odst. 4 tr. ř., ve zněním účinném do 31. 12. 2001, odložena věc trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil neznámý pachatel tím, že v době od 15.30 hod. do 16.30 hod dne 12. 7. 1998 v K. V., ulice A., odcizil zde zaparkovaný osobní automobil tov. zn. WV Golf, včetně věcí v něm uložených a tímto jednáním způsobil majiteli L. A. škodu ve výši 250.000,- Kč, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující konat trestní stíhání proti určité osobě.

Dne 1. 7. 1999 uzavřela společnost H., s. r. o., jako prodávající, se společností I. L., a. s., jako kupující, podle § 409 a násl. obchodního zákoníku smlouvu o koupi a prodeji ojetého motorového vozidla, které je specifikováno v předávacím protokolu. Jedná se o automobil tov. zn. VW Golf, číslo motoru A., číslo karoserie W. Součástí této smlouvy je prohlášení prodávajícího, že je výlučným vlastníkem tohoto ojetého motorového vozidla, a že na vozidle neváznou žádná práva nebo závazky třetích stran. Přechod vlastnického práva k předmětnému vozidlu podle této smlouvy přešel na kupujícího z prodávajícího převzetím vozidla nájemcem. V závěrečných ustanoveních této smlouvy je dále uvedeno, že tato smlouva se řídí výhradně ustanoveními obchodního zákoníku.

Leasingová společnost I. L., a. s. uzavřela dne 1. 7. 1999 se Z. Š. leasingovou smlouvu (smlouvu o finančním pronájmu s právem koupě najaté věci), přičemž předmětem leasingu byl osobní automobil tov. zn. VW Golf, číslo motoru A., číslo karoserie W., černé barvy. Délka nájemního vztahu je v této smlouvě stanovena na 36 měsíců. Ze všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu společnosti I. L., a. s., které jsou nedílnou součástí uvedené leasingové smlouvy, vyplývá, že jmenovaná leasingová společnost zůstává po celou dobu finančního leasingu vlastníkem předmětu leasingu.

Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, který je součástí spisu (č. l. 56) vyplývá, že od 1. října 1999 společnost I. L., a. s., změnila firmu (název, pod kterým je zapsána do obchodního rejstříku) na G. C. L., a. s.

Z. Š. byla dne 27. 6. 2002 vyzvána, aby podle § 78 odst. 1, 3 tr. ř. vydala výše specifikované osobní motorové vozidlo VW Golf jako věc důležitou pro trestní řízení, což učinila.

Právo k uvedenému automobilu podle § 80 tr. ř. uplatnila pojišťovna A. V., prostřednictvím zmocněnce pana J. U., kterému byla udělena plná moc společností P. A. L., která zastupuje pojišťovnu A., a dále společnost G. C. L., a. s., která vlastnické právo odvozuje z kupní smlouvy k leasingové smlouvě, kterou tato společnost uzavřela se společností H., s. r. o.

Usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování Karlovy Vary ze dne 18. 10. 2002, ČTS:ORKV-1504/OK-1998, bylo předmětné vozidlo vydáno společnosti A., V., neboť ho již nebylo pro další řízení třeba a v úvahu nepřicházelo jeho propadnutí nebo vydání. V odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že se jedná o vozidlo, které bylo odcizeno občanu S. L. A.. U vozidla, které vydala Z. Š. bylo zjištěno shodné VIN s odcizeným vozidlem, a proto bylo toto vozidlo vráceno poškozené pojišťovně, která je jeho majitelem, a která na tuto věc uplatnila nárok. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí naopak neplyne, že by se policejní orgán zabýval nárokem Z. Š., případně, že by vůbec věděl, že vlastnické právo uplatňuje i G. C. L., a. s.

Citované usnesení bylo doručeno Z. Š. dne 24. 10. 2002, leasingové společnosti G. C. L., a. s., dne 7. 4. 2004, a to poté, co dozorující státní zástupkyně zjistila, že tato společnost uplatnila v probíhajícím trestním řízení nárok jako poškozený.

Proti tomuto usnesení podala Z. Š. dne 30. 10. 2002 stížnost, která byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.

Nejvyšší soud především upozorňuje na skutečnost, že společnost G. C. L., a. s., a Z. Š. jsou ve stížnosti pro porušení zákona nesprávně označováni jako zúčastněné osoby. V případě výše specifikovaného osobního automobilu došlo k jeho vydání Z. Š. jako věci důležité pro trestní řízení podle § 78 odst. 1 tr. ř. Podle ustanovení § 42 tr. ř. se rozumí zúčastněnou osobou ten, komu byla věc zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, není-li v řízení současně obviněným. Zabrání věci je podle § 73 tr. zák. druhem ochranného opatření, jehož předmětem může být výlučně jen taková věc, u které nebyl uložen trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 tr. zák., přičemž soud může uložit, že se taková věc zabírá

a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,

b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo

c) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že společnost G. C. L., a. s., a Z. Š. nesplňují výše popsané znaky zúčastněných osob.

V tomto řízení však mají postavení procesní strany, a to podle ustanovení § 12 odst. 6 věta druhá tr. ř., tedy tzv. jiných osob. Ty mají stejné postavení jako strana, jsou podle zákona oprávněny podat návrh, žádost nebo opravný prostředek. Uvedená okolnost tak nemá povahu překážky, která by bránila projednání stížnosti pro porušení zákona.

Jak již bylo uvedeno výše, k vrácení věci nebo jejímu vydání lze přistoupit pokud už věci není k dalšímu řízení potřeba a v úvahu nepřichází její propadnutí nebo zabrání. V projednávaném případě právo k věci uplatnila jednak pojišťovna A., V., která v rámci pojištění dopravního prostředku odškodnila svého pojištěnce, který pozbyl osobní automobil v důsledku trestného činu krádeže, a dále společnost G. C. L., a. s., která předmětné vozidlo nabyla na základě výše citované kupní smlouvy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 Tz 22/2000).

Z obsahu předloženého trestního spisu vyplývá, že Z. Š., tedy osoba, která věc vydala, měla na základě leasingové smlouvy právo k užívání předmětného automobilu od 1. 7. 1999 do 1. 7. 2002. Vlastníkem vozidla byla po celou dobu sjednanou v leasingové smlouvě leasingová společnost. Vzhledem k tomu, že z předloženého trestního spisu nevyplývá, že by vlastnické právo k automobilu po ukončení leasingové smlouvy přešlo na základě kupní smlouvy na Z. Š., a její právo k užívaní věci vypršelo k 1. 7. 2002, o jejím vlastnickém právu k věci existují pochybnosti. Ve vztahu k rozptýlení těchto pochybností však policejní orgán neučinil nic, aby si právní statut Z. Š. ověřil.

Ve vztahu ke společnosti G. C. L., a. s., jako subjektu, který uplatnil k věci právo, je nutno zdůraznit, že kupní smlouva mezi společností H., s. r. o., a společností I. L., a. s., ze dne 1. 7. 1999 se výhradně řídí obchodním zákoníkem (viz čl. VI. této smlouvy). Ačkoliv obecně platí, že vlastnické právo nelze nabýt trestným činem či jiným protiprávním úkonem a nikdo nemůže nabýt vlastnického práva k určité věci, od toho, kdo není vlastníkem této věci, respektive, kdo není oprávněn přenést vlastnictví k ní, existují určité výjimky z těchto zásad. Podle ustanovení § 446 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Pokud podnikatel nabyl za podmínek uvedených v § 446 obchodního zákoníku vlastnictví k odcizenému automobilu, zaniklo vlastnictví původního vlastníka, jemuž bylo vozidlo odcizeno.

Z obsahu předloženého trestního spisu vyplývá, že leasingová společnost jednala v dobré víře, že prodávající je vlastníkem věci a je oprávněn s věcí nakládat za účelem jejího dalšího prodeje, když ten navíc ve smlouvě prohlásil, že na věci neváznou žádná práva nebo závazky třetích stran, převzetím vozidla Z. Š. jako leasingovým uživatelem a uhrazením kupní ceny vlastnické právo k předmětnému automobilu přešlo na společnost I. L., a. s., resp. posléze společnost G. C. L., a. s.

Je tedy nutno přisvědčit stížnosti pro porušení zákona v tom směru, že přestože právo k věci uplatnilo více osob, policejní orgán se nezabýval kupní smlouvou na jejímž základě se předmětný automobil dostal do dispozice společnosti G. C. L., a. s., nejednal s touto společností jako s poškozeným, nesjednal si jasno o procesním postavení paní Š. a automobil vydal pojišťovně A., V., aniž by toto své rozhodnutí blíže odůvodnil, přestože zákonné podmínky pro vydání věci této společnosti nebyly splněny.

Námitku ministra spravedlnosti uplatněnou ve stížnosti pro porušení zákona, podle které rozhodnutí policejního orgánu o vrácení věci pojišťovně A. nebylo řádně doručeno společnosti G. C. L., přičemž o stížnosti Z. Š. bylo rozhodnuto dříve než uplynula lhůta k podání stížnosti všem oprávněným osobám, shledal Nejvyšší soud rovněž důvodnou.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odst. 1, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykovává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci.

Usnesení o vydání věci podle § 80 odst. 1 tr. ř. ze dne 18. 10. 2002, ČTS:ORKV-1504/OK-1998, bylo doručeno Z. Š. dne 24. 10. 2002. Dodejka adresovaná společnosti I. L., a. s. byla vrácena, přičemž na ní bylo vyznačeno, že společnost byla přestěhována. Z. Š. podala dne 30. 10. 2002 proti uvedenému usnesení stížnost, o které rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech usnesením ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, tak že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Z dozorového spisu Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech přitom vyplývá, že citované usnesení policejního orgánu o vydání věci bylo společnosti G. C. L., a. s., doručeno až dne 7. 4. 2004, přičemž uvedená společnost proti tomuto usnesení v zákonné lhůtě stížnost nepodala, nabylo tak usnesení právní moci dne 14. 4. 2004. Tato skutečnost je významná rovněž z pohledu ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř., které umožňuje podat stížnost pro porušení zákona jen proti pravomocnému rozhodnutí.

Společnost G. C. L. a.s., která uplatnila vlastnické právo k vydané věci, je osobou oprávněnou podat stížnost proti rozhodnutí o vydání věci podle § 80 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí 50/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť se jedná se o osobu, které se napadené usnesení pro její vztah k věci, o níž bylo rozhodnuto, přímo dotýká. Procesní postup stanovený v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro orgán, který vydal usnesení, které bylo napadeno stížností, jíž nevyhověl, nebyl dodržen, přičemž důsledkem tohoto pochybení bylo předmětné vozidlo vydáno pojišťovně A. dříve, než rozhodnutí o vydání věci nabylo právní moci.

Státní zástupkyně, která rozhodovala o stížnosti Z. Š., výše uvedená pochybení nezjistila, přestože její povinností podle § 147 tr. ř. při rozhodování o stížnosti bylo přezkoumání správnosti všech výroků napadeného usnesení proti nimž může stěžovatel podat stížnost a řízení předcházející napadenému usnesení, a podanou stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla, byť pro tento procesní postup nebyly dány zákonné předpoklady.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 7026 ze dne 23. 11. 2005 zjistil, že obchodní firma G. C. L., a. s. se sídlem V., P. – K., byla dne 17. 1. 2005 vymazána a téhož dne zapsána jako G. M. A., a. s. se stejným IČO a sídlem.

Nejvyšší soud na základě výše rozvedené argumentace dospěl k závěru, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 3 Zt 889/98, byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 80 odst. 1 a § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v neprospěch společnosti G. C. L., a. s. a Z. Š.

Podle ustanovení § 269 odst. 2 tr. ř. byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v ustanovení § 268 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející.

Nejvyšší soud se vzhledem ke znění tohoto zákonného ustanovení musel omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil, neboť takovýto procesní postup je umožněn pouze byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, přičemž žádné jiné zákonné ustanovení neumožňuje, aby Nejvyšší soud stejně postupoval při zjištěném porušení zákona v neprospěch jiné osoby než obviněného.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. listopadu 2005

Předsedkyně senátu: JUDr. Danuše N o v o t n á

Vydáno: 22. November 2005