JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tz 103/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/1962, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. řádu rozhodl t a k t o :

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/1962, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, a to v neprospěch obviněného J. M.

Napadené usnesení s e z r u š u j e .

Zrušuje se také rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 1962 sp. zn. 3 T 5/1962.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný J. M., se podle § 226 písm. b) tr. řádu

z p r o š ť u j e o b ž a l o b y

pro skutek spočívající v tom, že

od 1. 1. 1957 do listopadu 1961 ve svém bytě v osadě L., za účelem jejich dalšího zcizení přechovával různé obrazy a grafiku v celkové hodnotě asi 41.000,- Kčs; v roce 1960 a 1961 za přemrštěné ceny odprodal obrazy a grafiku V. P. za 200,- Kčs, T. M. za 500,- Kčs, E. S. za 1.000,- Kčs, A.. T. za 300,-Kčs, přičemž T. svěřil dalších pět akvarelů ke komisnímu prodeji, čímž se postupně neoprávněně obohatil nejméně o 2.000,- Kčs,

který byl obžalobou Okresního prokurátora ve Svitavách ze dne 10. 1. 1962, sp. zn. Pv 7/62, právně kvalifikován jako trestný čin spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 1962 sp. zn. 3 T 5/62, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem spekulace podle § 134a odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., ve znění zákona č. 63/1956 (dále jen tr. zákona z roku 1950), jehož se podle výroku rozsudku dopustil tím, že „v K. – L., okres S., ve svém bytě v době ode dne 1. 1. 1957 do listopadu roku 1961, za účelem spekulačního zcizení hromadil a přechovával různé obrazy a grafiky, zejména Š., K. a jiných akademických malířů, další obrazy pak přijal do komisního prodeje za účelem dosažení zisku, případně o tyto komisní obchody se pokusil, a takto spekuloval s malířským uměleckým dílem, jehož celková hodnota činila více než 40.000,- Kč.“

Za to mu byl v sazbě § 134a odst. 1 tr. zákona z roku 1950 uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zákona z roku 1950 rovněž trest propadnutí věcí, a to vesměs uměleckých děl z majetku obviněného, jejichž podrobný popis je stanoven v seznamu na č. l.59 – 70 pod položkami 1 - 259.

Proti rozsudku podali odvolání jak obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce, tak i jeho manželka L. M.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/62, bylo odvolání obviněného J. M. zamítnuto podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné, a odvolání jeho manželky L. M. bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. řádu jako opožděně podané.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. M. Uvádí v ní, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/62, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. řádu, v tehdy účinném znění, a § 256 tr. řádu, a v řízení předcházejícím rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 134a odst. 1 tr. zákona z roku 1950, a to v neprospěch obviněného J. M.

Podle názoru ministra spravedlnosti závěr soudu v tom směru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona z roku 1950, nemá oporu v provedených důkazech a je zjevně věcně nesprávný, přičemž odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a nesprávně odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Z provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný přechovával umělecká díla za účelem spekulace. Naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu nespatřuje ani ve skutečnosti postupného odprodeje části uměleckých děl počínaje rokem 1959. Má za to, že výrok o vině byl v dané věci faktickým popřením práva vlastnit majetek a s tímto majetkem disponovat.

Navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/1962, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. řádu, v tehdy účinném znění, a § 256 tr. řádu, a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 1962 sp. zn. 3 T 5/1962, rovněž v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, v tehdy účinném znění, ve vztahu k ustanovení § 134a odst. 1 tr. zákona z roku 1950, a to v neprospěch obviněného J. M. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i veškerá další na ně obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. řádu a obviněného obžaloby zprostil podle § 226 písm. b) tr. řádu, neboť skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno, není trestným činem.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen. Pro úplnost je třeba uvést, že v trestním spisu se nezachoval originál rozsudku soudu prvního stupně, a je založen pouze jeho koncept. Není pochyb o tom, že koncept je zcela v souladu s originálem rozsudku, na což je nutno usuzovat ze znění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/62, neboť ani jeden z výroků uvedených v konceptu rozhodnutí nebyl zpochybněn co do úplnosti a správnosti stejně tak z citace jednotlivých pasáží převzatých z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsažených v konceptu, krajský soud jejich správnost nezpochybnil.

Podle § 134a odst. 1 tr. zákona z roku 1950 se trestného činu spekulace dopustil ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch spekuloval s předměty potřeby, zejména tím, že ve větším rozsahu takové předměty za účelem jejich zcizení skupoval, hromadil nebo přechovával.

Podle § 2 odst. 5 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, měly orgány činné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Měly objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádět v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavovalo orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

Podle § 2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případů jednotlivě i v jejich souhrnu.

Podle § 254 odst. 1 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, nezamítl-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. řádu, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 256 tr. řádu odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.

Nejvyšší soud konstatuje, že těmito zákonnými ustanoveními se Krajský soud v Hradci Králové důsledně neřídil.

Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že primárně existuje pochybnost zda byla zachována totožnost skutku mezi popisem skutku obsaženým v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 9. 11. 1961, podanou obžalobou ze dne 10. 1. 1962, a rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 1962 sp. zn. 3 T 5/62.

V usnesení OO-MV Oddělení Veřejné bezpečnosti Žďár nad Sázavou ze dne 9. 11. 1961 ČVS: 36.134/61 o zahájení vyšetřování podle § 176 tr. řádu a trestním stíhání podle § 178 odst. 1 tr. řádu byl J. M. obviněn pro skutek vymezený tak, že „od přesně nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 1961 do konce měsíce října 1961 v J., B. a jiných místech okresu Ž. n. S. a S. rozprodával obrazy různých akademických malířů za mnohem vyšší ceny než ve skutečnosti měly a tímto způsobem získal pro vlastní osobu značné částky“. V tom byl spatřován trestný čin spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona.

V obžalobě ze dne 10. 1. 1962 sp. zn. Pv 7/62, podané Okresnímu soudu ve Svitavách Okresním prokurátorem ve Svitavách byl skutek popsán tak, že obviněný „od 1. 1. 1957 do listopadu 1961 ve svém bytě v osadě L. za účelem jejich dalšího zcizení přechovával různé obrazy a grafiku v celkové hodnotě asi 41.000,- Kčs; v roce 1960 a 1961 za přemrštěné ceny odprodal obrazy a grafiku V. P. za 200,- Kčs, E. S. za 1.000,- Kčs, T. M. za 500,- Kčs, A. T. za 300,- Kčs, přičemž T. 5 dalších akvarelů svěřil ke komisnímu prodeji, čímž se postupně neoprávněně obohatil nejméně o 2.000,- Kčs.

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 1962 sp. zn. 3 T 5/62 pak byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona z roku 1950 spočívající v tom, že „v K. – L., okres S., ve svém bytě od 1. 1. 1957 do listopadu 1961, za účelem spekulačního zcizení hromadil a přechovával různé obrazy a grafiky, zejména Š., K. a jiných akademických malířů,další obrazy pak přijal do komisního prodeje za účelem dosažení zisku, případně o tyto komisní prodeje se pokusil, a takto spekuloval s malířským uměleckým dílem, jehož celková hodnota činila více než 40.000,- Kč.

Na takto vymezeném popisu skutku již nic nezměnil ve svém usnesení ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/62 ani Krajský soud v Hradci Králové.

Naplnění skutkové podstaty trestného činu spekulace podle § 134a odst. 1 tr. zákona vyžadovalo, aby předměty potřeby byly ve větším rozsahu za účelem jejich zcizení skupovány, hromaděny anebo přechovávány. Z formulace skutku ve sděleném obvinění je zřejmé, že obviněný J. M. měl skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnit tím, že takovéto předměty rozprodával, avšak takovéto jednání nebylo zákonným znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Obžalobou již bylo obviněnému kladeno za vinu, že obrazy přechovával, doba páchání trestné činnosti byla rozšířena o čtyři roky, tedy se stanovením jejího počátku od 1. 1. 1957, přičemž neoprávněný prospěch obviněného za dobu stíhaných pěti let měl činit 2000,- Kč. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně již do popisu skutku zahrnul i znak „hromadil“, avšak zcela pominul znak neoprávněného prospěchu.

Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo opomenutí. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem. Podstata skutku při respektování těchto premis spočívá v účasti obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem.

Podle ustanovení § 176 odst. 2 tr. řádu, platného v době podání obžaloby (10. 1. 1962), mohla být obžaloba podána pouze pro skutek, pro který bylo obvinění vzneseno nebo sděleno. Z podrobné citace obvinění, pro které bylo trestní stíhání zahájeno a porovnáním skutku vymezeného v obžalobě je zřejmé, že nebyla zachována totožnost skutku. Zásadní rozdíly se týkají doby a místa spáchání trestného činu, způsobu spáchání trestného činu, posouzení a stanovení konkrétního jednání, jímž měl obviněný skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnit, formy zavinění, posouzení konkrétní formy spekulativního jednání, jakož i rozsahu či výše spekulativního zisku (znak ve větším rozsahu). Stejný závěr nutno učinit ohledně skutku vymezeného obžalobou a skutku uvedeného ve výroku rozsudku. Ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu stanovilo soudu povinnost rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, přičemž otázkou zachování totožnosti skutku se nejen nezabýval nalézací soud, ale ani soud odvolací. Ten naopak v rozporu s výše uvedenými údaji v napadeném usnesení konstatoval, že v předcházejícím řízení soudu prvního stupně neshledal pochybení, pokud jde o zjištění správného a úplného skutkového stavu.

Nejvyšší soud shledal i zásadní pochybení procesní povahy, jimiž bylo řízení zejména před okresním soudem zatíženo.

Především jsou dány zcela zásadní pochybnosti o právní validitě tzv. znaleckého posudku, který byl užit pro stanovení ceny sbírky obviněného či pro posouzení hodnoty jednotlivě specifikovaných obrazů a litografií.

Usnesením OO MV Žďár nad Sázavou ze dne 12. listopadu 1961 ČVS: VB-36.134/61 byl v dané trestní věci ustanoven znalcem R. P., povoláním vedoucí prodejny národního podniku K. a starožitnosti. Jeho úkolem bylo jednak provést ohodnocení zajištěných obrazů a litografií po stránce umělecké a provést jejich zatřídění, jednak vyhotovit posudek na zajištěné obrazy a provést ocenění.

Znalec obecně mohl být v trestním řízení ustanoven za podmínek uvedených v ustanoveních § 114 a násl. tr. řádu, přičemž v podrobnostech bylo postupováno podle zákona č. 47/1959 Sb., o úpravě právních poměrů znalců a tlumočníků. Pro znalecký úkon mohla být určena osoba občansky bezúhonná, mj. „vybavená potřebnými odbornými znalostmi s zkušenostmi“ (ustanovení § 4 odst. 1 citovaného zákona).

Z údajů obsažených v trestním spise nikterak nevyplývá, zda R. P. byl či nebyl takovou osobou, která splňovala podmínky uvedené v citovaném ustanovení zákona č. 47/1959 Sb., a budí pochybnosti, zda vedoucí prodejny, byť prodávající starožitnosti a klenoty, byl oním odborníkem pro posouzení kvality a stanovení adekvátní hodnoty specifické sbírky obrazů a litografií. Tyto pochybnosti zvyšuje především písemné vyhotovení tzv. znaleckého posudku, kde mimo stanovení ceny nejsou ničím odůvodněny úvahy proč právě takováto cena konkrétního obrazu či grafiky, zcela bylo pominuto i zadání obsažené v usnesení o přibrání znalce, že totiž je třeba „provést ohodnocení obrazů a grafiky po stránce umělecké a jejich zatřídění“, takže závěry zpracovatele posudku jsou zcela nepřezkoumatelné. Pochybnosti o odborné způsobilosti znalce posiluje zejména jeho výpověď v hlavním líčení dne 14. 11. 1961, kde se zcela mimo rámec požadované odborné způsobilosti pouštěl do vlastních a neodůvodněných úvah o motivaci obviněného při koncipování sbírky (nevhodně sbíral pouze díla dvou malířů, bylo neobvyklé mít ve sbírce 80% grafiky od K., apod)., přičemž tyto úvahy zcela bez vlastního zhodnocení přebraly za základ svých zjištění i nalézací a odvolací soud.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 47/1959 Sb. bylo nutné, aby znalec před provedením úkonu složil znalecký slib v předepsaném znění, což R. P. jak v přípravném řízení tak v hlavním líčení neučinil. Je nutno uzavřít, že v posuzované trestní věcí vystupoval R. P. v procesním postavení svědka, neboť pro postavení znalce v tomto řízení nebyly dány zákonem stanovené předpoklady.

Podle ustanovení § 125 tr. ř. soud v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučené nebo pochybné, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Výrok o trestu je třeba odůvodnit z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost a osobních poměrů pachatele. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba odůvodnit i tyto výroky.

Podle ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu je třeba v odůvodnění usnesení, jestliže to podle povahy věci přichází v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušného ustanovení zákona.

Při porovnání zákonných požadavků na odůvodnění rozsudku se zněním rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že rozsudek okresního soudu je z pohledu ustanovení § 125 tr. řádu nepřezkoumatelný. Není patrno, co vlastně soud prvního stupně učinil předmětem dokazování, neboť podstatná část odůvodnění rozhodnutí je zaměřená na válečná léta 1943 - 1945, kdy obviněný J. M. začal obrazy a litografie od jejich autorů kupovat a shromažďovat, dále jsou hodnoceny svědecké výpovědi o prodejích obrazů obviněným různým osobám v letech 1945-1948, a značná část odůvodnění je věnována také hodnocení povahových vlastností obviněného tak, jak bylo jednotlivými svědky podáváno, aniž je zřejmé, co je názor svědka a co je případný závěr soudu. Okresní soud nedostál rovněž své povinnosti odůvodnit právní úvahy z pohledu závěru o vině obviněného, stejně tak neodůvodněn zůstal i výrok o trestu. Za takovéto odůvodnění nelze v žádném případě považovat dlouhé pasáže věnované způsobu nabytí obrazů obviněným, kdy je mu z pohledu hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost přičítáno k tíži, že obrazy kupoval za naturálie a potraviny ve válečných letech, zneužívaje tak chudoby autorů těchto děl a jejich nedostatečných možností opatřit si potraviny jinak. Odůvodnění rozsudku je nadto silně poplatné ideologické frazeologii doby, kdy byl vyhlášen.

Obdobně při odůvodnění svého usnesení nepostupoval v souladu se zákonnými požadavky § 134 odst. 2 tr. řádu i Krajský soud v Hradci Králové, když i tento soud se soustředil především na odsudek způsobu, jakým obviněný svou sbírku nabyl, aniž se zabýval a vypořádal s okolnostmi zpochybňujícími zachování totožnosti skutku, případně aniž by reagoval na odvolací námitky obviněného.

Krajský soud v Hradci Králové nedostál své zákonné povinnosti přezkoumat rozsudek nalézacího soudu v intencích ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu v tehdy účinném znění, nekonstatoval nedostatečně provedená skutková zjištění, závažná hmotněprávní i procesní pochybení, k nimž v napadeném rozsudku došlo, a v rozporu s ustanovením § 256 tr. řádu odvolání obviněného J. M. jako nedůvodné zamítl.

Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 1962 sp. zn. 2 To 116/1962, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. M.

Podle § 269 odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil, současně zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 1962 sp. zn. 3 T 5/1962, zrušil i všechna další rozhodnutí, na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle ustanovení § 271 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. V posuzované trestní věci Nejvyšší soud sice konstatuje, že skutková zjištění a z toho se odvíjející hodnocení důkazů nebyla provedena v intencích ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, přesto však ve věci sám rozhodl. Po zrušení napadeného rozhodnutí z dosud objasněného stavu věci je totiž zřejmé, že žalovaný skutek v době rozhodování i v současné době není trestným činem, a že doplnění dokazování v dalším řízení na tomto závěru nemůže nic změnit (již v obžalobě bylo nesprávně aplikováno příslušné ustanovení trestního zákona, nadto došlo ke změně trestního zákona, a i jinak správně zažalovaný skutek by již nebyl trestným činem), nemohl Nejvyšší soud pokračovat v trestním stíhání, např. že by věc vrátil soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí, ale sám obviněného zprostil obžaloby, neboť je zřejmé, že z povahy věci nepřichází v úvahu jiný adekvátní procesní postup (srov. R 28/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto postupoval podle § 226 písm. b) tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že od 1. 1. 1957 do listopadu 1961 ve svém bytě v osadě L. za účelem jejich dalšího zcizení přechovával různé obrazy a grafiku v celkové hodnotě asi 41.000,- Kčs; v roce 1960 a 1961 za přemrštěné ceny odprodal obrazy a grafiku V. P. za 200,- Kčs, E. S. za 1. 000,- Kčs, T. M. za 500,- Kčs, A.. T. za 300,- Kčs, přičemž T. svěřil pět dalších akvarelů ke komisnímu prodeji, čímž se postupně neoprávněně obohatil nejméně o 2. 000,- Kčs. Tento postup je odůvodněn zjištěním, že žalovaný skutek není trestným činem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Danuše N o v o t n á

Vydáno: 31. January 2008