JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tdo 604/2015

Loupež - k pojmu skutku a k neprovedeným důkazům

Právní věty

  1. Podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek.

  2. Obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu.

4 Tdo 604/2015-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 dovolání obviněného T. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 To 7/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 3/2014, a rozhodl t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 5 T 3/2014, byl obviněný T. J. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 3. 5. 2013 v době mezi 00.30 hod. a 01.00 hod., v L. n. P., okr. S., v parku mezi ulicemi P. a B., v úmyslu zmocnit se peněz, o nichž předpokládal, že je má poškozený F. K., u sebe, tohoto fyzicky napadl tak, že ho zezadu ranou do hlavy srazil na zem a otřesenému ležícímu poškozenému odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 5.000,- Kč, a kromě této škody mu úderem způsobil tupý úraz hlavy s povrchní tržnou ranou obvodu pravého ušního boltce v délce 1 cm a sražením na zem tříštivou zlomeninu zevního kotníku levé dolní končetiny s posunem úlomků a vykloubením hlezenního kloubu, kterážto poranění si vyžádala operační chirurgický zákrok a jeho hospitalizaci v období do 3. 5. do 16. 5. 2013 s následným ambulantním léčením a intenzivní rehabilitací, když toto poranění je nutno pro jeho závažnost hodnotit jako déletrvající vážnou poruchu zdraví s podstatným omezením v obvyklém způsobu jeho života po dobu delší než šest týdnů, s nejistou prognózou jeho úplného vyléčení a s možností trvalých následků na jeho zdraví.
Za to byl podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost uhradit poškozenému F. K., škodu v celkové výši 111.960,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Ústí nad Labem, pobočce pro Liberecký a Ústecký kraj, škodu v celkové výši 49.901,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený F. K., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 5 T 3/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 To 7/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl, že podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině a náhradě škody zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 2 To 7/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi námitkami, které uvedl v odvolání. Poukázal také na to, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo požadované náležitosti s ohledem na nedostatečný popis subjektivní, resp. objektivní stránky trestného činu v návaznosti na zachování totožnosti skutku. Dále se dle obviněného odvolací soud nevypořádal s námitkou týkající se úředních záznamů a jejich čtení v hlavním líčení. Soud prvního stupně měl podle jeho přesvědčení přihlížet k úřednímu záznamu o podaném vysvětlení L. T. (č. l. 89 spisu) vyznívajícím v jeho prospěch. Dovolatel rozporuje, co jmenovaný svědek uvedl, a také že vypovídal rozdílně. Domnívá se, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. V jednání svědka L. T. spatřuje nepřímé pachatelství. Dle jeho mínění měl být jako důkaz opatřen záznam z kamery monitorující veřejné prostranství, kde se měl předmětný skutek odehrát. Z něho by vyplynulo, že poškozeného F. K. nepronásledoval. Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že v inkriminovaný večer konzumoval svědek L. T. alkoholické nápoje, takže poté nemohl řídit motorové vozidlo a prostřednictvím něho jej dopravit na místo, kde se měl skutek odehrát. Navrhl provedení rekonstrukce, která by prověřila pravdivost výpovědi svědka L. T. Rovněž uvedl, že na ošacení poškozeného ani na vlastním ošacení nebyly zjištěny stopy krve či jiného biologického materiálu. Z ohledání místa činu nevyplývá podle jeho názoru žádná skutečnost odůvodňující závěr, že se loupeže vůči poškozenému skutečně dopustil. Vyjádřil nesouhlas také s tím, že odvolací soud neakceptoval jím předložené návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení.

Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl odložení výkonu rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v dovolání brojí proti skutkovým zjištěním, avšak s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak tehdy, nastala-li situace tzv. opomenutých důkazů, dále byly-li užity nezákonné důkazy a konečně existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však opodstatněnost výjimečného zásahu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání v dané věci nenastala. Na základě řádně provedených důkazů byla vina obviněného zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázána. Námitka, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo požadované náležitosti s ohledem na nedostatečný popis subjektivní, resp. objektivní stránky jednání, v němž byl spatřován trestný čin, takže nebyla zachována totožnost skutku, pak podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství směřuje do oblasti procesní, tudíž ani ta není pod deklarovaný důvod dovolání podřaditelná. Pokud obviněný navrhoval nové důkazy – záznam z kamery monitorující veřejné prostranství, rekonstrukci, aj. – nejedná se podle mínění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o tzv. opomenuté důkazy. V této souvislosti poukázal na konstatování odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně provedl všechny podstatné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav, včetně důkazů zdánlivě méně závažných, a skutková zjištění, která na základě nich učinil, jsou správná a úplná.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).

Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, že jeho vina nebyla prokázána a že příslušné soudy provedené důkazy vyhodnotily pouze jednostranně v jeho neprospěch, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.

Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.

K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil.

Pokud obviněný v dovolání namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo požadované náležitosti z hlediska zachování totožnosti skutku, k tomu je třeba uvést, že se nejedná o námitku hmotně právního charakteru, nýbrž o námitku procesní a takovouto námitku nelze v rámci dovolání úspěšně uplatnit nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným jiným ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání.

Nicméně k tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. (Rt)Tzn 12/94, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1996/I tr.]. Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení (dříve i vznesení) obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být plná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). Dále je třeba zdůraznit, že v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat natolik vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin charakterizují, neboť trestná činnost v tomto stadiu trestního řízení nemusí být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě a v takové šíři, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03).

Již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že v posuzované věci je částečně zachována totožnost jednání a zcela zachována totožnost následku. S ohledem na výše uvedená kriteria proto není pochyb o závěru, že totožnost skutku byla v daném případě jednoznačně zachována.

Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu druhého stupně také v tom, že nelze nic namítat proti postupu soudu prvního stupně, který u hlavního líčení podle ustanovení § 211 odst. 4 tr. řádu přečetl výpověď svědka L. T. z přípravného řízení, kde byl vyslechnut za účasti obhájce. Jmenovaný svědek u hlavního líčení jako bratranec obviněného odmítl vypovídat s poukazem na ustanovení § 100 odst. 1, 2 tr. řádu. K námitce obviněného, že úřední záznam o výpovědi svědka L. T. ze dne 3. 5. 2013 obsahuje odchylné údaje od jeho svědecké výpovědi z přípravného řízení ze dne 4. 5. 2013 a že tyto nebyly konfrontovány, je třeba uvést, že podle § 211 tr. řádu úřední záznam nelze předestřít při výslechu svědka, který ve vztahu k němu vypovídá rozporně, což byl případ projednávané věci. Svědek L. T. v logických, časových a místních souvislostech přesvědčivým způsobem obviněného ze spáchání dané trestné činnosti usvědčil a příslušné soudy ve svých rozhodnutích jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů uvěřily výpovědi svědka L. T. a dalších svědků a proč naopak výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.

Námitkou čistě skutkovou, tedy nespadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je i námitka, že jednání svědka L. T. představuje nepřímé pachatelství. Tato námitka primárně směřuje k přehodnocení skutkových zjištění a navíc obviněný ani blíže nespecifikuje, o jaké případné nepřímé pachatelství by se mělo jednat. V dané věci se jedná o samostatné pachatelství obviněného, proto mu ani v tomto případě nelze přisvědčit.

Obviněný v dovolání brojí také proti neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to záznamů z kamer monitorujících veřejné prostranství před Hotelem P., rekonstrukci činu a zkoumání biologických či pachových stop na ošacení poškozeného.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení již provedenými důkazy a nově navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.

Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Okolnost, že obviněný není spokojen s výsledkem řízení před soudy obou stupňů, neodůvodňuje vznesenou námitku, že se mu nedostalo spravedlivého procesu. Naopak všechna jeho práva, jež jsou mu takovýmto procesem zaručována, byla respektována. Obviněný byl ke skutku řádně vyslechnut, mohl klást svědkům dotazy a vyjadřovat se k jednotlivým provedeným důkazům, navrhovat další, podat opravný prostředek a být zastupován obhájcem. Pojem spravedlivého procesu tak nelze zaměňovat s individuálním hodnocením obviněného z hlediska konečného výsledku řízení.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného T. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu

Vydáno: 17. June 2015
Vloženo: 14. October 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin