JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Tdo 1402/2015

Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým

Právní věty

Nejsou k dispozici

Právní věta:
Při úvahách o výši náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 ObčZ, která byla způsobena usmrcením osoby blízké v důsledku trestného činu spáchaného obviněným, je třeba vycházet z principu proporcionality a zohledňovat okolnosti jak na straně pozůstalého poškozeného (zejména intenzitu jeho vztahu se zemřelým, věk pozůstalého i zemřelého, otázku jejich existenční závislosti a případné poskytnutí jiné satisfakce pozůstalému), tak na straně obviněného (zejména jeho postoj k projednávané věci, dopad události do jeho duševní sféry a míru zavinění, eventuálně spoluzavinění usmrcené osoby). Majetkové poměry obviněného lze vnímat pouze v tzv. moderačním významu tak, aby výše náhrady nepředstavovala pro obviněného likvidační důsledek. Přitom není možné zjišťovat pouze jeho aktuální majetkové poměry, ale je nutno vzít zřetel i k jeho věku a z něj vyplývajícím předpokladům uhradit vzniklou újmu do budoucna za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Za jakkoli přitěžující kritérium, které by mělo mít vliv na úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, nelze považovat popírání viny ani podání řádného či mimořádného opravného prostředku obviněným.

Duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcení blízké osoby je třeba pro účely stanovení výše náhrady posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka. Její případné snížení či naopak zvýšení lze odvíjet pouze od okolností, jež jsou v rámci trestního řízení řádně doloženy a prokázány poškozeným.

Rozsudek NS z 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015

K věci: Obviněný Z. B. byl rozsudkem OS v Domažlicích z 13. 4. 2015, sp. zn. 2 T 25/2015, uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 TrZ. Podle § 228 odst. 1 TrŘ mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozeným M. V. ve výši 1 000 000 Kč, M. S. ve výši 2 000 000 Kč a „Kopretině“ (jde o pseudonym poškozeného mladšího 18 let ve smyslu § 8b odst. 2 a 4 TrŘ, § 15 ObTrČ) ve výši 4 500 000 Kč. Poškození M. V. a M. S. byli podle § 229 odst. 2 TrŘ odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na základě něhož KS v Plzni rozsudkem z 23. 6. 2015, sp. zn. 9 To 160/2015, podle § 258 odst. 1 písm. b) a e) TrŘ zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 TrŘ znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 TrZ, jehož se dopustil tak, že dne 2. 10. 2014 kolem 14:00 hodin mezi obcemi V. a M., okres D., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Renault Koleos, jedoucího ve směru jízdy od obce V. po silnici II. třídy, na přímém úseku nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a svým schopnostem, přičemž na počátku příčného přemístění činila rychlost při předjíždění 129 km/h v úseku, kde bylo předjíždění zakázáno přenosnou značkou B 21a „Zákaz předjíždění“, a při předjíždění před ním jedoucího motorového vozidla zn. Citroën Jumper, které reagovalo brzděním na odbočování vlevo mimo hlavní silnici před tímto vozidlem jedoucího osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia, řízeného V. G., obviněný nesprávně vyhodnotil aktuální situaci v silničním provozu, když vůbec nereagoval na brzdění před ním jedoucího vozidla, kterému svítila brzdová světla, neustále zvyšoval rychlost svého vozidla a narazil do levého boku vozidla zn. Škoda Fabia, a to za situace, kdy střetová rychlost vozidla řízeného obviněným činila nejméně 130 km/h. V důsledku této dopravní nehody utrpěla V. G. zranění, kterým na místě podlehla, když bezprostřední příčinou smrti byla vícečetná poranění hlavy a trupu. Přitom obviněný jako řidič osobního motorového vozidla porušil § 17 odst. 5 písm. a) a b), § 18 odst. 1 a 3 a § 63 odst. 1 písm. c) ProvPoz. KS v Plzni učinil stejné výroky o náhradě škody způsobené poškozeným, jaké byly obsaženy v rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný Z. B. následně napadl tento rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Obviněný považuje výši odčinění přiznaného poškozeným za nepřiměřenou. Náhrada za duševní útrapy podle § 2959 ObčZ primárně neslouží k materiálnímu zabezpečení pozůstalých, k němuž je určena zejména náhrada nákladů na výživu pozůstalých ve smyslu § 2966 ObčZ. Proto podle obviněného při rozhodování o náhradě za duševní útrapy nemůže obstát závěr soudu prvního stupně (s nímž se ztotožnil i odvolací soud) v tom směru, že by poškození měli být materiálně zabezpečeni a nemuseli být vystaveni případným finančním potížím s odkazem na § 2959 ObčZ. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že se poškozeným dostalo morální satisfakce v podobě odsouzení obviněného trestním rozsudkem a zároveň uložení citelného (byť podmíněného) trestu odnětí svobody i zákazu činnosti v podobě zákazu řízení všech motorových vozidel. Obviněný se omluvil poškozeným a vyjádřil lítost nad způsobeným následkem. Odvolací soud dále podle obviněného dostatečně nezohlednil jeho majetkové poměry a nezabýval se ani otázkou vztahů panujících mezi poškozenými a zemřelou, jejich intenzitou a mimořádností ve srovnání se vztahy mezi členy jiných rodin. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že při určení výše náhrad za duševní útrapy podle § 2959 ObčZ nesprávně vycházely z Metodiky NS k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“), jelikož tato slouží toliko k odškodňování újmy na zdraví ve smyslu § 2958 ObčZ a vychází ze zcela odlišných koncepčních východisek (kvalifikuje bolest a omezení aktivit a participaci na základě přesně specifikovaných kritérií), jež nelze použít pro ohodnocení duševních útrap. Obviněný proto navrhl, aby NS zrušil napadený rozsudek KS v Plzni a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

NS v návaznosti na podané dovolání obdržel též vyjádření poškozených, učiněné prostřednictvím jejich zmocněnce. V něm poškození mimo jiné uvedli, že náhrada škody přiznaná jim v trestním řízení již byla v plné výši poskytnuta ze strany pojišťovny včetně vynaložených nákladů na právní zastoupení. Jestliže by došlo k zásahu do části rozhodnutí týkajícího se právě náhrady škody, museli by poškození vracet obdržená pojistná plnění zpět pojišťovně a následně uplatnit nárok v občanskoprávním řízení, čímž by jim vznikla další psychická újma, když by museli projít celým řízením znovu a připomínat si ty nejtěžší chvíle. Nejvíce by se situace dotkla nezletilé „Kopretiny“, která byla účastníkem nehody, viděla umírat svou matku a její smrtí přišla o jediného rodiče, neboť biologický otec o ni nejeví žádný zájem․ K osobě obviněného poškození poukázali na to, že je jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti, a je tak pouze na jeho uvážení, jaká bude výše jeho odměny za výkon funkce a podíl na zisku obchodní společnosti. Současně je výše příjmů obviněného irelevantní, neboť újma již byla uhrazena pojišťovnou a ta nemá právo uplatnit vůči obviněnému regres, takže obviněný nepocítí žádný ekonomický zásah při úhradě jím způsobené újmy. Přiznaná částka pak není nikterak nepřiměřená či likvidační ani pro pojišťovnu. Obviněný nekontaktoval poškozené, nenabídl jim svou pomoc a nepokusil se jakkoliv odčinit způsobenou újmu. Poškození necítí žádnou morální satisfakci v podobě odsouzení obviněného, neboť trest jemu uložený považují vzhledem k povaze a následkům činu za velmi mírný.

NS shledal námitky obviněného směřující proti výroku napadeného rozhodnutí učiněnému v adhezním řízení důvodnými.

Z odůvodnění: Poškození M. S., M. V. a „Kopretina“ uplatnili nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy společným návrhem prostřednictvím zmocněnce. V něm navrhli, aby jim byla přiznána náhrada nákladů pohřbu ve výši 15 271 Kč a jednorázová náhrada nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve smyslu § 2959 ObčZ pro M. S. ve výši 3 000 000 Kč, pro M. V. ve výši 2 000 000 Kč a pro „Kopretinu“ ve výši 4 500 000 Kč s náležitým odůvodněním.

Soud prvního stupně zdůraznil, že žádná finanční částka nemůže poškozeným odčinit ztrátu nejbližší osoby. Vzal přitom v úvahu, že M. S. je v postavení matky, která přežila vlastní dítě, což pro ni představuje vůbec nejhorší možnou situaci, jaká rodiče může v jeho životě potkat. Stejně tak zohlednil vztah poškozené „Kopretiny“ a její usmrcené matky, přičemž poškozená – v důsledku chybějící péče otce – ztratila jediného faktického rodiče. Soud dále vzal v potaz formu zavinění obviněného a jeho majetkové poměry (příjmy i reálné možnosti). Částka ve výši 4 500 000 Kč určená „Kopretině“ pak má odrážet nejen její ztrátu maminky v útlém věku, ale též kompenzaci za to, že se poškozená do budoucna nebude moci na tuto obrátit se žádostí o pomoc. Danou výši náhrady považoval soud za adekvátní k překonání potíží v budoucnu. V případě M. S. bylo přihlédnuto k tomu, že přišla nejen o dceru, ale rovněž o osobu, která jí finančně vypomáhala, což odlišuje výslednou částku oproti třetímu z poškozených – bratru zemřelé M. V. K námitce obviněného, že na vzniku nehody měla V. G. markantní podíl, když zvolila nesprávný odbočovací manévr, soud konstatoval, že tyto okolnosti považuje z hlediska případného krácení náhrady újmy za minimální, když naopak zásadní podíl (asi 95 %) na vzniku nehody nese obviněný. Odvolací soud se pak ztotožnil s názorem soudu prvního stupně.

Po zohlednění všech konstatování soudů nižších stupňů dospěl NS mimo jiné k následujícím závěrům. Oba soudy při určení výše reflexní (odvozené) újmy ve smyslu § 2959 ObčZ (resp. její limitace částkou ve výši 10 000 000 Kč jako „hodnotou“ lidského života) vycházely z Metodiky, jež však na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť slouží k posouzení stupně a intenzity zásahu do zdraví primární oběti a určení výše odškodnění její bolesti a ztížení společenského uplatnění, a nelze ji dále využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených jako sekundárních obětí ve smyslu § 2959 ObčZ.

ObčZ nijak blíže nestanoví maximální možnou výši náhrady, popřípadě konkrétní paušální částku odčinění této reflexní újmy, která byla v předchozí právní úpravě zakotvena v § 444 odst. 3 ObčZ 1964, který stanovil jednorázové odškodnění pozůstalých za nemajetkovou újmu vzniklou v případě usmrcení osoby blízké. K jeho přiznání postačilo doložit relevantní příbuzenský vztah pozůstalého k usmrcené osobě bez dalšího dokazování. Naznačené jednorázové odškodnění bylo ve „standardních“ případech konečné, avšak z důvodu neexistence kritérií zohledňujících individuální okolnosti konkrétního případu pro paušálnost těchto částek jej nebylo možno považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nebylo vyloučeno, pokud jednorázové odškodnění nepředstavovalo dostatečnou satisfakci za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly za splnění jisté mimořádnosti případu i další relutární satisfakce podle § 13 odst. 2 a 3 ObčZ 1964, tj. podle ustanovení o ochraně osobnosti (viz nález ÚS ze 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek NS z 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009), pokud šlo o značně výraznější zásah do soukromí pozůstalých, než k jakému dochází v obvyklých případech běžných vztahů v rodině (viz rozsudek NS z 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007), či mimořádnou závažnost vzniklé nemajetkové újmy nebo mimořádné okolnosti, za nichž došlo k porušení práva (srov. usnesení NS z 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Naopak nelze vyloučit ani existenci důvodů, pro které bude vhodné relutární satisfakci snížit, a to například v případě morálního zadostiučinění, kterého se poškozenému již dostalo (omluva toho, kdo zasáhl do práv na ochranu osobnosti fyzické osoby, jeho aktivně projevená snaha mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci v podobě dobrovolného poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích či jiné formy zmírnění následků zásahu), konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, resp. satisfakčního účinku trestního řízení vedeného proti původci zásahu do osobnostních práv a rozhodnutí v něm vydaného. Je tak nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků, kterých se dotčené osobě již dostalo, zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osobě a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu (viz rozsudek NS z 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1746/2006, a usnesení NS z 10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2545/2008). Jako k dalšímu z faktorů při vyčíslení reflexní újmy je třeba přihlížet i k postoji obviněného ke způsobené události, neodčinitelnosti vzniklé újmy, míře zavinění obviněného a jeho majetkovým poměrům a dopadu události do jeho duševní sféry, intenzitě vztahu pozůstalého se zemřelým, věku zemřelého a pozůstalého a otázce hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě. Zároveň je třeba při stanovení výše náhrady újmy zohlednit i situaci, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti. Též je nutno dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou újmu neměla pro pachatele doživotní „likvidační“ následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život (blíže viz nález ÚS z 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11).

Od výše uvedeného se neodklání ani nejnovější rozhodovací činnost ÚS, který reagoval na stav po přijetí ObčZ, jakož i upřesnil kritéria při rozhodování o peněžité náhradě nemajetkové újmy (relutární náhrada). ÚS ve svém nálezu z 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, dospěl k závěru, že v případě zlého úmyslu (záměru) na straně původce neoprávněného zásahu by měl soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Korekci paušalizace pak představují další konkrétní okolnosti každého případu, a to jak právní nebo skutkové, tak přitěžující nebo naopak polehčující.

Za okolnosti, jež je třeba zkoumat na straně poškozeného, se mohou podle rozvíjející se doktríny považovat zejména a) intenzita vztahu žalobce se zemřelým, b) věk zemřelého a pozůstalých, c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě, d) případné poskytnutí jiné satisfakce. Pro výši náhrady je kvalita vzájemného vztahu klíčová. Psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění.

Naopak okolnosti na straně osoby odpovědné (původce zásahu) představují zejména a) postoj původce újmy (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění usmrcené osoby. Je zcela zřetelné, že postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy pozůstalými; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Je nutné přihlížet též k jeho majetkovým poměrům tak, aby byla dána možnost reálného uspokojení přiznaných nároků.

Při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích je důležitým aspektem, aby tato odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti. ÚS konstatoval, že při stanovení výše relutární náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že obecné soudy porovnají částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných, ale i v dalších, v nichž šlo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních.

Z výše rozvedených kritérií, která jsou vystavěna na okolnostech konkrétního případu a korigována zásadou proporcionality, je pak nezbytné vycházet při posuzování otázky rovněž v rámci adhezního řízení, které s sebou nese řadu specifik, stejně jako je tomu při rozhodování o vině obviněného a navazujícím druhu a výměře sankce.

Soudy nižších stupňů v trestní věci obviněného Z. B. podstatnou měrou přihlédly při stanovení výše odčinění duševních útrap ve smyslu § 2959 ObčZ k finančnímu zabezpečení poškozených do budoucna, zejména s ohledem na zájmy nezletilé „Kopretiny“. Daný postup však NS považuje za nepřípustný. Náhrada za duševní útrapy slouží k jednorázovému odčinění duševního strádání dcery, matky a bratra zemřelé poškozené V. G. plynoucího z jejich rodinného a sociálního vztahu charakteristického úzkou vazbou a intenzivními citovými pouty a jejím prostřednictvím již nemohou být nahrazovány nároky poškozených majetkové povahy. Daný nárok nelze zaměňovat s reparací ztráty v majetkové sféře nezletilé v podobě výživy či u matky zemřelé poškozené v podobě každoměsíčního příspěvku na domácnost. Stejně tak nelze pod daný postup podřazovat budoucí náklady, jež bude třeba vynaložit na výchovu a výživu poškozené „Kopretiny“. NS nikterak nezpochybňuje oprávněnost nároku všech poškozených na přiznání náhrady nemajetkové újmy, jakož i případných dalších náhrad vyplývajících z újmy na přirozených právech člověka, kupříkladu možnosti poškozených se domáhat na škůdci peněžitého důchodu pokrývajícího náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, popřípadě z důvodů slušnosti i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen, ve smyslu § 2966 ObčZ. Jelikož však poškození nevznesli tento či jiný majetkový nárok plynoucí z jednotlivých ustanovení ObčZ upravujících náhrady při usmrcení podle § 43 odst. 3 TrŘ, soudy obou stupňů ani nemohly při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozených v podobě duševních útrap podle § 2959 ObčZ přiznat takový nárok. Soudy se též nevypořádaly s dosavadní judikaturní praxí vztahující se k odčinění nemajetkové újmy pozůstalých při usmrcení osoby při dopravní nehodě a nevysvětlily, z jakých důvodů přiznaly poškozeným částky mnohonásobně překračující sumy dosud přiznávané.

Po zhodnocení prezentovaných tvrzení poškozených NS dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout toliko o návrhu nezletilé dcery zemřelé – „Kopretiny“. U zbývajících dvou poškozených, tedy matky zemřelé a jejího bratra, lze konstatovat, že jimi uplatněný nárok je bezpochyby oprávněný. V daném případě však bude vyžadováno další dokazování k ověření takových tvrzení, která v této fázi trestního řízení směřují již nad jeho akceptovatelný rámec, a je proto nezbytné je vyčlenit do roviny dalšího – občanskoprávního řízení.

V případě „Kopretiny“ má NS za to, že veškerá podstatná kritéria, která je třeba zohlednit při stanovení výše odčinění nemajetkové újmy, dosahují samotné pomyslné horní hranice, resp. tuto dokonce přesahují. Dovolací soud si nedokáže představit výraznější druh prožitku, snad jen s výjimkou, pokud by poškozená při takové události přišla o oba rodiče, byť – jak již bylo uvedeno – ztráta matky, která pro ni představovala jedinou pečující osobu ve společné domácnosti, je tomu postavena na roveň.

Naopak na straně obviněného Z. B., kde je třeba zkoumat zejména jeho postoj k události, její dopad do sféry obviněného, jeho majetkové poměry a míru zavinění, eventuálně míru spoluzavinění usmrcené osoby, NS konstatuje, že v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vybočovaly z obdobných případů a měly za následek ať již snížení, či naopak zvýšení částky odčinění nemajetkové újmy v penězích. Je nezbytné doplnit, že kritéria na straně obviněného (škůdce) lze uplatnit jen tehdy, mají-li zároveň vliv na vnímání újmy oprávněných osob. Podle svého vyjádření se obviněný dopisem zaslaným k rukám M. S. omluvil za své jednání. Uvedený postoj učiněný ve vztahu k dceři zemřelé toliko zprostředkovaně a písemnou formou však nelze považovat za projev takové hluboké lítosti, ve spojení s neexistencí další možné (zejména finanční) satisfakce, která by měla vliv na snížení dopadu jeho jednání na poškozenou v satisfakčním smyslu. Rovněž tak nebyl zjištěn žádný výraznější dopad případu do sféry samotného obviněného, pominou-li se samozřejmě sankční následky trestního řízení.

Z hlediska postoje obviněného je rovněž třeba zmínit otázku popírání viny, která jej vedla k podání řádného i mimořádného opravného prostředku. Takový přístup obviněného nelze z hlediska nazírání na nemajetkovou újmu pojímat za jakkoli přitěžující kritérium, mající vliv na úvahy o zpřísnění přiznávané kompenzace, neboť by se tím rozhodující orgán dostával do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu. Lze si ostatně dost dobře představit situace, kdy se obviněný ke své trestné činnosti doznává, ovšem současně se chová, a to i ve vztahu k poškozeným, arogantně, bezcitně a lhostejně, což jejich utrpení citelně prohlubuje. Stejně tak ale nelze pominout případy, kdy obviněný své zavinění popírá, ovšem současně se snaží chovat slušně, i ve smyslu odčinění následku posuzovaného jednání, na němž – podle svého názoru jen částečně – participuje. Popírání viny obviněným tedy nelze bez dalšího hodnotit

jako jednání, které zvyšuje utrpení poškozeného, ale jako neutrální a legitimní výkon jeho práva na obhajobu.

Pokud jde o majetkové poměry obviněného Z. B., jako kritérium hodnocení výše odčinění nemajetkové újmy, je nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho tzv. moderačním významu. Soudy jsou tedy v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, avšak jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Na druhé straně nelze zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale je nutno vzít zřetel i k jeho věku a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život.

V neposlední řadě je třeba věnovat pozornost také zavinění obviněného, resp. případnému spoluzavinění usmrcené osoby. Obviněný Z. B. se svým jednáním dopustil nedbalostního trestného činu, který spočíval v porušení důležité povinnosti uložené mu ProvPoz jako řidiči motorového vozidla. Konstatovanou nedbalost při spáchání trestného činu lze opět vnímat jako neutrální prvek, na rozdíl od situací, v nichž by pachatelovo jednání vykazovalo úmysl či v jeho rámci dokonce zvlášť zavrženíhodný úmysl. OS i KS vystavěly své úvahy na zásadním rozsahu zavinění dopravní nehody ze strany obviněného, jehož podíl vyčíslil OS na asi 95 %. Také s tímto přiléhavým hodnocením se NS ztotožnil, když poukazuje pouze na skutečnost, že ani znalcem konstatovaný chybný manévr zemřelé V. G., která nenajela se svým vozidlem při odbočování ke středové čáře, nelze vnímat jako její spoluzavinění dopravní nehody, jež by mohlo ovlivnit snížení uplatněného nároku.

NS proto na tomto místě uzavírá, že při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je nutno podřadit příslušná kritéria na straně poškozeného i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání do sféry obou těchto subjektů. Duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcení blízké osoby je třeba pro účely stanovení výše odčinění posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvíjet pouze od okolností, jež jsou v rámci trestního řízení řádně doloženy a prokázány poškozeným. Pouze komplexní posouzení uplatněného nároku umožní rozhodnout bez nutnosti dalšího dokazování, které by svým rozsahem směřovalo nad zákonem stanovený účel trestního řízení. V opačném případě bude namístě odkázat poškozeného s takovým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně je nezbytné postupovat na základě principu proporcionality, který zohlední i obdobné, v minulosti posuzované případy tak, aby soudní praxe mohla postupovat s co možná největší snahou o eliminaci nahodilého přiznávání rozdílných peněžitých částek, což by ve výsledku vedlo k právní nejistotě zúčastněných stran řízení. Ač nelze spravedlivě vyžadovat, aby pro takové případy byl opětovně zaveden jakýkoliv paušální limit, jako tomu bylo v minulosti, je třeba stále vnímat výši přiznané částky ve světle dosavadní judikaturní praxe a zachování její kontinuity, při zohlednění jiných kompenzačních nároků, které poskytují zvláštní hmotněprávní předpisy, NS se proto jeví jako důvodné, aby se stanovení výše náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé. Nutno zdůraznit, že takto stanovený rozsah kompenzace odpovídá typovým (neutrálním) případům, tedy takovým, kde nejsou naplněny pro konkrétní situaci zpřísňující či naopak zmírňující kritéria. V případě dalších (méně intenzivních) příbuzenských vazeb pak bude uvedené rozpětí přiměřeně modifikováno.

V rámci takto stanovených mantinelů je třeba zkoumat míru naplnění výše prezentovaných kritérií, na která poukázal již ÚS. Nelze však vyloučit – opět s přihlédnutím ke specifickým okolnostem – ani prolomení shora uvedeného rozpětí, jak je tomu ostatně v případě „Kopretiny“. Jako spravedlivé se NS jeví odčinění ve výši 700 000 Kč. Současně dovolací soud připomíná, že z hlediska dalšího finančního zabezpečení poškozené, jak na tuto problematiku nazíraly soudy nižších stupňů, nemusí jít o jediný nárok, který je poškozená oprávněna uplatňovat. V úvahu přichází také například peněžitá náhrada plně vyvažující případnou vytrpěnou bolest a další nemajetkové újmy (§ 2958 ObčZ) či peněžitý důchod kompenzující náklady na výživu pozůstalé, které zemřelá ke dni své smrti své dceři poskytovala (§ 2966 ObčZ), budou-li tyto nároky včas a řádně uplatněny a prokázány v rámci občanskoprávního řízení. Není vyloučeno, že jejich kumulace se pak ve výsledku může blížit poškozenou původně nárokované částce.

NS proto po důkladném zvážení veškerých okolností zrušil z podnětu dovolání obviněného Z. B. rozsudek odvolacího soudu, a to pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a škody, přičemž tak učinil ve vztahu k poškozeným M. V., M. S. a „Kopretině“. V rámci veřejného zasedání pak NS sám nově rozhodl o povinnosti obviněného Z. B. nahradit poškozené „Kopretině“ nemajetkovou újmu ve výši 700 000 Kč a ve zbytku vzneseného nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatněného původně ve výši 4 500 000 Kč tuto poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obdobné rozhodnutí učinil i ve vztahu k poškozeným M. V. a M. S., když tito dostatečně nedoložili své nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy a další dokazování by ve stávající fázi trestního řízení směřovalo již nad jeho zákonem stanovený rámec. V ostatních výrocích pak zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu nezměněn.

Vydáno: 12. April 2016
Vloženo: 13. September 2018