JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 4 Nd 83/2009

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobce J. H. proti žalované I. S. A U., s. r. o., o zaplacení částky 100.000,00 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 100/2000, o námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, t a k t o :

Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová, JUDr. Alexandra Jiříčková, JUDr. Alena Pavlíková, JUDr. Lyana Rozlivková, JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Gabriela Barančíková, JUDr. Jiří Macek, JUDr. Ivona Svobodová, Mgr. Michaela Kudějová a Mgr. Jiří Čurda nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. Nco 2/2009.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 8. 10. 2008 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 3 návrh na vyloučení Městského soudu v Praze z věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 100/2000 (č. l. 143), a zároveň podal návrh na vyloučení Vrchního soudu v Praze z účasti na vyřizování sporné věci (č. l. 147); u Vrchního soudu v Praze je věc vedena pod sp. zn. Nco 2/2009.

V odůvodnění návrhu(doplněném dne 30. 11. 2008) žalobce uvedl, že dne 4. 4. 2008 podal k Vrchnímu soudu v Praze návrh na vydání rozsudku proti Ministerstvu spravedlnosti ČR a Vrchnímu soudu v Praze pro protiprávní postup při vyřizování věci u Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 125/2002. Z daného žalobce usuzuje, že soudní spor s Vrchním soudem v Praze staví tento soud a všechny jeho zaměstnané soudce vůči žalobci do specifického protikladného vztahu, který již nelze označovat za nepodjatý, a bylo by v rozporu s právem, soudní etikou a právy občana, aby se vyřizování věci sp. zn. 9 C 100/2000 zúčastnil Vrchní soud v Praze za stavu, kdy s ním žalobce sám vede soudní spor. Svou námitku podjatosti v doplnění svého návrhu konkretizoval tak, že je vznášena vůči všem soudcům civilního úseku Vrchního soudu v Praze. Žalobce taktéž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, jehož kopii přiložil, a jímž bylo námitce podjatosti v obdobné věci vyhověno.

K podání žalobce předložili svá vyjádření členové senátu 2 Cmo příslušného podle rozvrhu práce k rozhodnutí věci (JUDr. Petr Baierl, JUDr. Ivana Wolfová, JUDr. Alexandra Jiříčková, JUDr. Alena Pavlíková) i zastupujících senátů 8 Cmo (JUDr. Lyana Rozlivková, JUDr. Vlasta Wohlmuthová, JUDr. Gabriela Barančíková) a 3 Cmo (JUDr. Jiří Macek, JUDr. Ivona Svobodová, Mgr. Michaela Kudějová, Mgr. Jiří Čurda) Vrchního soudu v Praze, z nichž plyne, že k věci, účastníkům či jejich zástupcům nemají žádný poměr.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

Podle § 14 odst. 2 o. s. ř. u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.

Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jež může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. V úvahu by zde také přicházel vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, apod. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.

Vyloučení soudce tak zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. K pochybnostem musí být dán objektivní důvod.

K otázce podjatosti soudců se přitom obecně vyjadřoval již nález Ústavního soudu České republiky, publikovaný ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

Jak vyplývá z vyjádření jmenovaných soudců, žádný z nich nemá vztah k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, na výsledku řízení nemají žádný zájem a není jim známa ani žádná jiná okolnost, pro kterou by měli být vyloučeni z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.

V posuzovaném případě nevyplývají ze spisu žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudci Vrchního soudu v Praze, o jejichž vyloučení jde, měli poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení a jejich zástupcům. Žalobce ve svém podání neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudců. Ačkoli žalobce nebyl Vrchním soudem v Praze vyzván, aby svou námitku podjatosti blíže konkretizoval, je možno odkázat na další žalobcem vedená řízení, ve kterých námitku podjatosti vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze uplatnil, konkr. vůči totožným soudcům jako v této věci (viz. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 4 Nd 205/2009, ve věci vedené žalobcem u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 9/2008). V návaznosti na výše uvedené skutečnosti, je tak nutno učinit závěr, že není dán žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti jmenovaných soudců.

K výše uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že pokud žalobce svou námitku podjatosti směřoval vůči Vrchnímu soudu v Praze, tedy vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze, byl takovýto postup nesprávný. Jak bylo konstatováno, rozhodování o námitce podjatosti se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního, tudíž je účastník povinen označit konkrétní osobu vůči které jeho námitka podjatosti směřuje, resp. označit konkrétního soudce, jehož podjatost namítá. To ale samo o sobě nestačí, neboť námitka musí být podložena konkrétními důvody, jinak řečeno účastník musí uvést v čem konkrétně, v jakých okolnostech, spatřuje důvod podjatosti soudce (srov. § 15a odst. 3 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že nelze paušálně a neadresně namítat, že jsou vyloučeni všichni soudci určitého soudu. Pokud účastník z důvodů, které pokládá za závažné, podal žalobu proti konkrétnímu soudu jako organizační složce státu, může být tato skutečnost důvodem pro přikázání věci z důvodu vhodnosti podle § 12 odst. 2 o. s. ř., ale sama o sobě nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti každého jednotlivého soudce daného soudu. Opačný názor by bez dalšího presumoval, že každý soudce bez rozdílu bude vyloučen z projednávání a rozhodování věci pouze v závislosti na tom, že účastník podal proti příslušnému soudu žalobu. Z daného tedy vyplývá, že obecný návrh na vyloučení Vrchního soudu v Praze z uváděných důvodů nemůže být způsobilým důvodem k pochybnostem o nepodjatosti soudců, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni projednat a rozhodnout předmětnou věc.

Pokud žalobce ve svém podání poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Nd 138/2002 a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 Nd 60/2008, je k tomu třeba uvést následující.

Prvně citované usnesení bylo vydáno v jiné procesní situaci, kdy ve věci byl žalován přímo Vrchní soud v Praze, přičemž bylo rozhodováno za jiné právní úpravy před účinností zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, mj. zvláště výrazně v ustanoveních § 14 a násl. o vyloučení soudců, a před účinností zák. č. 220/2000 Sb., jímž bylo změnou dotčeno nejen ustanovení § 21a o. s. ř. o jednání organizační složky za stát, ale zejména byl změněn právní status státu a jeho organizačních složek. Poukaz žalobce na toto usnesení Nejvyššího soudu proto není případný.

Pokud jde o druhé z citovaných usnesení, pak senát Nejvyššího soudu projednávající nyní posuzovanou věc zaujal k dané problematice na základě výše uvedených úvah odlišný právní názor a to mj. též proto, že obsahově obdobná věc byla podle § 20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů, předložena k projednání a rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Tento svým usnesením ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 Nd 209/2009 označil právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. 4 Nd 60/2008 za nesprávný a vyslovil v předmětné věci právní názor, z něhož je již v tomto rozhodnutí vycházeno. Zde je třeba zdůraznit, že tento právní názor velkého senátu Nejvyššího soudu je pro rozhodování v dalších obdobných věcech závazný.

Protože rozhodnutí soudu o vyloučení soudce podle § 14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze skutečně závažných důvodů, které mu zcela zjevně brání věc projednat a rozhodnout nestranně a nezávisle. Vzhledem k tomu, že takovéto důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 2/2009, byly vyloučeni výše jmenovaní soudci tohoto soudu, nebyly v dané věci shledány, rozhodl Nejvyšší soud České republiky podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2010

Předseda senátu:

JUDr. Petr Šabata v. r.

Vydáno: 29. January 2010