JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 950/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně H., spol. s r.o. proti žalovanému J. B., o 310.160,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 261/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2006, č. j. 14 Co 436/2005-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2005, č. j. 14 C 261/2004-47, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 310.160,60 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 11. 8. 2003 do zaplacení, zastavil řízení v rozsahu částky 32.239,40 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 11. 8. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Smlouvu o dílo, na jejímž základě byla provedena rekonstrukce rodinného domku ve V., uzavřel dne 24. 8. 1998 se žalovaným a s jeho bývalou manželkou P. B. L. H., tedy osoba odlišná od žalobkyně. Pro rozpor s předávacím protokolem ze dne 25. 10. 1999 pak soud prvního stupně nepovažoval za průkaz aktivní legitimace dohodu ze dne 31. 12. 1998, kterou měl L. H. postoupit práva a povinnosti z této smlouvy o dílo firmě N. spol. s r.o., (nynější žalobkyni); dokončené dílo totiž předával žalovanému L. H. I kdyby tento argument neobstál, žalobkyně neprokázala vznik nároku na zaplacení vyšší částky než kterou žalovaný skutečně zaplatil. Existenci nároku nemůže prokazovat ani ta část dohody o vypořádání společného jmění manželů B. ze dne 8. 3. 2000, ve které se dohodli na tom, že dluh vůči společnosti H., spol. s r.o. ve výši 290.272,20 Kč zcela uhradí žalovaný, neboť nejde o řádné uznání dluhu podle § 558 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. 14 Co 436/2005-74, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a uzavřel, že i kdyby vztah založený smlouvou o dílo bylo možno posuzovat jako vztah podléhající režimu obchodního zákoníku, nemůže být žaloba důvodná pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Postoupení pohledávek podle dohody o převodu zakázek ani podle smlouvy o postoupení práv a povinností ze dne 31. 12. 1998, na jejichž základě mělo dojít ke změně v osobě věřitele, totiž nelze považovat za platné, neboť k platnosti postoupení pohledávek chybí jejich přesná identifikace. Oprávněnost požadavku žalobkyně pak nelze dovodit ani z ujednání manželů B. v listině ze dne 8. 3. 2000.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v něm namítla, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spojuje se závěrem odvolacího soudu, že dohoda bývalých manželů B. ze dne 8. 3. 2000 není současně jednostranným úkonem, kterým dlužník uznává svůj dluh vůči věřiteli podle § 558 obč. zák. Není srozuměna s tím, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů nemůže být považována i za uznání dluhu podle § 558 obč. zák., pokud v ní dlužník uznává dluh vůči třetí osobě.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde ovšem jen tehdy, jestliže právní otázka, kterou dovolatel za významnou považuje, byla pro rozhodnutí určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru lze blíže odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, případně na usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, který vyplývá z toho, že se jí nepodařilo prokázat oprávnění uplatňovat nároky na doplacení ceny díla podle smlouvy ze dne 24. 8. 1998, uzavřené s fyzickou osobou L. H., a nikoliv na tom, zda dohoda bývalých manželů B. je či není též uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. Otázka, z jejíhož řešení žalobkyně dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, tedy pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující. Jelikož správnost řešení otázky aktivní legitimace, na níž je potvrzující rozsudek odvolacího soudu postaven, žalobkyně nezpochybnila a dovolací soud je i při zkoumání přípustnosti dovolání vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), nelze napadenému rozsudku přiznat zásadní právní význam.

Dovolání tedy není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. září 2006

Vít Jakšič, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. September 2006