JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 918/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. J. T. a b) M. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 131/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2006, č. j. 19 Co 141/2006-74, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 5 C 131/2005-39, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč od 1. 8. 2002 do zaplacení, se 4 % úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč od 1. 10. 2002 do zaplacení a s 3,5 % úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč od 21. 12. 2002 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. března 2006, č. j. 19 Co 141/2006-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 300.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč od 1. 8. 2002 do zaplacení, se 4 % úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč od 1. 10. 2002 do zaplacení a s 3,5 % úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč od 21. 12. 2002 do zaplacení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 10. 2001 ústní smlouvu, na základě níž se žalobci zavázali uzavřít s městem V. M. dohodu o narovnání, jíž budou ve prospěch města odstraněny pochybnosti o vlastnictví k pozemkům (dané duplicitním zápisem vlastnického práva žalobců a města V. M. k těmto pozemkům v katastru nemovitostí), na nichž měla zájem stavět společnost řízená žalovaným. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobcům za uzavření dohody o narovnání 300.000,- Kč. Splatnost této částky si účastníci ve smlouvě nesjednali. Žalobci uzavřeli s městem V. M. formou notářského zápisu dne 10. 10. 2001 dohodu o narovnání podle § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) ohledně vlastnického práva k předmětným pozemkům. Žalovaný žalobcům sjednanou částku nezaplatil. Žalobci jej dopisem ze dne 23. 7. 2002 marně vyzvali k úhradě dlužné částky ve třech splátkách po 100.000,- Kč (do konce července 2002, do 30. 9. 2002 a do 20. 12. 2002).

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že dohoda uzavřená účastníky je platným právním úkonem, z něhož žalobcům vznikl závazek uzavřít s městem V. M. dohodu o narovnání a žalovanému závazek zaplatit za to žalobcům částku 300.000,- Kč. Jelikož žalobci svou povinnost splnili, kdežto žalovaný svému závazku nedostál, byl shledán nárok žalobců opodstatněným. Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný neuplatnil námitku promlčení práva na zaplacení dohodnuté odměny úspěšně. Zatímco soud prvního stupně počátek běhu tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. vázal na okamžik, kdy nastala splatnost pohledávky k výzvě žalobců ve smyslu § 563 obč. zák., odvolací soud považoval za rozhodný z hlediska spuštění běhu promlčecí doby okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tím byl den následující po 10. 11. 2001 (správně 10. 10. 2001), kdy žalobci s městem V. M. uzavřeli dohodu o narovnání. Vyslovil názor, že ustanovení § 563 obč. zák. upravuje splatnost pohledávky věřitele, tj. určuje den, kdy je dlužník povinen plnit; nikoli počátek běhu promlčecí doby, v níž je třeba právo uplatnit. Tato doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Jelikož žalobci mohli vyvolat splatnost pohledávky výzvou k plnění ihned poté, co splnili svůj smluvní závazek, je z hlediska počátku běhu promlčecí doby rozhodný den, kdy o plnění mohli požádat, a nikoli den, kdy tak učinili. Byla-li žaloba podána u soudu až 8. 7. 2005, stalo se tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soud vytkli, že nesprávně posoudil otázku promlčení jejich nároku. Mají zato, že odvolací soud zjevně vycházel z převládajícího právní názoru, opírajícího se o rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 28/84, podle kterého pro počátek běhu tříleté promlčecí doby ve smyslu § 101 obč. zák. není rozhodný okamžik, kdy v důsledku výzvy věřitele nastala splatnost pohledávky, ale okamžik, kdy věřitel mohl splatnost dluhu vykonat poprvé, tj. den poté, kdy vznikl dluh. Rozhodovací praxe vyšších soudů se však nyní přiklání k názoru, že běh obecné promlčecí doby podle § 101 obč. zák. počíná běžet až poté, co nastala splatnost pohledávky, tedy poté, co měl dlužník poprvé splnit dluh. Žalobci poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003, a ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 28 Cdo 642/2004, i když si jsou vědomi, že tato rozhodnutí se týkala pohledávek státu za zhodnocení nemovitostí vydaných postupem podle zákona č. 403/1990 Sb., v tehdy platném znění, původním vlastníkům. Změnou právního názoru na počátek běhu promlčecí doby u pohledávek, jejichž splatnost nebyla dohodnuta, ani stanovena právním předpisem, došlo k překonání dřívějšího zjevně nesprávného, byť dlouhodobého výkladu této problematiky, když pod slovy „ … ode dne , kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“ je třeba výkonem práva rozumět výhradně jen jeho uplatnění u soudu, a nikoli možnost věřitele učinit výzvu vůči dlužníku ke splnění dluhu. Navrhli proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že včasné dovolání bylo podáno k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 odst. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání důvodné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalobci spatřují nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že jejich právo na plnění z dohody je promlčeno v důsledku marného uplynutí tříleté promlčecí doby, která počala běžet den následující po uzavření smlouvy o narovnání (tj. den po dni, ve kterém vznikl dluh žalovaného).

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.

Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je pobízet oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu a tak, aby donekonečna (a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu (dlužníka). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení nároku plnit pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné žaloby.

V posuzované věci odvolací soud dovodil, že promlčecí doba práva žalobců, u něhož nebyla sjednána mezi účastníky splatnost, začala běžet ode dne následujícího po vzniku dluhu tj. od 11. 11. 2001 (zřejmě správně 11. 10. 2001).

Ustanovení § 101 obč. zák. upravuje nejen délku obecné promlčecí doby, ale i její počátek, pokud není v dalších ustanoveních stanoveno jinak. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Již v dřívější právní literatuře (srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987, str. 319 a. n. ) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srovnej citované znění Občanského zákoníku str. 322). Na tomto právním názoru je založeno právě zmiňované rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84. Přijetí názoru žalobců o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Názor vyjádřený v rozhodnutí zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 zopakoval dovolací soud v řadě svých rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2645/2006, jakož rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl).

Pokud na podporu svých dovolacích argumentů žalobci odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003, a ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 28 Cdo 642/2004, pak dílčí právní závěry v nich obsažené žalobci vytrhávají z celkového kontextu rozhodnutí. Výklad ustanovení § 101 obč. zák. podaný dovolacím soudem v souvislosti s otázkou promlčení práva podle § 10 odst. 3 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „restituční zákon“), nesměřuje k jednoznačnému závěru o tom, že počátek běhu promlčecí doby je spojen vždy se splatností dluhu. S dosavadní, ale i následnou judikaturou dovolacího soudu je toto rozhodnutí zajedno v tom, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V citovaných rozhodnutích dovolací soud dospěl k závěru, že byla-li dohoda o vydání nemovitosti registrována určitého dne a k úhradě zhodnocení byla účastnice řízení vyzvána až dopisem o několik měsíců (či let) později, nemohlo dojít k promlčení nároku, neboť vznik dluhu byl vázán na výzvu k úhradě, vydanou tehdejším ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci; dovolací soud se proto v tomto specifickém případě nepřiklonil k názoru, že promlčecí doba začala běžet již okamžikem registrace dohody o vydání nemovitosti.

Lze tedy uzavřít, že zpochybňované právní posouzení otázky promlčení odvolacím soudem neodporuje hmotnému právu a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobcům se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobcům právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. června 2008

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. June 2008