JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 89/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně K. K., zastoupené Mgr. P. Č., advokátem se proti žalované C. R.S. s. r. o. zastoupené Mgr. J. K., advokátem o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 237/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. září 2005, č. j. 18 Co 109/2005-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 5.896,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. K., advokátka.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č. j. 30 C 237/2004-42, zamítl žalobu o zaplacení částky 100.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 20. 12. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. září 2005, č. j. 18 Co 109/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 12. 9. 2003 dohodu o složení zálohy na rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč, podle níž se žalovaná zavázala žalobkyni zajistit převod vlastnictví k bytu specifikovanému v dohodě (bez uvedení jeho výměry) a žalobkyně, která je občanem Slovenské republiky, se zavázala složit žalované v souvislosti se zamýšlenou koupí bytu rezervační poplatek ve výši 100.000,- Kč. Účastnice si v dohodě sjednaly, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k bytu bude uzavřena do 15. 12. 2003 a pro případ, že ke koupi bytu nedojde bez vážného důvodu na straně složitele (nebo kupujícího), ponechá si žalovaná složenou zálohu na náhradu škody a úhradu ušlého zisku. Současně si účastnice (z iniciativy žalobkyně, která si byla vědoma, že nabývání vlastnického práva k nemovitostem v České republice je pro ni coby devizového cizozemce ztíženo) v bodě 4 dohody ujednaly, že žalobkyně je oprávněna převést svá práva a povinnosti z dohody vyplývající na třetí osobu. Žalobkyně zamýšlela práva a povinnosti z dohody převést na svého tehdejší přítele Ing. J. Ž.; zálohu ve sjednané částce žalované složila, k uzavření kupní smlouvy v dohodnutém termínu však nedošlo. Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem podaným k poštovní přepravě dne 16. 12. 2003 k vrácení složené zálohy s odůvodněním, že na její straně existují vážné důvody, které neumožňují kupní smlouvu uzavřít; ty spatřuje v rozdílu podlahové výměry bytu uváděné v nabídce oproti skutečnému stavu. Přestože skutečná výměra bytu byla žalobkyni známa již v říjnu 2003, nesdělila žalované, že z tohoto důvodu nemá zájem o koupi bytu. Práva a povinnosti z dohody na třetí osobu, která by splňovala podmínky nabývání nemovitostí v České republice, nepřevedla.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že účastnice mezi sebou uzavřely dne 12. 9. 2003 smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), jež se svým obsahem nejvíce blíží smlouvě zprostředkovatelské podle § 774 obč. zák.; na základě ní se žalovaná zavázala vyvíjet činnost za účelem uzavření kupní smlouvy ohledně předmětného bytu a žalobkyně se zavázala uzavřít kupní smlouvu do 15. 12. 2003. Účastnice se současně dohodly, že žalovaná je oprávněna si ve svůj prospěch započíst žalobkyní složenou zálohu ve výši 100.000,- Kč, jestliže ze strany žalobkyně nedojde bez vážného důvodu k uzavření kupní smlouvy ve stanoveném termínu. Oba soudy shodě dovodily, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo bez vážného důvodu na straně žalobkyně. Výměra bytu nebyla totiž v dohodě uvedena a okolnost, že žalobkyně je občanem Slovenské republiky, byla oběma stranám známa již v době uzavírání dohody, přičemž žalobkyně nevyužila možnosti převést svá práva a povinnosti z dohody na třetí osobu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda vážným důvodem bránícím uzavření smlouvy je okolnost, že smluvní strana nemůže nabýt práva smlouvou převáděná. I nadále je přesvědčena, že v neuzavření kupní smlouvy jí bránila skutečnost, že jako devizový cizozemec nemohla nabýt vlastnické právo k bytu a že neměla k dispozici osobu, na niž by mohla práva a povinnosti z dohody převést; oba tyto důvody považuje za vážné. Zdůrazňuje, že si žalovaná musela být vědoma rizika vyplývajícího z faktu, že dohodu uzavírá s devizovým cizozemcem. Odvolacímu soudu vytkla, že při rozhodování vycházel z hypotetických možností a současně ignoroval objektivní fakta. Z uvedených důvodů navrhla zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů.

Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu tohoto ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno. Neslouží totiž k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). To současně znamená, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.

Z výše uvedených důvodů námitka nesprávnosti závěru, že žalobkyně neměla vážný důvod bránící jí v uzavření kupní smlouvy, který odvolací soud učinil na základě zhodnocení skutkových zjištění, není naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který jedině může přípustnost dovolání v posuzované věci založit. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Tak je tomu tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění dovodil nesprávný právní závěr. Za nesprávné právní posouzení věci ve vyloženém smyslu nelze totiž považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srovnej rozhodnutí č. 19 publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze č. 2/1994 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2002, sp zn. 30 Cdo 1053/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sešitu 19, pod č. C 1324). Výhrady žalobkyně lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť jimi zpochybňuje správnost skutkového závěru, že neměla vážný důvod bránící jí v uzavření kupní smlouvy ve lhůtě do 15. 12. 2003, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci (tedy právní názor, že žalované vzniklo právo ponechat si žalobkyní složenou zálohu).

Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalovaná má právo na jejich náhradu vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za písemné vyjádření k dovolání ve výši 4.880- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z částky 941,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 30. ledna 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. January 2008