JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 877/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobců A/ České republiky – Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, se sídlem v Praze 1, Karmelitská č. 5, 7 a 8, B/ České republiky – Školského úřadu Praha 6, se sídlem v Praze 6, Arabská č. 683, a C/ České republiky – Základní umělecké školy Charlotty Masarykové, se sídlem v Praze 6, Veleslavínská č. 54/32, všech zastoupených , advokátem, proti žalované A. C. a.s., zastoupené, advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 117/97, o dovolání kraje m. P., zastoupeného, advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, č. j. Co 156/2002-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Dovolatel je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 2 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně, advokátky.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 3. 2001, č. j. 7 C 117/97-63, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí je Česká republika. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání subjekt, který se v něm označil jako kraj m. P., se sídlem v P. 1, M. n.. č. 2 (dále jen „ m. P.“), zastoupený JUDr. T. S., advokátem se sídlem v ... Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2001, č. j. Co 156/2002-97, toto odvolání odmítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Vycházel ze zjištění, že m. P. není účastníkem řízení. K odvolání bylo připojeno tam blíže specifikované rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, z něhož dovodil, že mezi žalobcem A/ a m. P. došlo k singulární sukcesi vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto sporu. Jelikož k singulární sukcesi došlo po zahájení řízení, nemá tato skutečnost sama o sobě vliv na okruh jeho účastníků. Procesní nástupnictví na straně žalobce je za takové situace podmíněno tím, že je soudem připuštěno (§ 107a o.s.ř.). Předpokladem připuštění procesního nástupnictví na straně žalobce je jeho návrh obsahující označení subjektu, jenž má nastoupit na jeho místo, doložený existencí konkrétní právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod práva, o které v řízení jde. Soud prvního stupně by mohl o takovém návrhu žalobce rozhodnout jen za předpokladu, že by mu byl doručen do vynesení rozsudku, což se nestalo. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem, nebyl jej soud prvního stupně povinen o nutnosti zachování popsaného postupu poučovat (§ 118a o.s.ř.), byl však povinen účastníky poučit podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť na řízení se vztahoval občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Jelikož se účastníkům takového poučení nedostalo, platí pro odvolací řízení zásada úplné apelace a žalobce tudíž mohl návrh na připuštění právního nástupnictví podat v odvolání. Žalobce však zůstal nečinný, neboť odvolání bylo podáno m. P., které účastníkem původního řízení nebylo. Uzavřel, že odvolání bylo podáno někým, kdo nebyl k podání odvolání oprávněn.

Proti usnesení odvolacího soudu podalo m. P. dovolání. Protože má za to, že dovolání má být ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., projednáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, byť bylo odvolání v rozporu s citovaným zákonem posouzeno a rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2001, dovozuje přípustnost svého dovolání z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, konkrétně z jeho ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/. Namítá, že řízení je zatíženo zmatečnostními vadami, neboť dovolateli byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť odvolání bylo posouzeno nesprávně „zejména z pohledu toho, zda odvolací soud vzhledem ke vzniklé procesní situaci (kdy případně nutný návrh dle § 107a o.s.ř. nebyl ze strany dovolatele učiněn před soudem prvního stupně, ani v rámci odvolání) neměl postupovat jinak ve smyslu poučovací povinnosti apod.“. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. shledává dovolatel v tom, že odvolací soud „nesprávně z hlediska procesního“ posoudil odvolání jako odvolání subjektu na řízení nezúčastněného. Především však nesouhlasí s tím, že odvolání nebylo posuzováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, v důsledku čehož odvolací soud dovodil, že řízení je ovládáno principem úplné apelace a že měl tudíž dovolatel podat návrh na připuštění změny v účastníku řízení na straně žalobce. Dovolatel je přesvědčen, že postupoval správně, když v souladu s dosavadní praxí pouze oznámil soudu v rámci odvolání, že následkem singulární sukcese došlo k právnímu nástupnictví, což prokázal listinami a poukazem na příslušný zákon. Odvolací soud tak měl za této situace jednat nadále s dovolatelem jako s účastníkem řízení, aniž by musel o nástupnictví rozhodovat.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítá, že m. P. není oprávněno dovolání vůbec podat, neboť nebylo účastníkem řízení, v němž bylo dovoláním napadené usnesení vydáno. Má dále za to, že odvolací soud postupoval správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a správně aplikoval jeho ustanovení § 107a, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až po uvedeném datu. Jelikož v posuzované věci nebyly naplněny předpoklady procesního nástupnictví uvedené v citovaném ustanovení, nebylo m. P. oprávněno podávat v tomto řízení odvolání ani dovolání.

Vzhledem k námitkám dovolatele Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, v prvé řadě zvažoval, které znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, je pro posouzení dovolání rozhodné.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela“), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z uvedeného vyplývá, že na dovolací řízení dopadá občanský soudní řád ve znění novely (tzn. ve znění platném od 1. 1. 2001) za splnění dvou předpokladu současně, a to, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v době od 1. 1. 2001 a že bylo zároveň vydáno v odvolacím řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění po novele. Při nesplnění kterékoli z uvedených podmínek se na dovolací řízení vztahuje právní úprava obsažená v občanském soudním řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

V posuzované věci bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (podle záznamu uvedeném na obálce obsahující protokol o hlasování vydáno dne 31. 7. 2002), byť je v písemném vyhotovení usnesení uvedeno nesprávně datum vydání 31. 7. 2001. Usnesení odvolacího soudu bylo tedy nepochybně vydáno po 1. 1. 2001. Z obsahu usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že řízení o něm bylo provedeno podle občanského soudního řádu ve znění novely, tzn. ve znění platném od 1. 1. 2001. To se podává jak z absence údaje o tom, že řízení probíhá podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, což by mělo odůvodnění usnesení v takovém případě obsahovat, tak i ze skutečnosti, že odvolací soud odůvodnil své usnesení ustanoveními, která jsou obsažena pouze v občanském soudním řádu ve znění novely (např. § 107a, § 118a a § 119a o.s.ř.). I z odůvodnění dovolání je zřejmé, že sám dovolatel z postupu odvolacího soudu vyrozuměl, že jeho odvolání bylo odvolacím soudem projednáno podle občanského soudního řádu ve znění po novele a má za to, že tento postup byl nesprávný.

Lze uzavřít, že v posuzované věci jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. novely, a dovolací soud je povinen postupovat v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění po novele. Jen na okraj lze poznamenat, že není správná námitka dovolatele, podle níž odvolací soud pochybil, projednal-li odvolání podle občanského soudního řádu ve znění po novele. Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po 1. 1. 2001, řízení před soudem prvního stupně tudíž od 1. 1. 2001 probíhalo podle občanského soudního řádu ve znění po novele (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 1. novely) a i odvolací řízení tak správně proběhlo podle tohoto předpisu (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. novely).

Poté, co dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání má být projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisu včetně novely – dále opět jen „o.s.ř.“, a že dovolání směřující proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněným subjektem (neboť o jeho odvolání bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto a byl tudíž účastníkem odvolacího řízení) uzavřel, že v posuzované věci směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovoláním napadený výrok, jímž bylo odmítnuto odvolání, není rozhodnutím ve věci. Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede – tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutím ve věci by tedy v posuzovaném případě bylo rozhodnutí, jímž by soud určil, že Česká republika je vlastníkem předmětných nemovitostí anebo jímž by žalobu zamítl. Protože ustanovení § 237 o.s.ř. upravuje přípustnost dovolání výlučně proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, mohla by být přípustnost dovolání v posuzované věci založena jen v rámci ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.

Ustanovení § 238 o.s.ř. upravuje přípustnost dovolání proti usnesení o obnově řízení a po povolení obnovy řízení.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) ve věci konkursu a vyrovnání, b) o žalobě pro zmatečnost, c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

Žádným ze shora citovaných ustanovení není připuštěno dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proto, že bylo podáno někým, kdo k tomu nebyl oprávněn. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že zakládá-li ustanovení § 239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání mimo jiné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), má na mysli usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu účastníka řízení na připuštění procesního nástupnictví v důsledku singulární sukcese. O takové usnesení v posuzované věci nejde.

Lze tedy uzavřít, že za dané procesní situace, kdy nelze přípustnost dovolání zvažovat z hlediska žádného ustanovení o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243b odst. 5, věty prvé, o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání m. P. jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.

Protože v posuzovaném případě není dovolání přípustné, nezabýval se dovolací soud otázkou označení žalobce.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem účelně vynaložené náklady, které spočívají v odměně za vyjádření k dovolání ve výši 2 500 Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení), s připočtením paušální částky 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif). Protože dovolání bylo odmítnuto, uložil soud dovolateli ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je dovolatel povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval. Dovolací soud se neztotožnil s názorem dovolatele, že jsou v posuzovaném případě dány důvody zvláštního zřetele, pro které by neměla být žalované náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána (srov. § 150 o.s.ř.). Uvedené náklady totiž vznikly žalované v důsledku toho, že z iniciativy dovolatele bylo zahájeno dovolací řízení, ačkoliv není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci přípustné. Náklady, které musela žalovaná v souvislosti se zastoupením advokátem v dovolacím řízení vynaložit, jí vznikly jen z viny dovolatele a dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl žalované odepřít právo na jejich náhradu ze strany dovolatele.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. December 2003