JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 861/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, jejímž jménem jedná Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, Praha 6, nám. Svobody 471, proti žalovanému K. P., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím a částky 76 858 Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 69/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2002 č. j. 14 Co 331/2002-93, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2002 č. j. 14 Co 331/2002-93, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. ledna 2002 č. j. 4 C 69/2001-79 v rozsahu, ve kterém bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni částku 70 000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku pod bodem I, pokud jím byl potvrzen uvedený rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ve výrocích o nákladech řízení a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. ledna 2002 č. j. 4 C 69/2001-79, pokud jím bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni částku 70 000 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku pod bodem I, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala původně plnění ze smlouvy o dodatečné úhradě za užívání nemovitostí ze dne 6. 5. 1999 ve výši 70 000 Kč s úroky z prodlení a plnění ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 5. 1999 ve výši 71 328 Kč spolu s úroky z prodlení. Na žádost žalobkyně soud připustil změnu žalobního návrhu pro případ neplatnosti nájemní smlouvy tak, že namísto částky 71 328 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76 858 Kč bez příslušenství, představující bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor bez právního důvodu.

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 25. ledna 2002 č. j. 4 C 69/2001-79 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10 % p. a. z jednotlivých částek ve výši 5 000 Kč nezaplacených v období od 16. 12. 1999 do 16. 1. 2001 do jejich zaplacení, specifikovaných ve výroku pod bodem I, a částku 76 858 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 6. 5. 1999 smlouvu o dodatečné úhradě za užívání nemovitostí, v níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 149 450 Kč ve splátkách tak, že částku 49 450 Kč uhradí do 13. 5. 1999 a zbytek bude splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč. Podle této smlouvy žalovaný plnil své závazky až do 15. 11. 1999. Soud dále zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. 5. 1999 smlouvu o nájmu nebytových prostor, podle níž se žalovaný zavázal platit nájemné za užívání nebytových prostor měsíčně ve výši 7 117 Kč a od roku 2000 navíc ročně částku 6 530 Kč. Podle této smlouvy zaplatil žalovaný všechny splátky do listopadu 1999 včetně. Smlouva byla ukončena dnem 31. 8. 2000. Obě smlouvy posoudil soud podle § 37 odst. 1 obč. zák. jako platné s odůvodněním, že byly učiněny svobodně a vážně, když na žalovaného nebyl činěn ze strany žalobkyně fyzický nátlak, ani nátlak spočívající v bezprávné výhružce, která by jej přiměla k uzavření smlouvy. Z důvodu chybějícího vymezení účelu ve smlouvě o nájmu nebytových prostor a chybějícího souhlasu příslušného městského úřadu k uzavření této smlouvy shledal soud smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 5. 1999 v souladu s § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neplatnou. Dále vyšel ze zjištění, že žalovaný podáním ze dne 16. 10. 2001 podle § 49 obč. zák. od obou uvedených smluv odstoupil s odůvodněním, že byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud posoudil odstoupení žalovaného jako neplatné, neexistovala-li na straně žalovaného objektivní tíseň při uzavírání smluv a tyto nebyly uzavřeny ani za nápadně nevýhodných podmínek; žalovaný totiž užíval objekt bez právního důvodu a nebylo prokázáno jeho tvrzení o existenci smlouvy o bezplatném užívání nebytových prostor. Soud poté dovodil, že žalobkyně má právo na uplatněné plnění ze smlouvy o dodatečné úhradě za užívání nemovitostí a na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák., které získal žalovaný bezplatným užíváním nebytových prostor. Výši bezdůvodného obohacení stanovil soud v souladu s § 458 odst. 1 obč. zák. ve výši obvyklého nájemného v místě pronájmu. Soud neakceptoval námitku žalovaného, že dlužné nájemné bylo zahrnuto v kupní ceně nemovitosti, v níž se užívané nebytové prostory nacházely, a že sjednal s realitní kanceláří R., jež zprostředkovávala prodej nemovitostí, bezúplatné užívání objektu. M. N., která za realitní kancelář sjednávala s žalovaným prodej nemovitosti, žádnou smlouvu o bezúplatném užívání nebytových prostor neuzavřela, nebyla k uzavření takové smlouvy oprávněna. Namítal-li žalovaný promlčení, nebyla shledána ani tato námitka odůvodněnou, protože k promlčení nároků z platné smlouvy o dodatečné úhradě za užívání nemovitosti ze dne 6. 5. 1999 - první splátky splatné 15. 12. 1999 - by došlo až 16. 12. 2002, proto byla-li žaloba podána 17. 5. 2001, není toto právo v souladu s §§ 101 a 103 obč. zák. promlčeno. V souladu s § 107 obč. zák. není promlčeno ani právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 12. 1999 do 31. 8. 2000 s ohledem na den podání žaloby a počátek subjektivní promlčecí doby (dne 17. 5. 1999). Pokud žalovaný požadoval započtení vzájemných pohledávek účastníků z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout tím, že žalovaný objekt střežil a staral se o něho, soud uzavřel, že úkon žalovaného směřující k započtení, učiněný dne 16. 1. 2002 ústně do protokolu u Okresního soudu v Domažlicích, nemá náležitosti úkonu podle § 34 obč. zák. a je neúčinný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. června 2002 č. j. 14 Co 331/2002-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod pro závěr o neplatnosti obou předmětných smluv podle § 37 odst. 1 obč. zák., když za bezprávnou výhružku nepovažoval jednání žalobkyně, která umožnění vstupu do objektu pro žalovaného podmiňovala úhradou dlužných částek. Ztotožnil se se soudem prvního stupně i v závěru, že žalovaný nemohl od předmětných smluv účinně odstoupit (§ 48 a 49 obč. zák.), jestliže sjednané smlouvy nebyly uzavírány v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jako neodůvodněné rovněž hodnotil námitky žalovaného ohledně bezplatného užívání objektu, promlčení a započtení. Odvolací soud odmítl i tvrzení žalovaného, jímž vytýkal soudu prvního stupně neúplnost dokazování – zejména neprovedení důkazu výslechem svědka JUDr. F. V., když vyšel ze zjištění, že po poučení soudem prvního stupně podle § 119a odst. 1 a § 205a o. s. ř. účastníci uvedli, že nebudou tvrdit nové skutečnosti a navrhovat žádné další důkazy. Konstatoval, že soud prvního stupně mohl ukončit důkazní řízení a otázkou výslechu svědka JUDr. F. V., na jehož výslechu před skončením řízení žalovaný netrval, se již nezabývat, a to ani v odůvodnění rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na ustálenou judikaturou v otázce posouzení bezprávné výhružky a má za to, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně věc posoudily, jestliže dospěly k závěru, že ze strany žalobkyně nebyla prokázána existence bezprávné výhružky při uzavírání smluv o dodatečné úhradě za užívání nemovitostí ze dne 6. 5. 1999 a o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 5. 1999, což následně vedlo k nesprávnému závěru odvolacího soudu o neplatnosti obou smluv podle § 37 obč. zák. Žalovaný zdůraznil, že nelze uvažovat o svobodné vůli při podpisu smluv, jestliže byl donucen k podpisu tím, že žalobkyně po několikaleté naprosté absenci zájmu věci řešit náhle za asistence bezpečnostní agentury zamezila žalovanému přístup do objektu jeho podnikání - ke zboží, provoznímu zařízení, listinám a zákazníkům, a opětovné zpřístupnění podmiňovala podepsáním obou smluv. Nesprávně bylo podle názoru dovolatele právně posouzeno jednání M. N., která při jednání o prodeji, a s tím spojených otázek, sjednala za žalobkyni s žalovaným vyšší kupní cenu předmětné nemovitosti s ohledem na jeho bezplatné užívání nemovitosti. Dovolatel je přesvědčen, že i kdyby M. N. překročila rozsah svého oprávnění daného žalobkyní, ale žalobkyně o tomto překročení prokazatelně věděla, což vyplývá z dopisu žalovaného ze dne 30. 3. 1999, adresovaného žalobkyni, je ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák. tímto překročením vázána, jestliže bez zbytečného odkladu nesdělila žalovanému svůj nesouhlas. Dovolatel připomíná, že k prokázání svých uvedených tvrzení a právních závěrů navrhoval důkazy, které nebyly provedeny (např. výslech svědka JUDr. F. V., R. G. a V. H. a ustavení znalce ke zhodnocení objektu pro vyčíslení pohledávky za žalobcem) a k těm, co byly provedeny a svědčily v jeho prospěch, nebylo přihlédnuto, přičemž z odůvodnění rozsudku není ani zřejmé, proč tak soud učinil. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání žalovaného v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z hlediska uvedeného ustanovení jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která má po právní stránce zásadní význam, nejen z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy), ale měla zásadní význam pro rozhodnutí v samotné projednávané věci.

V posuzovaném případě není dovolání žalovaného přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání žalovaného není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Zbývá tedy posoudit, zda dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka spočívající v posouzení platnosti smluv, které uzavřeli účastníci dne 6. 5. 1999 a 27. 5. 1999 z hlediska svobodné vůle na straně žalovaného ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.

Je třeba konstatovat, že námitka žalovaného směřující k nesprávnému posouzení bezprávné výhružky odvolacím soudem ve vztahu ke smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 5. 1999 je irelevantní, když oba soudy dospěly shodně k závěru, že tato smlouva je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Otázka platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. z hlediska svobodné vůle na straně žalovaného při jejím uzavření nemá již pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, byla-li tato smlouva posouzena jako neplatná z jiných důvodů. Toto právní posouzení žalovaný nenapadá a nebrojí tím ani proti přiznání bezdůvodného obohacení v rozsahu 76 858 Kč. V tomto rozsahu se tak nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, a tudíž dovolání žalovaného směřující do výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2002 č. j. 14 Co 331/2002-93, kterým byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 76 858 Kč, nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolací soud dovolání žalovaného v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta prvá, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného směřující proti zbývající části potvrzujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2002 č. j. 14 Co 331/2002-93 je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má v tomto rozsahu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

O svobodný právní úkon nejde, byl-li právní úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, a ani v případě, byl-li učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku z 9. 12. 1998 sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 2/1999, a v rozsudku z 8. 2. 2001 sp. zn. 22 Cdo 752/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaném nakladatelstvím C. H. Beck, rok 2001, svazek č. 2, pod C 179, zaujal právní názor, že bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, přičemž může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu. Není přitom třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost.

V dané věci odvolací soud spojil obecné vymezení pojmu bezprávné vyhrůžky se závěrem, že při uzavírání smlouvy o dodatečné úhradě za užívání nemovitostí ze dne 6. 5. 1999 nenabylo jednání žalobkyně ve vztahu k žalovanému takové intenzity, která by ve svém důsledku vedla k nedostatku svobody vůle, jestliže žalovaný užíval objekt ve vlastnictví žalobkyně, aniž by za jeho užívání řádně platil nájemné, a žalobkyně podmiňovala vstup do objektu pro žalovaného úhradou dlužných částek. Závěr odvolacího soudu, že nebyla prokázána existence bezprávné výhružky žalobkyně při uzavírání smluv žalovaným nepovažuje dovolací soud za správný, neboť tento závěr je v rozporu s dosavadní judikaturou, podle níž je bezprávnou výhrůžkou taková hrozba, pod jejíž vlivem je osoba pohnuta k určitému právnímu úkonu. Ze skutkových zjištění v dané věci, zejména z výpovědi žalovaného a z připojeného spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. 6 C 69/2001 - výpovědí svědků JUDr. P. T., V. H. a účastníka řízení R. G. vyplývá, že žalobkyně za pomoci bezpečnostní agentury zamezila žalovanému přístup do jím, do té doby pokojně užívaného objektu, a jeho zpřístupnění podmiňovala podepsáním uvedené smlouvy. Tímto jednáním byla nepochybně naplněna skutková podstata bezprávné výhružky, jestliže žalovaný pod vlivem uvedené hrozby, že bez přístupu k dosud užívaným objektům nebude moci dále podnikat, tuto smlouvu podepsal. Odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně posoudily, že hrozba znemožnění užívání nebytových prostor, v nichž žalovaný realizoval svoji podnikatelskou činnost, byla pro něj natolik závažná, že ho přiměla k podpisu smlouvy, kterou by bez takové vyhrůžky nepodepsal, a že druh a intenzita použité vyhrůžky za přítomnosti bezpečnostní agentury vzbudila v žalovaném důvodnou bázeň, přičemž tato bázeň byla v příčinné souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy, kterou tak žalovaný ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neuzavřel ze své svobodné vůle.

Nejvyšší soud České republiky dále považuje za nezbytné poukázat s ohledem na v dané věci zjištěný skutkový stav na právní ochranu, kterou občanský zákoník poskytuje tzv. „pokojnému stavu“ v § 5. Podle tohoto ustanovení došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Není tím dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Stav ve smyslu § 5 obč. zák. je dán parametry, jimiž lze určit lidské chování, které může spočívat v konání (dare, facere), či nekonání (omittere, pati), v požadování něčeho či v poskytování něčeho atd.; pokojný stav pak může být chápán stejně dobře jako stav, který je nikým nerušen, i jako stav, který nikoho neruší. Pokojným stavem se rozumí homeostáze, tj. rovnovážnost společenských (v tomto případě mikrospolečenských systémů). Stavem ve smyslu § 5 obč. zák. je beze vší pochybnosti detence (a přirozeně i držba) nemovitostí nebo jejích částí. Pokud žalovaný užíval v posuzované věci nebytové prostory od roku 1994, aniž došlo k nějakému omezení ze strany žalobkyně, či krokům směřujícím k takovému cíli, a žalobkyně pokojně nechala žalovaného užívat nebytové prostory po dlouhou dobu (od roku 1997 do 1999) bez placení, lze tento stav skutečně posoudit jako pokojný ve smyslu § 5 obč. zák. Za této situace pak žalobkyně nebyla oprávněna zasáhnout žalovanému do tohoto pokojného stavu tak, že zamezila jemu a jeho obchodním partnerům i kupujícím vstup do jím dosud nerušeně užívaných prostor. Žalobkyně byla oprávněna domáhat se svých nároků - náhrady za užívání nebytových prostor po žalovaném soudní cestou, tedy postupem stanoveným občanským soudním řádem, pokud byla přesvědčena o jejich opodstatněnosti.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v tomto směru správné, jestliže chování a právní úkony účastníků neposuzoval z výše uvedených hledisek, a právní otázku spočívající v posouzení platnosti smlouvy o dodatečné úhradě za užívání nemovitostí ze dne 6. 5. 1999 řešil z hlediska svobodné vůle na straně žalovaného v rozporu s dosavadní konstantní judikaturou. Žalovaným uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým vytýkal odvolacímu soudu v uvedeném směru nesprávné právní posouzení, byl tedy naplněn.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného, podle níž žalobkyni zavazuje jednání M. N., která při jednání o prodeji nemovitosti dojednala s žalovaným, že vzhledem k výši kupní ceny bude žalovaný do doby prodeje užívat nemovitosti bezplatně. Podle dovolatele M. N. při tomto jednání sice překročila své oprávnění vyplývající z plné moci, nicméně žalobkyně bez zbytečného odkladu poté, co se o tomto překročení dozvěděla, nesdělila žalovanému svůj nesouhlas.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud se důvodně posouzením překročení oprávnění zmocněnce žalobkyně M. N. v dané věci nezabýval a správně neaplikoval ustanovení § 33 odst. 1 obč. zák., jestliže ujednání o bezplatném užívání nemovitosti mezi M. N. a žalovaným bylo odvolacím soudem správně hodnoceno ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. jako natolik neurčité a nesrozumitelné, že ani při použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák. z něj nebylo možno dovodit vznik, změnu nebo zánik konkrétních právních vztahů, neboť nelze učinit závěr, o jaký právní úkon by v dané věci mělo jít (§ 34 obč. zák.).

I kdyby žalovaný s M. N. sjednal určitý platný právní vztah, jež by splňoval předepsané náležitosti založeného právního vztahu, nezavazoval by tento právní úkon M. N. žalobkyni ve smyslu § 33 odst. 1 obč. zák., neboť jak vyplývá z dokazování - z dopisu ze dne 30. 3. 1999 (na něž žalovaný v dovolání poukazuje), byla žalobkyně pouze informována, že Realitní kanceláří R. – paní M. N. byla R. G. předložena kupní smlouva s dojednanou kupní cenou 5 000 000 Kč a zároveň s dohodou bezplatně objekt nadále užívat. Žalovaný tvrzenou skutečnost o dohodě o bezplatném užívání žalobkyni nijak nedoložil a z dokazování naopak vyplývá, že žalobkyně dopisem ze dne 6. dubna 1999 požaduje úhradu za užívání nemovitostí a neakceptuje žádnou tvrzenou dohodu o bezplatném užívání předmětných nemovitostí.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Žalovaný ve svém dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže řada rozhodných důkazů, které měly vliv na posouzení věci, nebyla provedena a k těm, které provedeny byly a svědčily žalovanému, nebylo přihlédnuto.

Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo postupováno v souladu s § 120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který procesní strana sporného řízení, zatížená povinnostmi tvrdit a vést důkaz, navrhla, přestože měl důkaz posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý znak skutkové podstaty právní normy, jíž se procesní strana dovolává. Za situace, kdy zmíněná rozhodná skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry.

Namítá-li dovolatel, že v dané věci nebyly provedeny jím navržené důkazy výslechem svědků R. G., V. H. a JUDr. F. V., nelze v ohledem na výše uvedené konstatovat, že by tím bylo řízení postiženo vadou, neboť rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá v souladu s § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. do výlučné pravomoci soudu. Jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav v posuzované věci bezpečně usoudit, nelze v neprovedení navrženého důkazu spatřovat porušení zásad vyjádřených v § 18 odst. 1 o. s. ř. (rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení) a také těch zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu, vydané C. H. Beck, Praha, sv. 2, Nález č. 49). Ze spisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů vzal v úvahu i výpověď R. G. jako účastníka řízení a V. H. jako svědka z připojeného spisu ve věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 69/2001, a odvolací soud pro stručnost rozhodnutí na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela odkázal. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku na str. 3 vypořádal i s námitkou žalovaného k neúplnosti dokazování, kterou žalovaný spatřoval v neprovedení výslechu žalovaným navrženého svědka JUDr. F. V. Spatřoval-li žalovaný dále vadu řízení v tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem k určení výše zhodnocení jím užívaných objektů k prokázání jeho pohledávky za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení, je z odůvodnění obou soudů zřejmé, že provedení tohoto důkazu bylo nadbytečné s ohledem na právní závěr soudů o neúčinném úkonu žalovaného směřujícího k započtení. Námitka žalovaného, že řada rozhodných důkazů, které měly vliv na posouzení věci, nebyla provedena, je tedy nedůvodná. Spatřuje-li žalovaný vadu řízení dále v tom, že nebylo přihlédnuto k důkazům, které byly provedeny a svědčily žalovanému (např. svědek T.), rovněž tato námitka neodůvodňuje závěr, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný touto námitkou poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pochybení soudu v hodnocení důkazů se ale může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., což žalovaný ve svém dovolání neučinil. Není opodstatněné ani tvrzení žalovaného, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku nedostatečně zhodnotil provedené důkazy, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně druhé a třetí vyplývá, že odvolací soud výslovně uvedl, že vyšel z důkazů učiněných soudem prvního stupně a z jeho skutkových zjištění, které pokládal za správné, a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud odůvodnil i závěry k námitkám žalovaného ohledně neúplného dokazování, bezplatného užívání předmětných nebytových prostor a vznesené námitky započtení a promlčení. Dovolací soud neshledává odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 211 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř. nedostatečným v tom smyslu, že by bránilo dovolacímu soudu přezkoumat jeho právního posouzení. Řízení totiž trpí vadou ve smyslu § 242 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, pokud nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, sešit 3, č. 10).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalovaným nebyl tudíž naplněn a nebylo ani zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Protože byl ze shora uvedených důvodů naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši specifikované ve výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně a o povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení a zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Domažlicích soudní poplatek, a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil. Jelikož důvody, pro které byla tato část rozsudku odvolacího soudu zrušena, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. listopadu 2003

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 27. November 2003