JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 819/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované L. Z., zastoupené advokátem, o zaplacení 62.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 845/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2005, č. j. 49 Co 155/2003-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.545,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta se sídlem.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2005, č. j. 49 Co 155/2003-63, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. ledna 2003, č. j. 6 C 845/2002-37, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 62.500,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 23. 9. 2002 do zaplacení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004).

Bez významu jsou tudíž dovolací námitky, které svým obsahem vystihují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (konkrétně výtky dovolatelky, že jí nebyly poskytnuty opisy protokolů z jednání, že v řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků a že odvolací soud pochybil, pokud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který je zmatečný a nepřezkoumatelný). Stejně tak nelze přihlížet k výhradám dovolatelky, že soudy nezjistily skutkový stav věci správně, resp. úplně, protože neprovedly její výslech, ani jí navržený nový důkaz a důkazy hodnotily jednostranně. Takové výhrady lze totiž podřadit výlučně dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o. s. ř.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná otevřela dovolacímu přezkumu posouzení platnosti zprostředkovatelské smlouvy z pohledu její určitosti, srozumitelnosti a možností jejího předmětu plnění a dále posouzení otázky, zda výkon práva žalobkyně založeného touto smlouvou není v rozporu s dobrými mravy. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 1, 3 o. s. ř.).

Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je zásadně právně významný, je dovolací soud povolán spojovat jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl. Výlučně z pohledu shora uvedených právních závěrů odvolacího soudu, jejichž správnost žalovaná v dovolání zpochybnila, byl proto dovolací soud oprávněn zvažovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání.

V dovolání zpochybněné posouzení určitosti a srozumitelnosti (a tudíž i platnosti) zprostředkovatelské smlouvy uzavřené ze dne 4. 3. 2000, tj. konkrétního právního úkonu, má význam právě a jen pro projednávanou věc a postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23 a 71). Výklad právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. byl navíc při rozhodovací činnosti dovolacího soudu prováděn již opakovaně. V rozsudcích ze 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a z 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99, Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Závěry odvolacího soudu vyjadřující se k výkladu ujednání obsažených v předmětné zprostředkovatelské smlouvě byly učiněny v intencích shora připomínaných rozhodnutí dovolacího soudu a korespondují tudíž s hmotným právem.

Důvodnou není ani námitka dovolatelky, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že předmětná zprostředkovatelská smlouva není neplatná pro nemožnost jejího předmětu plnění. Tu přitom dovolatelka dovozuje ze skutečnosti, že jako třetinová vlastnice nemovitostí nemohla uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu o jejich prodeji, neboť k tomu nebyla spoluvlastníky zmocněna. Odvolací soud však vycházel ze zjištění, že žalovaná zprostředkovatelskou smlouvu uzavírala jako zmocněnec ostatních spoluvlastníků a při uzavření smlouvy o zprostředkování jednala s jejich souhlasem. Jak již bylo výše vyloženo, dovolací soud je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud. Žalovaná navíc ani v dovolání nesnáší žádné konkrétní argumenty svědčící pro závěr, že skutkové zjištění ohledně jejího zmocnění k jednání o prodeji nemovitostí, z něhož soudy vycházely, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu tudíž nelze důvodně vytýkat, že - vycházeje ze zjištění, že žalovaná byla ostatními spoluvlastníky k uzavření zprostředkovatelské smlouvy zmocněna - neshledal zprostředkovatelskou smlouvu neplatnou pro nemožnost jejího předmětu plnění.

K dovolacímu přezkumu byla předestřena rovněž otázka, zda žalobou uplatněný výkon práva na plnění podle zprostředkovatelské smlouvy je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Touto otázkou se však odvolací soud nezabýval, a to zjevně proto, že okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalovanou v řízení tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení najevo), natož prokázány. Jestliže odvolací soud zjištěný skutkový stav ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. nepoměřoval a žádný závěr v tomto směru neučinil, nemůže být logicky vzato ani podroben dovolacímu přezkumu. Krom toho řešení nastolené otázky rovněž postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a nebylo by tudíž způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005).

Závěrem se sluší poznamenat, že z hlediska posouzení přípustnosti dovolání jsou irelevantní úvahy žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu může znamenat „nabourání zákonných principů nakládání s nemovitostmi ve spoluvlastnictví či nejistotu zájemců o prodej nebo koupi nemovitosti“, neboť řešená situace je v praxi masově rozšířena.

Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. – odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 3.470,- Kč (§ 3 odst. 1, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. května 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. May 2008