JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 785/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně A., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované A. – S., s.r.o., zastoupené, o zaplacení částky 10,911.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 22 Co 154/2002-155, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č. j. 22 Co 154/2002-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 10,911.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděla, že v roce 1994 uzavřela se žalovanou a s A., s.r.o. smlouvu o sdružení, jehož účelem byl dovoz a distribuce hnědého uhlí z Ruska. Dopisy z 15. 9. 1995 a 19. 9. 1995 žalobkyně vystoupila ze sdružení a požadovala vyrovnání. Finanční prostředky ve výši 36,000.000 Kč, které sdružení získalo v prosinci 1994 pro svůj účel formou bankovního úvěru, byly převedeny na účet žalobkyně, který sloužil jako účet sdružení a z něj byla částka 21,838.000,- Kč převedena na účet žalované, částka 10,895.000,- Kč na účet A. s.r.o. a zbytek ve výši 3,267.000,- Kč zinkasovala banka na úroky z úvěru, neboť sdružení úvěr nesplácelo. Použila-li žalovaná částku 21,838.000,- Kč v rozporu se smlouvou o sdružení pro své potřeby, obohatila se na úkor žalobkyně o částku 10,911.000,- Kč představující třetinu částky 32,733.000,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. dubna 2001, č. j. 22 C 4/98-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10,911.000,- Kč s 16% úrokem jdoucím od 17. 11. 1997 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku; v části, jíž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 16% úroku z částky 10,911.000,- Kč od 28. 12. 1994 do 16. 11. 1997, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně spolu se žalovanou a další právnickou osobou (A. s.r.o. se sídlem G. J.) uzavřely dne 28. 4. 1994 smlouvu o sdružení na dobu 5 let pro účely dovozu, distribuce a dalšího prodeje hnědého uhlí z Ruska a dohodly se na dělbě úkolů vyplývajících z koncipovaných obchodních případů. Úkolem žalobkyně bylo mimo jiné zřídit a spravovat zvláštní účet pro sdružení a zajistit veškeré finanční operace související s obchodními případy. Dne 12. 12. 1994 uzavřely účastnice sdružení s E., a.s., pobočkou v Ú. n. L., smlouvu o úvěru na částku 36,000.000,- Kč; z úvěru bylo čerpáno celkem 32,733.000,- Kč. Tato částka představovala majetek sdružení a byla složena na bankovním účtu žalobkyně, který sloužil jako účet sdružení; z něho bylo na bankovní účet žalované ve dvou splátkách (15,700.000,- Kč a 6,138.000,- Kč) poukázáno 21,838.000,- Kč, na bankovní účet společnosti A., s.r.o., pak 10,895.000,- Kč. Sdružení činnost k naplnění účelu, pro který bylo založeno, nevyvíjelo. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že čerpala-li žalovaná z celkových prostředků sdružení částku 21,838.000,- Kč, aniž přitom sdružení vyvíjelo činnost, resp. aniž čerpanou částku použila k úhradě výdajů sdružení, vzniklo jí na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ, neboť získala majetkový prospěch ve výši 10,895.000,- Kč (představující hodnotu podílu žalobkyně na majetku sdružení) plněním bez právního důvodu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č.j. 22 Co 154/2002-155, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 10,911.000,- Kč se 16% úrokem od 17. 11. 1997 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přiznal soudu prvního stupně správnost skutkových zjištění, nesdílí však jeho závěr o bezdůvodném obohacení žalované. Uzavřel, že v posuzovaném případě nebyla částka 21,838.000,- Kč plněním bez právního důvodu, neboť právním důvodem jejího plnění byla smlouva o sdružení, jehož činnost byla vymezena na 5 let, avšak k vypořádání vztahů a majetku sdružení dosud nedošlo. Ve vztahu k žalobnímu tvrzení, že finanční prostředky poskytnuté žalované nebyly použity pro účely sdružení (hlavnímu důvodu uplatněného nároku), shledal odvolací soud opodstatněnými námitky žalované, že za situace, kdy účastnice sdružení neměly licenci pro realizaci účelu sdružení a žalobkyně přesto poskytla žalované část finančních prostředků získaných pro potřeby sdružení z úvěru, musela o účelu jejich použití vědět. Konstatoval, že při vypořádání majetku sdružení je třeba zkoumat, k jakému okamžiku se má vypořádání uskutečnit, a v posuzovaném případě je mezi účastníky sporné, zda žalobkyně ze sdružení platně vystoupila; tyto skutečnosti však nebyly předmětem žalobních tvrzení, ani odvoláním napadeného rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí především s právním závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované podle § 451 ObčZ, neboť právním důvodem plnění byla smlouva o sdružení. Namítá, že odvolací soud pominul, že smlouva o sdružení musela být neplatná, neboť účastníci sdružení neměli dovozní licenci pro realizaci účelu sdružení, takže předmětem smlouvy o sdružení bylo plnění nemožné. Dovozuje, že „případná plnění z neplatné smlouvy tak jsou jakožto plnění bez právního důvodu bezdůvodným obohacením“, na jehož vydání má žalobkyně vůči žalované nárok. V souvislosti s úvahami soudu o zavinění ve vztahu k poskytnutí prostředků žalované dovolatelka připomíná, že odpovědnost toho, kdo se bezdůvodně obohatil, je objektivní a na jeho povinnosti obohacení vydat nic nemění, že bezdůvodné obohacení nezavinil. Dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejím tvrzením, že je nositelkou práva jak z titulu bezdůvodného obohacení, tak z důvodu vyplacení jejího podílu na majetku sdružení nejen pro případ vystoupení ze sdružení, ale i pro případ zániku sdružení. Již ve svém podání ze dne 31. 8. 2000 totiž argumentovala tím, že nárok na zaplacení žalované částky jí přísluší ze dvou právních důvodů, které skutkově vylíčila. Protože soud prvního stupně uznal její právo na vydání bezdůvodného obohacení, neměla důvod brojit proti jeho rozsudku, byť se druhým z uplatněných důvodů nezabýval. Odvolací soud proto pochybil, když rozsudek soudu prvního stupně změnil, aniž se zabýval požadavkem žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu vypořádacího podílu. V tomto smyslu odkazuje žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/98 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolací soud je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

V posuzovaném případě žalobkyně po žalované požaduje částku představující třetinu z finančních prostředků, které byly žalobkyni, žalované a další právnické osobě poskytnuty bankou na základě smlouvy o úvěru na oběžné prostředky, a přestože byly určeny (poskytnuty) pro účely sdružení založeného smlouvou ze dne 28. 4. 1994, byly žalovanou použity jinak, než k naplnění účelu sdružení. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že převodem prostředků sdružení na svůj účet získala žalovaná majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, odvolací soud dospěl k závěru, že šlo-li o peníze určené pro potřeby sdružení založeného dne 28. 4. 1994 smlouvou o sdružení, nemůže být zmíněný převod finančních prostředků kvalifikován jako plnění bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 451 ObčZ, neboť důvodem plnění byla právě smlouva o sdružení.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 ObčZ).

Podle ustanovení § 829 ObčZ několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu. Sdružení, které žalobkyně spolu se žalovanou a se společností A. dne 28. 4. 1994 smlouvou založily, bylo sdružením bez právní subjektivity a sledovalo - jak vyplývá z obsahu smlouvy o sdružení uzavřené dne 28. 4. 1994 - podnikatelské zájmy svých účastnic. Povinnosti účastnic sdružení směřující ke splnění účelu sdružení byly předmětem jejich dohody obsažené ve smlouvě o sdružení, resp. dodatcích této smlouvy ze 7. a 8. 11. 1994. Finanční prostředky, které žalobkyně, žalovaná a A. s.r.o. získaly formou bankovního úvěru byly určeny – jak rovněž vyplývá ze smlouvy o sdružení, resp. jejích dodatků – na „profinancování obchodních případů“ sdružení. Jednalo se tudíž o majetkové hodnoty (peníze) v režimu ustanovení § 832 ObčZ, tedy majetkové hodnoty poskytnuté účastníky sdružení pro účely sdružení, o čemž svědčí i skutečnost, že byly připsány ve prospěch účtu žalobkyně zřízeného, resp. určeného pro potřeby sdružení.

Kdo a jakým způsobem bude nakládat s věcmi, které účastníci sdružení poskytli podle smlouvy pro účely sdružení, bývá zpravidla součástí smluvní úpravy. Zákonná úprava umožňuje, aby s nimi nakládal buď účastník pověřený správou poskytnutých věcí (jemuž byly tudíž předány), anebo ten účastník, který věci poskytl, a to za předpokladu, že tyto věci budou odděleny od jeho ostatního majetku způsobem dohodnutým ve smlouvě o sdružení (srov. § 832 ObčZ). Pro každý případ však ve smyslu ustanovení § 833 ObčZ platí, že poskytnuté peníze (stejně jako i jiné věci určené podle druhu) jsou ve spoluvlastnictví všech účastníků sdružení v poměru k jejich výši, a to sdělením o jejich oddělení od ostatního majetku účastníka nebo předáním pověřenému účastníku.

Lze proto přisvědčit odvolacímu soudu, že bylo-li v posuzovaném případě nakládáno s penězi v režimu shora citovaných ustanovení, nemohlo jít o plnění bez právního důvodu, neboť šlo o dispozice v rámci vztahu založeného smlouvou o sdružení neboli „důvodem plnění byla smlouva o sdružení“. To však platí pouze tehdy, šlo-li o smlouvu platnou.

I když nelze bez dalšího akceptovat názor dovolatelky, že „případná plnění podle neplatné smlouvy jsou jakožto plnění bez právního důvodu bezdůvodným obohacením podle § 451 odst. 2 ObčZ“, lze s ní souhlasit v tom, že odvolací soud pochybil, když - shledávaje důvodem plnění smlouvu o sdružení - nezkoumal, zda jde o smlouvu platnou; platnost smlouvy o sdružení je totiž z hlediska úvah o vzniku bezdůvodného obohacení určující. Jestliže by smlouva o sdružení byla neplatná, nemohlo by platně dojít ani k poskytnutí peněz pro účely sdružení a nedopadal by na ně režim § 833 ObčZ. Protože v tomto směru zůstalo právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn důvodně.

V případě, že by odvolací soud shledal smlouvu o sdružení platně uzavřenou, nelze upřít důvodnost další námitce dovolatelky, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud totiž nepostupoval správně, když rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Jeho konstatování, že nároky žalobkyně z vypořádání majetku sdružení nebyly předmětem žalobních tvrzení, totiž nemá oporu v obsahu spisu. Nelze přehlížet, že žalobkyně již v žalobě uváděla, že počínání žalované ji vedlo k tomu, že od smlouvy o sdružení odstoupila a požadovala vyrovnání. Posléze pak podáními ze dne 27. 8. 1998 (v něm navrhovaná změna žaloby byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 1998, č. j. 22 C 4/98-36) a ze dne 31. 8. 2000, jakož i přednesy zástupce žalobkyně při jednáních soudu dne 18. 4. 2000, 1. 6. 2000, 7. 11. 2000 a 29. 3. 2001 doplnila vylíčení rozhodujících skutečností a požadovala stejné plnění (tedy zaplacení částky 10,911.000,- Kč) i z jiného právního důvodů, a to na základě jiného skutkového stavu než ho vylíčila v žalobě (původní verze byla doplněna o další rozhodující skutečnosti významné z hlediska posouzení nároku na majetkové vypořádání při skončení účasti ve sdružení). Protože soud prvního stupně shledal oprávněným původní požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu, požadavkem na zaplacení žalované částky z titulu vypořádání majetku sdružení se již nezabýval, resp. v tomto směru dokazování neprováděl.

Již v rozsudku ze dne 24. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou.

Pokud tedy v projednávané věci soud prvního stupně dovodil vznik bezdůvodného obohacení žalované v důsledku plnění bez právního důvodu, a proto se posouzením věci z hlediska ustanovení § 839 ObčZ nezabýval, ačkoli žalobkyně nárok na majetkové vypořádání při skončení účasti ve sdružení rovněž uplatnila, a odvolací soud neshledal právní závěr, na němž soud prvního stupně založil své rozhodnutí, správným, nebyly dány podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud měl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 839 ObčZ. Odvolací soud však takto nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Protože oba dovolací důvody byly žalobkyní uplatněny opodstatněně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. October 2004