JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 71/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce MUDr. Z. D., proti žalovanému Ing. P. G., o 1,494.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 199/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 55 Co 330/2005-346, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.035,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. R. D., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. ledna 2005, č. j. 18 C 199/97-285, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 18 C 199/97-339, zastavil řízení v rozsahu částky 45.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 2,2% za každý započatý týden prodlení od 26. 4. 1995 do zaplacení, zamítl žalobu do částky 2,207.130,- Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 223.429,- Kč s úrokem z prodlení za dobu od 28. 8. 1995 do 8. 4. 2004 ve výši 253.127,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 25. 1. 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor o rozloze 105 m2 v domě čp. 33 v Ch. ul. v P. na dobu od 1. 2. 1993 do 31. 1. 1998. Nájemné bylo sjednáno ve výši 441.360,- Kč čtvrtletně se splatností k datům 25. 2., 25. 5., 25. 8. a 25. 11. Smluvní strany si pro případ pozdní úhrady nájemného sjednaly smluvní pokutu ve výši 2,2 % z dlužné částky za každý i započatý týden prodlení (čl. VI. smlouvy). Z důvodů tvrzené pozdní úhrady nájemného byla žalovanému dána výpověď z nájmu dne 27. 12. 1994. Tu posoudil soud prvního stupně jako neplatnou s ohledem na výsledek řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 vedené pod sp. zn. 15 C 24/95. V tomto řízení byl totiž žalobce zavázán zaplatit žalovanému přeplatek nájemného za období od 5. 9. 1993 do 11. 10. 1994 ve výši 1,878.613,- Kč, a proto nemohl být žalovaný k datu podání výpovědi z nájmu v prodlení s platbou nájemného. Neplatná výpověď nebyla způsobilá ukončit nájemní vztah a jelikož žalovaný v období od 11. 10. 1994 do dne, kdy byl z nebytových prostor vyklizen (27. 8. 1995), tyto užíval, je povinen zaplatit žalobci nájemné ve výši dohodnuté v nájemní smlouvě, tj. 441.360,- Kč čtvrtletně, což za rozhodné období činí 223.429,- Kč, představující rozdíl mezi zaplacenou částkou 1,319.574,- Kč a částkou připadající na celé období 1,543.003,- Kč. V důsledku závěru o prodlení žalovaného se soud prvního stupně zabýval oprávněností nároku na zaplacení smluvní pokuty. Pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) shledal čl. VI. nájemní smlouvy neplatným. K takovému závěru dospěl s přihlédnutím ke kontextu celé smlouvy, kdy výše sankce (114,5% ročně) neodpovídá škodě, kterou žalobce mohl utrpět při prodlení žalovaného s placením nájemného, a kdy prodlení žalovaného delší než třicet dnů bylo důvodem k okamžitému zrušení nájemní smlouvy (čl. IV. in fine smlouvy). Zohlednil i protiprávní vyklizení žalovaného z nebytových prostor a existenci přeplatku na nájemném (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 15 C 24/95-74). V důsledku uplatněných námitek promlčení žalobcem soud prvního stupně uzavřel, že požadavkům žalovaného vůči žalobci nemohlo být vyhověno, neboť právo na plnění v případě investic ve výši 1,214.104,- Kč vynaložených v roce 1993 a v případě ušlého zisku ve výši 150.000,- Kč za období červen až srpen 1995, je v důsledku uplynutí promlčecí doby promlčeno.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 55 Co 330/2005-346, zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaného, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby do částky 712.837,- Kč, a ve zbývající části zamítavého výroku jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1,494.293,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalovaného. Vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, dospěl k jinému závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě. Jestliže neplatnost právního úkonu je spojena s jeho nedovoleností pro rozpor se zákonem nebo dobrými mravy, nelze dovodit, že smluvní pokuta, jak byla svobodně sjednána účastníky řízení, se příčí pro svou výši dobrým mravům. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, s přihlédnutím k hodnotě a významu povinnosti, kterou smluvní pokuta zajišťovala, posoudil ujednání o smluvní pokutě jako ujednání platné. Až po datu 14. 2. 2001 shledal přiznání práva na smluvní pokutu rozporným s dobrými mravy, protože tehdy žalobce vyplatil žalovanému soudně přiznanou částku 1,878.613,- Kč a mohl místo výplaty provést zápočet dlužného nájemného i smluvní pokuty. Okolnost, že tak žalobce nepostupoval, nelze přičítat k tíži žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě. Připustil sice, že ujednání v čl. VI. smlouvy ze dne 25. 1. 1993 bylo sjednáno zcela svobodně, je však i nadále přesvědčen, že je toto ujednání v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatné (vzhledem k výši smluvní pokuty a k možné škodě, vzniklé žalobci). Závěr odvolacího soudu, že přiznání práva na smluvní pokutu by odporovalo dobrým mravům teprve po 14. 2. 2001, není správný, protože již v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1996, č. j. 11 Co 257/96-67, byl vysloven názor o možnosti žalovaného dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o nájmu, z čehož vyvozuje, že již tehdy mohl žalobce započíst dlužné nájemné i smluvní pokutu na nároky žalovaného; ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 15 C 24/95 se pak žalovaný relativní neplatnosti dovolal. Rozborem jednání žalobce v „předmětné době“, tj. v období po 27. 12. 1994, shledává nárok žalobce opět v rozporu s dobrými mravy. Žalobce dal žalovanému dne 27. 12. 1994 výpověď z nájmu, která byla v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 199/97 shledána neplatnou, a v srpnu 1995 mu způsobil značnou škodu ve formě ušlého zisku vyklizením prodejny. Zadržené zboží mu žalobce vydal až po zásahu policie v prosinci 1995. Přeplatek na nájemném ve výši 1,878.613,-Kč byl žalovaný nucen vymáhat soudní cestou. S cílem vyhnout se exekuci tohoto nároku žalobce převedl majetek na své dcery a žalovanému nezbylo, než podat odpůrčí žalobu, které bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 9. 2000, č. j. 10 C 163/2000-15, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 11 Co 778/2000-30. K tomuto chování žalobce odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně nepřihlédl. Z těchto důvodů proto žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce svým vyjádřením k dovolání obsahově navrhl (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), aby dovolání bylo zamítnuto. K námitkám o porušování dobrých mravů uvedl, že to byl naopak žalovaný, který se takového jednání dopouštěl.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o dovolání přípustné § 237 odst. 1 písm a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzenými dovolacími důvody.

Dovolání není důvodné.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje žalovaný v nesprávném výkladu § 39 obč. zák. ve spojení s § 544 obč. zák.; předmětem dovolacího přezkumu je tak otázka posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě není pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle § 544 odst. 2 obč. zák. lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

V posuzované věci odvolací soud dovodil, že ujednání o smluvní pokutě, sjednané pro případ prodlení s placením čtvrtletního nájemného ve výši 441.360,- Kč procentní sazbou 2,2% za každý i započatý týden prodlení, není neplatným ujednáním, neboť neodporuje žádnému zákonnému zákazu ani dobrým mravům. Závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo ke sjednání smluvní pokuty, případně jaký byl obsah ujednání o smluvní pokutě, žalovaný v dovolání nezpochybňuje; má však za to, že sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená a příčí se tudíž dobrým mravům a že ujednání o smluvní pokutě je tak neplatné.

Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od občanského zákoníku. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má své meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.).

Aby byl právní úkon podle § 39 obč. zák. považován za příčí se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku.

Mezi účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2,2 % z dlužné částky za každý týden prodlení, což vzhledem k dlužné částce 441.360,- Kč představuje částku cca 9.710,- Kč týdně. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že taková výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout. V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaný nedostál povinnosti, kterou sám smluvně převzal. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky do jejího zaplacení. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně závisí na době, po kterou dlužník svou povinnost zajištěnou smluvní pokutou neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „týdenní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 2,2 % z dlužné částky za každý týden prodlení je s ohledem ke všem okolnostem daného případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě není proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Dovolací soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze – právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, rozsudek ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 1/2000, pod č. 6/2000).

Nelze přisvědčit námitkám žalovaného, že při hodnocení souladu ujednání o smluvní pokutě mělo být přihlédnuto k jednání žalobce vůči žalovanému po datu podání neplatné výpovědi z nájmu nebytových prostor. Odvolací soud přes závěr o platnosti ujednání o smluvní pokutě dovodil, že ji nelze žalobci po datu 14. 2. 2001 přiznat, jelikož žalobce mohl proti požadavku žalovaného na zaplacení částky 1,878.613,- Kč vznést námitku započtení požadavku na zaplacení smluvní pokuty. Odvolací soud tak po datu 14. 2. 2001 právo na zaplacení smluvní pokuty – i když to výslovně neuvedl – považoval při faktické aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. za plnění, které je v rozporu s dobrými mravy, jež nemůže požívat soudní ochrany. Odvolací soud správně nespojoval následné chování žalobce s otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě, nýbrž s výkonem práva na její zaplacení v rozporu s dobrými mravy; jen na základě individuálních okolností případu dospěl odvolací soud k závěru, že výkon tohoto práva je v rozporu s dobrými mravy.

Založil-li proto odvolací soud své rozhodnutí na právním názoru, že sjednaná výše smluvní pokuty nepůsobí absolutní neplatnost takového ujednání, nepochybil, neboť jeho rozhodnutí je správné a respektuje i konstantní judikaturu dovolacího soudu k této otázce.

Žalovanému se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jeho dovolání zamítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení úspěšný žalobce právo na náhradu nákladů tohoto řízení vůči neúspěšnému žalovanému. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění před 1. 9. 2006], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6., § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006 částkou 26.960,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. září 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 22. September 2006