JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 669/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně Š. Č., zastoupené, advokátem, proti žalovanému C. Z., zastoupenému, advokátem , o zaplacení 80 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 34 C 4/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č. j. 17 Co 100/2002-73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2002, č. j. 17 Co 100/2002-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 80 000 Kč z titulu smluvní pokuty, která byla mezi účastníky sjednána dne 29. 5. 2000 ve zprostředkovatelské smlouvě pro případ, že žalovaný (coby převodce) poruší povinnost vyplývající pro něho z této smlouvy.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 34 C 4/2000-52, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 80 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvého stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 29. 5. 2000 zprostředkovatelskou smlouvu, kterou se žalobkyně jako „zprostředkovatel“ zavázala vyvíjet činnost, která by žalovanému jako „převodci“ (členských práva a povinností spojených s členstvím v družstvu) umožnila uzavřít dohodu o převodu svých členských práv a povinností v družstvu na třetí osobu, za což se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni odměnu. Účastníci si současně písemně ujednali, že žalobkyni jako „zprostředkovateli náleží smluvní pokuta ve výši 10 % z ceny členských práv a povinností“ (resp. z částky 800 000 Kč), jestliže žalovaný jako „převodce poruší smlouvu tím, že „odmítne zájemce vyhledaného prostřednictvím zprostředkovatele, připraveného uhradit neprodleně požadovanou cenu“. Žalobkyně dopisem ze dne 22. 6. 2000 žalovanému oznámila, že vhodnou osobu vyhledala a že termín uzavření zprostředkovávané smlouvy je stanoven na 17. 7. 2000. Žalovaný téhož dne zprostředkovatelskou smlouvu „vypověděl“ s tím, že nebyl informován o osobě, se kterou má smlouvu o převodu členských práv a povinností uzavřít. Odmítnutím vyhledaného zájemce žalovaný porušil sjednanou smluvní povinnost, takže je povinen ve smyslu ustanovení § 544 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“ zaplatit smluvní pokutu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2002, č.j. 17 Co 100/2002-73, rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 80 000 Kč zamítl, dále změnil akcesorický výrok o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že v posuzovaném případě nastaly podmínky pro vznik sankční povinnosti. Protože dohoda o smluvní pokutě výslovně nestanoví okamžik vzniku sankční povinnosti, je třeba povinnost zaplatit smluvní pokutu „vykládat v souvislosti s porušením některé povinnosti ve smlouvě uvedené, konkrétně povinnosti uzavřít (tedy podepsat) již připravenou smlouvu“. Žalovaný rovněž nemohl naplnit podmínky sankční povinnosti tím, že odmítl konkrétního zájemce, jak smluvní ujednání rovněž předpokládá, neboť žalobkyně mu nabídla anonymní osobu a v době jeho odmítnutí nebylo dosud zřejmé, zda převod na vyhledaného zájemce (kterým se ukázala být právnická osoba) bude uskutečnitelný, protože o přijetí právnické osoby jako člena družstva by musela rozhodnout nejprve členská schůze.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Má za to, že podle zprostředkovatelské smlouvy nastal vznik sankční povinnosti již okamžikem, kdy převodce odmítl vyhledaného zájemce splňujícího dojednané kritérium, tedy připraveného uhradit neprodleně požadovanou cenu. Ze zprostředkovatelské smlouvy pak nevyplývá, že by povinností žalobkyně bylo sdělit žalovanému bližší identifikaci zájemce. K argumentaci odvolacího soudu týkající se vztahu členů družstva k družstvu dovolatelka připomíná, že s přihlédnutím k ustanovení § 230 obchodního zákoníku převod členských práv a povinností na právnickou osobu nemohl být zmařen stanoviskem družstva, neboť družstvo ho pouze registruje a nedává k němu souhlas. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou (žalobkyní), která byla řádně zastoupena advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, shledal dovolání opodstatněným.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, zda a jak jsou v dovolání označeny; je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení určujícího, pod který zákonný důvod je lze podřadit. V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o neexistenci předpokladů pro vznik sankční povinnosti, neboť má za to, že tento skutkový závěr dovozující, že si smluvní strany ve zprostředkovatelské smlouvě neujednaly okamžik vzniku sankční povinnosti a že naopak jimi bylo dohodnuto, že povinností zprostředkovatele je identifikovat zájemce jménem, nemá oporu v provedeném dokazování. Obsahově tedy dovolatelka uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zároveň pak dovolatelka vycházejíc z odlišného skutkového závěru než odvolací soud, činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr (totožný se soudem prvého stupně), na něm pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněná výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popř. věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popř. v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhů důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popř. zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.

Námitka dovolatelky, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že ze zprostředkovatelské smlouvy nevyplývá (tedy není v ní výslovně sjednán) okamžik vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu, a že proto tato povinnost mohla vzniknout nejdříve v době, kdy žalobkyně již připravila konkrétní převodní smlouvu, nemá oporu v provedeném dokazování. Zprostředkovatelská smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 29. 5. 2000, ve svém bodu VII (ostatní ujednání) obsahuje ujednání smluvních stran, „že zprostředkovateli náleží smluvní pokuta …., jestliže převodce poruší smlouvu tím, že odmítne zájemce vyhledaného prostřednictvím zprostředkovatele připraveného uhradit neprodleně požadovanou cenu“. Sankce zaplatit smluvní pokutu tedy není – jak jasně a srozumitelně vyplývá z citovaného smluvního ujednání - spojena s porušením závazku převodce uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností (a tudíž potažmo ani s okamžikem, kdy je taková dohoda již zprostředkovatelem připravena) – jak nesprávně dovozuje odvolací soud - nýbrž s odmítnutím zprostředkovatelem vyhledaného zájemce (o uzavření dohody o převodu členských práva a povinností). Je-li tedy sankcionováno převodcovo „odmítnutí“ vyhledaného zájemce, vzniká převodci povinnost zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu v momentě, kdy projeví svou vůli odmítnout nabízeného zájemce; v posuzovaném případě žalovaný odmítl nabízeného zájemce dopisem z 22. 6. 2000 adresovaným zprostředkovateli. Přisvědčit pak lze rovněž námitce dovolatelky, že ze zprostředkovatelské smlouvy nevyplývá, že by se sankce zaplatit smluvní pokutu připínala pouze k odmítnutí vyhledaného „konkrétního zájemce“, jímž je zájemce, jehož totožnost je zprostředkovatelem převodci sdělena. Z této smlouvy zřetelně vyplývá, že sankcionováno smluvní pokutou je porušení smlouvy spočívající v převodcově odmítnutí zprostředkovatelem vyhledaného zájemce, který je připraven neprodleně uhradit požadovanou cenu (s tím ostatně koresponduje předmět smlouvy, jímž je závazek zprostředkovatele vyvíjet činnost směřující k tomu, aby převodce měl příležitost uzavřít dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu). Zájemce je tudíž identifikován výlučně svou „připraveností“ uhradit neprodleně požadovanou cenu, nikoli jinými identifikačnímu znaky. Oznámila-li žalobkyně žalovanému, že vyhledala zájemce, který je připraven uhradit neprodleně požadovanou cenu, aniž sdělila jeho totožnost, a žalovaný jí dal na srozuměnou, že tohoto zájemce odmítá, vznikla mu podle zprostředkovatelské smlouvy povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu. Opačný skutkový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Za situace, kdy smluvní pokuta byla sjednána za odmítnutí zájemce (nikoli za neuzavření dohody o převodu členských práv a povinností), je pak bez právního významu zkoumat, zda žalobkyní vyhledaná právnická osoba (D. s. P., a.s.) se mohla stát členem družstva či nikoli, neboť to nemůže mít žádný vliv na vznik sankční povinnosti žalovaného.

Lze uzavřít, že založil-li odvolací soud – jak bylo vyloženo shora - svá skutková zjištění na skutečnostech, které z provedených důkazů nevyplynuly, případně na skutečnosti nevýznamné (nerozhodné) pro právní posouzení věci, vychází jeho rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), takže bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. března 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 22. March 2004