JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 647/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce h.m.P, zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. L.V., advokátem, o zaplacení částky 27.151,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 48/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 55 Co 273/2005-122, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou (v konečném znění) domáhal po žalovaném zaplacení částky 27.303,- Kč s příslušenstvím za užívání garážového stání za období od dubna 1999 do června 1999 a od srpna 1999 do dubna 2001 (dále též „rozhodné období“).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 38 C 48/2001-102, připustil změnu žaloby učiněnou žalobcem do protokolu při jednání dne 24. 6. 2005 (výrok I.), zastavil řízení do částky 152,- Kč (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 27.151,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Rozhodl tak poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 2. ledna 2003, č. j. 38 C 48/2001-46, ve znění opravného usnesení ze dne 5. dubna 2004, č. j. 38 C 48/2001-71, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2004, č. j. 55 Co 199/2004-80, ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušen a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 1260 (dále též „předmětná nemovitost“), v němž se nachází garážové státní č. 428 o výměře 15,1 m2. Žalovanému byl na základě rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 12. 9. 1990 přidělen byt č. 12 o velikosti 1+kk ve 4. poschodí a garážové stání č. 428 o výměře 15,1 m2 v předmětné nemovitosti. Žalobce dopisem ze dne 9. 2. 2000 vypověděl smlouvu o nájmu nebytového prostoru pro neplacení nájemného. Žalovaný v čestném prohlášení ze dne 16. 2. 2001 uvedl, že garážové stání řádně vyklidil a vyklizené dne 31. 3. 1999 předal tehdejší správcovské společnosti R. Poté, co žalobce podal proti žalovanému žalobu o vyklizení garážového stání - nebytového prostoru, sepsali dne 12. 4. 2001 žalovaný a správcovská společnost L. s. spol. s r. o. protokol o předání a převzetí nebytového prostoru; v něm zmíněná společnost uvedla, že žalovaný předal „1x klíč a souhlasí s dlužnou částkou za užívání garáže, která činí 27.840,- Kč bez penále“. Žalovaný do protokolu vepsal poznámku „viz vyjádření v příloze protokolu a v soudním spise“. V předmětném vyjádření uvedl, že nebytový prostor předal k 31. 3. 1999 společnosti R., jíž se však předávací protokol nepodařilo dohledat. Řízení o vyklizení nebytového prostoru bylo nato usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 5. 2001, č. j. 14 C 167/2000-15, zastaveno, neboť žalobce v důsledku mimosoudní dohody účastníků vzal žalobu zpět. Soud prvního stupně dovodil, že vztah mezi účastníky je třeba posuzovat v režimu bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobce nepředložil smlouvu o nájmu nebytového prostoru; za ni nelze považovat rozhodnutí o přidělení podnikového bytu ze dne 12. 9. 1990. Na žalobci tak ležela důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že žalovaný nebytový prostor v rozhodném období užíval. Tuto povinnost však přes poučení soudu podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. nesplnil a důkazní břemeno neunesl, jelikož z žádného provedeného důkazu tato skutečnost nevyplynula. Soud prvního stupně tudíž dospěl k právnímu závěru, že se žalovaný nemohl na úkor žalobce bezdůvodně obohatit.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005, č. j. 55 Co 273/2005-122, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení blíže specifikovaných úroků z prodlení, potvrdil, v jeho zbývající části jej změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 27.151,-Kč s úroky z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 537,- Kč od 27. 2. 2001 do 31. 3. 2001, z částky 13.395,- Kč od 27. 2. 2001 do zaplacení, z částky 13.150,- Kč od 13. 4. 2001 do zaplacení a z částky 589,- Kč od 1. 5. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zhodnocení důkazů, jimiž zopakoval či doplnil dokazování, oproti soudu prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný měl do 12. 4. 2001 garážové státní k dispozici, neboť až tohoto dne je žalobci protokolárně předal a předal mu od něj i klíče, jak bylo zjištěno z písemného protokolu o předání a převzetí garážového státní ze dne 12. 4. 2001. Pravdivost tvrzení žalovaného, že k jeho předání došlo již 31. 3. 1999, byla podle odvolacího soudu zpochybněna výpisem z účtu žalobce, z něhož vyplynulo, že ještě v červenci 1999 mu žalovaný poukázal částku 1.144,- Kč odpovídající nájemnému předepsanému pro toto období, jakož i obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 14 C 167/2000. Žalobu na vyklizení nebytového prostoru žalobce odůvodňoval tvrzením, že je uzamčené a nemá proto k němu přístup. Žalobu vzal zpět až poté, co účastníci sepsali protokol o předání a převzetí garážového stání dne 12. 4. 2001 a byly mu od něho předány klíče. Výše nájemného a služeb poskytovaných u obdobného garážového stání v daném místě a čase činila částku 27.151,- Kč celkem. Odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k právnímu závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že bez nájemní smlouvy (tj. bez právního důvodu) užíval v rozhodném období garážové státní, aniž žalobci za to poskytoval finanční plnění (§ 451 obč. zák.), a je proto povinen mu je vydat s příslušnými úroky z prodlení. Výši bezdůvodného obohacení určil v částce odpovídající nájemnému obvykle vynakládanému v daném místě a čase za užívání obdobného nebytového prostoru. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným neshledal opodstatněnou. Žaloba o zaplacení částky 13.932,- Kč byla u soudu podána 1. 9. 2000 a nejstarší platba bezdůvodného obohacení byla v ní požadována za duben 1999; rozšíření žaloby o částku 13.908,- Kč bylo před soudem učiněno dne 29. 5. 2002, přičemž tato částka představovala bezdůvodné obohacení, jehož nejstarší platba byla za květen 2000. Jelikož je u bezdůvodného obohacení subjektivní promlčecí doba dvouletá a objektivní tříletá, dovodil odvolací soud, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení bylo u soudu uplatněno před marným uplynutím subjektivní i promlčecí doby a není tudíž promlčeno (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.).

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Označil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především namítl, že odvolací soud dostatečnou měrou nepřihlédl k jeho tvrzení, že předmětnou garáž vyklidil již ke dni 31. 3. 1999, podloženému mimo jiné čestným prohlášením ze dne 16. 2. 2001. Tuto skutečnost nevyvrací ani platba v červenci 1999, kterou uhradil v domnění, že jde o nedoplatek z minulosti. V neprospěch žalobce hovoří i to, že nemá pořádek a přehled o vztazích týkajících se jeho majetku v důsledku neprofesionálního přístupu společnosti R., která pro žalobce zabezpečovala správu předmětného nebytového prostoru. Argumentaci, že klíče od garážového stání předal až 21. 4. 2001, považuje za lichou, neboť se tak stalo v důsledku nedbalého přístupu společnosti R.. Po podrobném popisu průběhu celého řízení zaměřeného zejména na procesní úkony, jimiž žalobce opakovaně disponoval žalobou, a v nichž právně kvalifikoval svůj nárok, vytýká žalovaný odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení. Žalobce původně uplatnil svůj nárok jako dlužné nájemné a následně jej v řízení změnil tak, že jde o bezdůvodné obohacení; tím ve skutečnosti uplatnil nový nárok, který však byl vzhledem ke dni jeho uplatnění u soudu již promlčen. Protože odvolací soud z tohoto hlediska otázku promlčení nezvažoval, je jeho právní posouzení nedostatečné a chybné. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, jak byly žalobcem obsahově vymezeny.

Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když žalovaný v dovolání výslovně namítá pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jeho argumentace je částečně zaměřena ke kritice skutkových závěrů, k nimž odvolací soud v posuzovaném případě dospěl. Žalovaný totiž vytýká odvolacímu soudu, že neuvěřil jeho tvrzení, že garážové stání vyklidil a vyklizené je žalobci odevzdal k 31. 3. 1999 a že je v rozhodném období neužíval. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. B., pod C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V daném případě pro právní posouzení, zda se žalovaný ve smyslu § 451 obč. zák. na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, bylo podstatné zjištění, zda žalovaný v rozhodném období (tj. od dubna 1999 do dubna 2000) bezesmluvně užíval garážové stání v tom smyslu, že je měl k dispozici, aniž za to žalobci platil, a kdy je žalobci předal, tj. od které doby měl žalobce možnost s ním fakticky nakládat (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2002, uveřejněné v Souboru pod C 2092). Odvolací soud svůj závěr o důvodnosti žaloby na vydání plnění z bezdůvodného obohacení založil na skutkovém zjištění, že žalovaný předal žalobci garážové státní teprve dne 12. 4. 2001, kdy mu od něho odevzdal i klíče. Do té doby neměl žalobce ke garážovému stání přístup a neměl možnost s ním dále disponovat. Žalovaný žalobci v rozhodném období až na měsíc červenec 1999 ničeho neplatil. Tato skutková zjištění čerpal z protokolu o předání a převzetí garážového stání ze dne 12. 4. 2001, který žalovaný podepsal, a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 14 C 167/2000. Skutkový závěr odvolacího soudu tak má ve zmíněných důkazech oporu a je prokazován i jednáním samotného žalovaného, který uhradil žalobci ještě v červenci 1999 za užívání garážového stání částku 1.144,- Kč, která se rovnala nájemnému předepsanému pro tento měsíc. Protože v době předchozí činilo měsíční nájemné částku nižší, jeví se vysvětlení žalovaného, že šlo o nedoplatek z minulosti, jako nevěrohodné. Jestliže odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil žalovanému, že garážové stání žalobci předal k 31. 3. 1999, jež bylo potvrzováno jen jeho četným prohlášením ze dne 16. 2. 2001, nelze mu vytknout žádné pochybení. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Uvedenými námitkami proto nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. naplněn.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení není promlčeno, argumentací, že žalobce nejprve žalobou podanou u soudu dne 1. 9. 2000 uplatňoval nárok na zaplacení dlužného nájemného (tj. plnění ze smlouvy) a teprve podáním ze dne 29. 5. 2002 uplatnil nárok z titulu bezdůvodného obohacení; tím ve skutečnosti uplatnil nový nárok, který však byl vzhledem ke dni jeho uplatnění u soudu již promlčen.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tří roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

Jestliže uplynula zákonem určená promlčecí doba a věřitel v ní své právo u soudu nevykonal, nevykonané právo se promlčelo. Znamená to, že věřiteli sice zůstává promlčené právo zachováno, avšak dlužníku, který je i nadále povinen svůj dluh splnit, vzniklo oprávnění vznést v řízení po marném uplynutí promlčecí doby námitku promlčení; v důsledku toho dojde k zániku nároku věřitele (tzn. že jeho právo není soudně vynutitelné). U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Počátek promlčecích dob podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. je upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Zatímco pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo, počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; vyžaduje se přitom skutečná (prokázaná) vědomost oprávněného.

Z toho, co bylo shora řečeno, vyplývá, že pro závěr, zda se žalovaný nárok věřitele promlčel, je mimo jiné rozhodující zjištění, kdy bylo právo vykonáno (uplatněno) podáním žaloby u soudu. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. musí návrh na zahájení řízení (žaloba) obsahovat kromě jiného vylíčení rozhodujících skutečností, tj. vymezení skutku, který má být předmětem řízení, a tvrzení žalobce o skutečnostech, které jsou pro věc významné. V žalobě tedy musí být uvedeny takové skutečnosti, kterými žalobce vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, v rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a vylučuje jeho záměnu se skutkem jiným. Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj náhled na jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby. Ostatně Nejvyšší soud ČR již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, formuloval právní názor, podle něhož byl-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak v průběhu řízení soud posoudil nájemní smlouvu jako neplatnou a jiný důvod užívání nebyl tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

V dané věci ke změně žaloby spočívající v tom, že žalobce požaduje plnění na základě jiného skutkového stavu věci, než ho vylíčil v žalobě, nedošlo. Jak vyplývá z žaloby podané u soudu prvního stupně dne 1. 9. 2000, žalobce v ní uplatněný nárok na zaplacení částky 13.932,- Kč odůvodnil skutkovým tvrzením, že žalovaný, který užívá jako nájemce předmětné garážové stání, dluží na nájemném a zálohových úhradách za plnění poskytovaná s jeho užíváním za období duben 1999 až červen 1999 a srpen 1999 až duben 2000 žalovanou částku. V podání označeném jako změna žaloby, které došlo soudu prvního stupně dne 29. 5. 2002, žalobce navrhl rozšířit žalobu o částku 13.908,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jde o dlužné nájemné, resp. bezdůvodné obohacení za užívání garážového stání žalovaným za období od května 2000 do dubna 2001. Současně vzal částečně zpět žalobu o zaplacení částky 537,- Kč (vykázaný přeplatek na vyúčtovaných službách za rok 2000 byl započten na nedoplatek za užívání garážového stání za měsíc květen 1999). Z uvedeného je tak zřejmé, že žalobce svůj nárok uplatněný v žalobě a v podání, jímž původně žalovanou částku rozšířil o další částku, vymezil vylíčením rozhodujících skutečností tak, že žalovaný užíval ve vymezeném období garážového stání, aniž mu za to poskytl nájemné, resp. obvyklé nájemné. Okolnost, že žalobce oproti žalobě změnil v podání, jímž navrhl rozšířit žalobu, právní kvalifikaci uplatněného nároku (a posléze i v dalším průběhu řízení měnil svůj právní náhled na uplatněný nárok), neznamenala změnu žaloby, tedy uplatnění nového nároku. Otázka, zda žalovanému svědčí právo nájmu ke garážovému stání v souvislosti s rozhodnutím ze dne 12. 9. 1990, jímž mu byl přidělen podnikový byt a garážové stání, je otázkou právní a nikoli skutkovou. Proto změna právního posouzení této otázky v tom smyslu, že žalovanému právo nájmu nesvědčí, neznamenala změnu skutkového stavu vymezeného žalobou, nýbrž šlo jen o jiný právní důvod požadovaného plnění, jímž není soud vázán. Pokud soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 38 C 48/2001-102, připustil změnu žaloby učiněnou žalobcem do protokolu při jednání dne 24. 6. 2005, jednalo se pouze o změnu v části příslušenství požadované jistiny.

Lze tak uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení není promlčen, se žalovanému prostřednictvím námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit. Dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. května 2008

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Vydáno: 22. May 2008