JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 635/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně MUDr. I. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému F. p. v. zastoupenému advokátem, o zaplacení 28.507,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 179/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2005, č. j. 13 Co 389/2005-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2.707,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. května 2005, č. j. 18 C 179/2004-33, zamítl žalobu o zaplacení částky 28.507,80 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č. j. 13 Co 389/2005-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Tak je tomu za předpokladu, že řešená právní otázka má určující význam nejen pro rozhodnutí o věci, tedy že její posouzení se promítá do výsledku konkrétního sporu, ale že má významový přesah do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Jelikož v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum otevřen jen pro posouzení otázek právních, je způsobilým dovolacím důvodem pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).

Dovolací výhrady žalobkyně, že měla v úmyslu založit si dne 19. 1. 1996 u F., a. s. vkladní knížku na jméno, přičemž tento její úmysl vyplývá z jí předložených dvou vkladních knížek, jež jsou odlišně vyplněny, a že k vyznačení chybného údaje ve vkladní knížce, že jde o vkladní knížku na doručitele, došlo pouze v důsledku omylu pracovnice banky, jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní. Jde totiž o námitky mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedený dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (jako v posuzované věci) musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).

Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spojuje žalobkyně s řešením otázky, zda na vklad, ohledně něhož banka vystavila při uzavření smlouvy o vkladu dne 19. 1. 1996 vkladní knížku, se vztahuje pojištění podle § 41c zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a zda tato vkladní knížka je vkladní knížkou na jméno či doručitele. Řešení nastolených otázek pojištění vkladů a charakteru vkladních knížek v rozhodovací praxi soudů nečiní žádné potíže a lze je mít za triviální (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. l. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru pod označením C 103/2, v němž byl zaujat názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti). Podle právní úpravy zakotvené v § 782 a § 783 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „obč. zák.“), bylo možno vystavit dva druhy vkladních knížek z hlediska oprávnění nakládat vkladem, a to na doručitele a na jméno. Platilo přitom, že není-li výslovně uvedeno, že vkladní knížka je vystavena na jméno, je vystavena na doručitele. I když tato vkladní knížka (tj. ta, v níž není výslovně uvedeno, že je vystavena na jméno) obsahuje údaje o vkladateli, neznamená to, že je vystavena na jméno a s vkladem může nakládat jen osoba, která je ve vkladní knížce uvedena jako vkladatel. Údaje o vkladateli uvedené ve vkladní knížce vystavené na doručitele mají pouze povahu součásti názvu vkladní knížky a s vkladem na takové vkladní knížce může nakládat každý, kdo ji předloží. Právní závěr, že banka na základě smlouvy o vkladu vystavila dne 19. 1. 1996 žalobkyni k založenému vkladovému účtu vkladní knížku na doručitele podle § 782 odst. 1 obč. zák., učinil odvolací soud v souladu s hmotným právem. Protože posouzení charakteru vkladní knížky bylo rozhodující pro vyřešení otázky pojištění vkladu, ani právní závěr odvolacího soudu, že vklad na zmiňované vkladní knížce nebyl chráněn pojištěním podle zákona o bankách, není v rozporu s hmotným právem. Před 1. 1. 2001, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 367/2000 Sb., vycházela právní úprava ze zásady anonymity vkladů. Tomu odpovídala i právní úprava pojištění vkladů fyzických osob zakotvená v § 41c odst. 1 písm. a/ zákona č. 21/1992, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o vkladu, podle něhož pojištěnými vklady jsou vklady včetně úroků fyzických osob vedené v českých korunách na jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo rodné číslo vkladatele. Takovými vklady jsou ovšem pouze vklady na vkladních knížkách vystavených na jméno, v nichž je vyznačena osoba, která je oprávněna vkladem nakládat, a to jménem, příjmením, adresou a datem narození, resp. rodným číslem. Pojištěny tedy byly pouze vklady neanonymní, na něž se vztahovala povinnost prokazovat bance totožnost vkladatele. Tento stávající právní stav našel vyjádření v článku III. zákona č. 126/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon o bankách, v němž bylo deklarováno, že systém pojištění pohledávek z vkladů se nevztahuje na vklady evidované ve vkladních knížkách na doručitele, a podle něhož se veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele ruší ke dni 31. prosince 2002.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 / o. s. ř. a dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.200,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z částky 432,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 26. června 2008

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. June 2008