JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 630/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) A. Ž., a b) K. M., obou zastoupených, advokátem, proti žalovanému m. F., zastoupenému , advokátem, o zaplacení částky 119 045 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 193/94, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283, takto:

I. Dovolání žalobkyň, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283 ve výroku pod bodem I., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. dubna 2001 č. j. 18 C 193/94-259 vyjma vyhovujícího výroku ve věci samé, tj. vyjma výroku pod bodem I., se zamítá.

II. Dovolání žalobkyň, pokud směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283 ve výroku pod bodem III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku svým v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 30. dubna 2001 č. j. 18 C 193/94-259 (poté, co odvolací soud jeho předchozí rozsudek v části žalobě vyhovující zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyním částku 92 828,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 2. 3. 1995 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 26 216,60 Kč se 17% úrokem z prodlení od 2. 3. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a) uzavřela dne 16. 10. 1991 s B. p. města F. jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě ve F. na třídě T. G. M. čp. 1121. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť vlastnictví domu s pronajatými nebytovými prostorami přešlo ke dni 24. 5. 1991 z majetku České republiky do vlastnictví města F. Investice žalobkyň do nemovitosti žalovaného byly tedy provedeny bez právního důvodu a žalovaný tak získal na úkor žalobkyň bezdůvodné obohacení spočívající podle vypracovaného znaleckého posudku v rozdílu tržních cen nemovitosti před zhodnocením a po jejím zhodnocení ve výši 119 045 Kč. Žalovaný uplatnil vůči žalobkyním vzájemný nárok na zaplacení částky 54 500 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalobkyň získané tím, že užívaly nebytové prostory žalovaného. Soud prvního stupně s přihlédnutím ke skutečnosti, že nájemné bylo v té době cenou regulovanou a jeho výše byla určena § 1 vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, částkou 190 Kč za 1 m2 nebytového prostoru, vyčíslil bezdůvodné obohacení žalobkyň částkou 26 216,60 Kč. Žalobkyně vznesly námitku promlčení nároku žalovaného, který úkon směřující k započtení pohledávek učinil ve svém odvolání z roku 1998. Tuto námitku posoudil soud prvního stupně podle § 107 odst. 3 ObčZ, podle něhož soud přihlédne k námitce promlčení v případě, že účastníci neplatné smlouvy jsou povinni vrátit si vše, co podle ní dostali, pouze tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyň promlčen není, také k promlčení nároku žalovaného nemohlo s ohledem na § 107 odst. 3 ObčZ dojít, neboť ke střetu pohledávek došlo tak, že žalobkyním bylo doručeno dne 25. 6. 1998 podání žalovaného ze dne 16. 6. 1998, v němž uplatnil svůj požadavek na vydání bezdůvodného obohacení.

Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, napadly žalobkyně odvoláním. Blanketním odvoláním napadl celý rozsudek i žalovaný. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. února 2002 č. j. 9 Co 10/2002-283 výrokem pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně v žalobkyněmi napadené části, tj. vyjma výroku, jímž bylo žalobě vyhověno a výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrdil, výrokem pod bodem II odvolání žalovaného odmítl a výrokem pod bodem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Interpretaci právního názoru soudu prvního stupně předloženou žalobkyněmi, podle nichž měl soud dovodit, že vzájemný nárok žalovaného není majetkovým právem a nepodléhá promlčení, shledal mylnou. Konstatoval, že soud prvního stupně naopak evidentně nepochyboval o tom, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení představuje majetkové právo podléhající podle § 100 odst. 2 věty první ObčZ promlčení, takže jeho zamítavý výrok ve věci samé se opírá o aplikaci § 107 odst. 3 ObčZ, tedy o aplikaci ustanovení existenci nároků této povahy pojmově předpokládajícího.

Proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, v němž vytýkaly, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítly, že právo vznést kompenzační námitku se jako každé jiné majetkové právo promlčuje, a jestliže žalovaný věděl o podané žalobě od roku 1994 a kompenzační námitku vznesl až 25. 6. 1998, učinil tak v době, kdy již uběhla promlčecí doba, za jejíž počátek lze považovat srozumění žalovaného s uplatněním nároku na úhradu investic podle žaloby z 18. 7. 1994. Napadly i výrok o nákladech řízení, neboť mají za to, že odvolací soud měl postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., když nenesou vinu za rozdíl ve vyčíslení proinvestované částky uvedené v žalobě a ve vyčíslení podle znaleckého posudku. Odůvodněn nebyl podle jejich názoru ani postup soudu, kterým jim byla přiznána náhrada nákladů řízení až ode dne 19. 9. 2000. Žalobkyně navrhly zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci příslušnému soudu.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyjma té části, ve které dovolání výslovně směřuje proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení totiž nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu, jimiž je přípustnost dovolání upravena, tedy z ustanovení § 237 až 239 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) odmítl.

Nejvyšší soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v tomto rozsahu není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve hodnotil, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelky netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Dovolatelky uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelky namítají, že odvolací soud pominul jejich námitku, že právo žalovaného vznést kompenzační námitku, tedy učinit projev směřující k započtení pohledávky žalovaného proti pohledávce žalobkyň, se promlčelo. Tvrzení žalobkyň není důvodné.

Ač se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí touto otázkou výslovně nezabýval, jeho závěr v sobě obsahuje i její posouzení. Odvolací soud dovodil, že právo žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalobkyně užívaly bez právního důvodu nebytové prostory žalovaného, se nepromlčelo a že závěr soudu prvního stupně, že došlo k započtení pohledávky žalovaného ve výši 26 216,60 Kč vůči pohledávce žalobkyň, je správný. Odvolací soud tedy vycházel z toho, že nedošlo ani k promlčení práva žalovaného učinit projev směřující k započtení pohledávky žalovaného vůči pohledávce žalobkyň.

Při posouzení otázky promlčení kompenzační námitky je nutno vyjít ze smyslu institutu promlčení v našem právním řádu. Jeho cílem je stimulace oprávněného subjektu k tomu, aby vykonal svá práv včas, tj. ve společensky přiměřené době (promlčecí době) tak, aby po časově neomezenou dobu nebyli dlužníci ohledně svých povinností vystaveni donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností. Z toho důvodu se v občanském právu v souladu s povahou upravovaných právních vztahů promlčují podle § 100 odst. 2 ObčZ zásadně všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Avšak ani všechna majetková práva se podle občanského zákoníku nepromlčují. Z těchto jiných – svou povahou – nepromlčitelných práv by bylo možno příkladmo jmenovat právo věřitele na určení doby splnění, právo spoluvlastníka žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, právo domáhat se absolutní neplatnosti právního úkonu. Pro úplnost je nezbytné v této souvislosti uvést, že se nepromlčuje právo na žalobu (resp. žaloby), jakožto objektivním právem zajištěná možnost obrátit se na příslušný soud s uplatněním svého skutečného či domnělého práva. Právě tak jako právo na žalobu se – důsledně jako rub toho – nepromlčují ani práva na námitku (resp. námitky) jako objektivní právem zajištěná možnost bránit se proti uplatnění jiných práv; vedle námitky promlčení, námitky nesplnění smlouvy, lze uplatnit také kompenzační námitku. U kompenzační námitky přitom platí, že se promlčuje právo, k jehož obsahu kompenzační námitka jako možnost obrany proti uplatnění jiných práv zásadně patří (výjimky srov. § 581 odst. 1, 2 a 4 ObčZ). Promlčí-li se proto právo, odpadá tím mj. i možnost jeho úspěšného vynucení kompenzací (srov. J. Švestka, Z. Češka a J. Chyský – Promlčení a prekluze v československém právním řádu, Orbis Praha, 1967, str. 36 a násl.).

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, neboť právo vznést kompenzační námitku (učinit projev směřující k započtení) se nepromlčuje.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. v části, ve které byl napaden výrok odvolacího soudu pod bodem I, zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. listopadu 2003

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 26. November 2003