JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 616/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. N., zastoupené JUDr. S. R., advokátkou, proti žalovanému Mgr. M. D. zastoupenému JUDr. R. L., advokátkou, o 115.299,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 370/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 25 Co 266/2005-143, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 25 Co 266/2005 143, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 115.299,- Kč s odůvodněním, že s ním uzavřela dne 16. 3. 2000 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení a dodání keramického vnitřního bazénu. Žalovaný v říjnu 2000 smlouvu vypověděl, aniž dílo dokončil. Jelikož mu na zálohách zaplatila 230.000,- Kč a hodnota díla ke dni ukončení smluvního vztahu vzhledem k jeho neodbornému provedení činila 114.701,- Kč, požaduje vrátit rozdíl.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 6 C 370/2001-112, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 115.299,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 5. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Na základě provedeného dokazování zjistil, že účastníci dne 16. 3. 2000 uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla kompletní dodávka keramického bazénu za cenu 461.669,- Kč včetně DPH ve lhůtě do 5. 9. 2000. Žalovaný od smlouvy v říjnu 2005 odstoupil. Žalobkyně mu zaplatila na zálohách sjednané ceny 230.000,- Kč. Provedené dílo však vykazovalo vady v podobě nerovnosti přelivné hrany a trhlin ve vnější hydroizolační vrstvě vany bazénu, v důsledku nichž při zátopových zkouškách unikala voda z vany bazénu; hodnota nedokončeného díla k okamžiku výpovědi smlouvy žalovaným tak činila pouze 114.701,- Kč. Existující závady odstranili a dílo dokončili J. S. a firma M.. Soud prvního stupně tak nepřesvědčil tvrzení žalovaného, že dílo vady ke dni podání výpovědi nevykazovalo. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli v souladu s § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) smlouvu o dílo, od níž žalovaný platně odstoupil (§ 48 odst. 2 obč. zák.); tím byla smlouva od počátku zrušena a účastníkům vznikla povinnost si v režimu § 457 obč. zák. vzájemně vrátit, co podle ní dostali. Jelikož žalovaný poskytl žalobkyni plnění spočívající v provedení prací a zapracovaného materiálu, jejichž vrácení není možné, přísluší mu právo na peněžitou náhradu odpovídající hodnotě dodané části díla, kterou soud prvního stupně určil ve výši 114.701,- Kč (§ 458 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Protože žalobkyně žalovanému zaplatila celkem 230.000,- Kč, získal na její úkor bezdůvodné obohacení ve výši 115.299,- Kč, jež je povinen jí vydat (§ 451 obč. zák.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 25 Co 266/2005-143, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, ve výroku o nákladech řízení státu jej zrušil a vrátil jej soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo jednoznačně prokázáno, v jakém stavu žalovaný dílo opustil. Konstatoval, že videozáznam, jímž byl proveden důkaz, je důkazem neprůkazným, neboť záběry byly pořízeny z poměrně velké vzdálenosti a není z nich zcela zřetelné, zda se jednalo o trhliny, které by mohly způsobit průnik vody. Zároveň nelze ani jednoznačně zjistit, kdy byl videozáznam pořízen. Ze znaleckých posudků, které byly rovněž k důkazům provedeny, nelze taktéž vycházet, protože ani jeden znalec dílo v době těsně po odstoupení od smlouvy žalovaným neviděl. I znalec S. prováděl místní šetření díla v době, kdy na něm pokračoval svědek S. Za situace, kdy je dílo již dokončeno a neexistuje jediný důkaz, který by prokázal tvrzení žalobkyně, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala stav díla v době ukončení smluvního vztahu. Vyslovil názor, že žalobkyně si počínala nevhodně, když nejprve nechala na díle pracovat další osobu a teprve pak zadala vypracování znaleckého posudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkla, že vyšel z odlišného skutkového závěru než soud prvního stupně, ačkoli nezopakoval provedené důkazy; tím si pro své rozhodnutí neopatřil rovnocenný podklad. Svým postupem tak porušil § 213 odst. 2 o. s. ř. a řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatnila konkrétní výhrady ke způsobu, jakým odvolací soud hodnotil důkaz videozáznamem, a podrobně se vyjádřila k průkaznosti jednotlivých provedených důkazů. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností k 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je též opodstatněné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu nevyplývá), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v posuzované věci zatíženo a že tedy je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Může dokazování opakovat nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může v odvolacím řízení doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem prvního stupně. O nové hodnocení důkazu jde tam, kde odvolací soud má jiný názor na spolehlivost důkazního prostředku. Přitom povaha důkazního prostředku a zákonem předepsaný způsob provedení důkazu určuje možnost odvolacího soudu přijmout jiné hodnocení spolehlivosti důkazu než soud prvního stupně. Má-li odvolací soud jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků bezprostředně před soudem prvního stupně učiněných, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Je tomu tak proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí publikovaná pod R 64/1966 a R 92/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 11/2001, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod C 61).

Soud prvního stupně právní závěr, že žalovaný na úkor žalobkyně získal bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat, dovodil ze zjištění o stavu a hodnotě žalovaným dodaného (nedokončeného) díla žalobkyni. Tento skutkový stav čerpal ze znaleckých posudků Ing. L. S. a Ing. M. S., účastnické výpovědi žalobkyně, výslechu svědků J. S. a Ing. L. S., fotodokumentace a videozáznamu, jakož i z listinných důkazů (předávacího protokolu ze dne 2. 4. 2001, objednávky ze dne 11. 12. 2000, faktur z 2. 3. 2001 a 31. 5. 2001 a rozpočtu). Odvolací soud při jednání dne 21. 11. 2005 zopakoval důkaz pouze videozáznamem, další důkazy, které prováděl soud prvního stupně, neopakoval a dokazování ani nedoplnil jinými důkazy. Při rozhodování věci pak vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, když uzavřel, že stav díla v době jeho opuštění žalovaným nebyl žalobkyní dostatečně prokázán.

Jestliže tedy odvolací soud založil své rozhodnutí na jiném skutkovém stavu, aniž zopakoval provedené důkazy (výpovědi účastníků řízení a výslechy svědků), z nichž čerpal své skutkové závěry soud prvního stupně, a zhodnotil je odlišně od soudu prvního stupně, nezajistil si tak rovnocenný podklad pro odlišné zhodnocení provedených důkazů a postupoval v rozporu se zásadami ústnosti a přímosti, kterými je občanské soudní řízení ovládáno; zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. uplatnila opodstatněně, dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími dovolacími námitkami se pro jejich předčasnost nezabýval. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2008

JUDr. Blanka Moudrá,v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. April 2008