JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 510/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (Územní pracoviště B.), proti žalovaným 1) J. Č. a 2) D. Č., o zaplacení úroků z prodlení z částky 135.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1189/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2006, č. j. 17 Co 393/2004-54, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových jako organizační složkou státu, se žalobou došlou Okresnímu soudu ve Znojmě dne 17. 7. 2003 po žalovaných domáhala zaplacení částky 135.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaní, kterým byl na základě smlouvy uzavřené dne 2. 7. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem ve Znojmě poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu ve výši 135.000,- Kč, nedodrželi jednu z podmínek smlouvy a vznikla jim povinnost příspěvek vrátit.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29. října 2004, č. j. 6 C 1189/2003-36, žalobu o zaplacení částky 135.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně ode dne 18. 7. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. ledna 2006, č. j. 17 Co 393/2004-54, řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % z částky 135.000,- Kč za dobu od 18. 7. 2000 do 1. 8. 2000 zastavil (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 135.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení z této částky ročně za dobu od 10. 3. 2003 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, v další jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 135.000,- Kč za dobu od 2. 8. 2000 do 9. 3. 2003 a 7 % úroku z prodlení z částky 135.000,- Kč za dobu od 10. 3. 2003 do zaplacení, jej potvrdil (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.) a o poplatkové povinnosti žalovaných (výrok V.).

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní dne 2. 7. 1990 uzavřeli s tehdejším Okresním národním výborem ve Z. (dále jen „národní výbor“) smlouvu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domů v osobním vlastnictví, ve znění v tu dobu platném (dále jen „vyhláška“), podle níž jim byl poskytnut ve smyslu § 17 vyhlášky státní příspěvek ve výši 135.000,- Kč na výstavbu rodinného domku na pozemku parc. č. 34 v katastrálním území L. Jeho stavba byla povolena stavebním povolením, které nabylo právní moci 21. 6. 1990. V článku 4 smlouvy se žalovaní kromě jiného zavázali výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení § 16 písm. b/ vyhlášky, a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření této smlouvy. Podle ujednání v článku 5 smlouvy pro případ vzniku povinnosti vrátit státní příspěvek při nedodržení některé z podmínek uvedených v článcích 3 a 4 smlouvy vzali žalovaní na sebe (s právními účinky i pro dědice) povinnost podle § 58 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. v tehdy platném znění“), nepřevést rodinný dům na předmětném pozemku bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud státní příspěvek nevrátí. V článku 6 smlouvy se mimo jiné uvádí, že při nedodržení některé z podmínek smlouvy podle článků 3 a 4 se žalovaní zavazují tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Zároveň souhlasí s tím, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li nedodržení některé z podmínek sám, a to i když žalovaní nesplní oznamovací povinnost vpředu uvedenou. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve Z. dne 17. 7. 1990. Stavba rodinného domu nebyla do rozhodnutí věci soudem prvního stupně zkolaudována, ačkoli žalovaným byla příslušným stavebním úřadem opakovaně prodloužena lhůta k dokončení stavby.

Z takto zjištěného skutkového stavu oba soudy shodně dovodily, že žalovaní nesplnili podmínku sjednanou ve smlouvě, a to dokončit výstavbu rodinného domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy. Tím jim vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Jestliže stavba rodinného domku měla být pravomocně kolaudována do 2. 7. 2000, počala promlčecí doba u práva žalobkyně na vrácení poskytnutého státního příspěvku běžet 3. 7. 2000, kdy mohlo být toto právo vykonáno poprvé. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že promlčecí doba začala běžet až od 2. 8. 2000, neboť žalovaní měli na vrácení příspěvku třicetidenní lhůtu. Ujednání článku 6 smlouvy totiž vyložil tak, že tato lhůta byla účastníky sjednána jen pro případ, že žalovaní oznámí nedodržení některé z podmínek národnímu výboru a poté ve třicetidenní lhůtě příspěvek vrátí. V případě, kdy nesplnění některé z podmínek zjistí národní výbor sám (tak jako v této věci), žádná třicetidenní lhůta k vrácení příspěvku ve smlouvě sjednána nebyla. Oproti soudu prvního stupně, který shledal žalovanými uplatněnou námitku promlčení důvodnou, neboť žaloba byla podána po marném uplynutí tříleté promlčecí doby, jejíž konec připadl na 3. 7. 2003 (§ 101 občanského zákoníku, v platném znění), odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobkyně promlčeno není. Vzhledem k tomu, že závazek k vrácení státního příspěvku byl zajištěn omezením převodu nemovitosti podle § 58 občanského zákoníku v tehdy platném znění, promlčuje se právo žalobkyně v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. v tehdy platném znění, ve spojení s § 874 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., a nikoliv podle § 101 a § 870 občanského zákoníku v platném znění. Žaloba byla proto podána před uplynutím desetileté promlčecí doby, jejíž běh počal 3. 7. 2000, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a její konec připadá na 3. 7. 2010. Rozhodnutí o úrocích z prodlení založil odvolací soud na zjištění, že splatnost vrácení státního příspěvku nebyla ve smlouvě sjednána. Žalovaní (dlužníci) byli proto povinni plnit prvního dne poté, co byli žalobkyní (věřitelem) o plnění požádáni. Takovou kvalifikovanou výzvou k vrácení státního příspěvku byla žaloba, která byla žalovaným doručena 8. 3. 2003. Následujícím dnem 9. 3. 2003 nastala splatnost závazku; jelikož žalovaní tohoto dne příspěvek nevrátili, dostali se dne 10. 3. 2003 do prodlení se zaplacením dlužné částky. Úrok z prodlení určil odvolací soud ve výši 3 % jako dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou, která k prvnímu dni prodlení činila 1,5 %.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež doplnila podáním ze dne 16. 5. 2006. Jeho přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a označila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně posoudil počátek doby, kdy se žalovaní dostali do prodlení s plněním dluhu, když dovodil (aniž by odkázal na jakékoli ustanovení občanského zákoníku), že účastníci si splatnost vrácení poskytnutého státního příspěvku ve smlouvě nedohodli, a proto splatnost dluhu nastala prvního dne poté, co jí byli vyzváni k plnění. Je přesvědčena, že splatnost dluhu byla účastníky v článku 6 smlouvy sjednána a žalovaní se ocitli v prodlení s plněním dluhu dnem 2. 8. 2000. Vlastní interpretací článku 6 smlouvy (podrobně rozvedenou) vyslovila názor, že uvedený článek obsahuje dva závazky žalovaných v případě nedodržení podmínek smlouvy, a to oznámit tuto rozhodnou skutečnost a do třiceti dnů od okamžiku, kdy nesplnění podmínky nastane, vrátit příspěvek. Oba závazky se tak časově vztahují k naplnění rozhodné skutečnosti. Výklad uvedeného článku tak, že povinnost vrátit příspěvek do třiceti dnů je vázána na splnění oznamovací povinnosti žalovanými, by znamenala, že v případě nesplnění oznamovací povinnosti by povinnost vrátit příspěvek nevznikla. Jestliže tedy k porušení podmínek smlouvy došlo 2. 7. 2000, byli žalovaní povinni do třiceti dnů státní příspěvek vrátit. První den prodlení proto nastal 2. 8. 2000 a od tohoto dne vznikla žalovaným povinnost platit zákonný úrok z prodlení. Nesprávný závěr o počátku prodlení žalovaných s plněním dluhu vedl odvolací soud i k nesprávnému stanovení výše úroku z prodlení, která ve smyslu § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. 4. 2005 činí 10 % (tj. dvojnásobek diskontní sazby, která byla k 2. 8. 2000 stanovena na 5 %). Z uvedených důvodů navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II., které se týká úroků z prodlení, zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. a 2. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení při splnění podmínky podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští

Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalobkyně uvádí, že dovolání směřuje proti části výroku II., týkající se úroků z prodlení, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil platební povinnost ve výši 135.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 10. 3. 2003 do zaplacení, a potvrdil jej v zamítavém výroku ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 135.000,- Kč do 2. 8. 2000 do 9. 3. 2003 a 7 % úroku z prodlení z téže částky od 10. 3. 2003 do zaplacení, ve skutečnosti žádné výhrady proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, neuplatňuje. Ostatně dovolání v tomto rozsahu by ani nebylo subjektivně přípustné, neboť stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 28/1998 a SJ 7/2000).

Protože žalobkyně svým dovoláním (podle jeho obsahu) napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 135.000,- Kč do 2. 8. 2000 do 9. 3. 2003 a 7 % úroku z prodlení z téže částky od 10. 3. 2003 do zaplacení, nemůže být přípustnost takového dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen (částečně) v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, může být přípustnost dovolání zvažována jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla pro rozhodnutí ve věci určující a měla po právní stránce zásadní význam i z hlediska obecné rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 23/1 a C 71/1).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně sice v dovolání avizovala uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., ale se zřetelem k obsahovému vylíčení jejích dovolacích námitek takový dovolací důvod nepoužila.

S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že právní otázku počátku prodlení žalovaných s plněním peněžitého dluhu vyřešil v rozporu s hmotným právem. Z obsahu jejích dovolacích námitek však plyne, že výhrada k právnímu posouzení nastolené právní otázky je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud zpochybňovaný právní závěr založil. Otázky, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, včetně toho, zda si účastníci sjednali splatnost vrácení příspěvku, jsou otázkami skutkovými, nikoli právními. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval dovolací soud názor, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Činil-li proto odvolací soud závěr, že účastníci si ve smlouvě nesjednali splatnost vrácení poskytnutého státního příspěvku, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li z tohoto zjištění a dalších skutkových závěrů, kdy se žalovaní ocitli v prodlení s plněním dluhu žalobkyni, formuloval závěry právní. Žalobkyně polemiku s právním názorem odvolacího soudu opřela o svou verzi výkladu článku 6 smlouvy uzavřené účastníky. Z ní činila vlastní skutkový závěr, že ve smlouvě byla splatnost vrácení příspěvku sjednána, a na jeho základě teprve uplatnila námitku nesprávného právního posouzení otázky počátku prodlení s plněním peněžitého dluhu. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkovém závěru, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalovaní se ocitli v prodlení s plněním dluhu již 2. 8. 2000. Žalobkyně tak ve skutečnosti v dovolání napadla správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vyloženo, založit nemůže.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. května 2008

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Vydáno: 22. May 2008