JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 492/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. R., zastoupené advokátem, proti žalované Č. r. – M. z. v. Č., o 565.590,- Kč, vedené u Městského soudu v P. pod sp. zn. 32 C 137/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 1 Co 100/2005-190, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala vůči žalované zaplacení částky 565.590,- Kč představující bezdůvodné obohacení, které na její úkor získala v době od 10. 2. 1992 do 30. 6. 2004. Uváděla, že je na základě darovací smlouvy ze dne 26. 11. 1992 vlastnicí pozemků v k. ú. B. (dále jen „předmětné“ nebo „dotčené pozemky“), které byly vydány její právní předchůdkyní V. R. dohodou o vydání věci ze dne 26. 3. 1992; k vydání budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1338 nedošlo, neboť jde o objekt V. M. r. Žalovaná se nejprve přihlásila na základě reciprocity k povinnosti platit za užívání dotčených pozemků místo faktického uživatele, později svůj postoj přehodnotila a odmítla plnit.

Městský soud v P. (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 20. prosince 2004, č. j. 32 C 137/2000-175, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná. Nárok žalobkyně posoudil podle § 454 obč. zák., neboť žalovaná v době, kdy byla vlastnicí budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1338, ji prodala M. r. a reciproční vztah bezúplatného užívání nemovitostí sloužících k diplomatickým účelům obou států dosud trvá. Za situace, kdy podle soudu prvního stupně nelze nárok vůči M. r. uplatnit u českého soudu, neboť jejich jurisdikci se M. r. odmítla dobrovolně podřídit, odpovídá žalovaná za vzniklé bezdůvodné obohacení.

Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 1 Co 100/2005-190, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba co do základu není důvodná. Vzal za prokázané, že matce žalobkyně byly dohodou ze dne 26. 3. 1992 vydány v žalobě označené pozemky, na kterých se nachází budova V. M. r. Žalobkyně se stala vlastnicí těchto nemovitostí darovací smlouvou ze dne 26. 11. 1992. Žalovaná nepřevzala po vydání nemovitostí závazek hradit úplatu za jejich užívání místo M. r. a taková povinnost pro ni nevyplývá z žádného právního předpisu ani mezinárodní smlouvy. Věc nelze posoudit ani podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaná sporné pozemky nikdy neužívala ani neužívá a nezískala tak na úkor žalobkyně žádný majetkový prospěch. Existence recipročního vztahu je irelevantní v situaci, kdy pozemky žalobkyně, dříve užívané na základě práva bezplatného užívání, již nejsou ve vlastnictví státu.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na základě rekapitulace dosavadního průběhu řízení odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k dopisu ministra zahraničních věcí ČR ze dne 29. 7. 1993, č. j. 234.929/93-IO, a k zápisu ze dne 22. 6. 1994, ze kterých vyplývá uznání závazku k placení nájemného žalovanou namísto M. r. Uznání závazku bylo důsledkem dvoustranných dohod mezi bývalou ČSSR a M. l. r. ze dne 4. 6. 1976 o vzájemném prodeji budov a dohody o vzájemném poskytnutí užívacího práva k pozemkům pro výstavbu administrativně-služebních budov velvyslanectví ČSSR v M. l. r. a velvyslanectví tohoto státu na území dřívější ČSSR. Z citovaných dohod vyplývá povinnost žalované uzavřít nájemní smlouvu a platit nájemné. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, že § 451 a násl. obč. zák. nelze na danou věc aplikovat. Poukazuje přitom na skutečnost, že žalovaná v roce 1993 převzala závazek platby nájemného odvolávaje se přitom na princip reciprocity v oblasti mezinárodního práva veřejného. Nemůže mít proto význam, že po deseti letech od takového uznání se ke svému dřívějšímu právnímu názoru nehlásí. S tímto odůvodněním navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je dovolatelka obsahově vymezila.

Neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout výhradou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).

V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda užíváním předmětných pozemků M. r. se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Odvolací soud svůj závěr, že na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení nedošlo, založil na závěru, že žalovaná předmětné pozemky nikdy neužívala a neužívá a že neexistuje mezinárodní smlouva ani právní předpis ukládající žalované povinnost platit za užívání místo cizího státu. Z tohoto pohledu dopis ministra zahraničních věcí ze dne 29. 7. 1993, č. j. 234.929/93-IO, ani zápis ze schůzky právních zástupců účastníků řízení ze dne 22. 6. 1994 o příslibu uzavření budoucí nájemní smlouvy nebyly pro právní posouzení věci podstatné.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud ze skutkových zjištění učinil nesprávný závěr, že její nárok nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Žalobou uplatněný nárok není možno podřadit pod § 451 odst. 2 obč. zák., neboť žalobkyně neposkytla žalované bezdůvodně žádné plnění, natož plnění podle neplatného právního úkonu nebo na základě právního důvodu, který odpadl; pojmově je přitom vyloučeno plnění pocházející z nepoctivých zdrojů. Zbývá proto podřadit skutková zjištění ustanovení § 454 obč. zák.

Hypotéza této právní normy vyžaduje současné splnění dvou podmínek: a) existenci právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou. Tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto.

Dovolatelka právní povinnost žalované k plnění za jiného (M. r.) dovozuje z dohody mezi bývalou ČSSR a M. l. r. ze dne 4. 6. 1976 o vzájemném prodeji budov a o vzájemném poskytnutí užívacího práva k pozemkům pro výstavbu administrativně-služebních budov velvyslanectví ČSSR v M. l. r. a velvyslanectví tohoto státu na území dřívější ČSSR. Touto dohodou se právní předchůdkyně žalované zavázala přenechat mongolské straně do dočasného bezplatného užívání dotčené pozemky, které byly tehdy v jejím vlastnictví. Situace ale doznala změny v důsledku dohody o vydání věci ze dne 26. 3. 1992, kterou se vlastnicí sporných pozemků stala V. R. a závazek k bezplatnému užívání pozemků českého státu tak zanikl.

Lze pouze konstatovat, že odvolací soud se neodchýlil od shora uvedených zásad, na nichž stojí skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. Dovodil-li (z blíže rozvedených důvodů), že žalovaná neměla právní povinnost platit za M. r. úhradu za užívání pozemků žalobkyně, je jeho právní závěr, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, správný.

Z hlediska uplatněných dovolacích námitek lze proto považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolací soud z tohoto důvodu dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. března 2008

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Vydáno: 31. March 2008