JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 470/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně T. P., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. W., zastoupenému advokátem, o zaplacení 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 83/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2005, č. j. 15 Co 416/2005-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 15 Co 416/2005-53, potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. května 2005, č. j. 28 C 83/2005-32, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 210.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 16. 6. 1999 do 13. 4. 2003 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; výrok doplnil o pariční lhůtu tří dnů a stanovil, že „povinnost k plnění žalovaného zanikne v rozsahu, v jakém bude plnit A. W. s. r. o., podle pravomocného výroku pod II. a V. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2001, č. j. 28 C 295/99-100“. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přestože výrok rozsudku odvolacího soudu je formálně označen jako „měnící“, posouzením výroků rozsudků soudů obou stupňů nelze než dospět k závěru, že jde o výrok svoji povahou „potvrzující“. Významným totiž není to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V dané věci oba soudy shodně rozhodly o tom, že žalovaný je povinen žalobkyni částku 210.000,- Kč s příslušenstvím zaplatit.

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Ze znění § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (tj. názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

V dané věci soud prvního stupně sice rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 28 C 83/2005-32, rozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 24. května 2001, č. j. 28 C 295/99-100, nikoli však z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který jeho v pořadí první rozsudek usnesením ze dne 31. ledna 2005 č.j. 15 Co 540/2004-180, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z porovnání těchto rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž byly pouze pokyny k doplnění dokazování. Při novém rozhodování ve věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně.

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v dané věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle § 241 odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Znamená to tedy mimo jiné, že zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v tomto případě), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.

Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. To se vztahuje na námitky dovolatele, že odvolací soud pochybil, pokud s odkazem na ustanovení § 119a o. s. ř. při zdůraznění principu neúplné apelace dovodil, že v odvolání byla uplatněna nová tvrzení zpochybňující aktivní legitimaci žalobkyně, a odmítl se jimi zabývat. Nelze přisvědčit dovolací výtce, že se odvolací soud nezabýval aktivní legitimací žalobkyně. Nezabýval se toliko novými tvrzeními, které žalovaný v tomto směru v odvolání uplatnil. Ze stejného důvodu není z hlediska přípustnosti dovolání relevantní ani dovolací námitka, že se odvolací soud odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu. Jen na okraj dovolací soud dodává, že po opětovném provedení dokazování před soudem prvního stupně vycházely soudy při svém rozhodování ze změněného skutkového stavu věci a právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 22. 9. 2004 tak pozbyl na významu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (§ 3 odst. 1, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 6. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) s připočtením daně z přidané hodnoty ve výši 1.439,- Kč, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2002 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. dubna 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. April 2008