JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 438/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně JUDr. J. Š., zastoupené, advokátem, proti žalované H. Č., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 529.748,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 242/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 62 Co 373/2001-124a, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 62 Co 373/2001-124a, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č. j. 10 C 242/97-97, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 180.828,56 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení dalších 348.920,09 Kč a 19% úroku z prodlení z částky 240.794,80 Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení (výrok II.), zastavil řízení o žalobě domáhající se zaplacení 2% úroku z prodlení z částky 240.794,80 Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vyšel z toho, že žalobkyně jako advokátka zastupovala žalovanou na základě smlouvy o právním zastoupení v řízení o vydání nemovitostí podle restitučních předpisů vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1. Po skončení sporu vyúčtovala žalobkyně žalované odměnu za zastupování a výlohy podle vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „advokátní tarif“), v celkové výši 1.211.474,- Kč a po odečtení zaplacených záloh v částkách 7.500,- Kč a 240.794,80 Kč jí 17. 5. 1995 vystavila fakturu na částku 963.179,20 Kč. Téhož dne žalovaná písemně uznala svůj dluh v uvedené výši a současně se zavázala zaplatit jej žalobkyni spolu s 10% úrokem ve čtyřech pravidelných splátkách po 240.794,80 Kč, jejichž splatnost byla v dohodě blíže specifikována. Pro případ, že žalovaná nesplní tento závazek, byla mezi účastnicemi sjednána smluvní pokuta ve výši 20% celkové dlužné částky, tedy ve výši 192.635,85 Kč, splatná spolu s celým dluhem. Prvé tři splátky žalovaná zaplatila, a tak se žalobkyně v tomto řízení domáhá zaplacení poslední splátky ve výši 240.794,80 Kč, 10% úroku z částky 963.179,20 Kč (t. j. částky 93.318,- Kč) a smluvní pokuty 192.635,85 Kč. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně dovodil, že uznávací prohlášení žalované je platným právním úkonem, a tudíž se ve smyslu § 558 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) má za to, že její dluh vůči žalobkyni v době uznání trval, a je na žalované, aby prokázala, že tomu tak není. To se jí podařilo jen pokud jde o účtovanou odměnu za čtyři úkony právní pomoci po 67.100,- Kč (t. j. 268.400,- Kč), neboť tyto úkony se netýkaly řízení před soudem, nýbrž jednání směřujícího k privatizaci sporných nemovitostí a k němu žalovaná neudělila žalobkyni plnou moc. Soud prvního stupně proto odečetl od uznaných 963.179,20 Kč částku 268.400,- Kč a z výsledné jistiny 694.779,20 Kč pak vypočítal 10% úrok (69.477,92 Kč) a 20% smluvní pokutu (138.955,84 Kč). Z částky 903.212,96 Kč, kterou měla žalovaná žalobkyni zaplatit, zaplatila již 722.384,40 Kč, a proto je důvodně žalováno 180.828,56 Kč. Ve zbývající části žaloba důvodná není, což platí i o požadovaném 19% úroku z prodlení, neboť by zde šlo o nepřípustné další úročení. K částečnému zastavení řízení došlo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby.

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 62 Co 373 2001-124a, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé ad I.“ tak, že žalobu na zaplacení částky 180.828,56 Kč zamítl, „v zamítavém výroku o věci samé ad II.“ jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že v řízení sice nebyla předložena smlouva o poskytování právní pomoci, kterou účastnice uzavřely, ovšem žalobkyně i žalovaná shodně potvrdily, že mezi nimi nebyla sjednána smluvní odměna. Žalobkyně vypověděla, že součástí dohody bylo ujednání, že výše odměny se bude odvíjet od hodnoty nemovitostí v době jejich vydání, a jelikož v době uznání dluhu tato hodnota nebyla známa, určila ji sama podle hodnoty podobných nemovitostí s tím, že se takto se žalovanou dohodly. Naproti tomu žalovaná uvedla, že si nepamatuje, jakým způsobem byla výše odměny žalobkyně stanovena, když žalobkyně prohlásila, že si sama udělá předběžnou kalkulaci ceny nemovitostí a výši odměny upraví poté, co bude cena zjištěna znaleckým posudkem. Z toho odvolací soud dovodil, že žalovaná byla srozuměna s tím, že odměna se bude odvíjet od ceny nemovitostí podle znaleckého posudku v době jejich vydání a že odměna za jeden úkon právní pomoci bude stanovena podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu. Proto žalobkyně měla vyúčtovat výši odměny za jeden úkon právní pomoci podle hodnoty nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem, nikoli ji určit podle vlastní úvahy. Žalovaná však vycházela z toho, že žalobkyně jako osoba práva znalá je oprávněna odměnu takto určit, a tak je zřejmé, že při uznání dluhu byla uvedena v omyl, který žalobkyně svým postupem v rozporu s dohodou a obecně závazným právním předpisem vyvolala. Jelikož se jedná o omyl podstatný, bez něhož by žalovaná uvedený právní úkon neučinila, je uznání dluhu právním úkonem neplatným podle § 49a ObčZ nejen ve vztahu k nedoplatku odměny za poskytnutí právní pomoci, ale i ve vztahu k jeho příslušenství a smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že se žalovaná neplatnosti uznání dluhu dovolala ve smyslu § 40a ObčZ, nemůže být žaloba, opírající se o tento neplatný právní úkon, důvodná.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ. Vytkla odvolacímu soudu především to, že porušil zásadu neúplné apelace zakotvenou v § 205a OSŘ a připustil uplatnění nových skutečností, jež nebyly uváděny v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná totiž až v odvolání začala tvrdit, že uznání dluhu učinila v právně relevantním omylu. Na základě jejího tvrzení pak odvolací soud dospěl k závěru o relativní neplatnosti tohoto právního úkonu a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, přestože tento závěr není podpořen jediným důkazem. To, že pro výpočet odměny byla stanovena hodnota nemovitostí 65.000.000,- Kč, je přiměřené, jak plyne z výpovědi žalované i z dokladů, které jsou založeny ve spisu. S těmito skutečnostmi se ale odvolací soud nevypořádal, v důsledku čehož jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně dále zdůraznila, že žaloba byla podána z titulu nezaplaceného palmáre, a namítla, že odvolací soud věc nesprávně posoudil po právní stránce, když vycházel jen z neplatnosti dohody o uznání dluhu a nezabýval se tím, zda má žalobkyně nějaké nároky z titulu právního zastoupení žalované. Z tohoto důvodu také dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že zastupování ve věci privatizačního projektu bylo v rozporu s plnou mocí, kterou žalovaná žalobkyni udělila. Dovolatelka nesouhlasila ani se závěrem, že hodnotu předmětu řízení nelze určit jinak než znaleckým posudkem, neboť advokátní tarif nestanoví, že by hodnota nemovitosti nemohla být určena volnou úvahou účastníků právního úkonu nebo jejich dohodou. Za nesprávný pak pokládala i právní závěr odvolacího soudu o relativní neplatnosti uznání dluhu pro jednání žalované v omylu. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle tohoto ustanovení je tedy přípustné dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě částečně vyhověno, tak, že se žaloba o zaplacení částky 180.828,56 Kč zamítá.

Pokud jde o potvrzující výrok napadeného rozsudku, podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Napadený rozsudek je sice v pořadí druhým rozhodnutím odvolacího soudu v této věci (prvý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. prosince 1999, č. j. 10 C 242/97-45, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 8. června 2000, č. j. 14 Co 182/2000-60, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), ale jelikož soud prvního stupně nerozhodl podruhé jinak než v dřívějším rozsudku (ohledně částky 348.920,09 Kč a 19% úroku z prodlení z částky 240.794,80 Kč od 17. 8. 1996 do zaplacení byla žaloba znovu zamítnuta), nepřipadá přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku podle citovaného ustanovení v úvahu. Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ.

Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že dohodu o uznání dluhu ze 17. 5. 1995 uzavřela žalovaná v omylu, který žalobkyně vyvolala, a že z tohoto důvodu je toto uznání dluhu relativně neplatným právním úkonem podle § 49a ObčZ. Podkladem pro tento závěr pak byl právní názor, že žalobkyně nebyla oprávněna určit hodnotu nemovitostí, ohledně nichž se vedlo řízení, ve kterém žalovanou zastupovala, na základě vlastní úvahy, případně na základě dohody s klientkou, nýbrž jen na základě znaleckého posudku. Právní otázka, zda lze určit hodnotu věci ve smyslu § 12 advokátního tarifu dohodou mezi advokátem a klientem, dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena, a tak je nutno rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je tedy přípustné i proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.

Proto Nejvyšší soud ČR přezkoumal tento rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v celém rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně netvrdí, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá.

Poukaz na to, že odvolací soud v rozporu s § 205a OSŘ přihlédl k tvrzení žalované, že svůj dluh vůči žalobkyni uznala v omylu, a k námitce relativní neplatnosti, s nimiž žalovaná vystoupila až v odvolacím řízení, je – i když to žalobkyně výslovně nespecifikuje – uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst 2 písm. a) OSŘ, t. j. tvrzením, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru však nelze s dovolatelkou souhlasit. V rozsudku ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, který byl publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 25, pod č. C 1868, vyslovil dovolací soud názor, že námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu § 205a OSŘ. Vyšel přitom z toho, že dlužník může i po účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. vznést námitku promlčení až do rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Oprávnění dlužníka namítat promlčení práva nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu § 205a OSŘ, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku. Stejně je nutno nahlížet na uplatnění námitky relativní neplatnosti ve smyslu § 40a ObčZ. Vznesení této námitky rovněž není novou skutečností, ale úkonem, jehož hmotněprávním důsledkem (je-li učiněn důvodně) je to, že se na právní úkon uvedený ve zmíněném ustanovení přestává hledět jako na právní úkon platný. Odvolací soud tedy nepochybil, když tuto námitku žalované nepominul, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ není naplněn. Jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), zjištěny nebyly.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Jak už bylo uvedeno, odvolací soud – s odůvodněním, že žaloba vychází z uznávacího prohlášení žalované – opřel své zamítavé rozhodnutí výhradně o názor, že uznání dluhu je neplatným právním úkonem. Toto právní posouzení věci však dovolací soud nepokládá za správné. Podle § 49a ObčZ je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Za skutečnost, která byla pro podpis uznávacího prohlášení žalované rozhodující a která vedla k jejímu omylu, odvolací soud považoval to, že žalobkyně v podstatě přesvědčila žalovanou, že hodnotu věci ve smyslu § 12 advokátního tarifu, která je základem pro stanovení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci, lze určit dohodou mezi advokátem a klientem, a že sama učinila návrh takovéto dohody, který žalovaná posléze akceptovala, ačkoli tento postup advokátní tarif neumožňuje a hodnota věci měla být stanovena na základě znaleckého posudku o ceně nemovitostí, které byly předmětem sporu, v němž žalobkyně žalovanou zastupovala. S tím ovšem nelze souhlasit. Není pochyb o tom, že mezi účastnicemi nebyla dohodnuta smluvní odměna v podobě odměny hodinové, paušální či podílové (§ 5 odst. 1 advokátního tarifu). Odvolací soud proto (ostatně ve shodě se soudem prvního stupně, byť ten to v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl) správně vycházel z toho, že se žalobkyně se žalovanou dohodly na odměně určené podle ustanovení advokátního tarifu o mimosoudní odměně (§ 3 odst. 2 advokátního tarifu). Její výše se podle § 12 advokátního tarifu stanoví podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal. Právě takovýmto způsobem též žalobkyně žalované odměnu za zastupování vyúčtovala. Poněvadž předmětem řízení byly nemovitosti, tedy věci, jejichž hodnotu lze bez obtíží zjistit a vyjádřit v penězích, je správný závěr, že použití § 13 odst. 6 advokátního tarifu nepřicházelo v této věci v úvahu. Způsob určení hodnoty věci v případě, kdy předmětem řízení není peněžité plnění, ale věc, jejíž hodnotu lze penězi vyjádřit, advokátní tarif nikterak nespecifikuje, a tak rozhodně není vyloučeno, aby byla určena dohodou mezi advokátem a klientem. Takováto dohoda může být pochopitelně (zejména za situace, kdy je předmětem řízení nemovitost) podložena znaleckým posudkem, ale nic nebrání advokátovi, aby klientovi sám podle svých profesních zkušeností navrhl částku, z níž budou při stanovení výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci vycházet, a tím, že klient na tento návrh přistoupí, je hodnota věci ve smyslu § 12 advokátního tarifu, která pak slouží pro výpočet sazby odměny za jeden úkon právní pomoci podle § 13 odst. 1, určena. Takovouto dohodou pak lze platně nahradit i původní dohodu advokáta s klientem, podle níž měla být hodnota věci stanovena na základě znaleckého posudku, neboť povinnost vypracovat za účelem stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta znalecký posudek nevyplývá ze žádného obecně platného právního předpisu. Je třeba zdůraznit, že stanovení hodnoty věci dohodou advokáta a klienta není obcházením ustanovení o smluvní odměně, jak namítala žalovaná v průběhu řízení. Takto určená odměna totiž není ani hodinovou odměnou podle § 6 a 7 advokátního tarifu, ani odměnou paušální podle § 8 a 9 či podílovou podle § 10 a 11 tohoto předpisu, jelikož její výše se i nadále odvíjí od (dohodnuté) hodnoty věci a od počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal, tedy právě tak, jak stanoví § 12 advokátního tarifu.

Pokud tedy odvolací soud vycházel z právního názoru, že jestliže se účastnice původně dohodly na tom, že hodnota věci bude stanovena znaleckým posudkem, nebyla žalobkyně oprávněna určit tuto hodnotu, byť po dohodě se žalovanou, jinak, a na tomto názoru postavil svůj závěr o tom, že žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni v právně relevantním omylu, který žalobkyně vyvolala a který tak činí tento její právní úkon relativně neplatným, aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Proto jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní závěry odvolacího soudu by však nebylo možno pokládat za správné ani v případě, že by uznávací prohlášení žalované ze 17. 5. 1995 skutečně bylo neplatným právním úkonem. Toto uznávací prohlášení, jak také soudy obou stupňů správně zdůraznily, nemá za následek zánik původního závazku a vznik závazku nového, nýbrž má jen zajišťovací funkci, která spočívá v tom, že se zakládá vyvratitelná právní domněnka existence závazku v době jeho uznání a že věřitel má snadnější procesní situaci v případě sporu, neboť důkazní břemeno ohledně existence závazku se přesouvá na dlužníka. Dohoda účastnic obsahující uznávací prohlášení žalované proto není právním důvodem plnění, jehož se žalobkyně domáhá. Tím je smlouva o poskytnutí právní pomoci, která byla – a o tom není sporu – mezi účastnicemi uzavřena, podle níž žalobkyně učinila v rámci zastoupení žalované určitý počet úkonů právní pomoci a jíž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni za toto zastupování odměnu v dohodnuté výši. Proto také pro vznik nároku na odměnu za úkony provedené při jednání o privatizaci nemovitostí, jejichž vydání se žalovaná v soudním řízení domáhala, není podstatné to, zda souvisely s uvedeným řízením a byly „pokryty“ uznávacím prohlášením žalované, ale to, že je žalobkyně na základě zmocnění žalované (tedy s jejím byť alespoň dodatečným souhlasem) učinila, což žalovaná v podstatě nezpochybňovala. Jestliže tedy odvolací soud považoval uznávací prohlášení žalované za neplatné, bylo jeho povinností zabývat se v rámci právního posouzení věci blíže tím, jaký byl obsah smlouvy o právní pomoci, kolik úkonů právní pomoci žalobkyně při zastupování žalované učinila, jaká odměna jí za to podle dohody účastnic náleží a zda je podložené tvrzení žalované, že tato odměna již byla zcela zaplacena částkami, které od ní žalobkyně obdržela. To ovšem neučinil, z uvedených hledisek věc nezkoumal a v důsledku toho z přijatých skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, což opět představuje nesprávné právní posouzení věci.

Z výše uvedeného je zřejmé, že je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek včetně akcesorického výroku o nákladech řízení zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k důvodům, jež vedly ke zrušení přezkoumávaného rozsudku, byly pro rozhodnutí dovolacího soudu bez významu námitky žalobkyně, které mají skutkový charakter, a námitky zpochybňující správnost výkladu § 49a ObčZ; Nejvyšší soud ČR se jimi proto blíže nezabýval.

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem soudu dovolacího, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. září 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 23. September 2004