JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 413/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. M. L., jako správkyně T. A. o. t. W. F. T. U/A, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. H. a 2) L. H., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení 170.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 5/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 19 Co 328/2005-163, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005, č. j. 19 Co 328/2005-163, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2004, č. j. 11 C 5/2002-81, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). V dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - byl totiž uplatněn pouze dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, který nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaní vytkli odvolacímu soudu pouze nesprávně, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ústící v nesprávný závěr, že žalobkyně je správkyní „Svěřenectví rodiny W.“ (tj. osobou spravující majetek náležející dříve E. W.). Jsou přesvědčeni, že soudy se jejich námitkou týkající se správcovství svěřeneckého fondu zabývaly pouze „plošně“, neboť nechaly bez povšimnutí, jakým způsobem rezignoval na svou funkci zůstaviteli označený správce S. B. L. (nezaslal rezignační dopis příslušnému soudu státu K., nýbrž svou rezignaci s podpisem ověřeným veřejným notářem oznámil přímo soudu prvního stupně). Nebylo tudíž najisto postaveno, „zda dluh má být uhrazen do rukou správkyně trustu nebo na účet trustu“ a oni „nemají záruku, že správkyně trustu vloží jimi vrácený dluh do trustu a nepoužije peníze pro svou potřebu“.

Právní posouzení věci není zpochybněno ani námitkou, že soudy neučinily dostatečná „opatření ke zjištění cizího práva“, neboť se spokojily s textem cizího právního předpisu, který předložila žalobkyně, a nepožádaly o součinnost ministerstvo spravedlnosti, resp. ministerstvo zahraničních věcí, které zjišťuje cizí právo prostřednictvím advokátní kanceláře, s níž spolupracuje český zastupitelský úřad. Výhrady k postupu soudu při provádění dokazování lze uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání nemůže založit.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti napadeným výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolacímu soudu tudíž nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. April 2008