JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 410/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. V., zastoupené JUDr. V. K., advokátem proti žalované L. V., zastoupené Mgr. T. F., advokátem o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 189/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č. j. 22 Co 285/2005-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. T. F., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. února 2005, č. j. 12 C 189/2002-140, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je podílovou spoluvlastnicí 5/6 domu čp. 26 v H., pozemků č. 220 a 221, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. na LV č. 44 pro katastrální území a obec H. u P., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť otázka, zda lze část darovací smlouvy oddělit od jejího zbývajícího (neplatného) obsahu, kterým mělo dojít ke zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu, nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť i když napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal (rozsudek ze dne 27. března 2003, č. j. 12 C 189/2002-46, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2003, č. j. 22 Co 255/2003-67), v obou případech rozhodl stejně, tj. žalobu zcela zamítl. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. předkládá k dovolacímu přezkumu správnost závěru, zda část smlouvy ze dne 8. 11. 2001 obsahující smlouvu darovací je možno oddělit od další (neplatné) její části. Posouzení této otázky však postrádá potřebný judikatorní (zobecňující) přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť její řešení se odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu, a je významné právě a jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.

Napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem ani s dosavadní rozhodovací praxí (k tomu srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. února 1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, publikovaný pod R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1994, sp. zn. 4 Cz 124/92, jakož i další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96 publikované pod R 44/1998, ale i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaný v časopisu Právní rozhledy 6/98). V nich bylo dovozeno, že není vyloučeno, aby do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů. Je-li jeden z nich postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ( § 41 obč. zák.), přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu se přitom uplatní interpretační zásady, jež vyplývají z § 35 odst. 2 obč. zák. Odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, pokud za použití výkladových pravidel dovodil oddělitelnost té části smlouvy ze dne 8. 11. 2001 obsahující darovací smlouvu, od její zbývající neplatné části, kterou mělo být pro žalobkyni zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu.

Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. srpna 2006], stanovená podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. srpna 2006, částkou 2.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. dubna 2007

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. April 2007